Spoutaná růží - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V Bradavicích se dlouho nic zajímavého nedělo. Studenti studují, učitelé učí a mladého Albuse Pottera čeká poslední rok ve škole. Co když ale tento poslední rok bude mnohem dobrodružnější, než byly ty předchozí? Najde Albus konečně zalíbení v čarodějce? Nebo bude stále randit s mudlovskými dívkami? Jak se začne vyvíjet vztah Lily a Scorpiuse? A co na něj bude říkat Rose? Co potají dělá Hugo? A konečně... Kdo je tajemná Wonder a co má v plánu s Harper? Po kratším odpočinku přidávám další kapitolu. Tentokrát je kapitola skoro celá o Lily.

07.10.2011 (16:00) • BlackEyes • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1190×

V osm večer se Albus dostavil k jezeru, které se rozléhalo na okraji Bradavických pozemků. S sebou si táhl školní brašnu, ve které měl hned několik učebnic přeměňování, s učivem od prvního ročníku až do učiva pátého ročníku. Leona, dívka, se kterou se měl sejít, tam již čekala. Vlasy měla spletené do copu, měla na sobě čerstvě vypraný školní stejnokroj a bylo vidět, že si na svém vzhledu dala dosti záležet.

„Ahoj,“ pozdravil ji Albus a hned na zem pustil svou brašnu, která byla narvaná učebnicemi, usadil se na zem a kývl na dívku, aby se posadila k němu.

„Takže – Čemu konkrétně nerozumíš?“ zeptal se jí, když vytahoval ty těžké knihy z tašky.

„No, moc se mi nedaří přeměnit ježka v jehelníček. Zpátky to jde skoro samo, ale přeměnit ho v jehelníček mi dělá problém,“ přiznala Leona a nervózně se hryzla do rtu, snad proto, že se před ním cítila trapně, čemuž napovídal i její narůžovělý odstín ve tvářích.

„Dobře, to je docela jednoduché. Celý trik spočívá ve správné inkantaci a pohybu hůlky, podívej,“ odpověděl jí Albus, vytáhl svou hůlku a názorně s ní švihl.

„Zkus to, není to těžké,“ usmál se povzbudivě na Leonu a kývl hlavou k její hůlce. Ona ji jen uchopila a pokusila se s ní švihnout.

Ve stejnou dobu, kdy Albus doučoval Leonu Přeměňování, měla Lily sraz se svou kamarádkou ve velké věži, ve které je jakási malá, útulná místnost. Carmen řekla Lily, ať se hezky oblékne, že tam pořádá jakýsi malý večírek pro pár lidí, tak aby neudělala ostudu. To se sice Lily moc nezdálo, ale oblékla se do sněhobílých šatů bez ramínek, vlasy si nechala rozpuštěné a vzala si k tomu stříbrné páskové střevíce. Vypadala jako anděl, na rozdíl od Carmen, která na sobě měla ohnivě rudé, krátké šaty a vlasy sčesané do divokého drdolu.

Když Lily dorazila do místnosti, zábava už byla v plném proudu. Po místnosti hrála muzika, lidé tančili a ona jen stěží rozeznala od ostatních lidí Carmen, která právě tancovala s jakýmsi neznámým klukem, kterého Lily jaktěživ neviděla.

„Ehm, smím prosit?“ ozval se za Lily hlas, který se jí nezdál ani trochu povědomý, zrovna v tu chvíli, kdy se písnička změnila na nějakého ultra pomalého ploužáka. Lily se otočila a zadívala se na chlapce, který stál za ní. Byl asi o hlavu vyšší než ona, měl tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Lily by přísahala, že ho několikrát zahlédla u Havraspárského stolu.

„No, proč ne,“ pokrčila rameny, chlapec se jí chytl a začali tančit.

Pohled Lily:

Opřela jsem hlavu o jeho rameno a nechala se unášet hudbou. Nedalo by se říct, že by se mi ten kluk nějak závratně líbil, ale ošklivý nebyl a rozhodně byl sympatický. A nádherně voněl.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě a já jen líně obrátila hlavu k němu a zadívala se na něj. Usmíval se.

„Lily Potterová,“ představila jsem se a zamrkala na něj, což měl být z mé strany pokus o nonverbální otázku, kterou bych se ptala i já na jeho jméno.

„Artur Blake,“ odpověděl mi a přísahala bych, že hlavou naznačil nepatrnou úklonu. Na to už jsem nic neřekla, opřela jsem se o něj a mlčky se kolébala do rytmu. V tuhle chvíli mi bylo dobře, ale to hned pominulo, když hudba skončila a on se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla jít ven z místnosti, že je tu nějaký hluk. Samozřejmě, že jsem měla kývnout, věděla jsem to, ale zároveň jsem věděla, že když kývnu, může si to vyložit tak, že s ním chci něco mít.

I když – proč bych neměla chtít? Protože stále myslím na Scorpiuse? Proboha, viděla jsem ho jednou, ani se za mnou nezastavil, nevěnoval mi jinou pozornost než tu, co mi věnoval ve vlaku. Měla bych na něj přestat myslet a začít si užívat. Školní rok začal a já už se řítím do problémů s klukama? Ani nápad! Na konci minulého ročníku jsem si slíbila, že už žádné problémy s klukama řešit nebudu, že si prostě budu užívat, jako správná náctiletá. Minulý rok jsem kvůli tomu měla dost problémů s pár holkami a nestojím o to, aby se to opakovalo znovu, kord, když jde o Scorpiuse, který byl tak oblíbený u děvčat a byl objektem častého zamilovávání.

„Dobře, můžeme někam jít,“ kývla jsem mu a společně jsme se vydali ven. Vedl mne z místnosti, dolů po schodech. Byla ovšem tma, tak jsem se pro jistotu chytla jeho předloktí, což mu očividně nevadilo. Když jsme sešli těch několik schodů, zabočil po chodbě doprava. Ne doleva, ale doprava. Což znamenalo, že mě vede… Na nádvoří. Jen jsem doufala, že tam nebude moc lidí. Je sice už docela pozdě na to, aby se zde potulovali moji spolužáci, navíc většina byla nahoře, ale i tak jsem si byla jistá, že existuje pár lidí, kteří se vytratili z oslavy stejně jako my dva. Artura to zjevně také napadlo, proto hned na nádvoří zabočil na školní pozemky a společně jsme sešli na místo za stromy, které bylo kousek od hájenky.

„A jak se vlastně máš, Lily?“ zeptal se mě Artur a zadíval se mi do očí. Já mu ale do těch jeho nedokázala hledět.

„Tak normálně,“ odpověděla jsem mu potichu. Bylo mi jasné, že se chovám hloupě, že pokud chci, abychom se první přátelili, musím odpovídat. Ale nemohla jsem. Bylo to, jako by se mi zadrhl jazyk, jako by se moje slova drala ven a přesto nemohla být vyřčena. A já věděla, jak si to vyloží. Bude si myslet, že si nechci povídat, že chci víc. Ale já nechtěla víc, i když jsem samu sebe přesvědčovala o opaku.

„Lily. Už ti někdo řekl, jak nádherně tvé jméno zní?“ prohlásil po chvíli a přisunul se blíž ke mně. Začal si hrát s pramínkem mých vlasů a hleděl mi do očí. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Nechtěla jsem ho tak blízko u sebe, ale co jsem měla dělat? Třeba mi pomůže zapomenout. Bože, už zním jako blázen! Zapomenout na co? Na kluka kterého jsem viděla jednou? Vážně bych se měla léčit.

„Neřekl,“ odpověděla jsem mu krátce, také šeptem.

V tu chvíli se ke mně naklonil ještě blíže a pootevřel ústa. Věděla jsem, o co se pokusí. Ale nevěděla jsem, jestli to chci. Políbil mne. Jeho rty byly sladké a on líbal velmi dobře, na můj vkus ale až příliš divoce. I kdyby ovšem líbal sebelépe, v tu chvíli jsem si byla jistá, že se s ním líbat nechci. Znám ho sotva pár minut a už se s ním líbám? Jsem snad děvka? Panebože…

Vymanila jsem se z jeho sevření, odtrhla své rty od těch jeho a beze slova se rozeběhla k hradu. Ani jsem nevěděla, kam běžím. Běžela jsem prostě vpřed, a když jsem byla na náměstí, zhroutila jsem se na jednu volnou lavičku u kašny. Bylo mi jedno, kolik mne může vidět lidí, bylo mi jedno, co se může stát. Rozbrečela jsem se.

Po chvíli jsem se ovšem sebrala a vydala se do společenské místnosti. Ani jsem se tam nezdržela a zamířila si to rovnou do pokoje. Carmen tam samozřejmě ještě nebyla, tak jsem měla soukromí. Na posteli mi ovšem ležel dopis. Nebo spíše sněhobílá obálka. Váhavě jsem ji uchopila a pomalu ji rozlepila. Uvnitř byl papír, který byl téměř celý prázdný. Až na těch pár veršů.

Krásou svou si mne ohromila,

a srdce mé napůl rozlomila.

Doufám jen, že znovu tě spatřit mohu,

a jakkoliv si k tomu dopomohu.

Chci hledět do tvých očí.

Při vzpomínce na Tebe se mi srdce točí.

Anonym

Autor: BlackEyes (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction