OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 3/3

09.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 473×

20. kapitola - Jen se rozhodnout 3/3

Došla jsem do jídelny ještě před nástupem ranní směny. Kuchaři měli plné ruce práce, ale já věděla za kým jít.

„Ahoj Rodrigo.“ Vedoucí kuchyně zvednul hlavu a zářivě se na mě usmál.

„Mio!“ Otřel si ruce do zástěry a hned ke mně přispěchal, aby mě objal. „Ou, promiň, nebolí tě nic? Nechci tě pomačkat!“ Neubránila jsem se smíchu.

„Jsem v pohodě. Skoro jako nová.“ Rozpažila jsem ruce, aby si mě prohlédl.

„Kdepak, musíš se pořádně najíst, ztrácíš se před očima. Posaď se do jídelny, nachystám ti pořádný dlabanec.“ Co jsem přestala v jídelně vypomáhat, přestala jsem se s Rodrigem vídat, občas jsme se pozdravili anebo prohodili pár slov, ale už to nebylo ono. Teď si ke mně sednul a nasnídal se také. Mluvili jsme o všem a o ničem. Byla jsem mu vděčná, že se na nic neptá. Dokázal mě rozptýlit jako nikdo. Ani jsme si nevšimli, že se jídelna začala plnit. Snažila jsem se lidi ignorovat, ale každý se na mě podíval. Nakonec si k nám přisedl Rodney s Danielem. Rodrigo se omluvil a nechal mě tam s nimi.

„Hledali jsme tě v pokoji,“ začal Rodney a uhnul pohledem.

„Do noci jsem byla u Shepparda.“

„Aha,“ broukli oba současně a sklonili pohledy ke svému jídlu.

„Nebylo mi dobře, když mi ukázali Thomase.“ Vyměnili si nechápavé pohledy, než jim došlo, že mluvím o synovi.

„Hezké jméno.“ Bylo mi jasné, že se Daniel snaží být zdvořilý a udržet konverzaci mimo podstatné věci, toužila jsem po hodně dlouhém odpočinku, nemuset myslet na nic. U Thomase jsem si hodně poplakala, žádala ho o odpuštění a kála se před Bohem, aby mi dal sílu vybojovat pro něho skutečný život, abych dokázala čelit dalším nástrahám, co mi život postavil do cesty.

„Jmenuje se tak můj otec. Taky si vybojoval právo na život.“ Už jako malá holka, jsem tátovi říkala, že až budu dospělá a budu mít někdy syna, pojmenuju ho po něm. Vždy se tomu zasmál, pohladil mě po hlavě a poměrně s vážnou tváří mi řekl, že doufá, že to bude až za hodně dlouho, ale že bude moc pyšný dědeček.

Daniel i Rodney se na mě soucitně podívali. Chtěla jsem to přijmout, možná se i zase rozbrečet, ale už toho všeho bylo dost. Nastal čas zase vstát na nohy a bojovat.

„Můžeme se podívat do laboratoře, prosím?“ Směřovala jsem otázku na Daniela.

„Co mi uniklo?“ zeptal se Rodney dotčeně.

„Vy jste mu to neřekl?“ archeolog zavrtěl hlavou.

„Rodney zná pravdu, hrabal se mi hlavě, když byl jen krůček od povznesení,“ řekla jsem tišším hlasem. Jmenovaný se na mě zašklebil.

„To jsem netušil, nemusel jsem to fotit natajno.“ Daniel Jackson se mi nezdál jako jeden z těch, co dobrovolně dělá něco za zády někomu jinému, ale v případě Rodneyho udělal zřejmě výjimku. Podle mě by nebyl první.

„O co jde?“ Jako vždy byl Rodney zvědavý a trochu spruzelý, že mu něco neřekli.

„To se ti bude líbit, kamaráde.“ Poplácal ho po rameni Daniel a společně jsme se vydali k laboratoři. Kdybych mohla, dala bych si špunty do uší, abych ti dva nemusela poslouchat, jak se dohadují, kdo tu laboratoř objevil.

„Nevím, jestli tam můžu jít, když jsem ji neobjevila,“ snažila jsem se je trochu uklidnit. Nedalo se to poslouchat. Nebylo mi dobře fyzicky ani psychicky. Sice jsem se zvedla a snažila se jít dál, ale pořád jsem škobrtala při vzpomínce na Thomase.

Kdykoli jsem vstoupila do ruin nebo zachovalých budov a všech podobných, co postavili Antikové, nemohla jsem se toho zvláštního pocitu nabažit, ale teď to se mnou nic nedělalo, žádný zrychlený dech, rychlejší tep ani otáčení hlavy ze strany na stranu.

„Mio, tady to je.“ Došla jsem za Danielem. Ukazoval na malou oválnou prohlubeň, kterou jsem už viděla na fotografii. Než jsem si to uvědomila, už se mi mezi prsty kýval řetízek s přívěškem na konci.

„Už jste přeložil, co je na něm napsáno?“ Nabídla jsem mu ho a on si ho opatrně převzal. Díval se na nápis, ale kroutil přitom hlavou.

„Buďto to může být nářečí anebo jméno.“ Natáhl ruku před sebe, přívěšek začal kroužit jako kyvadlo a vrhal kolem sebe oslnivé odlesky a já se na něj dívala jako ve snách, ani jsem nedokázala uhnout, aby si ho mohl prohlédnout i Rodney.

„Třeba to tam bude vysvětlené.“ Kývla jsem směrem k panelu, co vypadal jako obří obrazovka.

„Janus podle mě nedělá nic jen tak.“ Rodney přistoupil k nám a se zájmem si přívěšek prohlížel.

„Kdo je Janus?“ Něco mi to říkalo.

„To je antický vědec, kterému patří tahle laboratoř. Vypadá to, že tu pracoval ještě krátce před tím, než musel opustit Atlantidu a odejít na Zem.“

„Nerozumím tomu, proč museli odejít? Cožpak nebyli vyspělá civilizace? Copak je pár Wraithů natolik zastrašilo?“

„Elizabeth vyprávěla, že jejich počet o hodně převyšoval Antiky, dokonce i lodí měli víc. Někteří chtěli zůstat, ale rada rozhodla.“ Rodney se snažil přívěšek otevřít, ale nedařilo se mu to.

„Elizabeth?“ Zdvihl ke mně oči. „Nemyslíš naši Elizabeth, že ne?“

„Samozřejmě že ano, koho sis myslela jiného?“

„Jak je to možné?“

„Alternativní realita,“ přispěchal s radou Daniel.

Jak ironické, napadlo mě. Na Atlantidě se snad sbíhaly všechny události spojené s alternativní realitou.

„V té její byly všechny ZPM vybité a město zaplavovala voda, nastoupili do jumperů a jeden z nich byl stroj času, vrátila se do doby, kdy tu byli ještě Antikové a Janus jí i přes rozhodnutí rady pomohl, uzavřel ve stázové komoře a nastavil buzení vždy, když bylo potřeba vyměnit ZPM, aby se město při našem příchodu vynořilo.“ Při zmínce o stázové komoře jsem se otřásla.

„A kde je teď? Myslím ta druhá Elizabeth?“

„Byla velmi stará, stázová komora pouze zpomaluje stárnutí. Stačila nám říct pouze svůj příběh.“ Musela jsem se chytit desky stolu, abych se nezhroutila.

„Ale ne…“ přispěchal Rodney a chytil mě. „Neboj se, Carson s Jennifer tvému synovi pomůžou, tak dlouho tam nebude.“ Bylo to od něj milé, ale stejně mě to neuklidnilo. Musela jsem se teď soustředit na tuhle laboratoř a na přívěšek.

„Elizabeth vám alespoň popsala, jak ti Antikové vypadali?“ Rázem jsem si připadala jako hlupák. Ti dva si mezi sebou vyměnili pobavené pohledy, než Rodney udělal ten svůj zamyšlený výraz s prsty pod bradou.

„Ty jsi to vlastně neviděla v provozu. V centrální věži je výuková místnost, je hodně náročná na energii, takže ji nespouštíme, jen v nouzových situacích a je to taková databáze a jsou tam i podoby všech Antiků, kteří tu žili, možná bych mohl…“ Rychle mě obešel a popadl svůj tablet a za chvíli mi ho strkal pod nos.

„Tohle je Janus.“ Vzala jsem si tablet do ruky a pořádně se na muže podívala.

„Myslíš to vážně?“

„Co myslíš?“

„Jsi si skutečně jistý, že je tohle Janus?“ Přikývnul.

„Danieli, psala jsem Kate o muži, který mi tenhle přívěšek dal.“ Ukázala jsem na věc v jeho ruce.

„Lehce to zmínila, že prý vypadal jako Antik, prý podle oblečení.“ Přikývla jsem a otočila tablet k nim.

„To je ten muž. To on mi dal ten přívěšek, když jsem byla malá.“ Daniel s Rodneym si vyměnili pochybovačné pohledy. „Přísahám, že to byl on. V tomhle bych vám přeci nelhala. A to antické oblečení se nedá s ničím splést. Věřte mi.“

„Hele, Mio, to není možné, Antikové odešli na Zem před více než deseti tisíci lety, když evakuovali Atlantidu, tak dlouho žádný Antik žít nedokázal.“ Sice z Rodneyho mluvil vědec, ale jen s velmi malým záběrem. Musela jsem nad tím protočit oči. To Daniel se nepatrně usmál, složil si ruce na hrudníku a čekal. Připadalo mi, jakoby si užíval, když někdo Rodneyho vyvede v omyl. Nebyla jsem nadšená, že to musím být právě já.

„Rodney, jak si myslíš, že jsem se asi dostala z roku 2014 do roku 2007?“

„Nejsem hlupák, vím moc dobře jak, jinak by to ani nešlo, ale jediný funkční stroj času, ten Elizabethin, byl zničen před deseti tisíci lety.“ Daniel to už nevydržel a musel se zasmát.

„McKayi, když udělali jeden stroj času, nemohli udělat i jiný?“

„Jistěže mohli,“ ztichnul, stiskl rty a nazlobeně se na nás podíval. „Jen si ze mě dělejte legraci, ale pochybuji, že by ho Janus udělal znovu.“

„A jak to můžeš vědět?“ Chtěl vědět Daniel.

„Prostě tam dejte ten přívěšek, třeba se to tam dozvíme.“ Pokynula jsem Danielovi, který ho položil do prohlubně a stiskl, ale nic se nestalo. Všichni tři jsme se na sebe dívali jak blázni.

„Tvrdil jsi, že to bude fungovat!“ Neodpustil si poznámku Rodney a to už jsem nazlobeně vytrhla přívěšek z Danielových rukou. Do prohlubně ho nebylo potřeba otevírat, ale jinak než zadní stranou tam vložit nešel. V prohlubni nebyly prohlubně pro znaky na přední straně. Jen jsem ho vložila do prohlubně a překvapeně odskočila, když se ozval vysoký tón a vstup do laboratoře se zavřel, i když tam vědci zapnuli přístroje, které rušily frekvenci na její zavření.

Na velké obrazovce před námi se objevil antický text, jehož znění bleskově přeložil Daniel. „Chce to oprávnění přístupu.“

„A co to má být?“ Po mé větě z pultu vedle prohlubně vyjela obyčejná jehla.

„No jistě, všechno tady funguje na antický gen, tohle je jen specifičtější. Chce to krev.“ Pokynul mi hlavou.

„Proč moji?“ Stáhla jsem ruku zpátky.

„Tys měla ten přívěšek, tak proč ne tvoji?“ Chtěla jsem protestovat, nabírání krve jsem za pobytu na Atlantidě měla plné zuby, ale Rodney mi chytnul ruku a ukazovák pravé ruky mi napíchl na jehlu. Sykla jsem bolestí a vysoký poplašný tón rázem ustal a na obrazovce se objevila nová věta.

„Autorizace potvrzena.“ Daniel se naklonil blíže a čekal na další povel, místo toho na obrazovce se objevila tvář Januse, která začala hovořit anglicky.

„Pokud byl otevřen tento soubor, mohl jsem to udělat pouze já nebo někdo z mých potomků, takže mohu předpokládat, že plán s doktorkou Weirovou vyšel a ona postupně měnila jedno ZPM za druhé až do příchodu expedice ze Země.“ Běhal mi z toho mráz po zádech. Muž přede mnou byl skutečně můj předek, jinak bych to přeci nedokázala otevřít.

„Věci budoucí jsou však pro mne ještě záhadou, takže nemohu pomoci s řešením vašich problémů, které vás dovedli k otevření tohoto experimentu, který jsem započal narychlo řešit po příchodu doktorky Weirové.“ Začala jsem se upřímně děsit toho, co bude dál.

„Experiment Correptionem by nám pomohl vyřešit jednou provždy problém s Wraithy, ale nemohu ho zde dokončit, rada rozhodla o evakuaci města a jeho zapečetění, dokud nebude bezpečné se vrátit, což podle mě nebude, dokud Wraithy nezastavíme. Proto jsem nucen na experimentu pokračovat v Mléčné dráze, kde si zřídím novou laboratoř.“ Zůstala jsem zírat na obrazovku s pusou dokořán a čekala, co se bude dít dál, ale nic. Téměř s nutkavou naléhavostí jsem se vrhnula na Daniela a třásla s ním.

„Víc tam není.“

„Rodney!“ téměř jsem zakvílela. Konečně se v něm ozval vědec a přistoupil k přístroji a snažil se najít něco víc. Kroutil přitom hlavou a něco si pořád mumlal, než odstoupil a vrtěl hlavou.

Chodila jsem po laboratoři jako lev v kleci a nedokázala si utřídit myšlenky, pořád jsem před sebou viděla Janusovu tvář a jen v ní hledala podobnost s tou svou. Potřebovala jsem pryč. Nemohla jsem tu být déle.

„Už mě to nebaví!“ Rodney s Danielem se ke mně otočili. „Proč to prostě nikdo nedokáže říct tak jak to je. Jo, sorry seš tu kvůli tomu, že se tě potřebuje zbavit nebo jen tak pro legraci?! To je to do háje tak těžký? Tvrdnu tady tři roky a dozvěděla jsem se jenom to, že můj předek je nějakej tajnůstkářskej Antik, kterýho nesnášel mimozemšťan, který mi dělá ze života peklo pomalu od první chvíle, kdy jsem sem přišla?“

„Mio, nemyslím si, že ti tohle teď pomůže,“ snažil se mě uklidnit Daniel, ale utnula jsem ho hned na začátku.

„To teda pomůže! Mám právo si zakřičet, nikoho jsem se neprosila, abych tady byla, abych to tady musela snášet! Abych se musela dívat na lidi, který mám ráda, jak umírají, na svýho syna, jak je zavřenej v hnusný krabici, ze který nikdy nevyleze! Kvůli někomu tady musím skoro všem lhát a už jsem z toho unavená!  Celou dobu to snáším a mlčím, ale už je toho konec! Chci konečně znát pravdu a ne se jen ptát na další a další otázky! Tebe by to snad bavilo?!“ zaútočila jsem na Daniela, ignorujíc dřívější vykání. Dřív než mi stihnul odpovědět, jsem pokračovala. „Zaslouží si snad Kate, aby trpěla kvůli Janusovi a trápila se tím, že je mým klonem?“ Nic na to neřekl. „Jak si vůbec někdo může zahrávat s osudy lidí, tak časově vzdálenými? Tohle není fér!“

„Víc věcí není fér, ale už to tak je. Smiř se s tím a ber to jak to je. Máš další stopu. Dělej s ní něco!“ okřikl mě Rodney a já se na něj překvapeně podívala. „Já taky byl jen krok od povznesení a poznání všeho vědění a nemám nic!“ Nazlobeně se na mě podíval a já si vzpomněla na ty tabule s rovnicemi v jeho laboratoři, které v té době napsal a do dneška na ně nepřišel. Jestli se zase snažil stáhnout pozornost na sebe, nepovedlo se mu to.

„Pokud vím, nikdo přitom neumřel, dokonce si zachránil Radka a mě, tak si nestěžuj.“ Složila jsem si ruce na prsou a otočila se k němu zády. Skutečně jsem měla chuť tu vztekle dupat a do všeho mlátit, ale k ničemu by to nebylo. Ulevila jsem si alespoň slovně.

Pravda byla ale taková, že na víc jsem neměla sílu. Sedla jsem si na zem a opřela se zády o zeď a dívala se na ty dva, jak oni zírají na mě.

„IOA mi nedovolí se vrátit do Mléčné dráhy.“ Daniel se posadil vedle mě. „Ne bez skutečně vážného důvodu. Už nechci lhát, abyste měli kvůli mně další problémy.“

„Mio, tohle Janus spustil před deseti tisíci lety s určitým předpokladem. To bude muset IOA přijmout.“ Měla jsem už malou představu, co by to mohlo být, ale byl to pouze odhad.

„Pokud o tom bude rozhodovat Coolidge, nechá se ovlivnit našimi spory.“ Nevěřila jsem IOA, ale panu Woolsymu ano, přestože dříve k nim patřil, ale změnil se, když začal velet Atlantidě, viděl to díky tomu i z druhé strany.

„Můžeš dát IOA důvod, aby ti důvěřovali,“ začal Daniel. „Docela kuriózním způsobem se na palubu Daedala vetřela nějaká žena, o které nemůžeme nic zjistit, mohla bys jí promluvit do duše, aby ti řekla, kdo je.“

„Chceš, teda chcete mi říct, že někdo letěl na Atlantidu dobrovolně?“ Přikývnul.

„Ještě než ses probudila, tě navrhla Teyla, že bys mohla od ní zjistit pravdu,“ přidal se Rodney.

„To není dobrý nápad. Ani nevím, jestli mám sílu jít hledat do Mléčné dráhy laboratoř, která tam ani nemusí být. Co když tam najdu jen další otázky, pokud ji vůbec najdu? A jsme zas u toho, další otázky. Nemá to cenu.“ Svěsila jsem hlavu. Bylo to pořád dokola. Celé tři roky, když už jsem se někam dostala, objevily se jen další otazníky a vodítka, konec se pokaždé zase oddálil.

„Nevzdávej to, tohle je ta největší stopa, jakou jsi za celou dobu našla,“ povzbudil mě Daniel a Rodney přikývnul.

„Já vím! Ale tentokrát se to udělá jak má. Nic se nebude tajit, nechci s IOA znovu bojovat, je to vysilující.“ Oba souhlasili a společně jsme odešli k Woolsymu, abychom mu o všem řekli a já pak zamířila za neznámou ženou, která byla pod neustálým dozorem. Bylo to jako déjà vu, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Před místností s celou hlídal John. Překvapeně se na mě podíval, když jsem k němu došla.

„Kam jsi mi utekla?“

„Musela jsem být na chvíli sama… s Thomasem.“ Došlo mu to vzápětí a přikývnul. „Až to dokončím, potřebuju si s tebou promluvit.“

„Dobře -“ nahlédl k cele, „dej si na ni pozor.“ Musela jsem se pousmát.

„Jestli jsi na ni použil svůj seznamovací mód, nedivím se, že nic neřekla.“ Zašklebil se na mě a já se nepatrně usmála.

Vstupovala jsem se zadrženým dechem a vycházela s vyraženým. Vše jsem pověděla Woolsymu. Teď už záleželo jenom na tom, jak to IOA podá a jestli to přijmou. Mě však čekal ještě jeden nepříjemný rozhovor.

***

„Napadlo mě, že tě tu najdu.“ John stál před místností se stázovými komorami. Mia nechala otevřené dveře. Seděla před chlapcovou komorou s koleny u brady a dívala se na něj.

„Zapomněla jsem ti říct, že budu tady,“ řekla omluvně.

„To je v pohodě.“ Posadil se vedle ní.

„Jak jste mu říkali vy?“ Ani se na něho nepodívala, měla oči jen pro svého syna. Dala mu krásné jméno, ale podle něho to pro ni bylo tak ještě těžší.

„Woolsy mu říká Malý bojovník.“ Viděl, jak se pousmála. „Kellerová a Beckett se mu snaží pomoci, aby rostl normální rychlostí.“

„Za to jim moc děkuji, ale pochybuji, že přijdou na to, co mu ten hybrid provedl!“ sykla tiše, ale tak jedovatě, až ji John nepoznával.

„Ty asi nevíš…“

„Našel jsi mě uvězněnou ve virtuální realitě, kde pro mě čas plynul jinak. Takže nemám nejmenší ponětí, co s námi dělal. Jen mě tam chodil mučit. Provokoval mě a ukazoval, o co jsem přišla, ukazoval mi můj život, kdybych se nedostala sem, Johne. Což by nebylo tak hrozné, kdybych to prožívala bez vědomí toho, že to není skutečné, ale on tam chodil, abych věděla, že to není skutečné.“ Podívala se na něho bez známek emocí. „Snažila jsem se ho přemluvit, aby Teylu propustil, aby ji nechal i s dítětem odejít.“

„Proč?“ zeptal se s obavou, co mu odpoví.

„Protože jsem se za ni zaručila vlastním životem, slíbila jsem ti to.“ Tohle nechtěl slyšet.

„Mio, tohle jsem nechtěl.“ Udiveně se na něj podívala. „Nechtěl jsem, aby ses za Teylu obětovala, jen abys na ni dala pozor. Nikdy jsem tě takhle nechtěl ohrozit. Byla to jen hloupá zkouška.“

„Nech to být. Já svoje sliby plním. A kdybych to dělat nechtěla, tak to nedělám, ale Teyla je moje přítelkyně, obětovala bych za ni i život. Takhle jsi mi to jednou řekl, že pokud chci být členem expedice, musím být schopná se obětovat a ne jen krvácet.“ Tiše si povzdychl.

„Nebylo to ode mě fér.“

„Ale bylo, měl jsi právo to požadovat. Pořád nevíš, kdo jsem, tak něco za něco.“

„Nikdy jsem nechtěl, aby ses obětovala, natož abys obětovala svoje dítě.“ Viditelně ztuhla, otočila se k němu a dívala se na něj velmi pichlavým pohledem.

„Už chápu, o co ti jde, chceš, abych ti řekla, že Thomas je toho hnusnýho hybrida. Ale není! Thomas je můj syn, je člověk a s tím hajzlem nemá nic společného!“ křičela na něj, dokonce ji musel chytit, protože zdvihla ruku, aby mu dala facku.

„Tak jsem to nemyslel!“ bránil se. „Vím, že s ním nemá nic společného, Beckett to vyvrátil, když zkoumal jeho krev!“ Měla zatnutou čelist a dýchala nosem, obočí nazlobeně stažené.

„Takže jste si to museli ověřit?“ zeptala se kousavě.

„Takže jsi mu dala jméno Thomas?“ Vykroutila se mu a znovu se posadila a zírala na malého.

„Ano. Po dědečkovi. Taky je to bojovník jako on.“ Tiše si povzdechla, než se na něj znovu podívala. Myslela jsem, že to zvládnu s tebou mluvit, ale nejde to. Zopakovala si několikrát v duchu, ale znělo to pokaždé stejně hloupě.

„Počkáš na mě chvilku venku?“

„Jak dlouho chceš.“ Zvedl se ze země a odešel na chodbu. Naštěstí tu byl jen kousek jeden z mnoha balkonů, kde se posadil a zíral na západ sluncí. Nevnímal čas, jen zíral na zapadající slunce, a jak jejich paprsky klesají po jednotlivých budovách města.

Mia se k němu připojila, sedla si vedle. „Pořád se s tím nemůžu srovnat. Už jsem Thomase oplakala. Netušila jsem, že se narodil.“

„Nevím, jak bych reagoval já. Nikdo ti to nevyčítá.“

„Víš, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě… nás zachránil. Bylo mi jasné, že budete hledat hlavně Teylu, ale mohli jste mě tam klidně nechat.“

„Své lidi neopouštíme, to přeci víš.“ Přikývla.

„Proč nechceš, abych ti řekla, kdo jsem?“ zeptala se ho opatrně. Zatnul zuby, doufal, že se nezeptá.

„Chci-“ vydechl a rychle se k ní obrátil. Strašně moc, dořekl v duchu. „Ale nemyslím si, že mi natolik věříš, abys mi to řekla.“ Neochotně přikývla.

„Pracuji na tom, abych ti věřila, a proto ti chci něco ukázat.“ Z kapsy vytáhnula přívěšek. „I když pořád nevím, proč tu jsem, tohle mi otevřelo jistou cestu. Dostala jsem to ještě jako malá holka, od cizího muže, a díky pomoci jsem zjistila, že to byl asi Antik, Johne, s Danielem a Rodneym jsme otevřeli soubor, který v něm byl. Janus začal pracovat na nějakém experimentu ještě v době, kdy byl tady na Atlantidě…“ zhluboka se nadechla, „z části díky Elizabeth.“ Samotnému se zadrhl dech v hrdle. O Elizabeth se nikomu nemluvilo snadno, jemu snad ještě hůř.

„Janus je můj předek a tohle mě vede k názoru, že tu nejsem náhodou.“ Cítil, jak na něj zírá a čeká, jak se k tomu vyjádří, ale netušil, jak se k tomu postavit. Byly to hodně důležité informace, důležitější snad než její pravá totožnost. V týdnech před únosem chtěl, aby mu důvěřovala, jenže teď najednou nevěděl, jak s její důvěrou naložit. Pomalu mu bylo jasné, že jejich rozhovor nebude pokračovat příjemně.

„Víš, já… chtěla jsem tím říct, že ať najdu cokoliv, potřebovala bych se vrátit do Mléčné dráhy, už jsem o to požádala Woolsyho, myslel si, že když mi řekne o Thomasovi, rozmyslím si to, ale jen mě to utvrdilo v tom, že musím hledat odpověď i tam.“ Poněkud hruběji ji vzal za zápěstí a přitáhl k sobě.

„Nesmíš se tam vrátit.“ Všechno se to vrátilo, ta bezmoc, když se dozvěděl, že ji na Zemi odhalili a vězní ji tam. Ta zloba, když ji poprvé uviděl, zuboženou a ten vztek, že tohle jí udělali vlastní lidi, jeho nadřízení. Jen kvůli tomu, že se bála říct o sobě pravdu, ať byla jakákoliv.

Položila mu svoji druhou ruku na tu jeho, kterou jí svíral zápěstí. „Je to i kvůli Thomasovi,“ přemlouvala ho jemně. „Bojím se, ale pro něho to musím udělat. Nemůže v té komoře zůstat.“ Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Dostalo ho to víc, než si představoval. Celé ty roky ji viděl, jak pokaždé zdvihla hlavu a šla dál, jen aby mu dokázala, že není ta špatná, že si zaslouží jeho důvěru. Za posledních pár dní si uvědomil, že je to jen obyčejná holka, co se tu objevila nedopatřením.

„Měl bych najít Michaela a donutit ho, aby ho vyléčil.“ Procedil skrze zuby.

„Vím, že bych taky měla hledat Michaela, ale už jsem tak blízko zjištění a cítím, že mě to pak dovede i k němu. Slib mi, že dohlédneš na Thomase, Teylu a Torena.“

„Snažím se ti to vymluvit,“ pokusil se… marně. Přitáhl si ji do náručí a ona ho lehce líbla na spánek.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 3/3: