OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 7. kapitola

04.07.2014 (14:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1437×

Ráda bych na tomto místě vydala prohlášení, že se nepokouším o morální kažení mládeže a nevytvářím reklamu pro cigaretový průmysl!

Kapitola mapuje pouze díl:

3x8 - McKay a paní Millerová

7. kapitola – Minulá budoucnost

Tentokrát přímo s videem z SGA!

Jedna z mála věcí, které se naučíte, když se ocitnete mimo planetu v technicky vyspělejším městě než cokoliv znáte a jste obklopeni nejchytřejšími lidmi vaší planety, že musíte hodně přemýšlet, co jim řeknete a hlavně jak jim to řeknete, protože nesprávná interpretace může vyvolat neuvěřitelnou bouři, dokonce i u doktorky Weirové.

„Z jiné reality?“ zeptala se zaskočeně. „Jak?“

„To nevím, ale pamatuju si, že tam byla a poslala mě společně s nějakým Asgardem, kterému říkala Thor, na Atlantidu. Pro moje bezpečí, ať to znamenalo cokoliv.“ Cítila jsem se hrozně, že i přes důvěru, kterou ve mne Elizabeth vkládala, jsem jí říkala pouze část pravdy, protože vím jistě, že by celá pravda rozvířila vody daleko více než to, co jsem jí řekla.

Elizabeth se znovu posadila a bradu si opřela o spojené dlaně. „To by pak vysvětlovalo ten agrardský blok. Jen nechápu, proč tvoje já… nechtělo, aby sis to pamatovala.“ V duchu jsem zaskřípala zubama. Elizabeth objevila slabinu mé lži. Mohlo mi to dojít, když mě však spasil nápad.

„Když nic nevím, nemůžu nic prozradit, ale sama si pokládám otázku, proč mě prostě nenechala na Zemi.“

„Nemohla to udělat,“ začala Elizabeth a povolila ruce. Zadívala se na mě zvláštním pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „I když není vyloučené, aby v jedné realitě pobývaly dvě stejné osoby, avšak může být trochu problém, aby ve stejném čase byla na jednom místě osoba ze dvou časů. Možná ty bys to zvládla, ale tvoje mladší já ne.“

„Jenže proč mě poslali o skoro deset let zpátky do minulosti?“ Naprosto zděšená nad svými slovy jsem se prudce otočila dozadu a zírala na dveře, jestli za nimi nikdo nestojí a zda jsem vypnula vysílačku a strčila ji bezpečně do kapsy.

„Nikoho teď nečekám, Mio.“ Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k ní s prudce bušícím srdcem zpátky. Najednou to nebyl dobrý nápad říct jí část pravdy. „Přísahám ti, že z Atlantidy to nikdo neví, kromě mě a pro velení Hvězdné brány jsi po smrti. Kontroluju každou zprávu, kterou odešleme na Zem, aby tam nebyla zmínka o tobě. Teď si uvědomuji, že tě musíme chránit ještě víc. Tvoje já muselo mít nějaký důležitý důvod, aby tě poslalo do bezpečí sem.“ Když jsem se nad tím zamyslela, muselo to mít sakra pořádný důvod, aby mě odtrhla od rodiny a všech, na kterých mi záleží a poslala na jinou planetu, do jiné galaxie a o deset let zpátky.

„Mio, pamatuješ si, jakým způsobem tě sem poslali?“ Unesli mě, chtěla jsem vyhrknout, ale moc dobře by to nevyznělo, kdybych řekla kdo.

„Nevím, omráčili mě.“ Alespoň další kousíček pravdy. Elizabeth přikývla.

„Nu dobrá.“ Pomalu vstala ze židle a obešla stůl. Zastavila se u okna a sledovala dění v operačním centru. „Předpokládám, že tvoje já byla z doby za deset let, že?“

„Vypadala starší,“ potvrdila jsem. Jasně si vzpomínám přímý pohled do její tváře. Zapomněla jsem v tu chvíli dýchat. Zdálo se to naprosto neuvěřitelné. Byla jsem to já, ale zároveň ne. Viděla jsem ve vlastních očích daleko větší odhodlanost, než jakou tam vidím teď a to už jsem na Atlantidě skoro rok. Ona v tom prožila deset let. Musela vidět spoustu věcí, které já teprve uvidím. Změní mě to taky takhle?

„Řekla ti něco víc?“ Vrátila jsem se zpátky k Elizabeth. Ta otázka o mě samé mě rozrušila víc, než jsem si chtěla připustit.

„Pořád opakovala, že je to pro moje bezpečí a abych se na ni nezlobila.“ Byla sobecká, já jsem byla sobecká, že jsem se pro vlastní bezpečí poslala tak daleko. Moje já muselo prožít opravdu něco strašného, že se odhodlalo k takovému kroku.

„Není žádný způsob, jak bychom se jí na to mohli zeptat, ani toho Thora, protože se to teprve stane.“

„Máte pravdu.“ Elizabeth se otočila.

„Mio, vážím si toho, že jsi mi to řekla. John, tedy podplukovník Sheppard se mi párkrát zmínil, že když jste spolu mluvili, a že jasně jsi mu zdůraznila, že dokud ty sama nezjistíš, co tě sem přivedlo, nikomu to neřekneš.“ Na to jsem si pamatovala dost dobře, ale bylo to ze vzteku na něj a svým způsobem sobecký krok jak ochránit samu sebe, takže není s podivem, že moje já z jiné reality se zachovalo právě takhle. Už jsem se v ní začínala poznávat.

„Vy a pan Woolsey jste ode mne odlákali IOA a komisi.“

„Ano, protože dobře vím, na co by se tě ptali.“ Sedla si do židle vedle mě. „Mio, neznáš prostředí okolo brány tak dobře jako já, a ani já tak dobře jako Richard Woolsy, ale můžu tě ujistit v tom, že IOA by se nezastavilo před ničím. Právě proto jsem se tak zdráhala, abych jim to řekla a prvně hledala oporu v generálu Landrym, který důvěřoval plukovníkovi Carterové, stejně dobré astrofyzičce, ne-li lepší, to McKayeovi říkat nebudeme, aby se pokusila tě dostat domů.“

„To je v pořádku.“ Nemusela se mi omlouvat, to já bych měla, ale ten postup, který musí všichni dodržovat, všechny ty vojenská pravidla mě už unavovala. „Už bych měla jít.“ Trhaně jsem se postavila a rozloučila se pokývnutím hlavy.

Zkratkami jsem došla do svého pokoje, a jakmile se za mnou zavřely dveře. Opřela jsem se o ně zády a sklouzla na podlahu. Hodně jsem se musela přemáhat, abych se nerozbrečela. Elizabeth se kvůli mně vystavila obrovskému riziku, když mě nechala „umřít“ a já jí teď nebyla ochotná říct celou pravdu.

Vytáhla jsem z kapsy vysílačku do ucha a zapnula ji. Slíbila jsem Rodneymu, že se za půl hodiny vrátím a teď mě horečně volal. Zhluboka jsem se vydýchala a nasadila si sluchátko.

„Já vás slyším, doktore.“

„Sakra, kde jsi, Mio? Sháním tě hodinu. Říkala jsi, že to bude trvat jen půl hodiny!“

„Už jsem na cestě,“ odpověděla jsem co nejpevnějším hlasem.

Do Rodneyho laboratoře jsem šla jako ve snách a až jeho podrážděný hlas mě vrátil do přítomnosti.

„Co to s tebou je?“

„Nic,“ zalhala jsem.

„Pokud tu budeš, musíš si zvyknout, že se tady dějí nejrůznější věci a při většině z nich jde o život.“

„Chápu, je mi to jasné, Rodney,“ odsekla jsem mu a sedla si za stůl před počítač.

„Co-cože?“ zeptal se podrážděně a vykulil na mě ty svoje povýšenecké oči.

„Já to chápu, to jsem řekla.“

„A kam zmizel doktor McKaye?“ Podívala jsem se na něj a údivem pootevřela ústa. Řekla jsem mu Rodney. Kruci.

„Já se omlouvám, doktore McKaeyi.“ Chvíli se na mě popuzeně díval, ale nakonec to vzdal.

„Jdeme dál. Já teď musím odletět na Zem. Moje sestra přišla s objevem, který by nám mohl pomoci nabít ZPM tak, abychom ho mohli používat.“ Začal se hrabat ve svých věcech a zřejmě se je pokoušel dát na jednu kupku.

„Vy máte sestru?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No ano, nemluvil jsem o ní snad?“ Zvedl ke mně hlavu.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Mám sestru, ale už je čtyři roky ze hry. Pořídila si nějakého středoškolského profesora a má s ním dítě.“

„Vaše sestra je taky astrofyzička?“

„Neslyšela jsi mě, že jsem říkal, že je čtyři roky ze hry? Za tu dobu nic nepublikovala, ale její objev by mohl být důležitý, hlavně v tom, že přišla na to, s čím jsem si nevěděl rady.“ Poslední slova zašeptal tak, jakoby se snad za to styděl, což se určitě styděl.

„Chcete ji vzít na Atlantidu?“ Pobíhal po laboratoři a sbíral si svoje věci, které potřeboval projít, zatímco bude letět na Daedalu tři týdny na Zem, a pak stejnou dobu zpátky. Páni skoro dva měsíce bez něho, to bude dobré.

„No jistě, musíme to co nejdříve uvézt v praxi, pokud to tedy půjde.“ Nepatrně jsem se usmála.

„Neříkal jste, že má dítě?“

„Jo.“

„Kdy naposledy jste ji viděl?“

„Než se nechala zbouchnout.“ Vykulila jsem na něj oči.

„Zbouchnout? Vždyť má manžela a je to chytrá žena. Prostě změnila svoje hodnoty, a pokud má dítě a vy jste svou neteř nebo synovce ještě neviděl, nejste asi moc dobrý strýc. A teď si myslíte, že si tam jen tak nakráčíte a budete ji chtít odvést tři milióny světelných let pryč, tak asi nemáte ponětí, co to znamená být rodič.“ Tím byla naše debata u konce. Rodeny chvíli mručel a já s ním nemohla být v jedné místnosti. Raději jsem se sbalila a odešla najít Teylu. Potřebovala jsem zase trénovat a nějak si vybít frustraci.

Dalo by se říct, že za tu dobu, co byl Rodney pryč, jsem s Teylou trénovala každý den, protože jsem musela nahradit ty hodiny, co jsem nebyla v laboratoři a směny v jídelně už nebyly tak časté, protože to, podle Elizabeth, nebylo už pro mě. Proto nebyla ani špatná nabídka od doktora Zelenky, jestli bych nechtěla pomoc při přípravě komory, která bude odčerpávat energii z alternativního vesmíru a dobije tím ZPM, čímž budeme chráněni před útoky Wraitů.

„Není možné, že odčerpáte energii z alternativního vesmíru, kde jsou lidé jako my?“ zeptala jsem se doktora Zelenky, když se zabýval spoustou složitých výpočtů.

„Existuje nekonečné množství alternativních vesmírů a pravděpodobnost je malá, že budeme čerpat energii z některého obydleného.“

„Ale nějaká možnost tam je?“ dotírala jsem na něho.

„Vždy je nějaké procento pravděpodobnosti, Mio. S tím se nedá nic. Je to riziko astrofyziky, stejně jako, že to vůbec nevyjde a něco se podělá.“ Pravda byla taková, že jsem zbožňovala, když doktor Zelenka mluvil svou rodnou řečí, tolik mi to připomínalo můj život, že jsem v jeho přítomnosti málem zapomínala, kde jsem.

„Víc se hodí, posere.“ Řekla jsem mu česky a on se na mě otočil s otevřenou pusou. Neubránila jsem se pousmání.

„Ty umíš česky?“ zeptal se mě a odložil tablet.

„Můj táta pochází z Česka,“ potvrdila jsem. Za ten jeho nadšený výraz to stálo. Nakonec jsem si s ním dobře popovídala, bylo na něm vidět, jak mu jeho jazyk chybí. A já do tátova rodného jazyka přešla ráda. Když jsem byla malá, často jsme doma mluvili česky. Táta mi vždy kladl na srdce, že když jsem Američanka, neznamená to, že si přede mnou každý sedne na zadek a všichni budou mluvit mou řečí, tím pádem jsem ráda studovala jazyky a díky paměti mi to šlo docela dobře. Jen byla škoda, že při tréninku s Teylou jsem to nedokázala zúročit.

„Co ti chybí tady na Atlantidě nejvíc?“ zeptal se mě Radek, když jsme si po pár náročných dnech potykali, a právě měli pár volných chvil. „Když nepočítám rodinu,“ dodal po chvíli, když jsem nic neříkala.

„Nebudeš se mi smát nebo vyvozovat předčasné závěry?“ Postrčil si brýle na nose a odstrčil od sebe tác s jídlem. Jídelna byla docela prázdná, byl pozdní večer a za dva dny měl přiletět Rodney se svou sestrou a konečně se mělo zařízení spustit.

„Vůbec ne,“ tvrdil zaníceně.

„Cigarety. Jsem tu sice víc jak rok, ale mám občas šílenou chuť na cigaretu.“ Radek si sundal brýle a zahleděl se na mě, jakoby snad na mě hleděl něco, co je špatně. „Slíbil jsi, že nebudeš vyvozovat předčasné závěry.“

„Ne. Ne promiň, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Jen mě to na tobě udivuje. Viděl jsem tě běhat a cvičit, prostě zdravý styl života.“ Neubránila jsem se smíchu.

„Možná to tak vypadá, ale doma jsem žila tak trochu ve stresu. Je pravda, že jsem si každé ráno zaběhala, ale pak, když jsem šla do práce, jsem si zapálila cigaretu, stejně tak, jako když jsem šla domů, i když ne s takovou pravidelností, ale ano, kouřila jsem.“ Radek zakroutil hlavou, ale nakonec se na mě usmál.

„Nic se neděje, každý máme svoje zlozvyky.“

„Přesně tak.“

Společně jsme se pak vrátili do laborky, aby Radek mohl dodělat poslední potřebné věci k dokončení. Zůstávala jsem v pozadí a vše pečlivě sledovala. Sice jsem se za pár týdnů nedokázala naučit všechno okolo astrofyziky, ale pomalu jsem vstřebávala nejdůležitější a doplňovala je odbornými publikace, které mi zapůjčil Radek a musela jsem tak přiznat fakt, že Rodney musí používat o nějakou část mozku víc, než méně studovaný člověk.

Daedalus přistál v dohodnutou dobu a já se už těšila, až komoru spustí. Sice jsem se obávala toho malého procenta, že budou odčerpávat energii z obydleného vesmíru, ale zvědavost byla silnější.

Proběhla jsem chodbami jako vítr, abych předala Rodneymu nějakou hloupost, pro kterou mě poslal, aby mě měl z krku a nemusel mě představovat jeho sestře, která na mě upřela dychtivý výraz. Poznala snad, že nejsem vědátor nebo voják?

Dveře se přede mnou otevřely a já v tichosti podala Rodneymu tu hloupost, kterou odložil, až by se na mě podíval.

„Můj bratr ti děkuje,“ pronesla mile jeho sestra a já se na ni usmála.

„Hm, no jasně,“ přitakal Rodney roztržitě a dál si mě nevšímal. Bylo to víc, než jsem mohla očekávat.

Musím uznat, že mě hladké spuštění přístroje tak trochu zklamalo. Čekala jsem, že se něco stane a já se budu moct v duchu Rodneymu smát, že není zas tak dokonalý. Jenže vše šlo hladce, tak to Rodney zase zvládnul. Trochu otráveně jsem odešla, abych se nemusela dívat na jeho povýšenecký pohled dokonalosti.

„Počkej!“ zavolal za mnou někdo. Když jsem se otočila, běžela za mnou Rodneyho sestra.

„Chcete odvézt na pokoj, doktorko Millerová?“ zeptala jsem se slušně, ale ona se na mě usmála a zavrtěla hlavou.

„Jsem Jeanie.“ Nastavila mi ruku a já si s ní potřásla.

„Mia.“

„Moc mě těší, Mio. Říkala jsem si, že když už tu jsem, mohla bych si to tady prohlédnout. Doktor Zelenka mi doporučil tebe, že se tu nejlépe vyznáš.“ Dívala se na mě tak přátelským pohledem, natolik odlišným, kterým mě častoval Rodney, že jsem jí nemohla odolat.

„To je pravda, jestli chcete, ukážu vám nejhezčí místa. Lepší, než by vám ukázal váš bratr, který by vás určitě táhnul do všech laboratoří.“

„Tykej mi prosím, Mio. Paní Millerová mi říkají jenom kolegové mého manžela.“

„Tak tedy, Jeanie, nechtěla by ses podívat na celé město z jediného místa?“ Nadšeně přikývla a já se jen nepatrně pootočila, abych si všimla Rodneyho, jak se za námi dívá. Trochu se mračil, ale Jeanie mě vzala za paži, když si ho všimla a táhla mě chodbou.

Báječně jsem si s Jeanie rozuměla. Po celé té době tady, jsem našla někoho „normálního“ a nevědeckého, i když bych řekla, že byla stejně chytrá jako Rodney. Nakonec jsme zašly do jídelny, protože nám oběma silně kručelo v břiše. Přivedla jsem ji ke stolu, kde seděla Teyla, Ronon a podplukovník Sheppard, kteří měli tu čest se s Jeanie už setkat.

„Ty tu s námi nezůstaneš?“ zeptala se mě Jeanie překvapeně, když jsem se dala na odchod.

„Volal mi doktor Zelenka, abych se na něco přišla podívat.“ Pokradmu jsem se podívala na podplukovníka, který si mě stále měřil nedůvěřivým pohledem.

„Připojíš se k nám, později?“ Neušla mi ta naděje, co Jeanie měla ve hlase.

„Pokusím se. Zatím se mějte.“ Zadržela jsem dech a pokusila se co nejrychleji odejít.

Doběhla jsem do laboratoře, co nejrychleji, abych nemusela na podplukovníka myslet. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mu Elizabeth nic neřekla, ale tak nějak jsem tušila, že podplukovník má nějaký vnitřní radar na tajemství.

„Radku?“ zeptala jsem se, když jsem vběhnula do laboratoře a on mě odtáhnul k jednomu počítači a ukazoval hodnoty. Ptal se mě na pár věcí a já se mu pokoušela, co nejlépe odpovídat. Evidentně byl spokojený. Pochopila jsem, že si mě vzal pod ochranná křídla a učí mě. Což mi opravdu zlepšilo náladu. Rozloučila jsem se s ním a běžela pryč.

Do jídelny se mi nechtělo, neměla jsem jistotu, že tam ještě někdo bude, měla jsem volno, tak jsem se vrátila do pokoje a pustila se do studia s větší vervou. Radek mě nadchnul, daleko lépe než Rodney, kvůli němu jsem měla astrofyziku zařazenou do předmětů, které nemám ráda díky učiteli, ale Radek to změnil.

„Mio! Mio!“ Prudce jsem s sebou trhnula. Ležela jsem v posteli s knihou otevřenou někde uprostřed. Za okny se smrákalo. Musela jsem usnout a neodbytný hlas v mém uchu mi nedal ani chvíli na vzpamatování.

„Ano?“ ospalost musela být z mého hlasu zjevná.

„Tady doktor McKaye.“

„Co jste potřeboval, doktore?“

„Mohla bys jít do jídelny a postarat se o Jeanie, nechci, aby s ním zůstávala o samotě.“ Protřela jsem si oči, abych se už konečně probudila.

„S kým?“

„Se mnou. Nebo spíš s mým já z alternativního vesmíru,“ řekl to tak rychle, že mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, co vlastně říká.

„Pokus nevyšel?“ zeptala jsem se neomaleně, ale nebyla jsem právě ve stavu, kdy bych skákala, jak Rodney píská.

„Vyšel, jen se objevila chybička. Ale to ty vědět nepotřebuješ, prostě běž do jídelny a nenechávej moji sestru s mým já o samotě.“

„No tak jo,“ broukla jsem stále nezaujatě a jen pomalu jsem se začala ploužit do jídelny. Po cestě jsem zívala tolik, že jsem měla obavu, že někoho spolknu.

Před jídelnou jsem se však probudila. Takový hlahol jsem ještě neslyšela. Vešla jsem dovnitř a zírala na stůl, kolem kterého seděla známá parta obohacená o Jeanie. Dokonce jsem poznala i Rodneyho, ale zdál se mi poněkud jiný. Odkdy nosil koženou bundu?

Jeanie si mě všimla a zamávala na mě. „Pojď k nám!“ Podplukovník vypadal vesele, dokonce ani moje přítomnost mu nevymazala úsměv z tváře, tak jsem klidně dokráčela ke stolu a jen slyšela, jak mě Jeanie představuje tomu druhému Rodneymu, jež se bleskově otočil. Zíral na mě naprosto neuvěřitelným pohledem. Takhle se náš Rodney na mě ještě nepodíval a poznávala jsem v něm něco, čemuž jsem se zdráhala uvěřit.

„Vico,“ vydechl a já sebou cukla. Nevyděsilo mě jen to, jak láskyplně to vyslovil, ale i to, že použil moji přezdívku, kterou jsem tady na Atlantidě nikomu neřekla. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a sledovala, jak vstává a bere s sebou překvapené pohledy všech ostatních.

Zastavil se přede mnou a zíral. Prohlížel si zaujatě moji tvář, každičkou konturu obličeje a snad i každý vlas na hlavě.

„Nedoufal jsem v to,“ zašeptal a jemně mě přitáhl do náručí. Stála jsem jako socha. Dokonce, ani když mě jemně políbil na tvář, jsem se nehnula. Dokud nepřišel náš Rodney a začal se ptát, co se tady děje. Alternativní Rodney mě pustil a jen se podíval na toho našeho.

„Řekl jsem ti, že máš dávat na Jeanie pozor, ne aby ses kamarádíčkovala s ním!“ Ukázal na alternativního Rodneyho, Roda, jak mi později prozradila Jeanie.

„Vždyť jsi to ty, Meredite.“ Povytáhla jsem obočí nad Rodneyho druhým jménem. Rod se jen usmál.

„Nechci, aby se kolem vás motal,“ trval Rodney na svém.

„Nebudu, jen si na chvíli půjčím, tady…“ S otázkou se na mě podíval.

„Mia.“

„…Miu.“ Ukázal před sebe a já velmi neochotně šla. Netušila jsem, co se bude dít, ale vypadalo to, že má s mým alternativním já nějaký osobnější vztah než já s naším Rodneym.

Rod mě odvedl na jeden z nejbližších balkonu a zkontroloval, že jsou dveře zavřené. Už jen to, jak se na mě podíval, mi nahánělo husí kůži.

„Nedokázal jsem myslet na nic jiného.“ Velmi obezřetně ke mně přistoupil, ale už se mě nedotkl, jen si pečlivě prohlížel moji tvář.

„Jak znáte moji přezdívku?“ zeptala jsem se obezřetně. Jen opravdu velmi úzký okruh lidí mi tak mohl říkat. Dokázala bych je spočítat na prstech jedné ruky.

„Protože tě znám, Vico.“ Natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři, ale v půli pohybu se zastavil a stáhl ji zpět.

„Byla bych vám velmi vděčná, doktore McKaeyi, kdybyste mi tady takhle neříkal.“ Nepatrně se usmál a otočil se k zábradlí. Opřel se a hleděl na město pod námi.

„Už je to pěkně dlouhá doba, cos mi takhle řekla naposledy.“ Nevím proč, ale zželelo se mi ho. Možná za to mohl tón nebo jeho svěšená ramena, ale řekla jsem si, že když mě zná, bude fajn se alespoň chvíli cítit zase jako já.

Nedokázala jsem najít vhodná slova. „Doktore…“ Upřel na mě tak smutný výraz, že jsem si musela povzdychnout. „Rode, já ale nejsem ta stejná Vica, kterou znáš. Nejsem ona.“ Nepatrně se ke mně natočil.

„Jsi ona, ale nemáš stejné vzpomínky na dobu na Atlantidě.“

„Předpokládám, že když znáš moji… její přezdívku, řekla tobě nebo všem skutečnou pravdu.“ Fascinovalo mě, že i v jiném vesmíru používám tuhle přezdívku, ale i zřejmě tam to byla srdeční záležitost.

„Ano a proto se ti omlouvám, jestli jsem ti způsobil nějaké problémy, Mio.“ Jméno mu vůbec nešlo přes pusu a mně to na rtech vykouzlilo úsměv.

„Nějak to vysvětlím, anebo to nechám vyšumět.“

„Víš, říkal jsem jim, ostatním,“ kývnul k budově, „že jsme tahali slánky, protože cesta sem byla jednosměrná, ale pravda je taková, že jsem podváděl. Předpokládal jsem, že bys tu mohla být taky, i když ne úplně stejná Vica, jako znám, ale za tu zkoušku to stálo.“ Položila jsem mu na předloktí ruku.

„V tom tvém vesmíru…, stalo se mi tam něco?“ Ta bolest, která mu vyzařovala z očí, byla naprosto hmatatelná.

„Předpokládám, že i tady byl tvůj kamarád poručík Evans,“ kývnul k mým známkám. Instinktivně jsem je stiskla. „U nás ti byl průvodcem na Atlantidě, ale když se vrátil Michael, aby s Atlantidou uzavřel smír za genovou léčbu Wraitů, unesli tebe i jeho, a pak…“ Pevně jsem stiskla rty a pokusila se tu vzpomínku z hlavy vytlačit.

„Hodněkrát jsem přemýšlela, že kdyby mě neznal, nikdy by se mu to nestalo. Svým způsobem jsem za to zaplatila i v jiném vesmíru.“ Rod se narovnal.

„Ne… ne! Oni tě nezabili. Michael tebe a poručíka unesl. Nevím, z jakého důvodu.“ Téměř jsem se zajíkla. Vzpomněla jsem si, co mi tenkrát říkala královna. Co myslela tím, že o mém původu není pochyb? Unesl mě snad Michael kvůli tomu? Byla jsem na to zvědavá, ale nechtěla jsem vypadat tak horlivě.

„A jak do toho zapadáš ty? Jaký vztah jsi měl s Vicou?“ Bylo zvláštní o sobě mluvit ve třetí osobě, jako bych to snad ani nebyla já.

„Měli jsme se rádi. Vzniklo to náhodou, když jsem se jí snažil pomoci vrátit se domů, do jejího času a časem to přerostlo v něco víc. Vím, zdá se to neuvěřitelné, když se dívám na vašeho Rodneyho, ale u nás to tak bylo. A právě proto jsem se tak moc snažil, abych tě… ji našel.“ Měl pravdu. Nedokázala jsem si představit, že bych něco měla právě s Rodneym, vlastně s nikým z expedice. Jen jsem se chtěla vrátit domů, ale Rodovo odhalení mě od toho začalo zase vzdalovat.

„Proč Vicu Michael unesl, na co mu byla dobrá?“ Rod se zamračil. Vypadal jak náš Rodney, když nebyl spokojený se svou prací.

„Nejsem z budoucnosti, takže není důvod, abych ti to tajil, ale nevím, jak se ti to bude líbit a jaký vliv to bude mít na tvůj návrat domů.“

Nakonec Rod mohl odejít, protože našemu Rodneymu nedala jeho přítomnost spát a nedokázal by si představit, že by tu zůstal. Bohužel to mělo háček a nikdo si nebyl jistý, jestli se podaří Rodovi vrátit do jeho reality, proto jsem se uvolila, že budu v laboratoři, kdyby se to náhodou nepovedlo.

Otočil se ke mně, než vešel do komory a naposledy mě objal. „Moc rád jsem tě zase viděl,“ zašeptal mi něžně do ucha. Sáhl pod tričko, kde mu na řetízku vysel prsten. „Tohle jsem ti chtěl dát, než tě unesli, ale už jsem to nestihl, takže bych byl rád, kdybys to nosila alespoň ty.“ Strhl celý řetízek a nechal ho pomalu sklouznout do mé nastavené dlaně.

„Nemůžu to přijmout.“

„Nevím, jestli se někdy znovu setkáme, ale opatruj mi ho. Třeba dostaneme druhou šanci.“ Sklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty, rozloučil se s Radkem českým „Měj se“ a zamířil do komory.

Domů se dostal, ale nám to téměř vybilo ZPM.

Zůstala jsem s Rodneym a Radkem zírat na komoru a v ruce mě hřál zásnubní prsten mého já z jiné reality a mysl mi ztěžkla pod přílivem nepříjemných informací, které mě s konečnou platností odradily od návratu domů, protože jsem tu svým způsobem měla být, i když se mi to nelíbilo. Jenže jsem stále nevěděla všechno a byla jsem odhodlaná to zjistit.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 7. kapitola: