OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 3/4

23.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 510×

22. kapitola - Propojené vesmíry 3/4

„Prosím, tady počkejte. Doktor Beckett teď má něco na práci, bude se vám věnovat za chvíli.“ Kapitán Collinsová kývla na sestru a posadila se na židli vedle Sama.

„Věříš tomu, že se dostaneme domů?“ Pronesl ty slova opatrně, Collinsová se na něj podívala. Bylo těžké před ním skrývat, jak je poslední týdny z té myšlenky roztřesená. Byli návratu domů blíž než kdykoliv dřív, ale nikde nebylo psáno, že se to povede. Prozatím se jí nezdál žádný sen, který by byl jakkoliv konkrétní.

„Je to tak správné, tady nemáme co dělat, už jsme tady způsobili problémů dost,“ řekla pevně, aniž by se na svého podřízeného podívala.

„Já se tě ale neptám, co je nebo není správné, ale jestli věříš, že se to tomuhle McKayeovi podaří znovu zprovoznit a dostane nás domů.“ Sam býval někdy až bolestně upřímný, ale byla za to vděčná, mnohokrát jí tím uchránil zdravý rozum, protože za ty roky bylo spoustu okamžiků, kdy s tím vším chtěla skoncovat.

„Bez ZPM je to nereálné a tahle Atlantida potřebuje ZPM na obranu.“ Místní ZPM nebylo natolik nabité, aby místní McKaye svůj experiment zopakoval byť pro jednoho z nich. Otočila se k Samovi, který se tvářil hodně zklamaně. Naklonila se k němu blíž.

„Nevzdala jsem se dobrovolně a neletěla tři týdny s touhle Collinsovou, abych s ní tady zůstala nadosmrti. Jako vždy mám plán B. Musím jen doufat, že náš McKaye měl ve svých teoriích pravdu.“ Zvedla se ze židle a procházela se po přední části ošetřovny. Bylo tu až podivně klidně, když však zaslechla povědomý hlas, zašla dozadu, aby se podívala, jestli se nemýlí.

„Nemusíš mi měřit teplotu, Carsone. Cítím se dobře.“ Collinsová se dívala na své mladší já, na Miu, jak sedí na posteli a dívá se na doktora vemlouvavým pohledem. Položila mu ruku na předloktí na doktorský plášť.

„Ani se nechci ptát, ale sám vidím, že bych to měl udělat.“ A skutečně, Collinsová si všimla, že Mie se leskne čelo a má trochu víc zardělé tváře.

„Co se domluvit, že mi dáš prášek na bolení hlavy s protizánětlivými látkami.“

„Co spíš, že bych ti vzal krev a podle toho ti nasadil antibiotika.“ Zamračila se a pustila ho.

„Jsem v pohodě,“ zopakovala znovu.

„To nech na mě, ať to posoudím sám, jsem doktor.“

„Carsone, nenuť mě říct, že v podstatně ani jeden z nás nemá lékařský diplom.“ Collinsová překvapeně naklonila hlavu.

„To od tebe není hezké, ale přejdu to, evidentně nejsi ve své kůži,“ nenechal se doktor rozhodit. Stál ke Collinsové zády, takže neviděla, jak se přitom tváří, ale tón jeho hlasu mluvil sám za sebe.

„Potřebuju tu způsobilost, ať můžu začít pracovat, Carsone,“ apelovala znovu na něj Mia.

„Nechci u tebe nic zanedbat, ne když jste tu dvě.“

„No právě, až tu budu jen já, tak to bude v pohodě, a ty mi klidně můžeš vzít krev, ale teď potřebuju, abys potvrdil tu způsobilost. Musím něco dělat. Nechci na nic tady myslet a jen pracovat.“

„Do padnutí?“ zeptal se doktor lehce rozzlobeně.

„S ní se nemá cenu hádat.“ Collinsová vyšla ze svého úkrytu a upřeně se dívala na ženu před sebou, viděla se v ní víc než by čekala.

„Co je ti do toho?“ vyjela na ni Mia a seskočila z postele. Jenže ji zradilo tělo a jen tak tak se zachytila postele, jak se jí podlomila kolena.

„Vlastně nic, ale nechci odsud odcházet s tím, že chceš umřít,“ řekla jí tvrdě. Došla až k nim a chytila Miu za pravou paži. „Možná bude stačit injekce, se širokospektrálními antibiotiky.“ Pomohla jí zpátky na postel. Doktor přikývnul a šel si nachystat ampulku, sice se přitom na obě mračil, ale jim to bylo jedno.

„Co si myslíš, že jako děláš?“ sykla Mia a snažila se Collinsové vytrhnout.

„Co myslíš, že děláš ty?“ zavrčela na ni naštvaně. Měla chuť jí ruku stisknout víc, ale všimla si bolestivé grimasy, i když se ji snažila všemožně zamaskovat. „Nechtěj, abych tě tady svlíkla a ukázala doktorovi, jak se ti ta rána na boku špatně hojí.“

„Nechovej se jako moje matka.“

„Kdyby tě vychovávala ta moje, tohle by sis nedovolila říct,“ sykla na ni. Mia se zatvářila zděšeně a přestala se bránit. Nic dalšího neřekla, protože přišel doktor a píchnul jí injekci.

„Tohle se mi ani trochu nelíbí, ale mělo by ti to pomoct, ale slib mi, že kdyby se ti přitížilo, okamžitě přijdeš.“ Podíval se přitom na Collinsovou. Ta přikývla.

„Promluvíme si,“ začala sama, když je doktor propustil a ony společně došli do přední části ošetřovny a poslali Sama za doktorem.

Collinsová se rozhlédla okolo sebe, začalo se to tam plnit lidmi, tak chytila Miu za loket a vyvedla ji z ošetřovny a vytáhla ji na nejbližší balkon, aby měly soukromí.

„Nechápu, že po tom všem, pokračuješ ve lhaní,“ uhodila na ni nekompromisně. Mia se zprvu na ni podívala vzdorně, ale nakonec polevila. Zády se opřela o zeď a zahleděla se na moře.

„Nemůžu si pomoct,“ přiznala zkroušeně. „Za poslední roky jsem lhala tolik, že mi to přijde přirozené. Nechci znovu ležet na ošetřovně, ne teď když jsem podepsala tu smlouvu, co by řekli na to, že jsem zase nemocná, když mám pracovat.“ Collinsová protočila oči.

„To ses vážně nepoučila? Ty si neuvědomuješ, že právě takové myšlenky a lži tě dovedly přesně tam, kde teď jsi?“ zvýšila na ni hlas. Bylo to horší než s malým dítětem.

„Na tomhle místě jsem kvůli tobě!“ zakřičela Mia a odlepila se od stěny. Tváře jí hořely snad ještě víc, injekce stále ještě nezačala působit. Byla to však od ní rána do černého a Collinsová se zastyděla. Hlavu měla plnou omluv, ale žádnou nedokázala správně zformulovat.

„Já vím,“ dostala ze sebe rezignovaně. Otočila se k moři a unaveně se opřela o zábradlí. „Vím to až moc dobře a není dne, kdy bych si to nevyčítala.“ Stiskla zábradlí a potlačovala v sobě chuť začít řvát a nechat svůj hlas unášet mořským větrem.

„Udělala jsem spoustu chyb, ani je nedokážu spočítat, ale stále se snažím, abych je napravila,“ pronesla po dlouhé odmlce. Neměla odvahu se k Mie otočit.

„Tak jako s Rodem?“ Collinsová se přitom jméně napnula a se zděšeným výrazem se k Mie otočila.

„Takže je to pravda,“ pronesla vědoucně. „Teď už mi to dává smysl.“ Přešla a postavila se vedle Collinsové.

„Když náš Rodney spustil ten experiment na odčerpávání energie z jiného vesmíru, už předem bylo jasné, ze kterého vesmíru to bude.“

„Nemyslím si, že chápeš, o čem mluvíš.“ Mia se k ní naklonila blíž.

„Sleduju tě od chvíle, kdy jsi uviděla Rodneyho a začala jsem si to dávat všechno dohromady. Naše reality jsou díky tvému příchodu na sebe napojené, takže ten experiment nemohl dopadnout jinak a začalo mi docházet, že Rod mluvil právě o tobě, o své Collinsové, o kapitánu Collinsové, co zmizela.“ Collinsová se napjala a nakonec sklopila ramena a rezignovala sama.

„Četla jsem všechny zprávy ze Země a z Atlantidy a nechtěla jsem uvěřit tomu, že tu Rod byl. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a šílené. Svitla ve mně naděje, že bych se mohla vrátit domů. Ne přímo do svého času, alespoň však do svého vesmíru, protože tady jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu.“

„Když jsi odmítla jeho žádost o ruku?“ zeptala se Mia.

„Jak o tom víš?“

„Mám jeho prsten,“ Collinsová se zatvářila dychtivě. „Ne tady přímo u sebe, ještě jsem si ho nestačila vyzvednout, ale mám ho, přísahám.“ To co náhle pocítila, ji donutilo začít plakat. Skryla tvář do dlaní a usedavě se rozplakala.

***

Bylo zvláštní ji vidět plakat. Pokaždé se tvářila jako ta nejsilnější žena na světě, ale ve skutečnosti byla stejně vyděšená a ztracená jako já. I když mi to bylo trochu proti srsti, chopila jsem se příležitosti, abych se dozvěděla konečně všechno. Musela jsem navázat na rozhovor, který jsme spolu vedly ještě na Apollu.

„Jak ses tedy dostala na Atlantidu?“ Dlouhou dobu bylo ticho.

„Nejprve bych ti měla říct, že nás jumper nepřenesl v čase, jak si zřejmě myslíš. Já jsem o asi deset let starší než ty. Vstoupila jsem do programu ještě předtím, než doktor Jackson objevil adresu Atlantidy. S matkou jsme musely počkat, než se naši dostali na Atlantidu a probudily Wraithy a já mohla začít hledat Janusovu laboratoř. Netrvalo mi to ani rok, když se mi to podařilo. Byla jsem tehdy členem SG týmu, ve kterém byl i Sam. Cítila jsem takové zadostiučinění, že se mi podařilo laboratoř najít tak rychle, že jsem se chovala neuváženě. Od matky jsem věděla, že Janus sestrojil stroj času, aby svůj plán mohl uskutečnit, ale už mě nenapadlo, že ho nechal funkční. Ve své nerozvážnosti jsem vstoupila se Samem do jumperu. Na nic jsem tam nesahala, to přísahám, jen jsem se rukou přiblížila k ovládacímu panelu a ono se to spustila samo. Vůbec jsem netušila, co mám v té chvíli dělat, i přes svůj vojenský výcvik. Astrofyziku jsem stále jen studovala s velkou pomocí plukovníka Carterové, ale v té chvíli jsem úplně…“

„…zamrzla.“ Dopověděla jsem za ni.

„Jo,“ vydechla zklamaně. „Nedokázala jsem se ani pohnout. Jen jsem nechápavě zírala skrze čelní sklo, jak jumper letí a otevírá se brána s osmi symboly. Tu adresu mám dodneška vypálenou v mozku. Odmalinka mi ji matka vštěpovala, abych ji dokázala zadat i na prahu smrti. Tolik plánů bylo za tím, abych jednou mohla na Atlantidu odejít, samozřejmě až se nám podaří přeložit Janusův experiment, abychom mohli vyřešit problémy s Wraithy jednou provždy. Jenže vidět tu adresu na vlastní oči přímo na bráně, a vědět, že tam mířím, jen s jedním člověkem, bez ničeho v ruce, byla jako rána kladivem. Jako bych slyšela matku. Zklamala jsi Viktorie. Opět ses do všeho vrhnula po hlavě bez jediného jištění. Copak jsem tě nic nenaučila.“ Odmlčela se a dlouhou dobu zadržovala dech. Nedokázala jsem si představit, jak se v té chvíli cítila.

„Nezapomenu na ten výhled, jak jsme bránou proletěli. Řídící místnost na Atlantidě byla během chvíle plná našich lidí se zbraněmi, které na nás mířily. Křičeli, ale my je neslyšeli. Ani Sam se nedokázal pohnout, byl stejně otřesený jako já. Poprvé jsem stála proti zbrani z řad vlastních. Šoku jsem se poměrně rychle zbavila a opět jsem dokázala normálně myslet a zachovat si chladnou hlavu a pokusit se vysvětlit, kdo jsme. Zjištění, že jsme přišli z Mléčné dráhy a z laboratoře Antika, který byl jedním z posledních, kdo opustil Atlantidu, než ji Antikové uzavřeli, byla snad ještě fantasknější než objevit samotnou Atlantidu. Spojení města a Země nebylo tak časté, takže předávání informací bylo téměř nulové a můj tým nebyl v laboratoři pořádně ani pět minut a my už se Samem stačili přemístit do jiné galaxie, takže bylo docela složité nějak zkontaktovat Zemi. Vlastně jsme uvízli na Atlantidě stejně jako expedice a doktorka Weirová nechtěla jumper znovu použít na návrat na Zem. Měla jsem tolik příležitostí jít s pravdou ven a říct Weirové, kdo doopravdy jsem a proč jsem vstoupila do programu, ale matka mi vždy vtloukala do hlavy, že musíme nechat lidi z programu, aby na to přišli sami, aby povznesení Antikové do toho nezasáhli. Nedokážeš si představit, jaké to bylo celý život žít s vědomím, že něco jako Bůh skutečně existuje a může mě zastavit. Na Atlantidě se moje celoživotní přesvědčení otřáslo v základech, když jsem viděla, že povznesení Antikové kdysi žili téměř obyčejně jako my a já netušila, co mám dělat. Teď si uvědomuji, že jsem udělala chybu.“

„Ty jsi chybu neudělala, já ano,“ připustila jsem si nahlas a to přiznání bylo daleko bolestivější, než když jsem si to říkala ve vlastní hlavě.

Collinsová zdvihla pomalu hlavu a podívala se mi očí. „Mio, rozdíl mezi našimi vesmíry je obrovský, já byla na tohle všechno připravována už od narození. Moje matka spolupracovala s Janusem. Nikdy mi nesdělila přesně, o čem ten experiment je, ani jak v tom figuruju, ale vždy říkala, že až nastane ten čas, vše se dozvím. Sice jsem se dostala na Atlantidu, ale příliš brzy, to došlo i mně, neudělala jsem to přesně podle matčiných představ, ale byla jsem na to svým způsobem připravena. Oproti tomu, ty vůbec, Mio. Nemělas vůbec ponětí o jiných obydlených planetách, natož galaxiích. Vyhrál v tobě pud sebezáchovy. Nehledě na tvé nepříjemné zkušenosti s armádou. Neříkám, že když jsi tajila pravdu i dál, bylo to správné, ale pouze ses snažila přežít. To ti nemůže mít nikdo za zlé. Nikdo nemůže říct, jak by se zachoval na tvém místě nebo jestli tvá rozhodnutí byla správná. A hlavně, když za tebe někdo rozhodl, už dávno před tím, než ses narodila, těžko najdeš tu nejsprávnější cestu. Matka mi odmala vtloukala do hlavy, že jsem se narodila pro vyšší cíle, že mám větší význam, že je to můj osud, ale když jsem tě viděla dospívat bez armády, bez mámy a svým způsobem i bez táty, přišlo mi nefér, že bys měla obětovat vlastní budoucnost něčemu, co nemá jistotu úspěchu.“

„Jak můžeš povyšovat jeden život nad životy milionů jiných?“ zeptala jsem se ostře. Tiše si povzdychla.

„A jak mohl Janus rozhodovat o našem životě? Když tak moc chtěl napravit chybu svého lidu, proč to neudělal společně s nimi a ne potajmu? Proč v tomto vesmíru stvořil ještě Kate? Copak ti nedošlo, že jen napravoval další chybu? Že to, v co vkládal svoje naděje, opět nevyšlo a jen tím zničil život tobě? Že ti ukradl budoucnost? Na Zemi jsem měla čas mluvit s generálem Landrym o tom, co všechno jste s Kate zjistily. Co my tři máme v krvi, co je naší součástí. A nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že se Janus snažil vytvořit genovou terapii pro Wraithy, ale použil pro to živé subjekty, ne látku, jako vaši doktoři z Atlantidy.“ Rázem všechno zapadlo na své místo. Mluvila o tom máma na tom záznamu. On ji vytvořil, aby pomohla vyléčit Wraithy, ale nepovedla se, tak ji Janus nechal žít svůj život a zplodit mě. Jenže ani já se nevydařila, tak z mé krve stvořil Kate a ani ona se nepodařila. Byly jsme všechny chybné experimenty.

„Proto nepotřebuji překládat Janusovy texty. Za ty roky sbírání střípků jsem na to konečně přišla, aniž bych to musela překládat. V mém vesmíru se to Janusovi povedlo. Já jsem klíč, ale ty ne, ani Kate. Proto říkám, že ti zničil život zbytečně a já se pod to ještě podepsala. Vlastní nezodpovědností jsem narušila chod jiného vesmíru, a pak se to snažila pořád napravovat stejně jako váš Janus. Plánovala jsem, že tě budu ochraňovat, dokud to půjde, abys mou chybou neprožila něco, cos neměla a sobeckým způsobem jsem nechtěla, abys musela žít život jako já, i když jsem ještě přesně nevěděla, co je cílem jeho výzkumu. Nechtěla jsem, abys měla život jako já. Ukradené dětství, věčná disciplína bez možnosti na normální život. Vím, že tvoje máma umřela, přesto jsi měla svobodnou vůli se rozhodnout, jestli vstoupíš do armády. Jenže když jsem se dozvěděla, že můj plán selže, začala jsem přemýšlet, jak to, zase, napravit. Měla jsem v plánu tě poslat zpět do chvíle, než tě unesli a doufat, že se pokusíš žít svůj život normálně, ale bylo mi jasné, že oni tě nenechají na pokoji. Alespoň Ba‘al ne. Pátral by stále po tom jumperu, tak jsem měla v plánu, že požádám o pomoc Asgardy, aby mi pomohli tě poslat v čase zpět na Atlantidu, protože mi bylo jasné, že jedině v jiné galaxii bys byla před Ba‘alem v bezpečí.“

„Bez vzpomínek.“ Znechuceně si odfrkla.

„Neumíš si představit, jak jsem byla naštvaná, když mi Landry řekl, jak se to s vymazáním vzpomínek taky pokazilo. Kdykoliv dřív mi došlo, že jsme s Janusem úplně stejní. Nepřipouštíme si chyby a stále se je snažíme napravovat.“ Přikývla jsem. „Odpusť mi to, Mio.“

„Nikdy jsem ti nechtěla odpustit, hrozně jsem se na tebe zlobila a měla jsem na to právo.“ Kupodivu přikývla. „Na druhou stranu ses mi snažila pomoct, i když to nevyšlo a snaha se cení, ale upřímně nevím, jestli ti chci odpustit. Vím, že bych měla, ale prostě to nedokážu, nezlob se.“ Říct jí to do očí nahlas, bylo ještě těžší, než jsem si myslela. Hlavně potom, co mi svěřila.

„To je pochopitelné,“ souhlasila neochotně.  „Tak moc jsem se snažila udělat věci správně, až jsem je pokazila.“ Povzdychla si.

„To já ale taky, takže bych řekla, že jsme si kvit.“ Zvedla ke mně oči.

„Možná bych ti měla říct ještě něco.“ Celá jsem se napjala a čekala s jistou dávkou obav. „Když jsem tenkrát zmizela, vlastně to bylo vědomé. Bylo to krátce potom, co mě Rod požádal o ruku. Sakra,“ zaklela nahlas a uhodila dlaní do zábradlí. „Matka mě připravila na všechno, ale nikdy ne na to, že bych mohla chtít i něco jiného než naplnit svůj osud a Rod… Rod mi ukázal, že život se dá žít i jinak a já se prostě lekla. Na Atlantidu útočili Wraithi a my měli nasednout do jumperů a pokusit se je trochu poškodit a ten, který jsem se dostala na Atlantidu, byl měsíce odstavený, nezničili ho, než rozhodnou co s námi, a doprovod mi tenkrát dělal Sam a já podvědomě nastoupila do našeho jumperu, Sam v té rychlosti nemohl ani protestovat a jakmile jsme byli na orbitě, prostě jsem zatoužila být někde hodně daleko a chtěla stisknout tlačítko, ale zasáhl nás nějaký výbor energie, já to tlačítko stiskla, jak nás to zasáhlo a Sam se přitom praštil do hlavy, a pak se to všechno podělalo.“ Pevně svírala zábradlí a nechtěla se ke mně otočit, což se zdálo pochopitelné.

„Co se dělo pak?“ Nebylo to ode mě zrovna dvakrát taktní, ale potřebovala jsem znát celý její příběh.

„Objevili jsme se nad planetou a Atlantida nikde, zdálo se, jakoby to ani nebyl správná planeta. Nezbývalo nám nic jiného, než přistát a trochu prozkoumat okolí. Podle lodi byla na planetě brána i nějaké budovy a lodě, ale nedokázala určit, o jakou planetu šlo, až po přistání a když jsem viděla bránu, došlo mi, že jsme v Mléčné dráze. Svým způsobem to byla úleva, že jsem zase doma, ale chvíli na to mě zajali Jaffové. Byli to Ba‘alovi muži. Odvedli mě k němu a on sám mě vyslýchal. Nic jsem mu neřekla, ale měl trochu přehnané sebevědomí a mně se podařilo uprchnout. Jeho muži mi byli v patách a sledovali mě. Určitě viděli jumper i to, jak jsme proletěli bránou. Adresu Země jsem zadala automaticky.“

„Jak to, že jste se dostali na Zem?  Přišli jste necelý rok potom, co program znovu začal, to už byla brána na základně a střežená.“ Collinsová se děsivě zasmála.

„Bylo to štěstí v neštěstí. Těžko tomu uvěřit, ale přišli jsme na Zem druhou branou, která byla uvězněná v ledu na Antarktidě. Bylo to opravdu štěstí, tak jsme ji znovu zasypali a nechali si ji jako pojistku. Tenkrát jsme nevěděli, že je to vlastně ta druhá, ale začalo nám docházet, že asi bude něco špatně, když jsme se dostali na Zem branou, která je v ledu. Trvalo pár dní, než jsme zjistili, že jsme se vrátili v čase, ale zjištění, že dokonce jsme i v jiném vesmíru na sebe nenechala dlouho čekat, bylo to šokující.“ Zdrceně se ke mně otočila.

„Vážně mě to mrzí, ale musíš pochopit, že pro nepředvídatelné situace je v armádě protokol, podle kterého se musí postupovat. Vážně jsem se snažila, netušila jsem, že Ba‘al půjde po tobě, aby získal ten jumper. To neustále odvracení jeho útoků nás stálo hodně sil. Když se zdálo, že to přestalo a my polevili v ostražitosti, znovu zaútočili a já selhala. Nemůžeš se mi pak divit, že se na tebe zlobím, když hazarduješ se svým zdravím.“ Zastyděla jsem se, protože to jak se na mě podívala, jako bych se dívala na mámu. Sklopila jsem oči.

„Promiň,“ splynulo mi ze rtů.

„Mně se neomlouvej, mysli na sebe, na svého syna, vrátila ses, abys ho našla.“ Věděla přesně, kam mě má zasáhnout, abych si sáhla do svědomí a začala ho zpytovat. „Pokud máš takový strach, že by tě IOA stáhlo zpátky, jen proto, že pár dní nebudeš pracovat, kvůli zranění, mohu tě ujistit, že ti budou dělat vše, abys zůstala tady, to mi věř. IOA se nenechá podvádět opakovaně. Hodně lidí za tebe nastavilo krk, nenech je, aby toho litovali,“ pokárala mě opatrně, ale měla pravdu.

„Nechci, aby měli problémy a ano, měla jsem z toho strach, aby mě nechtěli zpátky na Zemi, ale taky jsem jednala sobecky, nedokázala jsem si představit, že bych měla ležet na ošetřovně a nic nedělat. Zbláznila bych se z toho, jen díky práci si dokážu uchovat alespoň trochu zdravý rozum. Pořád si připadám jako ve snu, a nevím, jestli se z něho chci probudit nebo v tom pokračovat, protože to nemá řešení. Chci být tady a zároveň chci zpátky domů.“

„A proč?“ pobídla mě.

„Po domově se mi stýská, i když máma s bráchou už nejsou, ale pořád je tam táta a Sean, mám tam jistou budoucnost a vidinu rodiny, ale chyběla by mi Atlantida, nemohla bych tu nechat Thomase a Johna. Trápilo by mě to, přestože to pro mě máma chtěla, abych žila normální život, ale nedokázala bych to nechat být, to by mi museli vymazat vzpomínky, ale to zase nechci… Je to frustrující!“ vykřikla jsem ty tři poslední slova a ucítila ruku Collinsové na rameni. Bylo to podivně uklidňující.

***

Pro Sama Evanse bylo posledních několik let hodně těžkých, ale stál při Collinsové a věřil jí, i když dělala chyby, dělal je s ní, nikdy se nerozhodla o dalším postupu bez něj, takže chybovali společně, ale stejně je to dovedlo sem, zpátky na Atlantidu s vidinou, že by se mohli vrátit do vlastního vesmíru.

Byly to tedy chyby, anebo cesta, po které se měli skutečně vydat? Na to se asi nikdy nedozví odpověď, ale když se vrátí domů, nikdy toho nebude litovat, i když zestárli, získali zkušenosti, které jim už nikdo nevezme.

„Podotýkám, že je možnost, že v tomto vesmíru to tak být nemusí.“ Sam zvednul pohled ke kapitánu Collinsové, jak se snaží panu Woolsymu, podplukovníkovi Sheppardovi a doktoru McKayeovi vysvětlit, že v jejich vesmíru našli starou základnu Antiků, kde se vyráběly ZPM, ale místo bylo natolik zničené, že ho nebyli schopni znovu zprovoznit, i když by to bylo pro boj s Wraithy skutečně velká výhoda.

„Nenašli jsme v záznamech žádnou zmínku, že by Antici ZMP vyráběli mimo město,“ ozval se McKaye.

„Ono se nejedná o žádnou továrnu, ale další město jako je Atlantida, jen mnohem větší. Určitě jste narazili na nějaké další město podobné tomu vašemu.“

„Na dvě,“ potvrdil Sheppard.

„Jedno patřilo replikátorům, kteří si svá ZPM taky vyráběli sami, ale když jsme se jich snažili zbavit, zničili jsme celou planetu a druhé se stalo domovem lidem na úrovni středověku, kteří…“

„Prostě to taky padá,“ přerušil McKaye Sheppard.

„Můžu vidět adresy?“ Sam se nahnul blíže ke Collinsové, která si převzala tablet a ukázala mu dvě adresy. Společně zakroutili hlavami.

„Ta adresa měla jiné symboly, ale nemůžu si vzpomenout které,“ promluvil Sam po chvíli a díval se přitom na Collinsovou, která přikývla.

„Já tu adresu neviděla vůbec, nebyla jsem přítomna, když na ni odcházeli. Mohu požádat o seznam bran včetně těch navštívených?“ Woolsy si se Sheppardem vyměnili zadumané pohledy.

„Samozřejmě u toho budete,“ ujistila je Collinsová, „za Sama ručím.“ Potěšilo ho to, že i po těch letech, kdy žili spolu jako přátelé, stále dokáže jednat jako voják, on sám to už téměř nedokázal. Chtěl se vrátit domů, dal by za to cokoliv, dokonce by mu nevadilo ani zůstat na Atlantidě, za těch pár měsíců se stala jeho domovem, ale rád by se stal jen tichým pozorovatelem.

„Zajisté, věříme vám, kapitáne,“ souhlasil Woolsy pevně. Sam si všimnul, že si Sheppard Collinsovou stále prohlíží, odměřuje si ji a zřejmě přemýšlí, jestli jí může věřit, byl to úplně jiný pohled, než jakým se díval na Miu. Nemohl zapomenout na ten první pohled, to neuvěření, které vedlo k  úlevě až k takovému výbuchu citů, až mu bylo divné, že si toho nevšimlo víc lidí.

„Same?“ Collinsová ho vytrhla z myšlenek a podala mu tablet. Zíral na seznam adres a tiše si povzdychnul. Už to bylo tolik let, ale doufal, že jakmile tu adresu uvidí, bude vědět, že je to právě ona. „Hlavně klid, nikdo ti za to hlavu neutrhne, když si nevzpomeneš,“ povzbudila ho a přitiskl spodní ret k hornímu a snažila se na něho usmát, ale i když se sebevíc snažila, byl to úšklebek, protože kvůli jizvě se už nikdy nesmála jako předtím. Tenkrát to byl šílený den a ani jeden z nich nečekal, že se to tak zvrtne.

Collinsová do něj kopla pod stolem a trochu vykulila oči. Přikývnul, nechal se příliš unést a začala pomalu projíždět adresy. Bylo jich tolik a lišily se třeba jen v jednom symbolu. Neubránil se frustrovanému povzdychnutí.

„Nechám donést kafe,“ ozval se Sheppard po hodně dlouhé chvíli, kterou zřejmě strávil napnutý a zkoumající Collinsovou.

„Nepijeme kafe,“ ozvali se oba společně a vyměnili se pobavené pohledy.

„Tak něco jiného.“ Nakonec si všichni dali čaj, kromě Shepparda a McKay pořád něco brblal, že má spoustu práce, ale Woolsy mu něco odsekl a zase bylo ticho.

Sam z toho byl nervózní, tak se otočil na židli všem zády a dál projížděl adresy. Ani nepočítal čas, ale když konečně spatřil tu adresu, jakoby se mu všechno vrátilo, byla to jeho teprve druhá mise a nebylo se čeho bát, měli jen prozkoumat ruiny a donést třeba nějaký zdroj energie, pokud tam nějaký zůstal.

„Mám to!“ vykřikl nadšeně a označil adresu. Otočil se a položil tablet na stůl před trojici. Vysloužil si tím úsměv od Collinsové s neuvěřitelnou úlevu v očích. I když se to nezdálo, jim dvěma šlo o hodně.

„Pošleme letoun a uvidíme,“ ozval se spokojeně Woolsy.

„A jiné planety, kde by se dalo najít nějaké ZPM, neznáte?“ Sheppard myslel dopředu, což Sam ocenil.

„Nebyla jsem ve městě tak dlouho a nedali mi přečíst všechna hlášení,“ otočila se s otázkou na svého podřízeného.

„Planeta s tím městem, byla pro mě teprve druhou misí, na kterou jsem šel, po našem příchodu na Atlantidu, víc adres neznám, pane.“ Chtěl jim přinést něco dalšího pozitivního, ale nemohl.

„Děkuji za snahu, poručíku.“ Woolsy mu pokynul. „Uděláme průzkum a uvidíme,“ uzavřel to a pro dnešek je rozpustil.

***

Začala jsem pracovat, a jak už jsem do toho vlaku nastoupila, bylo obtížné sledovat okolí nebo z toho vystoupit. Nebylo moc příležitostí k zahálení. Antibiotika od Carsona pomohla a já se cítila mnohem lépe. Možná k tomu pomohlo to, že mě Rodrigo v jídelně šetřil. Jeho společnost mi chyběla, ale už to nebylo jako na začátku.

Byla jsem tentokrát za “oponou“, abych nebyla lidem tolik na očích a vykonávala práci, kterou vědecký, vojenský a technický personál vůbec nevnímal. Takovou tu práci, o které ve filmech není zmínka, ale vy víte, že ji přeci někdo dělat musí, ale nikdy vám neukážou kdo.

Přesto jsem se cítila jako pod drobnohledem, ale neměla jsem díky tomu čas se téměř nadechnout, sice to ze začátku nebylo nic náročného, ale přecenila jsem své síly. Carson měl zase pravdu, ale nehodlala jsem to vzdát. Potřebovala jsem se ode všeho odstřihnout a jen pracovat, to mi pomáhalo už na Zemi a až teprve na Atlantidě jsem si uvědomila, že to byl únik od života se Seanem. Měla jsem ho ráda, ale pravda byla taková, že jsem do práce utíkala právě před životem s ním. Bylo to smutné zjištění.

Dny utíkaly zběsilým tempem, které končily večer, ráno nebo odpoledne na pokoji, kde jsem vysílením padla a spala. Vyhýbala jsem se veškerému kontaktu, který nepatřil k náplni mé práce a nevědět kde jsem, myslela bych, že pracuji zase na Zemi. Svým způsobem to bylo uklidňující, přesto to nebylo napořád.

Mysl mi začala opět obestírat samota a beznaděj, bylo to tak plíživé, že mi to nedošlo, dokud jsem jeden večer nepřišla na pokoj, kde na mě čekal John. Seděl na posteli. Lokty opřené o kolena a hlavu sklopenou, když ji zdvihnul, ztuhnula jsem na místě. Dechu se mi nedostávalo a srdce jsem cítila až v krku.

Něco se stalo! To jediné mi táhlo hlavou. V tu chvíli to na mě všechno znovu padlo. Strach, bolest, beznaděj, samota, bezvýchodná situace pro Thomase…

„Thomas?“ vyrazila jsem ze sebe srdceryvně a už se mi draly slzy do očí.

John hned vstal a hned ke mně přispěchal. „Ne, to ne. Promiň.“ Objal mě a já ho k sobě přitáhla pevněji, přestože mi to stále nebylo příjemné, ale dokud tu nebyl, netušila jsem, jak moc mi schází, jak moc ho potřebuju.

„Nechtěl jsem tě vystrašit,“ snažil se mě utěšit, ale já se i přesto rozplakala směsicí strachu a úlevy. „Promiň,“ zašeptal mi do ucha a já ho stiskla pevněji.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale asi dlouho, rozbolely mě ruce a ztuhly nohy, celý den jsem u práce pobíhala a nesměla jsem se zastavit, aby mi neztuhly, ale John mě tak překvapil, že jsem na vše zapomněla.

„P-promiň,“ dostala jsem ze sebe skřehotavě a uvolnila přitom naše objetí, otřela si oči a zhluboka se nadechla. Nedokázala jsem se na Johna podívat, připadala jsem si hloupě.

„Jsi v pořádku?“ zjišťoval a pomalým pohybem mě chytil za bradu a zvednul hlavu ke své tváří, aby se mi podíval do očí.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se o mě pokoušely slzy. Odvedl mě k posteli a posadil se vedle a přitáhl k sobě. Znovu jsem plakala.

„Já-já…“ nešlo pokračovat, bylo to stejné jako kdysi, panická ataka se kterou jsem se nedokázala poprat, jako když umřela máma, a pak když jsem se setkala poprvé s Kate. Nemohla jsem dýchat, celá se roztřásla, a přesto se nedokázala pohnout. John si mě přitisknul na hruď a já se snažila poslouchat tlukot jeho srdce, ale stále jsem slyšela hukot vlastní krve, jak se mi řítí žilami a srdce mi tak buší snad dvakrát rychleji než normálně.

„Někoho zavolám,“ dolehl ke mně jeho hlas. Ruka mi vystřelila a chytila ho za zápěstí. Snažila jsem se zavrtět hlavou a doufala, že pochopí.

Pochopil.

Kolébal mě v náručí a já se začala pomalu uklidňovat. Přála jsem si, aby už to bylo pryč a John u toho nebyl. Hrozně jsem se za to styděla, nechtěla jsem, aby mě kdokoli takhle viděl. Byl to projev takové slabosti, že by bylo jednodušší skočit do moře.

„Jak často to máš?“ zeptal se mě John opatrně, když jsem dokázala sedět sama a tupě zírala před sebe. Připadala jsem si před ním jako nahá, odhalená až do morku kostí, nic horšího už u mě vidět nemohl. Bylo jsem mu vydána napospas. Slabá a neschopná.

„To b-bylo potřetí…“

„Za týden?“ Zděšeně jsem k němu střelila pohledem a zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslel.“ Uhnul pohledem.

„Od máminy smrti.“ Slíbila jsem, že už mu nebudu lhát, i kdyby to mělo znamenat, že ho ztratím, už jsme přišli o tolik. „Jednou po mámině smrti, podruhé když jsem se poprvé setkala s Kate na přestupní stanici a teď.“ Znovu si otočil mou tvář ke své.

„Moc mě to mrzí, nechtěl jsem, aby se to stalo. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit, než zítra půjdu s tou druhou hledat ZPM.“ Bezmocně jsem se zasmála. Ta druhá. Znělo to tak zvláštně, protože já vlastně byla ta druhá, Collinsová až ta třetí.

„Já…“ začal a nespouštěl ze mě pohled, „několik dní se přemlouvám, abych za tebou šel, ale po tomhle ti to musím říct narovinu,“ uhnul pohledem a pravou rukou si promnul zátylek, dělal to pokaždé, když byl nervózní a nejistý. „Nedokážu se ti podívat do očí bez pocitu viny, za to, co se stalo tobě a Thomasovi. Pořád si to vyčítám a nedokážu najít pořádnou omluvu, která by na to stačila. Od začátku jsem se k tobě choval hnusně, nevěřil jsem ti a dohnal jsem tě k věcem, co ti ublížily. Choval jsem se jako pitomec, ale záleží mi na tobě, mám tě moc rád… ty a Thomas jste pro mě důležití a já to nedokázal pořádně vyjádřit, když ses vrátila.“

„Proč mám pocit, že se se mnou loučíš?“ zajíkla jsem se. John vykulil oči a zavrtěl hlavou.

„To ne! Tak to není, zase jsem to podělal.“ Unikl mi drobný záchvěv smíchu. „Promiň mi to, já na tohle moc nejsem. Už se nedivím, že bývalá požádala o rozvod.“ Na chvíli jsem ztuhla, všimnul si toho. Tiše zasténal a sklopil hlavu.

„To byla blbost,“ zašeptal a já mu položila ruku na hrudník, na srdce. Zdvihnul ke mně pohled.

„Viděl jsi mě při psychickém záchvatu, zmínka o bývalé manželce na to nemá,“ snažila jsem se zasmát, ale moc to nešlo.

„Nechci se vymlouvat, prostě tohle vyjadřování pocitů neumím.“

„Já to chápu. Je to pro holky a puberťáky.“ Nepatrně se usmál. Milovala jsem tenhle jeho úsměv, při kterém zvedal jeden koutek úst, a roztřásly se mu přitom vlasy na čele, jak pohodil hlavou. „Třeba tě jednou jako puberťáka uvidím.“ Byl to malý vtípek na cestování časem a John ho pochopil a znovu se zasmál.

„Měl jsem dojem, že se mi vyhýbáš,“ začal pomalu.

„Vyhýbala jsem se všem. Potřebovala jsem čas se s tím vším srovnat a být na chvíli sama sebou, ale teď mi došlo, že jsem jen utíkala před realitou.“

„Mohla bys utéct, před tím vším.“

„Nemohla a ty moc dobře víš, proč.“

„Nikdo by ti to nemohl vyčítat.“

„Já bych si to vyčítala, Johne. A popravdě, bez tebe a Thomase bych nemohla odejít, i vy jste důležití. Musím se ti přiznat, že jsem se ti vyhýbala, cítila jsem se nejistě a zároveň nechtěla, abys věděl, jak moc mi na tobě záleží.“ Chtěla jsem uhnout, ale podržel mou tvář a políbil mě, objali jsme se a jen tam seděli, alespoň pár chvil, kdy se můžeme cítit jako obyčejní lidé.

Usnuli jsme vedle sebe na mé posteli, oblečení a s propletenýma rukama, všechno bylo vyřčeno a víc nebylo třeba. Už jsme byli jen my.

***

John velmi nerad vstal, ale musel se připravit. Mia stále spala a vypadala tak pokojně, sice byla pořád trochu pobledlá, ale už se jí pomalu začala vracet normální barva.

Vytáhl opatrně přikrývku a přikryl ji, lehce ji políbil do vlasů a potichu se vytratil z jejího pokoje.

Na chodbě vytáhl z náprsní kapsy její prstýnek, odepnul si psí známky a navlékl ho na řetízek a zase si ho zapnul na krk. Ve svém pokoji se rychle převlékl, opláchl obličej a vyčistil zuby a spěchal do zbrojnice. Kupodivu měl ještě náskok, přišel tam jako první.

„Večer jsem tě hledal v pokoji,“ ozvalo se ode dveří. Ronon vešel do zbrojnice a postavil se před něj se zkříženýma rukama.

„Nebyl jsem tam,“ odpověděl mu prostě.

„Ta tvoje zrzavá sousedka mi řekla, že jsi u Collinsové.“ John se zamračil, už začal mít té ženské plné zuby. Co Mia zmizela, tak ho neustále obtěžovala zbytečnými dotazy a to její brebentění mu lezlo krkem, ale snažil se ji vždy taktně odpálkovat.

„Museli jsme si něco vyřešit.“

„No jasně.“ Ronon uhnul, když si za jeho zády někdo odkašlal. John vzhlédl ke druhé Collinsové, které se za zády jako věrný stín držel Samuel Evans a za ním byl celý tým majora Lorna.

„Woolsy dovolil, abyste měli u sebe zbraně.“ John z toho nebyl dvakrát nadšený, ale říkal si, že by Collinsová nechtěla po tolika letech zhatit svůj návrat.

„Díky, pane.“ Neznělo to tak ironicky jako od Mii a to mu nahánělo husí kůži, vůbec to nedokázal překousnout, i když mu Collinsová zatím nedala důvod k tomu, aby pochyboval o její loajálnosti k armádě, stejně jak Sam, i když ten se spíš zapomínal v oslovení, jakoby z něho vojenské předpisy vyprchaly, i když nebylo by se čemu divit.

„Nezapomeňte si vesty,“ poučil je John a vyšel ze zbrojnice za Rononem, který se jako vždy tvářil, že je mu to všechno jedno.

Za chvíli už všichni stáli před bránou a čekali, až jim Chuck vytočí adresu. John stál u paty schodiště a ještě čekal na Rodneyho, který se přiřítil s obrovským batohem a tabletem v ruce.

„Musel jsem si zabalit ještě pár věcí,“ informoval je a začal něco hledat po kapsách. John k němu natáhl ruku, v níž držel tyčinku ve stříbrném celofánu. „Díky,“ rozzářil se doktor a nadšeně si tyčinku schoval do náprsní kapsy. Celou dobu je pozorovala Collinsová s podivně bolestným pohledem. Jakmile si všimla, že se na ni John dívá, sklopila pohled a otočila se čelem k bráně.

Vykročili a prošli na planetu, kde podle průzkumu bylo pár kilometrů od brány vidět podobnou věž, jaká by mohla patřit k dalšímu městu, ale nebyli si jisti, protože pak byl záznam něčím rušen.

„Pokud je tu nějaká zbytková energie, je možné, že mohla rušit vysílání průzkumného letounu,“ vysvětlil hned Rodney a zadíval se do tabletu. Prsty mu létaly po obrazovce a něco si pro sebe mumlal, nakonec sundal batoh a vytáhl nějaký přístroj a chvíli chodil v kruzích, než znovu začal zkoumat tablet.

John společně s Rononem a týmem majora Lorna zajistili okolí a vydali se na obhlídku terénu. K domnělým ruinám to bylo pár kilometrů, ale podle stavu vegetace okolo brány tu už nikdo nebyl mnoho let.

„Poručíku Evansi,“ zavolal na vojáka John a počkal, až jmenovanému dojde, že je to určeno jemu.

„Ano, pane?“

„Poznáváte to tady?“ Poručík přikývnul.

„Je to i podobně zarostlé,“ přitakal a pomalu vystoupal na poměrně příkrý svah pár set metrů od brány, odkud se mu dostalo výhledu na údolí táhnoucí se do několika kilometrů a až na samém konci v dálce se k nebi tyčila liánami porostlá věc, co strom být nemohla. Postupně všichni vylezli nahoru, aby se podívali, jediný Rodney zasténal.

„To jsme nemohli jumprem? Tam se potáhneme půl dne.“

„Obranný mechanismus města,“ řekl John společně s Collinsovou a navzájem se na sebe podívali.

„Zaznamenávám hodně nízkou energii,“ oponoval jim Rodney, když si však všimnul Johnova pohledu, už raději mlčel.

Všichni se vydali směrem k věži, počítali s tím, že město pohltila vegetace, tak jako na podobném místě s primitivní společností, kde vládl rod s antickým genem.

„Snad zase nedostanete, nabídnu trůnu, pane,“ ozval se pobaveně major Lorne k Johnovi, když sestoupili ze svahu a pohltila je vegetace a oni se museli řídit pouze podle McKayeových instrukcí.

John se otočil na Lorna a všimnul si, že na něj Collinsová upřeně zírá s jistým nepřátelstvím, což by mu jindy bylo jedno, ale usměv mu ztuhnul na rtech.

„Nebylo potvrzeno, že tu někdo žije,“ odpověděl a nespouštěl oči z Collinsové, která mu pohled oplácela. Zpomalil, aby se dostal na její úroveň. Držela se dál od ostatních, dokonce i od Evanse, který se přidal k lidem z Lornova týmu a Johnovi připadalo, že zase zapadl do starých kolejí a cítí se v nich dobře.

„Nechám se poučit, co dělám špatně,“ začal John, když byli s Collinsovou od ostatních víc dál.

„Nepřísluší mi vás poučovat, pane,“ odsekla Collinsová a on v tom uslyšel Miu. Musel se pousmát. Čekal, že mu řekne něco víc, ale odvrátila hlavu a raději zrychlila krok, aby nemusela jít vedle něho.

„Já si to rád poslechnu,“ nedal jí pokoj. Otočila se k němu s rozzlobeným výrazem.

„Na tohle nemám čas.“ Rozhodila rukama.

„Na co?“

„Na tyhle přihlouplý pubertální vtípky. Nemáte vůbec tušení, jak moc se chci dostat zpátky domů, a vy tu vtipkujete, jakoby o nic nešlo.“ John se zastavil. Položil ruce na zbraň, kterou měl přehozenou přes rameno na břiše a chvíli se na Collinsovou díval.

„Co je?“ zeptala se ho podrážděně, když se zastavila taky a jen na sebe zírali.

„Jsem si plně vědom toho, že jde vážně o hodně, jinak bys tady nebyla,“ přešel John do tykání. „Šestnáct let je dlouhá doba.“ Měl poměrně dlouhý rozhovor s panem Woolsym, který ho zasvětil do větších detailů než Mia, ale byl za to rád, nerad by ji nutil, aby o všech těch hrozných věcech mluvila pořád dokola.

„Je to jen necelých deset,“ ohradila se mírněji.

„Tak deset, ale to nemění nic na tom, že bys měla na chvíli vypnout a uvolnit se, alespoň trochu. Vím, že ochranu nepotřebuješ, dokázala ses ochránit deset let, ale nech pro jednou někoho jiného, aby na tebe dal pozor a trochu si zavtipkuj, uvolni se, mluv o něčem obyčejném.“ Collinsová otevřela ústa a vykulila oči.

„To myslíte vážně? Zavtipkovat si? Deset let se plácám ve vesmíru, který není ani můj, abych napravila vlastní průser a přitom možná můj vlastní vesmír je v průseru, protože tam nejsem? Vážně si myslíte, že mám náladu vtipkovat a uvolnit se? Nedokážete si představit, jaký muka to pro mě jsou, když vidím, jak se tu chováte jako zastydlí puberťáci a přitom byste se měli setsakra bát a mít staženej zadek z budoucnosti!“ John se zamračil a Collinsová bezmocně rozhodila rukama a otočila se k němu zády.

„Co se stane v budoucnosti?“ naléhal a bylo mu jedno, že se mu celý tým už dávno ztratil z dohledu.

Collinsová se k němu otočila. Tvář měla ztuhlou a bez emocí, dokonce se zhluboka nadechla a její hlas zněl najednou cize. „Už jsem to řekla Mie a teď to řeknu vám, nejsem z budoucnosti, na Atlantidu jsem se dostala ve stejném čase, ve kterém jsem s týmem našla Janusovu laboratoř. Jenže i tak jsem ztratila tři roky v mém vesmiru, které mi už nikdo nevrátí, když se McKayeovi podaří nás dostat domů, můžu se jen modlit, že se budeme moci kam vrátit,“ dořekla truchlivě.

„Lhala jsi nám snad v něčem?“ Možná se obával odpovědi, ale potřeboval to vědět, stále cítil, že to všechno není tak, jak říká.

„Jen jsem si pravdu upravila podle sebe,“ přiznala pomalu. „Jde o to, že mluvit o budoucnosti by se nemělo. Věci se pak stanou, aniž by byla šance je změnit.“ John jen velmi pomalu tápal ve vzpomínkách, něco mu to připomínalo. Pak ho to zasáhlo.

„Setkala ses někdy s Davosem?“ Collinsová zavrtěla hlavou.

„Je to trošku složitější,“ povzdychla si frustrovaně a prošla kolem Johna, aby dohnala zbytek skupiny.

„Přišlo mi, že mluvíš jako Davos, ale jestli ses s ním nesetkala…“ Collinsová se k němu otočila a rezignovaně naklonila hlavu. Chvíli na něj zírala, než začala zase mluvit.

„Davos byl pouze prostředník, pouhý pozorovatel, který nemůže nijak ovlivnit to, co vidí. Já však mohu zasahovat do dění, ale nikdo nesmí nic vědět a Mia to má podobně, proto jsem jí řekla poupravenou verzi, která se vztahovala pouze k Janusovu výzkumu. A nechtějte, abych vám řekla víc.“ Složila si ruce na hrudi a stiskla rty k sobě tak silně, až jí zbělela celá jizva. John už otevíral ústa, aby ji donutil pokračovat, ale rozmyslel si to.

„Jak myslíš, neříkej mi to, ale jí bys to měla říct.“ Collinsová se trochu uvolnila, ale nepřikývla ani nezavrtěla hlavou.

„Jsou věci, na které musí přijít sama.“ John si povzdechl.

„Už bylo tajemství dost, nemyslíš?“ Už ho unavovalo, jak se za každou věcí, kterou zjistili, objevila další, o které neměli tušení, a přestával se divit Mie, že z toho byla tak frustrovaná. Celé roky pátrala po pravdě o svém příchodu na Atlantidu, a když už se to dozvěděla, tak měla být zase na začátku? To se mu nezdálo vůbec fér.

„Tohle je jen mezi námi dvěma,“ odtušila Collinsová. „Chystám se jí to říct, až budu mít jistotu, že se Samem odejdeme. Jinak by to mohlo dopadnout špatně.“ Trvala si na svém.

„Pokud víš něco o budoucnosti a týká se to totální zkázy vesmíru, nemyslíš si, že bys to měla říct?“ znechuceně si odfrkla.

„Každý je tak dychtivý budoucnosti. Nedal vám kdysi Davos nějakou vizi? Jak to pak dopadlo? Změnili jste něco?“ zeptala se Collinsová kousavě a John proti své vůli polknul. Moc dobře si to pamatoval, i když chtěli nad tou vizí vyzrát, stejně dopadla přesně tak, jak jim Davos řekl.

„No jistěže ne, protože jste to věděli. Stačí, aby to věděl někdo další, a stane se to přesně tak. Někdy budoucnost závisí na jednotlivcích. Tady neplatí pravidlo, že víc hlav víc ví. Někdy prostě musí stačit jedna. Nemusí jít o velkou změnu, stačí nepatrná a všechno se pak odehraje jinak. Ten kdo touží změnit budoucnost, si neuvědomuje, že velkou snahou na sebe upozorní mnohem víc než zdánlivě drobným zásahem, který se zdá jako nepodstatný. Já takovou chybu udělala a Miu unesli, byla jsem příliš dychtivá to mít konečně za sebou a vrátit se domů, ale neuvědomila jsem si, že postupuji už příliš zbrkle a dychtivě.“

„Chápu,“ přikývnul John.

„Nic nechápete,“ rozkřikla se Collinsová naštvaně, rozhodila přitom ruce. „Tenhle vesmír je pro mě španělská vesnice. Hrozně moc věcí je tady úplně jinak než u nás. Ztrácím se v tom. Pořád je tu něco, co mi neuvěřitelně uniká, ale nevím co, a mám šílený strach, že to je právě ta překážka, co stojí mezi záchranou a zkázou. Mia by to měla vědět, ale vůbec o tom se mnou nemluví, stále jen řeší vás a mě.“ Collinsová se rázem zdála na dně a tak frustrovaná, že z ní vyprchal veškerý vztek. Otočila se na patě a vyrazila vpřed za skupinou, která musela být už hodně daleko. John se za ní rozběhl a brzy srovnal krok, dokonce byl rychlejší.

„Co když Mia a ty nejste stejné, už tak jsou naše vesmíry rozdílné,“ pokusil se ji John znovu rozmluvit.

„Ne, v tomhle ne. Matka říkala, že tohle je pro všechny vesmíry stejné, je to neměné, situace mohou být jiné, ale to co máme v sobě je všude stejné,“ vrtěla hlavou Collinsová a pokusila se jít rychleji, avšak se začala zadýchávat.

„A co to je? Vize jako měl Davos?“ zavrtěla hlavou a ještě zrychlila.

„Jsou to sny!“ vyrazila ze sebe a rázem zastavila. Položila ruce na kolena ve snaze se vydýchat.

„Sny?“

„Jo. Sny. A nedají se ovládat. Davos ty vize nemohl změnit, a proto je mohl předat dál, ale my ne. Jsou jenom pro nás. Což je dobře, ale ze začátku pro mě bylo těžké je odlišit od obyčejných snů, teprve až na Atlantidě jsem to dokázala.“ John se pokoušel si vzpomenout, jestli někdy Mia mluvila o svých snech nebo jestli ji slyšel mluvit ze spaní, ale pravda byla taková, že ve většině případů odešla uprostřed noci, když spal a on nikdy nebyl vzhůru, když Mia spala, když nepočítal její zdravotní stav, kdy byla v bezvědomí nebo v komatu.

„Třeba ti o tom nechtěla říct.“ Collinsová zavrtěla hlavou.

„Znám ji, znám sebe a určitě by mi to řekla a proto jsem z toho tak nesvá, až si začínám myslet, že je tu něco, co ji nedovoluje si to uvědomit, že ty sny něco znamenají.“ John ji chytil za paži.

„Je možné, aby byl na Atlantidě někdo, kdo by si nepřál, aby ty sny měla?“ Collinsová se zatvářila zděšeně.

„Sabotér? Ale to není možné!“ rozčílila se. „Nikdo kromě mě a teď i vás to neví!“

„Neřeklas to ani Evansovi?“ zavrtěla hlavou.

„Podplukovníku?“ zapraskal hlas majora Lorna ve vysílačce. John i Collinsová s sebou překvapeně trhli.

„Slyším Lorne.“

„Už tu dobu čekáme, až nás dojdete, McKay začíná vyšilovat, že se úroveň energie zvyšuje a vypadá to na ZPM, ale k centrální věži to je ještě pár kilometrů. Bylo by lepší, kdybyste se k nám připojili, abychom byli pohromadě.“ Collinsová se podívala na Shepparda a přikývla.

„Za chvíli u vás budeme.“ Otočil se na svou společnici, když vypnul vysílačku. „Tohle ještě dořešíme.“ Přikývla a vydali se za zbytkem týmů.

Až téměř na sklonku dne došli k centrální věži, už dlouho předtím nebylo pochyb, že pod jejich nohama je další město. Poulsson to zjistil na vlastní kůži, když se pod ním propadla zem a on se málem zřítil do jedné chodby, v jejímž stropě byla díra od střely. Měl štěstí, že se zachytil liány.

John nakonec zavelel, že se na to vyspí, než vstoupí do města. Tma je dostihla dřív, takže to bylo nejlepší řešení a na všech se celodenní pochod džunglí podepsal. Nešlo přeslechnout Rodneyho, jak nadává, že si udělal puchýře na patách a minimálně poslední dvě hodiny kulhal a přitom kňoural. John byl jediný, kdo ho nevnímal, pořád zpracovával rozhovor s Collinsovou. Nedávalo mu to klid. Nedokázal sedět. Nakonec k ní došel a požádal ji, aby si promluvili o samotě.

„Nemohu vám k tomu říct víc, pane,“ začala hned, ale John ji zastavil mávnutím ruky.

„Pamatuješ si členy expedice?“

„Samozřejmě, alespoň pokud se jedná o vědecký a vojenský personál. Neříkám, že si pamatuju ale všechen pomocný personál,“ odpověděla mu pomalu.

„Mohla bys mi ho, prosím, vyjmenovat?“ Udiveně si ho měřila.

„Jako hned?“ Přikývnul. Začala. John si jména zapisoval do bločku, který měl v zadní kapse kalhot. Zpočátku psal pár jmen na stránku, ale začal mít málo místa a začal jména vypisovat všude, kde zbylo místo. Trvalo to nějakou dobu a Collinsová mu celou dobu držela baterku a dál vyjmenovávala jména, ke konci už musela déle přemýšlet a u pomocného personálu už padaly jen křestní jména a občas i přezdívky.

„K čemu vám to bude, pane?“ John projel prsty jednotlivé stránky a zadumaně se zadíval do tmy. Cítil vůni páleného dřeva, jak zbytek osazenstva si založil menší táborák, aby se trochu zahřál, s tmou se vkradla do džungle zima.

„Porovnám to s naším seznamem členů.“ Collinsová zabořila bradu do límce své bundy a ruce si třela o sebe.

„Nemyslím si, že to ukáže na konkrétního člověka,“ zapochybovala věcně.

„Od něčeho se potřebuju odpíchnout. Musím prověřit všechny možnosti, i když tu pořád zůstává i ta, že Mia žádné takové sny nemá.“ Podíval se na ženu vedle sebe, která se od Mii tolik odlišovala, ale zároveň jí byla i v mnoha ohledech stejná.

„Má,“ řekla pevně a on v jejím pohledu viděl neochvějnou víru.

„Zdálo se ti o tom?“ Bylo to zvláštní se na tohle ptát, zažil toho v Pegasu hodně, dokonce i někoho, kdo budoucnost skutečně viděl, ale pořád tomu nedokázal uvěřit, bylo jedno, že šlo o Miu, mohl to mít kdokoli z expedice, ale myšlenka toho, že tím oplývá někdo, koho zná, to mu nedopřávalo klidu.

„Popravdě už dlouhé týdny nic,“ přiznala zahanbeně se sklopeným pohledem. John z toho cítil pokoření a stud. „Připadám si slepá,“ dodala po dlouhé odmlce. „Takhle dlouho to ještě nebylo a do teď jsem si neuvědomila, jak na to spoléhám.“ Z toho přiznání čišela pokora a lítost.

„Promiň, že to řeknu, ale to tak bývá, člověk si na něco zvykne a když o to přijde, zjistí, že to bral jako samozřejmost.“ Collinsová přikývla. Stále chodila v půlkruhu a už udusala veškerou trávu pod svýma nohama. Dva měsíce jim svítily nad hlavami a trochu osvětlovaly tu smutnou scenérii. John v tom poznával Miu. Pokaždé, když byla nervózní, nedokázala vydržet na místě. Musela stále chodit a přitom si neobvyklým způsobem ťukala špičky prstů o sebe. Zajímalo ho, jak k tomu přišla. Sice mu tvrdila, že si hraje s prstenem, ale tohle dělala bezmyšlenkovitě. Stejně jako zatínání čelistí, když byla rozzlobená a ten přehnaně rovný postoj, když se hádala, vypadala, jakoby spolkla pravítko. Možná tak kompenzovala svoji výšku. Nad tím se musel pousmát, ale hned se podíval na Collinsovou, která tu byla s ním, jestli se na něj nedívá, aby si nemyslela, že se jí vysmívá. Ale ta měla zakloněnou hlavu a dívala se na centrální věž. I když bylo město na tomhle místě dlouho a vegetace ho téměř pohltila, věž se stále tyčila vysoko nad okolní terén, ale místnost, kde se nacházela v jejich městě brána, byla zřejmě jen o něco málo níž pod jejich nohama.

„V našem vesmíru bylo tohle město zničeno a jeho trosky byly prý také pohlceny vegetací, ale ne v takovém rozsahu, což mě vede k domněnce, že tohle město je tady déle.“ Zamyslela se Collinsová, když se konečně společně s Johnem vraceli ke zbytku týmu.

„Určitě bylo taky zničeno,“ ozval se Rodney, protože seděl na okraji celé skupiny a slyšel je přicházet. Collinsová se napjala a ani se na něho nepodívala. Johnovi to už začalo být divné.

„Jinak bych nespadl do té díry,“ ozval se otráveně Poulsson a měl k ohni nataženou nohu, kterou prorazil ten slabý kus zeminy. Vyhrnul si nohavici a na holeni měl obvaz. Ten předešlý hořel v ohni.

„Sice nemůžeme vidět pod vegetaci, ale ta destrukce není tak devastující, aby Antikové město opustili.“ Collinsová obešla provizorní ohniště a usadila se po boku Ronona, který to nijak nekomentoval.

„Třeba se to dozvíme uvnitř. Nepochybuji, že je tady ZPM, úroveň energie to dokazuje, ale mám obavu, že bude téměř vybité.“ Doktor McKay byl proslulý tím, že měl opravdu hodně málo taktu a tímto výrokem trochu popíchnul Sama Evanse.&
« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 3/4: