OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 2/3



StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 2/3Díly o politikaření a pletichaření ze strany vládních organizací, které dohlížejí nad programem StarGate jsem nikdy neměla ráda, ale podle mě byly nedílnou součástí děje, protože tak seriál získával na autentičnosti, takže i já vydávám jeden takový díl, kde se bude řešit Miina neobvyklá situace. Nikdo si nedokážeme představit, jak bychom zareagovali my, kdyby se vedle nás objevil někdo z budoucnosti a jak známe IOA, ta z toho chce vždy něco vytěžit, záleží ale na tom, jestli bude Mia spolupracovat.
Kapitola tentokrát nebude jen z pohledu Mii, obdobně jako kapitola 13., ale vystřídá se tu pár lidí, kterých se tahle situace velmi úzce dotýká..., od Atlantidy, přes základnu SGC až k mladšímu já Mii, které pocítí na vlastní kůži, jaké je to být v jednom čase dvakrát a nevědět o tom, ale zároveň je tu jeden nebo dva malé problémy, které celou situaci ještě zkomplikují.
Přesto na konci nastane velké odhalení, které ukáže přímější cestu ke zjištění, co je vlastně Mia zač a proč byla poslána právě na Atlantidu.

Kapitola se odehrává mezi díly:

4x17 - Přestupní stanice a

4x18 - Příbuzní

 

18. kapitola – Loajalita 2/3

Kate Sach

Už se mi dlouho nestalo, aby mě po základně vedli v poutech. U spousty lidí to vyvolalo zájem, ale zachovali se profesionálně a pokusili se dělat znovu svoji práci.

Znala jsem ty dva vojáky jménem, jenže když dostali rozkaz, splnili ho, aniž by projevili jakýkoliv soucit, byla to jejich práce.

Zaklepali na dveře a nějaký potěšený hlas je pozval dál. Za stolem na mě čekal Coolidge, za jehož zády byla na stativu umístěná kamera, na které svítilo červené světýlko.

Ten egoista chtěl mít natočenou každou vteřinu mého výslechu, ale já nehodlala přistoupit na tu jeho hru. Stačilo že zničil Miu.

„Posaďte se u nás, slečno,“ promluvil sladce a ukázal na volnou židli před sebou. Vojáci mi pomohli a ruce mi připoutali k řetězu, který byl ukotvený v betonu pod mýma nohama. Byl však natolik dlouhý, abych si mohla ruce položit na stůl, ale ne dost dlouhý na to, abych ho Coolidgovi omotala kolem krku.

„Děkuji, můžete jít,“ odmávl vojáky a já stačila postřehnout, jak si oba vyměnili podezřívavé pohledy. Bylo mi stejně jasné jako jim, že to co se tady bude dít, nebude nic pěkného.

Dveře klaply a já s Coolidgem zůstala sama, až na kameru, která běžela.

„Nuže, slečno Sachová, jak jsem řekl v řídící místnosti, jsem velmi potěšen, že jste se k nám přidala.“ Zatnula jsem ruce v pěst až mi zakřupalo v kloubech. Sto chutí bych mu nejraději smázla ten povýšený pohled z obličeje.

„Stačilo zavolat a já bych možná přišla,“ odpověděla jsem mu mile a přivřela oči, čekala jsem, jestli se ve mne probudí nějaká antická schopnost, ale to bych dřív zestárla, než bych se něčeho takového dočkala.

Naneštěstí jsem to svoje antické já nenáviděla natolik, že ani ve chvílích blížící se smrti bych ze sebe nic nadpřirozeného nedostala.

„Slečno Sachová, vy děláte, jako bych byl váš nepřítel, ale já si chci s vámi jen v klidu promluvit a než mi naznačíte, že máte pouta, to je pouze pro vaši bezpečnost. Četl jsem o vás dostatek spisů, abych věděl o vaší výbušné povaze a byl bych velmi nerad, kdybyste si ublížila.“ Byla to jak rána zat'nik'telem [zakňaktelem]. Ten chlap se mi vysmíval do obličeje.

„Víte, začneme opravdu jen velmi opatrně. Odkud pocházíte?“ Neušel mi ten jeho vyzývavý pohled.

„To se mi nepodařilo zjistit, jen vím, že mě našel můj otec, když mi bylo pár dní.“ Nebylo to zase tak dlouho, kdy na to táta vzpomínal, když jsem se ho byla ptát na ten antický přívěšek, který jsem skrývala pod oblečením, ke kterému jsem přidala zásnubní prsten od Daniela.

„Takže jste ze Země?“ zeptal se se zájmem.

„Podle krevních testů jsem člověk, zřejmě i ze Země.“

„Takže jste mimozemšťan, tak jako Teal’c.“ Tak moc jsem mu chtěla vrazit pěstí.

„Ne. Teal’c je Jaffa, já jsem člověk, mám hodně podobnou DNA jako vy, jen na pár odchylek...“ Musela jsem se rozmyslet přirovnání k Jonasovi Quinnovi, protože Coolidge by byl schopný mě zahrnout další řadou nahlouplých otázek.

„Já zapomněl, že někteří mimozemšťané jsou téměř k nerozeznání od lidí.“

„Drtivá většina předků humanoidních obyvatel vesmíru pochází ze Země, když jimi Antikové obydlovali Mléčnou dráhu, nehledě na únosy, které měly na svědomí Goua'uldé v době největšího rozmachu Egypta.“ Obrnila jsem se před salvou dalších otázek.

„Slyším, že jste docela dobře obeznámena i pozemskými dějinami.“

„Zajisté, žila jsem tu se svým otcem do sedmi let a před pár lety jsme se sem vrátili, potom co jsem utekla od lorda Ba'ala, který mě s otcem roky věznil ve své pevnosti na planetě, jejíž adresu naleznete v mých složkách,“ kývla jsem k jeho rukám, pod kterými byly silné složky. Mohla následovat řada různých otázek, ale já se obávala jediné.

„Váš otec byl hostitelem Goua'ulda,“ Coolidge zvedl od složky oči a pátral v mém pohledu jakýkoliv vzdor, ale já si zachovala kamenný výraz, od Teal’ca toho dalo naučit hodně, „nemýlím-li se,“ dodal opatrně a složil si ruce přes hustě popsané papíry, ve kterých byl vepsán celý můj život. Nejdůležitější věci jsem však dokázala utajit.

„To byl, u Tok'rů podstoupil extrakci, kdy ho z něj vyjmuli,“ potvrdila jsem s hrůzou očekávající otázku.

„Podle záznamů je váš otec uzavřen na psychiatrickém oddělení amerického letectva pro duševní poruchy.“

„Odešel tam dobrovolně, chtěl být na Zemi, ale v ústraní. Jako americký občan má na to právo. Podepsal dohodu o mlčenlivosti.“

„Nevím, jestli si uvědomujete, slečno Sachová, že duševně nesvéprávní lidé nemohou zodpovídat za své činy, potažmo nemohou podepisovat žádné dohody o mlčenlivosti a vy, jelikož nejste člověk... tedy přímo ze Země, za něj nezodpovídáte a žádné jiné příbuzné nemá, protože jeho žena,“ sklonil se nad papíry a něco si přečetl, „zemřela na akutní cévní mozkovou příhodu.“ Pod náporem vzpomínek jsem se otřásla, i když to bylo už spoustu let, bylo to jakoby se to stalo včera. Jeden den tu máma byla a druhý byla pryč. Jen půl roku před tím, než nás unesli.

„Nemyslím si, že předmětem našeho rozhovoru je smrt mé matky.“ Coolidge si odkašlal.

„Ženy která vás adoptovala a po pár letech vaší výchovy náhle skonala, jen pár měsíců před tím, než jste vy a váš pěstoun byli uneseni. Není to zvláštní?“

„Můj otec,“ procedila jsem skrze zuby.

„Prosím?“

„Mluvil jste o mém otci jako o pěstounovi, ale on nebyl můj pěstoun, byl to můj otec, legálně mě adoptovali. Otec s matkou, tak se příště vyvarujte takových přeřeků, Coolidgi, prosím,“ dodala jsem po chvíli ticha chladným hlasem.

„Když mu tak chcete říkat, ale ve světle nedávných událostí tato adopce padá, protože vy zřejmě nejste člověk.“ Nahnula jsem se blíže k němu.

„Zrušení adopce nemůžete docílit bez toho, aniž byste odhalil program Hvězdné brány, Coolidgi.“ V očích se mu zalesknul vztek. Tuhle bitvu jsem pro tentokrát vyhrála já.

„Nemyslete si, že se tímhle nechám zastrašit, slečno Sachová, ale raději se budeme věnovat jednomu vašemu setkání, které proběhlo v minulém roce na přestupní stanici. Setkala jste se tam se slečnou Collinsovou, krátce potom, co jste byla několik dní v Arizoně a sledovala její mladší verzi.“ Stiskla jsem lehce rty a pousmála se. Tahle hra se mi začínala líbit.

„To nepopírám. Byla jsem na obou místech.“ Evidentně se Coolidge zaskočilo. Několik vteřin mu trvalo než našel pevnou půdu pod nohama.

„Takže přiznáváte, že jste jednala na popud slečny Collinsové?“ Nikdy se nic nezdálo lehčí.

„Nevkládejte mi slova do úst, Coolidgi. Já dostala rozkaz od někoho jiného a co tu dotyčnou osobu k tomu donutilo, to nevím.“ Pokrčila jsem rameny a lehce naklonila hlavu a přimhouřila oči.

Pak se to stalo.

„Vůbec nechápu co všichni na té holce vidíte!“ rozkřikl se a praštil dlaněmi o stůl. „Já se tu snažím seriózně vyslýchat a celá základna stojí na straně jakési holky, co nepatří do téhle doby, budete toho všichni litovat. Stráž!“ Do místnosti vkráčeli vojáci.

„Odpoutejte ji!“ nařídil Coolidge.

Klidně jsem se postavila a promnula bolavá zápěstí. Zástupce IOA na mě navztekaně hleděl.

„Na tohle nemám čas! Vím, že se vy dvě moc dobře znáte, ona byla první za kým jste šla! Ale dostal jsem nařízení, že vás nemůžu držet násilím, máte status diplomata!“ Stálo mě hodně námahy, abych se nesmála.

„Chraňtě si Collinsovou všichni jak chcete, ale ona v tomhle čase nemá co dělat a já se postarám o to, aby zmizela!“ Hodil po mně moji vlastní osobní složku a vztekle odešel z místnosti. Myslela jsem si, že mám v ruce trumf, ale vypnul kameru, tak mi nezbylo nic jiného než si posbírat vlastní záznamy.

 

Mia Collins

Neviděla jsem Kate několik dní, vlastně nikoho kromě stráží. Živá duše na mě nepromluvila, skoro to vypadlo, jakoby na mě zapomněli, ale to bylo zbožné přání.

Byla jsem ochotná to vzít všechno na sebe a taky jsem to tak panu Coolidgovi řekla, když mě vzal na první výslech.

„Odebere vám pár vzorků, ze kterých se pokusíme zjistit, jak jste se dostala do naší doby, když nám to nechcete říct sama.“ Seděla jsem na lůžku na ošetřovně se dvěma vojáky za zády. Jistý plukovník Mitchell stál u vchodu a na všechno dohlížel, nespustil mě z očí.

Podívala jsem se na něj, když mi začali odebírat krev. Nedokázala jsem se na to dívat, už odmalička jsem nesnášela odebírání krve a teď jsem si nemohla dovolit zavřít oči, dala bych tím najevo svou slabost.

„Já si to nepamatuju,“ opakovala jsem za tu krátkou dobu už poněkolikáté.

„Slečno Collinsová, nejste v postavení, abyste mohla zatajovat tak důležité informace, nezapomeňte, že nemáte žádná práva.“ Na kratičký okamžik se zatvářil, že má o mě skutečně starost, ale já na něm poznala, že to na mě hraje.

„Nevím, co si od toho slibujete, ale já vám prostě nemám co říct, držíte mě tady několik dní a pořád opakujete ty stejné otázky, jak dlouho vás to bude bavit?“ Dovolila jsem si, se podívat na doktorku, když mi zalepila vpich, přidržela místo a já ohnula ruku. Měla celou ampulku mé krve.

„Uvědomte si, že čím dříve se vaše situace vyřeší, tím dříve budeme moci pro vás vymyslet náhradní řešení. Nevím, co jste si myslela, když jste se sem vydala, ale doufám že to nebylo to, že pohovorem projdete s takovými lži, které jste nám řekla. V současné době doletěl Daedalus na Atlantidu, kde je mnoho lidí, kteří budou zatčeni a souzeni za zradu.“ Prudce jsem s sebou cuknula, čehož se leknula doktorka a nedopatřením upustila nezavřenou ampulku s mou krví, která se rozprskla po podlaze a všem jim postříkala nohy.

Pan Coolidge se začal zlobit a křičet na doktorku, která se mu omlouvala a bleskově zavolala personál ošetřovny, aby to uklidil, jako by se všichni báli, že je moje krev něčím infikovaná.

„Odebral jste mi práva na svobodu, ale právo na vypovídaní snad ještě mám, ne?“ Plukovník Mitchell  se k nám přiblížil o pár kroků.

„To je samozřejmé,“ potvrdil pan Coolidge a já nespouštěla pohled z plukovníka.

„Dobře pane, moje výpověď je taková, že přebírám veškerou zodpovědnost za všechny události, které se staly na Atlantidě v době mého pobytu, včetně veškerých úmrtí a ničení majetku letectva. Můžete si přečíst veškerá hlášená, v každém z nich bude o mně zmínka, byť pod jiným jménem a pokud to nebude stačit, vše vám vypovím, ale pouze pod podmínkou, že členy expedice zprostíte veškerých obvinění kvůli mé osobě.“

„Vy jste se snad zbláznila!“ Zrudnul mu krk a já natáhla druhou ruku, aby mi znovu mohli odebrat krev.

„Nezbláznila, ale pouze beru zodpovědnost na sebe, což udělat můžu a nepochybuju o tom, že vám členové expedice Atlantida potvrdí, že jsem je donutila o mně mlčet.“ Plukovník Mitchell otevřel pusu a překvapeně se otočil na generála Landryho, který vešel dovnitř, když jsem začala se svým prohlášením. „Nemůžu to vzít zpátky, pane Coolidgi, máte to natočené,“ kývla jsem na kameru za jeho zády, „a je tu spoustu svědků.“ V místnosti bychom mohli slyšet spadnout špendlík.

„Tohle nejde,“ rozčílil se pan Coolidg.

„Jde, dokonce i jako válečný zajatec má určitá práva a jestli se rozhodla to vzít všechno na sebe, nemůžeme jí v tom bránit, protože mluví pravdu, osobně jsem četl veškerá hlášení z Atlantidy a slečna Collinsová je v nich uvedená od svého příchodu, takže je IOA nuceno to akceptovat.“

Pan Coolidge se vztekle podíval na generála a chtěl mu něco říct, ale generálům lehký úsměv ho od toho odradil. Vedoucí vyšetřovatel IOA to nakonec vzdal, kývnul na dva své podřízené, jeden se věnoval kameře a druhý zapisoval, sbalili se a z ošetřovny vypadli, jako by jim hořel koudel u zadku.

„My jsme spolu neskončili, slečno Collinsová, donutím Vás říct pravdu!“ Ukazoval na mě vztekle prstem a já se na něj vzdorovitě podívala, ale neodvážila jsem se nic říct a jen se dívala jak jeho záda mizí v chodbě.

„Nejsem si jist, jestli to byl dobrá nápad, Mio. IOA to bude brát hodně vážně. Být Vámi, nezahrával bych si s nimi,“ upozornil mě generál opatrně. Plukovník přišel až k němu a dva vojáci, kteří mě hlídali, se vzdálili, takže jsme zůstali sami, doktorka předala ampulku s krví sestře a chvíli u mě počkala, dokud se mi krev v místě vpichu nesrazí. Nakonec se postavila vedle a dívala se na mě  stejně jako generál a já v jejich jistých rysech pozorovala určitou podobu.

Všechny tři jsem přejela pohledem. Byli to vojáci, ale já k nim necítila zášť, vyzařoval z nich strach, porozumění a obavy o mou osobu, což bylo v téhle situaci pěkné, ale nehodilo se to.

„Pane, - zhluboka jsem se nadechla - já nemám co ztratit. Hlavně bych tu neměla vůbec být. Divím se, že to neprasklo už dříve, ale pořád jsem si říkala, že se přeci jen nějak dostanu domů a tohle všechno skončí, upřímně, nemyslela jsem na to, že by kvůli mně mohli mít lidé z Atlantidy nějaké potíže, celou dobu mě ochraňovali a pomáhali, zaslouží si, abych jim to nějak vrátila.“

„Mio, neměl bych Vám to říkat, ale tohle neskončí pro vás dobře.“ Pochopila jsem, co tím generál myslel. Já tady umřu a bude se to dít pořád dokola, protože to co se má stát v roce 2014 už nezměním.

***

Situace nemohla být více bezvýchodnější, jediné co jsem mohla dokázat, bylo, abych dokázala přemluvit Kate, aby to celé zastavila alespoň ona. Nic jiného jsem za celou tu dobu nedokázala vymyslet, nebyla jsem voják, nebyla jsem nic, jen jsem se nenarodila moc dobře, vlastně kdoví, jestli jsem se vůbec měla narodit.

Bylo mi z toho všeho špatně. Nikdo se mnou nemluvil, nic po mně nechtěli a já zůstávala ve své cele sama. Jen já a můj špatný stav. Zvracela jsem, třásla se a nedokázala do sebe nic dostat.

Nakonec mě přeci jen z toho všeho vysvobodila Kate. Přišla za mnou s lehkým úsměvem, sedla si vedle mříží a jen byla se mnou. Cítila jsem, že ji něco trápí, ale to tady asi každého.

„Udělalas, o co jsem tě požádala,“ zeptala jsem se po dlouhých minutách ticha.

„Nebylo to od tebe fér,“ vyčetla mi.

„Život není fér a musím už konečně za sebe převzít zodpovědnost, tři roky jsem lhala lidem, kteří mě ochraňovali, zaslouží si to.“ Prudce ke mně obrátila tvář.

„Víš, že dáváš Coolidgovi přesně to, co po tobě chce?“ Nerozuměla jsem. „Srazil tě na kolena.“

„To ano, ale ne úplně, měla jsi ho vidět, když jsem to vzala všechno na sebe, zrudnul jako rajče.“ Nepatrně jsem se zasmála, čehož jsem zalitovala. Žaludek se mi nepříjemně stáhnul, ale odolala jsem nutkání zvracet.

„Neměli by tě tu tak držet, není ti dobře.“ Její oči vypadaly tak dospěle, viděly už toho tolik.

„To je jen psychika. Nic víc.“ Zhluboka jsem se nadechla a zvedla oči ke kameře. Naklonila jsem se ke Kate, abych jí mohla další slova pošeptat do ucha.

Byla to jen jednoduchá prosba, abych mohla klidně spát, ujistit se, že se to děje jinak. Napnuly se jí svaly na krku a nepochybovala jsem o tom, že to pro mě udělá.

„Tedy pokud můžeš opustit základnu.“ Podívala se na mě a přikývla. Ladně se zvedla a došla ke dveřím.

„Požádám doktorku, aby se ti podívala na to břicho. Měla bys jíst, ztrácíš se před očima.“ Jen jsem jí mávla a došourala se zpátky na lůžko, potřebovala jsem se vyspat.

 

Kate Sach

V zasedačce na nás čekali oba generálové. Návštěva Arizony nedopadla tak dobře, jak jsem si představovala, i Daniel byl nemluvný, až se mi to přestávalo líbit. Od nástupu do letadla nic neřekl a když jsme se společně posadili, jen zíral skrze sklo na bránu.

Byl tu i Teal’c s Mitchellem, vedle kterých si zabrala místo Carolyn Lamová v bílém doktorském plášti a před sebou měla na stole položené složky, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

Nehledě na to, že si přivedli i Anise, tokerskou vědkyni. Chvíli jsme se na sebe dívaly, než jsem ji začala akceptovat, protože jsem se nedívala na Anise, ale na její hostitelku Freyu.

„U Tok’rů se zase něco děje?“ zeptala jsem se poněkud více ostřeji než jsem zamýšlela. Freya se na mě pohoršeně podívala, nakonec sklopila hlavu a když ji zase zvedla, bylo jasné, že je tu s námi přítomná Anise.

„Byla jsem pozvána jako poradce,“ ozval se zkreslený hlas.

„I my jsme tu trochu prováděli průzkum, zatímco jste byli pryč,“ ozvala se Carolyn, a podívala se přitom na svého otce, který lehce přikývnul.

„Byli jsme upozorněni plukovníkem Carterovou, že existence dvou stejných lidí v jedné časové linii by mohl být trochu problém a jelikož slečně Collinsové není stále dobře, rozhodli jsme se pro kompletní testy.“ Otevřela složky a lehce je postrčila ke mně. Před pár lety bych tomu nerozuměla a možná by to bylo lepší, ale pravda byla do očí bijící.

„Nemohli jste se spl...“ Chtěl se zeptat Daniel, když se díval na výsledky, ale Carolyn ho přerušila.

„Opakovali jsme to třikrát. Bohužel to tak je.“ Věnoval mi soustrastný pohled. Jenže já se tak snadno vzdát nemohla, ne potom, co jsem viděla v Arizoně.

„Victorie Collinsová, mladší verze Mii, je na tom hodně podobně, krátce předtím, než jsme odlétali z Arizony, ji odváželi do nemocnice.“ Pospíšil si s vysvětlením Daniel a já ho probodla nazlobeným pohledem a bleskově zavřela desky.

„Trochu patová situace,“ procedila jsem skrz zuby a dívala se přitom na Anise, která nehnula ani brvou, žádná náznak lidskosti jsem v těch tokerských očích nezahlédla.

Postupně jsem se podívala na všechny, co seděli u stolu. Měli totožný pohled. Strašně mě to naštvalo.

„To ji jako necháme umřít? Dvakrát?“ zeptala jsem se ostře. Většina očí sklopila pohled, pouze Anise se na mě dívala zpříma.

„Má to jednoduché řešení, Kate. Necháme umřít tu, co je zde na základně, stejně tu nemá co dělat. Není ve svém čase a její přítomnost tady narušuje časové kontinuum. Mohlo by to roztrhnout vesmír. Nebude to vražda ani odsouzení k smrti, vrátí místo svému já, které má právo na tento čas.“ Vařila se ve mne krev, nejen z jejích slov, ale i z tónu, jakým to pronášela, jakoby o nic nešlo, jakoby snad Mia byla naprosto postradatelná.

Musela jsem se hodně ovládat, abych na ni přes stůl neskočila a nesrazila na zem, kde bych z ní vymlátila duši.

Pomalu jsem vstala a přisunula židli ke stolu. Všichni mi rázem věnovali pozornost. Čekali na jeden z mých pověstných výbuchů vzteku, ale takovou radost jsem jim dopřát nechtěla.

„Nu dobrá, pošleme ji tedy zpátky na Altlantidu, je to dostatečně daleko, aby nenarušovala kontinuum. Fungovalo to tak skoro tři roky, proč by to nešlo dál.“ Čekala jsem, že se mnou bude alespoň pár lidí souhlasit, ale jejich odmítavé pohledy mi potvrdily opak.

Slova se opatrně ujala Carolyn. „Možná to tři roky fungovalo, ale nemůžeme vědět, jestli to tak půjde dál, když se ty dvě k sobě tolik přiblížily. Možná je už pozdě, Kate. Nepůjde to zastavit.“

„To nemůžeš vědět,“ odsekla jsem a vrhla nazlobený pohled na generály Landryho s O'Neillem.

 

Tuscon, Arizona

generál Jack O'Neill

Jeho kroky se nesly tichou nemocniční chodbou přímo na její konec, kde pod zavřeným oknem seděl muž v obleku s tváří zabořenou do dlaní.

Jack zpomalil a zastavil se jen pár krok od muže, který k němu nepatrně zdvihnul pohled. Jen velmi pomalu si ho prohlížel, než se natáhl pro vycházkovou hůl po své pravici. Zapřel se do ní, aby se mohl postavit.

Teprve teď si Jack všimnul, jak má muž zarudlé oči a černé kruhy pod očima. Pár hodně dlouhých měsíců ho neviděl, a to nebyly jediné známky stárnutí. Přibyly mu vrásky i bílé vlasy, které zářily mezi blonďatými pramínky.

„Ahoj Tome,“ pozdravil Jack, sundal si brigandýrku (důstojnická čepice se štítkem umístěným na čelní straně) a přistoupil k muži blíž, ten mu podal levou ruku, aby si potřásli.

„Co tě sem přivádí, Jacku?“ zeptal se muž a nepatrně potáhl a otočil hlavu k protějšímu sklu, přes které bylo vidět do nemocničního pokoje. Jack se podíval stejným směrem a chvíli mu trvalo, než poznal dívku v posteli.

Victorie Collinsová, prvorozená dcera Thomase a Elizabeth Collinsových, děvče, které viděl jen před pár hodinami v cele na základně, ale mezi nimi byl takový rozdíl, že kdyby nevěděl, že jsou jedna a tatáž osoba, nedal by si je nijak dohromady.

„Jak je na tom?“ zeptal se Jack opatrně. Tom si jen povzdechl a kulhavým krokem došel až k oknu. Levou ruku položil na sklo a hlasitě se nadechl.

„Doktoři nemají nejmenší tušení, jak je možné, že jí selhávají orgány. Před hodinou ji napojili na dialýzu, odešli jí ledviny a další orgány budou následovat. Nikdo mi však nedokáže říct, kdy a co to bude.“ Thomas Collins už dál neudržel slzy. Klouzaly mu po vrásčité tváři a odkapávaly na bílou košili a černou kravatu.

Jack mu položil ruku na rameno. „Můžeme ji převést do vojenské nemocnice, jsou tam vynikající doktoři, určitě na něco přijdou.“ Thomas zavrtěl hlavou a hřbetem ruky si otřel slzy.

„Už jsem na to taky myslel, ale její stav není vhodný pro převoz, mohlo by ji to zabít.“ Podíval se na Jacka a stiskl bolestně rty. Plnou vahou se opřel o hůl, aby uvolnil napětí v bolavé noze.

„Nechápu, co se stalo, Jacku, prostě jeden den byla v pohodě a druhý den se zhroutila, jako když luskneš prsty. Nic jí, dohajzlu, nebylo!“ zvýšil hlas, přitom zvednul hůl a dvakrát s ní udeřil do podlahy. Zvuk se nesl prázdnou chodbou jako lavina.

Jack ho chytil za rameno a odvedl k sedačce, aby se mohl posadit. Sám si rozepnul modré vojenské sako a usedl vedle něj.

„Nevím, co mám dělat. Nezvládl bych, kdybych o ni přišel, už jsem ztratil Liz. Jak bych to vysvětlil Markovi.“ Znovu si skryl tvář do dlaní. Jack ho poplácal po rameni. Tolik si přál, aby mu alespoň mohl říct pravdu o tom, proč na tom teď jeho dcera je.

Co si řekli s Landrym na základně v zasedačce potom, co odkráčela rozzlobená Kate a všichni ostatní, bylo velmi tíživé. On ani Landry nechtěli rozhodnout, která z nich má přežít. Nehledě na to, že chtěli přijít na to, proč někdo z budoucnosti poslal Thomasovu dceru do minulosti, ale i bez vědců a doktorů jim oběma bylo jasné, že existence člověka ze dvou časů na jednom místě, není dobré.

„Kde je Mark, Tome?“

„Hlídá ho moje sousedka, když jsem tady. Naštěstí byl u kamaráda, když se Vica zhroutila, ale nemůžu mu moc dlouho lhát.“ Znovu se podíval k pokoji a polknul. „Když umřela Liz, neměl jsem moc času na truchlení, musela jsem se o ty dva postarat, ale teď...“ Nechal konec věty viset ve vzduchu.

„Pokusím se sehnat nějakého doktora, který sem přiletí, aby se na ni podíval.“ Znovu sevřel Thomasovi rameno.

„To by bylo fajn, alespoň se pak s Vicou budu moct kvůli tomu hádat. Kdybych nebyl její táta, asi by mě nesnášela, ani nevíš, jak byla ráda, když jsem musel odejít z aktivní služby po tom zranění.“ Shlédl na svoji nohu a promasíroval si koleno. Jack postřehnul nepatrné kovové zaskřípění.

„Víš, že se vojenský poradce bude vždycky hodit,“ povzbudil ho, ale Thomas zavrtěl hlavou.

„Až se probudí, nechám toho, i za cenu, že bychom se pak museli přestěhovat.“ To Jacka zaskočilo. Nebylo to zrovna to, co by se mělo dít, ne podle toho, co ví od Mii. Takovým směrem se budoucnost nemá ubírat. Musel to nějak zvrátit.

„Tome, tohle s tvojí prací nemá nic společného, vážně bys je chtěl odsud odvézt?“

„Jacku, nemluvíme o tom, ale tohle místo, nám až příliš připomíná Liz, možná jsme se měli přestěhovat už po její smrti, ale pořád jsem si říkal, že bychom jí nemohli chodit na hrob, ale teď..., bude to tak lepší. Jak Vica, tak Mark potřebují něco jiného, aby na to přestali myslet, hlavně Vica, naprosto pohrdá armádou, přitom to vypadalo, že se vydá v našich stopách, ale  ne a Mark... Mark chce nastoupit do služby jakmile mu bude jednadvacet a Vica kvůli tomu vyvádí.“

„Pokusím se sehnat toho doktora, Tome.“ Jack pomalu vstal a zapnul si sako.

„Nechápu to, Jacku, znal jsi Liz déle než já, věděl jsi, proč letí do Washingtonu, ať ten program znamenal cokoli, proč to armádě trvalo tak dlouho, než nám to přišli oznámit?“ Také vstal a opřel se o hůl.

„Tome...“ Začal oběma rukama mačkat okraje své brigandýrky, musel se donutit, aby k němu zase zvednul pohled.

„Tohle na mě nezkoušej, Jacku, ty vaše výmluvy, že se mnohá těla z letadla nenašla mi přijde jako naprostý blábol.“

„Ale tak to je, Tome, jen díky seznamu pasažérů jsme přišli na to, že byla Elizabeth právě v tom letadle.“

„Přeci jste jí museli zajišťovat letenky!“ uhodil na něj Thomas hruběji, ale raději se stáhnul zpátky, když si uvědomil svoji hrubost.

„To ano, ale zřejmě si zvolila jiný let, letenka byla neomezená. Jenže tohle jsou jen dohady, Tome. Prostě byla ve špatný čas na špatném místě a samotného mě to mrzí, a kdybych nebyl na misi, určitě bych vám to oznámil sám.“ Mrzelo ho, že musí tolik lhát, ale sám donedávna neměl přístup k Elizabethiným složkám a celou dobu si myslel, že je to tak, jak říkají, jenže pravda byla jiná. Její tělo bylo jediné, které se nenašlo a nikdo nedokázal vysvětlit proč. Armáda na to uvalila embargo a už se k tomu nikdo nevracel. Jenže on toho zažil mimo Zemi příliš mnoho, aby mu to bylo jedno a ze zjevného důvodu nařídil Woolsymu, aby tenkrát ve zprávě o Atlantidě uvedl, že Mia zemřela. Také chtěl zjistit, co se stalo a jak se to stalo, ale zdálo se, že situace nemá řešení. Chybělo mu příliš mnoho informací.

„Odjakživa jsem věřil armádě, Jacku, ale po tomhle jsem začal být na vážkách, Vica to poznala hned a já jí křivdil, ale na to jsem až příliš slabý článek, abych to změnil.“ Otočil se k pokoji a už nic neřekl, čímž dal najevo, že rozhovor skončil.

Jack si nasadil brigandýrku a vydal se chodbou pryč, ale ani na parkovišti ho neopouštěl pocit viny. Program Hvězdné brány do rodiny Collinsových zasahoval až příliš hluboko a naprosto nepochopitelně.

Otevřel půjčené auto a posadil se na místo řidiče. Okamžitě vytáhnul mobil, aby mohl zavolat na základnu, ale někdo ho vyrušil.

„Jak šlechetné, že jste se na ni přišel podívat, generále. Byl jste se pokochat cizím neštěstím?“ ozvalo se ze zadního sedadla. Nahlédl do zpětného zrcátka a všimnul si postavy zahalené do černého oblečení, včetně černých brýlí a šátku přes nos a ústa, ale neušlo mu, že šlo o ženský hlas.

„Ani se nebudu ptát, jak jste se dostala do mého auta,“ pronesl klidně a nenamáhal se otočit, kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala.

„Už jsem někoho od vás varovala, abyste se od Collinsových drželi dál.“ Jack překvapením stiskl rty. To byla pro něj novinka.

„Pokud IOA nepropustí Collinsovou, kterou držíte na základně, budu muset rázně zakročit.“

„Jste jenom jedna, co zmůžete proti celému letectvu.“

„Nemyslete si, generále, že nemám žádné pojistky. Mám dost důkazů, abych mohla prozradit existenci Hvězdné brány.“ Nepatrně se naklonila blíž. „A vzkažte Coolidgovi, že on ani armáda nemají co do této záležitosti strkat nos.“ Ozvalo se tiché cvaknutí a Jackovi spadla do klína páska a než ji stačil zvednout, klaply zadní dveře a žena byla pryč.

***

základna SGC

Jack po návratu požádal Carolyn Lamovou, jestli by nemohla vyrazit do Arizony, aby dohlédla na mladší Collinsovou. Bohužel odmítla, stav Mii se hodně zhoršil a stejně jako u Victorie jí selhaly ledviny. Přesto mu slíbila, že pošle někoho stejně kvalifikovaného a zpraveného o této situaci. Přikývnul a vydal se dál.

Zastavil se u jedné z laboratoří, kde za stolem seděl Daniel s Kate a urputně se snažili najít něco v nespočtu knihách.

„Nazdar,“ pozdravil je oba. Zdvihli k němu oči a přikývli.

„Stalo se něco, Jacku?“ Daniel odložil knihu a sundal si brýle, přitom si promnul unavené oči.

„Jen si chci promluvit s Kate, nechal bys nás?“ Daniel přikývnul, obešel stůl kolem Kate a ledabyle ji líbnul do vlasů, než odešel, zavřel za sebou, takže Jack s Kate osaměli.

„Půjdu rovnou k věci,“ posadil se na volnou židli a složil si ruce na stůl. „Kontaktoval tě teď někdo v Arizoně?“ Kate zavrtěla hlavou, ale Jack se nevzdával, proto vytáhl z kapsy obyčejný diktafon, přistrčil ho blíže k ní a stisknul play.

Společně si vyslechli rozhovor, který neznámá sama nahrála, a pak mu dala pásek. Věděl, že by to spíš měl pustit někomu jinému, ale jen by to Miu Collinsovou zdiskreditovalo, proto se rozhodl pro Kate, věnovala se jí už před měsíci.

Díval se jí do tváře, ve které se jí i přes námahu střídaly rozzlobené, vědoucné, ale i zklamané výrazy.

„Předpokládám, Kate, že jsi to byla ty, s kým mluvila, ale nedávno to nebylo.“ Zvedla k němu oči a přikývla. „Podívej se, je mi naprosto jasné, že máš před armádou spoustu svých tajemstvích, nechci je vědět, ale potřebuju, abys mi pomohla s Collinsovou, něco dlužím její matce,“ nepatrně se pootočil na kameru v rohu nade dveřmi, červené světýlko však nesvítilo.

„Vím, kdo je ta žena,“ začala a zhluboka se nadechla. Jack přikývnul. Poslouchal jak velmi obezřetně volí slova.

„Děkuju,“ poplácal ji po ruce a zvednul se ze židle. „Je mi jasné, že tohle se IOA nesmí dozvědět.“ Zabubnoval prsty o stůl. „Skutečně nevím, co budeme dělat. Sám bych byl rád, kdyby žily obě dvě a tu starší jsme mohli poslat domů, ale prvně musíme chytit tu Collinsovou z jiné reality, aby nám pár věcí vysvětlila.“ Kate se na něj podívala.

„Musíme prozatím pracovat s tím, co máme a ta třetí Collinsová jen komplikuje situaci, možná by Mia a její mladší já nemělo takové obtíže, ale ve skutečnosti jsou tady tři, takže proto to postupuje tak rychle,“ pokusila se nějak uspořádat svoje myšlenky.

„Musíme nechat udělat doktorku nějaké testy, takže za ní zajdi a domluv se s ní, pokud dělala předešlé testy, které odhalily, že vy čtyři jste nějak spojené, třeba přijde na to, jak to zastavit. A Kate, pokud budeš mluvit s Miou, nezmiňuj se o té třetí.“ Souhlasně přikývla.

Jack rychle zamířil do kanceláře Landryho, kterého naštěstí našel za stolem. Usadil se na nabízenou židli a byl neuvěřitelně rád, že už není na druhé straně. Těch pár měsíců mu stačilo, chyběly mu mise, ale už se na něm začalo podepisovat stáří.

„Jak to vypadá v Arizoně, Jacku?“ zeptal se ho Landry a přisunul se blíže. Jack mu vše vypověděl, nic netajil, věděl, že si navzájem můžou věřit.

„No, tohle je zcela nad naše chápání. Pokud do toho jsou angažovaní Antikové, musíme to před IOA držet pod pokličkou. Jenže nemůžeme nařídit Coolidgovi, aby nechal Collinsovou být, je to na ní, musí na něj zapůsobit.“ Pokud byla Mia alespoň trochu po své matce, neměl Jack strach, že by to nedokázala. Takže mu teď zbývalo jediné, aby Coolidge alespoň informoval o stavu Victorie Collinsové, rychleji než to udělá někdo jiný.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 2/3:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!