OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 3. kapitola

04.06.2014 (15:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1543×

Kapitola mapuje díl:

2x16 – Dlouhé loučení

3. kapitola – Změna názoru

Teď už plně chápu vězně, proč vždy cvičí. Naprosto dokonale to zabíjí čas a člověk posílí nejen svoje tělo, ale i uvolní mysl od nahromaděného stresu. Raději však upřednostňuji běh na dlouhé tratě, ale prostor pokoje tomu nevyhovoval. Musela jsem přesedlat na posilovací cviky, které jsem neměla nikdy ráda. Když jsem doma po ránu vybíhala na svoji obvyklou trasu, nasadila jsem sluchátka a nechala se unášet hudbou. Skvělé uvolnění, ale na Atlantidě nebylo ani jedno. Doufala jsem, že změna stereotypu mi pomůže alespoň na chvíli zapomenout na domov.

Začala jsem postupně a s každým dalším dnem a týdnem jsem přidávala další cviky a prodlužovala jejich dobu a než jsem se nadála, cvičila jsem dvě hodin denně. Cítila jsem se o dost lépe a zároveň mi to pomáhalo s mou závislostí, dokud si nevymohl vstup do mého pokoje doktor Beckett s tím, že se na mě musí podívat z lékařské stránky.

„Dostat se sem je horší než do Forth Knox*.“ Zrovna jsem si vysoušela vlasy usazená v tureckém sedu na posteli. Po každém cvičení jsem si dopřála dlouhou sprchu. Jedna z mála neřestí, co jsem si tu vypěstovala.

„Musíte uznat, že jsem v bezpečí,“ řekla jsem mu uvolněně a zadívala se do jeho tváře. Pomalu přikývnul. V rukou žmoulal malý balíček. Chvíli se loajálně díval jinam, protože jsem neměla dlouhý rukáv a na zápěstí se mi po horké koupeli růžověly jizvy.

„Víš, řekli mi, že málo jíš.“ Zastavila jsem se v půli pohybu a zírala na něj. Jeho starost byla milá, ale hodně jsem se držela, abych neuvolnila nahromaděný vztek, který jsem se ze sebe snažila dostat cvičením, ale s přibývajícími dny v tomhle pokoji se to téměř zdálo nemožné.

„Není potřeba tolik jíst, když nic nedělám.“ Proti tomu nemohl nic namítat. Překvapivě ladně jsem se zvedla z postele a odnesla ručník do malé koupelny a stáhla si vlasy do ohonu a vzala si na sebe bundu s dlouhým rukávem.

„Víš, Mio, nemám tady takové slovo, ale mohl bych se pokusit ti vymoci vycházku z lékařského hlediska.“

„Z lékařského hlediska?“ zeptala jsem se překvapeně. Neušlo mi, že si mě doktor bedlivěji prohlíží.

„Zhubnula jsi a jsi pobledlá. Všichni se občas podívají ven.“ Dokonce i vězni, chtěl zřejmě dopovědět, ale raději to spolknul. Lehce jsem se na něj usmála.

„Všichni členové expedice, ale já člen expedice nejsem.“ Došla jsem k oknu a zírala na město, bodl mě osten žárlivosti, že si ostatní mohou chodit po městě, ale já ne. Zvědavost jsem dokázala v sobě udusit, ale touhu po čerstvém vzduchu ne, zvláště mořském, až příliš mě to lákalo.

„Mio, stačí říct a já se o to pokusím.“ Zatnula jsem ruce v pěst. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se chovala slušně. Snažil se mi jenom pomoci. On nebyl nepřítel.

„Podplukovník Sheppard řekl, že budu v pokoji a neustále mě bude někdo hlídat,“ procedila jsem skrze zuby, „snad nechcete podrývat jeho autoritu.“ Ignorovala jsem smutné povzdechnutí.

„Jak myslíš, něco tady pro tebe mám. Nechám ti to na posteli.“ Zahanbeně jsem zírala před sebe, neustála jsem to, moje zloba padla na nesprávného člověka, ale podplukovník Sheppard měl určitě svých starostí dost než chodit za vězněm.

Když dovezli na Atlantidu první schránku, byl doktor Beckett u jejího otevření. Velmi ho znepokojil paprsek, který zasáhl doktorku Weirovou a způsobil jí bezvědomí. Oddychl si, když se doktorka probudila s informací, že v sobě přechovává vědomí jisté Fibis, ženy, kterou našli ve schránce těsně před smrtí.

Weirová všechny ubezpečila, že vštípení, dočasná fáze přesunutí vědomí, bude trvat pár hodin a ona by si velmi přála, kdyby Fibis vyhověli a nechali někoho, aby do sebe přijal z druhé schránky vědomí jejího manžela. Sheppard se na to příliš netvářil, ale z loajálnosti vůči Weirové s tím souhlasil.

Nikdo však netušil, že mimozemšťané, uchovaní ve schránkách, jsou každý z jiné rasy, které navíc mezi sebou bojovali a jejich nenávist nedokázali zmírnit ani roky ve schránkách a vědomí toho, že jejich fyzická těla jsou mrtvá.

Před dvěma dny mi Elizabeth donesla na čtení nějakou odbornou publikaci na zabavení, ale já ji spíše používala jako uspávadlo. Knihy obecně jsem chovala ve velké úctě a neodsuzovala žádnou z nich, a i když jsem musela přečíst něco, co nebyl zrovna šálek mé kávy, věnovala jsem tomu alespoň trochu své pozornosti, abych si z nich něco odnesla, ale kdybych byla na jiném místě, možná bych se soustředit dokázala.

Možná tomu napomohlo to, že jsem se stále cítila pod psa, kvůli svému chování vůči doktorovi Beckettovi, který byl jediný, kromě Elizabeth a strážných, kdo mě chodil navštívit.

Otočila jsem se na druhý bok a zírala na dárek, který mi doktor donesl. Nedokázala jsem ho rozbalit. Prvně se mu musím omluvit, a pak si ho rozbalím, slíbila jsem si a raději vstala z postele. Nebylo tak pozdě na spaní a celá Atlantida byla stále vzhůru nohama, i když jsem nevěděla kvůli čemu. Podvědomí mi našeptávalo, abych byla ve střehu, ale já nedokázala pochopit proč. Byla jsem dokonale chráněna, nebyl důvod k obavám.

Navlékla jsem si kalhoty a převlékla tričko na spaní a stoupla si ke dveřím, abych poslouchala. Moje zvědavost, i přes tichý hlásek v hlavě, byla silnější než zloba na podplukovníka.

Překvapeně jsem odskočila ode dveří, když se tiše otevřely a stál v nich jeden ze strážných. Po druhém nebylo vidu ani slechu.

„Zůstaň v pokoji,“ přikázal mi a já měla chuť mu odseknout, ale znemožnila mi to tma. Všechna světla, která osvětlovala chodby a pokoje, pohasla a nastala tma, kterou občas prořízl paprsek jednoho z měsíců.

„Pojď se mnou,“ zavolal voják a já nestihla ani protestovat, že z pokoje nesmím. Bleskově jsem si nazula boty a vyběhla za ním. On mezi tím poslouchal někoho ze sluchátka. Bez problémů jsem s ním držela krok a snažila si nevšímat směru, kam se naše kroky ubíraly. Optická paměť byla v tuhle chvíli spíš prokletím než darem.

Musela jsem uznat, že mé pevné stanovisko, že nechci o ničem vědět, abych se co nejrychleji dostala domů, mě opouštělo každým dalším krokem. Možná za to mohlo to vzrušení smíšené se strachem z neznámého nadopované adrenalinem, ale spadla ze mě část nechuti a zloby a najednou jsem cítila, že zase žiju, i když jsem běžela jenom chodbami.

Voják přede mnou se zastavil a zdvihnul zatnutou pěst. Instinktivně jsem zastavila. Tenhle povel jsem si pamatovala. Sledovala jsem, co se bude dít, ale skrze tmu jsem neměla šanci. Voják ukázal ke stěně a já poslušně k ní zamířila. On se postavil přede mě a přitáhl si zbraň k hrudi a hlavní mířil do chodby, která se mírně stáčela do leva, kde končila křižovatkou. Netušila jsem, co slyšel. Já slyšela pouze vlastní krev hučící mi v uších z návalu adrenalinu.

Hleděla jsem přes jeho rameno a naslouchala, když jsem uslyšela pohyb za našimi zády, bylo už pozdě. Cuknula jsem s sebou, když se ozvala střelba, ze které mi zalehlo v uších. V poslední chvíli jsem strčila do vojáka, abych ho dostala z dosahu. Bohužel ho jedna kulka zasáhla do pravého ramene, překvapením vykřiknul a zhroutil se na podlahu.

Neměla jsem ponětí, kdo po nás střílel, ale zůstala jsem při zemi a snažila se v té tmě něco vidět. Voják ležel jen kousek ode mě a krvácel. Nemohl se hnout a byl přímo na ráně, kde jsem ho nechtěla nechat. Zbraň, kterou upustil, jsem odkopla kousek dál, protože jsem k ní neměla důvěru a snažila se ho odtáhnout za ohbí chodby.

Pomalu jsem začínala panikařit, když jsem na prstech ucítila horkou lepkavou tekutinu. Pohled na krev mi nikdy nevadil, ale nikdy jí nebylo tolik. Musela jsem se zklidnit. Nebyla jsem tu sama a ten voják potřeboval pomoct.

Bleskově jsem si rozepnula bundu a stáhla si ji z ramen a sbalila ji do malé kuličky a přitiskla ji na ránu. Voják bolestivě zasténal. Zadržela jsem dech, když jsem zpoza rohu uslyšela tiché našlapování.

„U-uteč,“ zašeptal voják mým směrem, ale já si přitiskla prst na rty. Zatočila se mi hlava, když jsem se zhluboka nadechla a ucítila pach krve. V té tmě jsem se k němu naklonila blíže a vytáhla mu sluchátko z ucha a přiložila si ho ke svému. Musela jsem to udělat rychle, než se k nám dostane ten útočník.

„Halo?“ zašeptala jsem potichu, abych na nás neupozornila útočníka. „Je tam někdo?“

„Kdo je to?“ vykřiknul plukovník Caldwell, když zaslechl roztřesený hlas ve sluchátku a otočil se po McKeyovi. Rodney po něm zíral. „Jak to mám vědět?“ vypálil na něj popuzeně.

„Prosím, potřebujeme pomoct!“

„Kdo je tam?“

„Mia, pane.“ Caldwell se ohlédl po McKeyovi, kterému svitlo.

„To je ta holka, co sem přišla bránou.“ Caldwell se zachmuřil, doktorka Weirová mu řekla pouze kusé informace a nezabíhala příliš do detailů, takže mohl pouze říct, že se tu před několika týdny objevila mladá žena, aniž by věděla, jakým způsobem se na Atlantidu dostala.

„Pane, mám tu zraněného vojáka. Někdo ho postřelil do pravé paže. Potřebuje doktora.“ Miu bylo ve sluchátku sotva slyšet. Caldwell zíral na bránu před sebou. Nevěděl, jaké informace jí Weirová sdělila.

„Kde jste?“ Na druhé straně se rozhostilo ticho. Všichni napjatě očekávali, co se bude dít.

„Jsme čtyři chodby a dvě patra níž východním směrem od mého pokoje, který je… prostě v části, kde jsou pokoje ostatních.“ Její hlas zněl naléhavě.

„Já nemám tušení, kde je váš pokoj. Potřebuju přesnější informace, nemáme biometrické senzory na vaši lokaci.“ Caldwell se zapřel o ovládací panel a vyčkával. Rodney se mezi tím snažil zprovoznit napájení města.

„Podplukovník Sheppard a doktorka Weirová ví, kde je.“

„Je mi líto, ale oba dva jsou pod vlivem mimozemských bytostí.“ Rodney sebou cuknul a zakřičel na Caldwella.

„Cože?“ zeptala se Mia zaskočeně. „O čem to mluvíte?“

„O tom před ní nesmíte mluvit!“ zakřičel Rodney.

„Mio, tady doktor Beckett, kde přesně jsi?“ Doktor vyčkával, až se mu mladá žena ozve.

Caldwell se otočil na doktora. „Vy snad víte, kde její pokoj je?“

„Ano, plukovníku, dneska jsem tam za ní byl.“

„Tak do toho.“

„Mio, řekni mi to znovu.“

„Jsme o čtyři chodby dál východním směrem od mého pokoje. Sešli jsme po dvou schodištích jihovýchodním směrem. Jsem za ohbí chodby, která končí křižovatkou. Mám dojem, že tu ten útočník stále ještě je,“ zašeptala.

„Vím, kde to je.“ Otočil se na plukovníka. „Je to cestou k rozvodně. Můžu ho pak poslat na ošetřovnu.“

„Dobrá, jděte,“ zavelel plukovník Caldwell. „Vaším směrem půjde pětičlenný tým společně s doktorem…“ začal, ale zarazil ho výkřik.

„Ne!“ vykřikla Mia a ze sluchátka se ozvala střelba.

„Slyšíte mě?!“ Otočil se na McKaye. „Pohněte si!“ Beckett, McKay a čtyři mariňáci vyrazili.

Odmalička vím, že zbraně ve špatných rukou jsou špatné. Z jejich používání nevzejde nikdy nic dobrého, ale když kolem vás létají kulky, vaše myšlenky se drží pouze toho, jak přežít. Přála bych si říct, že jsem střelbu opětovala, ale nestalo se tak. Což bylo možná dobře, když jsem viděla přicházet Elizabeth, nedokázala jsem uvěřit tomu, že by právě ona dokázala střelit vojáka.

„Položte, prosím, tu zbraň, doktorko,“ promluvila jsem na ni mírně, ale ten odlesk, který měla v očích, jsem vůbec nepoznávala. Vážně byla pod vlivem mimozemšťana? Měl ten muž pravdu?

„Neměla bys být zamčená v pokojíčku, jako zlobivá holčička?“ Zatnula jsem zuby a nepřestávala držet vojákovi na ráně svoji bundu.

„A vy byste neměla být v tomhle těle, nepatří vám!“ Mimozemšťan, který byl v Elizabeth, se zasmál. Byla to ona, dívala jsem se do její tváře, ale zároveň mi bylo naprosto jasné, že Elizabeth to není.

„Nemáš ani nejmenší ponětí o tom, kde ses ocitla, holčičko, ani co všechno ti tady hrozí. Jaké věci ti nechtějí říct a které ty sama nechceš vědět.“ Naklonila se ke mně blíž a pokřiveně se na mě usmála. „Nikdo ti tady nevěří a Weirová nevěří v to, že se někdy budeš moct vrátit domů.“ Vzdorovitě jsem se na ni podívala. Možná mi zbývaly poslední minuty života, ale bylo mi to jedno.

Jak jsem tam tak klečela, mohla jsem udělat jedinou možnou věc, i kdyby mě stála život. Vykopla jsem do boku a podrazila Elizabeth nohy a ta se s překvapeným výkřikem odporoučela k zemi. Než se zvedla, snažila jsem se vojáka odtáhnout dál od ní, aby mezi námi neležel. Udělala jsem obrovskou hloupost. Znala jsem ty nejzákladnější chvaty ze sebeobrany. Bohužel jsem si v té chvíli nedokázala na žádný vzpomenout.

„Podepsala sis ortel smrti, holčičko!“ zavolala, rozběhla jsem se, ale ke křižovatce jsem to bohužel nestihla včas. Kulka byla pořád rychlejší než já. Ranní běh mi žalostně chyběl.

S výkřikem jsem se dopadla na zem a tiskla si rameno. Pod prsty mi začala vytékat z rány krev. Bolelo to jako čert a na moment se mi zatmělo před očima, a když jsem je otevřela, mířila mi do obličeje zbraň.

„Kdybych nechtěla zabít, Tailena, tak bych tě na místě zabila, ale nechci se s tebou zdržovat, už jsem se zdržela dost dlouho.“ Odfrkla si a obešla mě do další chodby, která vedla ke skladišti, jak bylo napsáno na tabulce malým písmem, které pomalu přestávalo fosforeskovat.

Opřela jsem se zády o zeď a tiše zasténala. Rána bolela jako čert a já dostala strach, že by se Elizabeth přeci jen vrátila, tak jsem v sobě sebrala veškerou energii, zvedla se a pomalu se blížila k vojákovi. Nehýbal se.

Narovnala jsem se, když se chodbou ozvaly další kroky, ale z jiného směru, než ležel zraněný voják a odešla Elizabeth. Po ruce jsem neměla žádnou zbraň. Téměř jsem nedýchala, když se přiblížila ženská postava v neprůstřelné vestě, kterou měla i Elizabeth.

Teyla na mě zírala, vyrazila mým směrem, ale šeptem jsem ji zastavila. „Šla do skladu,“ ukázala jsem správným směrem zdravou rukou. Chtěla mi pomoci, ale já zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě.“ Pomalu přikývla a tichým krokem vyrazila za Elizabeth.

Zatnula jsem zuby a dál procházela dlouhou setmělou chodbou ke zraněnému vojákovi a sedla si vedle něj. Naštěstí nebyl v bezvědomí, ale přesto nevypadal dobře.

„Jsi… jsi zra…“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Teď nemluvte.“ Zesílila jsem stisk na jeho ráně a on zasténal. „Za chvíli tu bude doktor.“ Doufala jsem, že se objeví brzy.

Beckett si všimnul zbraně, která ležela u stěny chodby, a hned za ohbím chodby našel Miu, jak tlačí na ránu zraněnému vojákovi. Sama krvácela na levé paži.

„Co se stalo?“ zeptal se a ihned se sklonil k vojákovi.

„Musíme do rozvodny, doktore,“ upozornil ho jeden z mariňáků.

Beckett se podíval na Miu a ta zavrtěla hlavou, že na to teď není čas. „Dobrá. Vezměte je oba dva na ošetřovnu.“ V tu chvíli všichni s sebou cuknuli, když zaslechli střelbu z automatických zbraní.

„Měli bychom jít, abych zprovoznil napájení města!“ zavolal Rodney netrpělivě a podíval se na Miu, která nepřestávala tisknout ránu, ani když dva mariňáci pomáhali vojákovi na nohy, aby ho mezi sebou dopravili na ošetřovnu.

„Budeme v pořádku, doktore,“ zašeptala Mia a vydala se s trojicí pryč. Beckett se otočil na podpatku a běžel za ostatními.

Cesta na ošetřovnu byla neuvěřitelně dlouhá a mě začaly bolet obě ruce. Pravačka se mi za těch pár týdnů tady zklidnila a už tak nebolela, ale teď se začala znovu ozývat.

„Běž před námi, pleteš se mi pod nohama,“ okřikl mě jeden z mariňáku a já se na něj otočila. „Podržím mu to sám.“ Spustila jsem ruku a nechala ho, aby mě vystřídal. „Měla by sis spíš držet tu svoji.“

„Je to jen škrábnutí,“ pípla jsem a sklopila pohled na své nohy.

Na ošetřovně nás hned oddělili. Ani jsem nestačila zaprotestovat, protože jsem se chtěla ujistit, že voják přežije. Odnesli ho do jiné části než mě a já jsem se na pokyn sestřičky posadila na postel. Vykasala mi rukáv a zavolala na druhou sestru, která mi na ránu svítila baterkou. Bolelo to hůř, než jak to vypadalo. Přesto jsem neodmítla něco proti bolesti. Pak mi sestřičky ránu vyčistily a zašily a to do ošetřovny vbíhal tým s nosítky, na kterých ležel ten Dredař, Ronon. Vykulila jsem oči. Byl bezvědomí a na břiše měl spoustu krve. Vzpomněla jsem si na tu střelbu. Bylo možné, že ho Elizabeth zasáhla?

„Zůstaň sedět!“ pokárala mě sestra popuzeně.

„Promiňte.“ Pak už jsem měla hodiny na to, abych o všem přemýšlela. Hlavou mi vířily otázky, které jsem se bála zformulovat do celých vět, protože by tak vyvolaly jen další otázky. Z léků na bolest jsem začala být malátná. Sestra si mě všimla, jak klimbám a pomohla mi, abych si lehnula.

„Nechci spát,“ protestovala jsem.

„Bude ti pak líp,“ konejšila mě a já ji nechala. Lehla jsem si na záda a pozorovala dění kolem sebe. Snažila jsem se neposlouchat, docela se mi to dařilo.

„Jak je ti?“ Skláněl se nade mnou doktor Beckett, obklopený jasným světlem. Nedokázala jsem se zorientovat, kde právě jsem, ale když jsem pohledem přelétla místnost, vše se mi zase vybavilo. Ještě že už konečně zapnuli světla.

„Jak je na tom… Ronon?“ Chvíli mi trvalo, než jsem zformulovala otázku. Slova se mi podivně válela na jazyku.

„Bude v pořádku, neboj se.“

„A ten voják?“

„Hned se na něj půjdu podívat, ty zatím odpočívej.“ Odcházel ode mě, ale já ho na poslední chvíli chytila za plášť.

„Ať neumře,“ zaprosila jsem potichu jeho směrem. Beckett se na mě podíval. Chytil mě za zdravou ruku a pomalu přikývnul.

„Nedopustím to, slibuju.“ Celou dobu jsem se za ním dívala a neochotně zase sklouznula ke spánku. Zmáhala mě únava.

Když Weirová se Sheppardem leželi na ošetřovně a vzpamatovávali se ze svých zážitků. Musela Elizabeth přemýšlet nad Miou. Beckett a Teyla jí řekli, jak se postarala o toho vojáka a ona věděla, že tohle je obrovský krok k tomu, aby jí začali věřit i ostatní. Jenže otázkou bylo, jestli bude ochotná jejich důvěru přijmout.

„Johne?“ Otočila se k němu a hodně se přemáhala, aby se nečervenala. Políbila ho, když v ní byla Fibis. Trochu se na to rozpomněla, když jí to John připomněl. Cítila přitom touhu, ale přehlušovala ji touha zabíjet. Fibis nedokázala překousnout, že by její lid měl prohrát válku a byla ochotná pro to udělat vše, dokonce i zabít všechny členy expedice na Atlantidě. Elizabeth si řekla, že musí vymyslet jiný způsob, jak uhasit oheň. Ten plyn byl skutečně nebezpečný a stačil jediný mimozemšťan, aby toho zneužil.

„Ano, Elizabeth?“ Pokradmu se na Shepparda podívala.

„Slyšel jste o Mie?“ Sheppard se zachmuřil a odložil knihu, kterou četl. Očekával okamžik, kdy tenhle rozhovor přijde.

„Beckett se nezapomněl zmínit,“ procedil poněkud hruběji, než zamýšlel.

„Nechci to přiznávat, ale Fibis jí řekla pár věcí, které ji musí donutit o Atlantidě a téhle expedici přemýšlet. Nehledě na to, že jí sdělila moje obavy o jejím…“ Zavřela pusu, když se na ni Sheppard pronikavě podíval. „Prostě by bylo dobře, kdybychom jí začali alespoň trochu důvěřovat a dovolili jí, aby nám pomohla s obyčejnými věcmi, vždyť je v tom pokoji jako ve vězení, Johne.“ Sheppard otočil hlavu a přemýšlel o Elizabethině návrhu. Prozatím věděl jen kusé informace od Teyly, ale ještě se chtěl zeptat toho vojáka, co ji měl hlídat, proč odešli z pokoje.

„Johne…“

„Nemůžu jen tak změnit svoje rozhodnutí, Elizabeth, to snad chápete.“                                 

„Můžete o tom, alespoň přemýšlet?“

„Než o tom budu moci přemýšlet, potřebuju se dozvědět, co se stalo, přímo od zdroje.“

Na zítří oba mohli opustit ošetřovnu a Sheppard se rozhodnul, že se zastaví za tím vojákem, aby se ho zeptal na podrobnosti. Ležel v odlehlejší části ošetřovny. Nebylo těžké ho najít, ale už u něho někdo byl.

Mia stála vedle postele. Levou ruku měla strčenou v kapse a dívala se na vojáka a hledala správná slova. Sheppard přistoupil blíž, aby ji mohl slyšet, ale tak aby ona jeho neviděla.

„Jsem ráda, že budete v pořádku,“ řekla jsem popravdě. V duchu jsem se modlila, abych to měla co nejdříve za sebou, na tohle jsem opravdu nebyla.

„Za týden budu ve služně zpátky,“ přitakal voják. Ukázal na židli vedle postele a já se na ni neochotně posadila. Vyvolávalo to ve mně bolestné vzpomínky, ale raději jsem mlčela. Nebylo potřeba mluvit, vše již bylo vyřčeno a nebyl důvod, aby se to rozmazávalo.

„Zachránila jsi mi život,“ začal a já zadržela dech. „Možná je už načase, abychom se představili. Já jsem Samuel Evans, ale stačí, když mi budeš říkat Same.“ Natáhl ke mně zdravou ruku a já si s ním opatrně potřásla.

„Já jsem Mia.“ Stiskla jsem rty a nervózně jsem si poposedla.

„Já vím,“ odpověděl s úsměvem.

„Ale není to pravda.“ Zaraženě se na mě podíval.

„Co?“

„Že jsem vám zachránila život. Jen jsem vám tiskla ránu. Nic jiného.“ Voják Samuel Evans se zasmál.

„Holka, kdybys mě neodstrčila, mohla mě ta kulka zasáhnout do krku.“

„To by doktorka Weirová neudělala, ani když…“ Zbytek věty jsem se nedovolila doříct. „Jsem ráda, že jste v pořádku,“ řekla jsem prostě. Vstala jsem ze židle a snažila se odejít co nejpomaleji, protože jsem měla chuť odsud utíkat co nejdále. Zařekla jsem se, že s tímhle druhem lidí, nechci mít nic společného. Už jsem díky nim přišla o dva členy rodiny, ale naneštěstí se jimi tohle město přímo hemžilo.

Sheppard ji sledoval, jak odchází. Prozatím nad jejím chováním přemýšlet nechtěl. Narovnal se a došel až k Evansovi a posadil se na židli, ze které se před chvílí zvedla.

„Podplukovníku.“

„V klidu, Evansi, nemusíte mi teď salutovat.“ Evans přikývnul. Uvolnil se a díval se na svého nadřízeného.

„Proč jste přišel, podplukovníku?“ Sheppard se k němu přiklonil, lokty se opřel o kolena a prsty si ležérně proplet.

„Proč jste ji odvedl z pokoje?“ Evan sebou trhnul. Věděl, že se ho na to někdo dříve nebo později zeptá.

„Podplukovníku. Proud vypadl ve chvíli, kdy byly dveře otevřené a manuelně jsem je neuměl uzavřít. Nemohl jsem ji nechat v otevřeném pokoji. Domníval jsem se, že by ho mohla opustit a znemožnila by přitom zajetí…“ Navlhčil si rty a neměl se do dalšího povídání.

„Mě s doktorky Weirové,“ dopověděl za něj Sheppard.

„Ano, pane.“

„Dobře jste udělal, Evansi.“ Zvedl se k odchodu.

„Podplukovníku, se vší úctou, ona mi zachránila život a taky ji zasáhla kulka, když se ode mě snažila odlákat doktorku Weirovou. Téměř jsem ji musel vytáhnout z pokoje.“ Sheppard se k němu otočil.

„Děkuju, Evansi.“

Z ošetřovny do pokoje mě odvedla stráž. Mezi tím jsem se ještě stačila omluvit doktoru Beckettovi za svoji nedávnou neomalenost a hned jsem se cítila lépe a dokonce se těšila, až si rozbalím dárek, který mi donesl.

Jen co se za mnou dveře uzavřely, přeběhla jsem pokoj k nočnímu stolku a začala dychtivě rozbalovat balíček. Byl malý, ale moje radost z něj byla obrovská. V duchu jsem doktorovi děkovala.

Vykasala jsem si rukávy bundy, na levačku jsem byla opatrná a navlékla si dárek na ruce. Doktor mi daroval jemné rukavice z pružné látky bez prstů. Skvěle mi padly a zakryly nehezká zápěstí. Tak skvělý pocit jsem tu celé týdny nepocítila. Opět jsem se cítila jako člověk a mohly za to obyčejné rukavice.

Téhož dne večer mě přišla navštívit Elizabeth. Omlouvala se mi, ale já jí řekla, že je to v pořádku.

„Mám obavu, Mio, že ti přeci jen budu muset o Atlantidě něco říct, a to co nejdříve. Mohla jsem tě zabít.“ Podívala jsem se na svoje ruce, skryté v rukavicích. Líbilo se mi, jak mám prsty volné.

Zadívala jsem se na ni a přemýšlela, co řeknu. Rozhodovala jsem se mezi: Řekněte, stejně se domů nikdy nevrátím... nebo Nechci nic vědět, jen chci domů. Pokusila jsem se proto i zlatou střední cestu.

„Předpokládám, že jsem se sem musela dostat stejně jako vy, i když si to nepamatuju, takže je možné, že když mi to řeknete, vzpomenu si, kdo mě sem dostal.“ Elizabeth se spokojeně usmála.

„I já měla takový dojem. Jenže mám obavu, jak zareagují mí nadřízení. S takovou situací se nesetkávají tak často, je možné, že by tě nechtěli pustit domů, ani kdybys nic o Atlantidě nevěděla.“ Viděla jsem v její tváři jasný strach, že to právě tak dopadne. Měla jsem z toho na krajíčku, ale už mi nebylo deset, abych se kvůli všemu rozbrečela. Musela jsem si přiznat, že i já měla podobné myšlenky. „Informovala jsem generála o tvém problému, který zaměstnal svoji nejlepší astrofyzičku, aby se to pokusila vyřešit. V současné době je možné, že už informoval nadřízené, proto budeme muset počkat, jak se vyjádří oni.“ Posadila jsem se na postel a podívala se na Elizabeth.

„Počkáme, co řeknou, a podle toho se rozhodnete, jestli mi to řeknete.“ Přikývla.

Když odcházela, zavolala jsem na ni. „Doktorko…“ otočila se na mě.

„Ano, Mio?“

„Co když mě budou chtít vyslýchat?“ Její ustaraný pohled mě znepokojil.

„Doufám, že bude stačit, když jejich otázky položíme my.“ Hlas se jí třásl, nevěřila tomu o nic méně než já.

* Fort Knox je vojenská základna a pevnost ve státě Kentucky v USA, asi 50 km jižně od Louisville, v níž je také opevněný sklad bankovního zlata, jeden z největších na světě, a Pattonovo muzeum americké armády.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 3. kapitola: