OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Srdci neporučíš - Prolog

28.07.2013 (11:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1029×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Prolog

Píše se rok 1623. Nejmladší dcera Lorda a Lady Staellových, sedmnáctiletá Juliet, pomáhala jejich služebné připravit snídani – jako každý den.  Celým sídlem se linula sladká vůně palačinek, která způsobila, že všem se rozkřičel žaludek. Juliet každému ráda pomáhala. Jak v kuchyni, tak i na zahradě, a vůbec jí nevadilo, že se při tom umaže. Každé ráno vstávala, aby pomohla Margaret se snídaní. I když Margaret pomáhala spíše jí.

Lady to sice vrtalo dlouhá léta hlavou, ale nakonec to nechala být. Hlavní pro ni bylo, že její dcera měla šťastné dětství. Vždy jí dopřála všechno, co jí na očích spatřila, a ani v tomto případě nehodlala udělat výjimku. A však jí velice trápila myšlenka o její budoucnost.

James s Miou si našli dokonalé partnery, jenže teď přišla řada na Juliet. Avšak ta nikdy nemyslela na vdavky, i když měla opravdu spoustu nápadníků. Její milá povaha byla známá po celé jižní Anglii. Každého nápadníka odmítla, jenže jednoho odmítnout ani nemohla. Nejstaršího syna hraběte Nolfolka, se kterým se manželé Staellovi dohodli, když byly jejich děti ještě malé. Už když byla Juliet malinká, byla stejná, jako je teď. Ke všem upřímná, milá, i když trochu rošťanda. Každého, který byl poblíž, okamžitě nakazila svou pozitivní energií. Lidé ji měli moc rádi. A tehdy se mladý Jack rozhodl, že si ji vezme. Už v tak mladém věku, udělal toto závažné rozhodnutí.

Rodiče nechtěli, aby skončila jako pratetička Faren, která se nikdy neprovdala, takže museli udělat to jediné, co mohli, i když si tím asi pohorší celkový vztah, který k nim jejich dcera měla. Jelikož právě dnes oslavovala své sedmnácté narozeniny a Lady s Lordem jí připravili zásnubní ples, o kterém však Juliet neměla ani tušení. Bylo jí pouze řečeno, že je to ples na oslavu jejích sedmnáctin. Nijak to neřešila a brala tento den jako každý jiný.

***

 „Juliet, kde zase vězíš?“ hledala svou dceru Lady. Měla už toho po krk, vždyť je dnes nejdůležitější den v jejím životě, a ona si někde trajdá! Moc dobře věděla, že o tom zásnubním plese neměla její dcera ani zdání, ale věděla aspoň o narozeninovém. Musela se přece přichystat! Překrásné plesové šaty předala Roley a sama se šla nachystat. Stále věřila, že se objeví včas.

Mezitím se Juliet procházela po vzdálených pozemcích, kam skoro nikdo nikdy nechodil. Avšak ona je měla prochozené skrz na skrz. Ráda si zašla do zdejších lesů, které byly plné zvěře. Příjemná atmosféra lesa ji vždy naplňovala a uklidnila. To ty zázračné stromy jí pomáhaly utřídit si myšlenky. Alespoň ze začátku. Teď už si v hlavě udržovala ticho. Nikdo jí neotravoval, jenže i přes to, jak jí tu bylo úžasně, věděla, že se bude muset vrátit. Musela se nachystat na oslavu. Matka by jí to nikdy neodpustila.

Sice neměla oslavy nikdy nijak v lásce, brala to jako slušnost, ale i tak na ně vždy chodila. Byly plné radosti. I když to byly oslavy narozenin jejích sourozenců, tak neměla potřebu odcházet dříve. Avšak teď se jí tam vůbec nechtělo. Dnes to nebyla tak radostná oslava, jako jindy. Teď bylo ve vzduchu cítit napětí. Velice silné napětí.

Jenže slíbila matce, že se dostaví a ona vždy plnila své sliby, takže neměla na výběr. Nechtěla mít na výběr! Vyrazila tedy k sídlu a cestou se, stejně jako vždycky, kochala přírodou. Každý by se asi divil, ale jí ty lesy připadaly každým dnem jiné. Měnili se. Vždy jí to naprosto uchvátila a dnešní den nebyl výjimkou. Šepot listí v korunách stromů ji provázel celou cestu domů, jakoby ještě sám les doufal, že tu zůstane. Stoupla si k jednomu stromu, ruce obtočila kolem kmenu a potichounku zašeptala: „Však já se zase brzy vrátím.“ A vítr přestal foukat. Celý les se zklidnil a Juliet se tedy vydala k sídlu.

Hned u vchodových dveří si ji odchytila Roley a odtáhla do pokoje, jako by ani neuměla chodit. Jakmile obě zapadly do pokoje, začala jí služebná pomáhat z šatů. Obyčejné šaty, prosáklé lesní vůni a potem, vystřídaly ohromné šaty, i kterých by se mnohým mohlo jen zdát. Byly perleťově bílé, ozdobené několika růžemi. Vrchní část, s jemně vyšitými stříbrnými vlákénky, se rozšiřovala do dlouhé sukně, která dosahovala až na zem. Juliet takovou krásu snad ještě neviděla.

Jakmile byla oblečená, odběhla Roley pro střevíce. Za chvíli přiběhla se střevíci stejné barvy, jako měly šaty. Juliet si je obula a ihned byla přesměrovaná k ohromnému zrcadlu. Připadala si jako nevěsta. A to ještě nevěděla, co jí čeká…

Roley si chvíli pohrávala s jejími vlasy. Moc dobře nevěděla, co by slečně měla udělat za účes, ale nakonec si s tím nijak nelámala hlavu a vyčesala jí je do pozoruhodného výtvoru. Nebylo to nijak složité, ale vypadalo to opravdu překrásně. Juliet její práci následně ocenila a slíbila, že bude za chvíli dole. Roley jí ještě podala sametové rukavičky a odešla něco doladit.

Vůbec se jí tam nechtělo, měla už několik nápadů, že uteče oknem, jako včera večer, jenže nebyla zase tak šikovná, že by si neponičila takovéto šaty. Přece jen si všichni s tou oslavou dělali práci. Nechystali moje narozeniny jen kvůli tomu, abych si mohla utéct v těch nejkrásnějších šatech do lesa. Tímto směrem se ubírala její mysl, takže nakonec zůstala, ale ještě si aspoň na chvilku zašla na balkónek a kochala se září zapadajícího slunce.

„Juliet, hos… Tobě to tak sluší,“ rozplývala se Lady nad svou dcerou, ale jen na okamžik zapomněla, proč vůbec přišla. „Hosté se sjíždějí. Bylo by vhodné, abys zašla za námi. Přece nebudeš schovávat tu svou pěknou tvářičku,“ usmála se na ni a odešla dveřmi, které nechala otevřené. Tím dávala Juliet jasně najevo, ať jde za ní. Chvíli váhala, ale nakonec se za ní přece jen šla.

Znovu zaváhala u hlavního schodiště, avšak se trochu nemotorně rozešla. Tím upoutala veškerou pozornost všech hostů. Sice se rozešla nemotorně, ale zbytek schodů sešla jako sama královna. Všichni na ní mohli oči nechat.

Celou dobu pozorovala hosty, ale až teď si všimla, že celý sál je sladěn do fialkově-modré barvy. Závěsy, ubrusy, koberce. Okouzleně sledovala celou místnost, že si ani nevšimla, že má společnost. Když si stařík s ženou po jeho boku odkašlal, velice se lekla. „Omlouvám se, vyděsil jsem vás?“ zeptal se s neskrývanou slušností v hlase.

„Trochu ano, ale byla to moje chyba, zamyslela jsem se.“ Páreček se na ni usmál a popřál všechno nejlepší k narozeninám. Párkrát se to opakovalo i s dalšími hosty, ze kterých neznala ani polovinu.

Všichni se mezi sebou skvěle bavili, i když Juliet si tu připadala navíc. Dostala spoustu dárků, ale narozeniny přece nejsou jen o dárcích. Pouze jí popřáli a dál se chovali, jako by tu vůbec nebyla. Sama se toulala po sále, myšlenkami už dávno v lese. Nikdo si jí nevšímal, ale stejně měla pocit, že ji někdo sleduje, takže se raději nehnula z místnosti. Sice by nejraději utekla zpátky do lesa, ale takové riziko si na sebe nevzala. Svého života by se dobrovolně nevzdala.

Došla k jednomu podpěrnému sloupu a usadila se na dřevěnou lavičku. Smutně si hrála s přívěskem na krku, který dostala od babičky, když byla ještě malá. Jenže umřela a právě tento přívěsek byl to jediné, co jí po ní zbylo.

„Ach, Juliet, tady jsi. Hledala jsem tě,“ vytrhla ji Lady ze vzpomínek. Juliet se postavila, jako každá slušně vychovaná slečna, před svou matkou.

Juliet se na ni omluvně usmála a zeptala se na otázku, která ji zajímala ze všeho nejvíc: „Smím už odejít?“

Lady se na tváři objevilo neskrývané překvapení. „Juliet, nemůžeš přece odejít. Teprve jsme začali,“ snažila se ji povzbudit, avšak marně.

„Ale matko, k čemu mě tu potřebujete? Vždyť se všichni skvěle baví i beze mě!“ řekla Juliet zoufale.

„Jsou to tvoje narozeniny, takže neodejdeš!“ ukončila jejich krátký rozhovor a odešla.

 Juliet si dotčeně sedla na nejbližší lavičku a přemýšlela, jak by se dostala pryč. Dnes jí to ale nebylo dopřáno. Někdo jí položil ruku na rameno, až leknutím nadskočila. Asi by i zakřičela, ale měla něčí ruku před pusou. Srdce jí začalo běhat maratón a zrychleně dýchala. Byla vyděšená, ale trochu se uklidnila, když ta ruka zmizela.

Okamžitě se otočila za zdrojem jejího strachu. Pomalu se začala uklidňovat, když uviděla usmívající se tvář nejmladšího syna hraběte, Diega. „Vy jste mě vyděsil,“ oznámila mu Juliet a stále se ještě vzpamatovávala.

„Moc se omlouvám, ale jen jsem vám přišel popřát k Vašim sedmnáctým narozeninám,“ Juliet se na něj tázavě podívala a tak pokračoval, „jenže dárek, který pro Vás mám, je velice křehký, takže jsem nechtěl riskovat, že by se cestou sem rozbil. Půjdete prosím za mnou?“ dokončil Diego a Juliet s úsměvem souhlasila. Nabídl jí rámě a společně prošli celým sálem, kde na samém konci čekal kočár se dvěma bělouši. Diego, jako pravý gentleman, jí pomohl usednout. Jakmile seděl také, kočár se rozjel.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Srdci neporučíš - Prolog: