Shadow - Kapitola 6. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak teď trošku akce. Nic nepovím. :D

03.05.2012 (14:00) • Attia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 850×

Aoife stojí ve dveřích se svým očekávajícím pohledem doplněným o její zářivý úsměv. S radostným úsměvem a nečekaným pohledem ji okamžitě objímám. Má na sobě luxusní šaty, které nijak nepřipomínají střelenou Kapitolskou módu. Jsou jasně modré a vlnité. Jsou bez ramínek a krátké asi tak po kolena. Kolem pasu má drobnou zlatou šňůrku, která se nádherně vlní. Vypadá přesně jako moje kopie, akorát že je v šatech a nemá z naštvání zaťaté zuby a nenávistný pohled, když nosí šaty. Pochybuji, že je ozbrojená.

„Myslela jsem že přijedeš až zítra ráno,“ říkám ještě s úsměvem.

„To já taky, ale to víš… Vzducholodí je to vždycky rychlejší než vlakem.“ Vždycky musí přijet ve velkém stylu. Už mě to ani nepřekvapuje. Ohlédnu se za sebe kde spatřím překvapené a nechápavé tváře.

„Promiňte. Aoife tohle je Hurikán, tohle je roztomilá Posy, tamhle ten je Rory. Tady je Hazelle, Hurikánova matka, a tady je Hurikán,“ říkám a při každém jméně ukážu na jeho nositele.

„Ty už máš děti? A já myslela, že tě ještě nikdo neporazil…“ Tomuhle se pousměju.

„To jsou Hurikánovy sourozenci a ještě mě nikdo neporazil a nejspíše i ještě dost dlouho mě nikdo neporazí,“ vysvětluji Aoife. Aoife jen chápavě přikývne.

„Jak jsi mě tu našla?“ ptám se udiveně sestry.

„Šla jsem k tobě domů, ale jediné co jsem tam našla, byl jeho pach. Viděla jsem vás na rozhovorech, a tak mě napadlo, že jsi šla za ním, ale jinak je tě velmi těžké tě vysledovat, sestři,“ říká jako kdyby to nebylo nic udivujícího.

„Promiňte, tak já asi už půjdu ať tady neobtěžujeme,“ omlouvám se Hazelle a ostatním.

„To je v pořádku, klidně tu zůstaňte aspoň se o tvojí sestře něco dovím a navíc tu je toho masa tolik…“ snaží se mě přesvědčit Hazelle. Aoife souhlasně kýve hlavou.

„Tak dobře pokud ti nebude vadit pach syrového masa?“ ptám se a na obličeji se mi objeví drobně škodolibý úsměv.

„Nějak to zvládnu, vždyť jsme sestry,“ říká zdvořile, ale z jejího tónu v hlase je slyšet trocha obav.

„Omlouvám se, že se tak ptám, ale ještě nikdy jsem tě tu neviděla,“ říká nejdříve potichu a poté víc sebejistě Hazelle.

„Já nejsem z Dvanáctého kraje. Já jsem z Danu Talis,“ říká hrdě a drobně povýšeně.

„Oni to neví,“ špitnu jejím směrem přes zaťaté zuby a sleduji, jak na to bude reagovat.

„Vy neznáte Atlantidu? Bájné potopené město?“ Páni… To potrvá ještě dost dlouho než ji dojde, že oni ani neví že jsem upír, teda kromě Hurikána. Všichni na její otázky jen vrtí hlavou.

„To je jedno. Teď žije v Kapitolu,“ zkracuji to všem, protože než by z ní vypadlo, že teď žije v Kapitolu, tak by to zabralo nejméně půl století.

„Vždycky jsem si zkoušel představit, jak asi můžeš vypadat v šatech bez tvého nenávistného pohledu,“ říká dráždivě Hurikán.

„Tak to klidně můžeme probrat i tady co jsme chtěly. Navíc tu jsou nejstarší dějiny od dob Kapitolské nadvlády, takže pochybuji, že tu někdo zná tebe nebo Shakespeara či Nicolase Flamela,“ navrhuji a ostatní kromě mě, sestry a Hurikána se lepí k televizi.

„Napadlo mě, že bychom mohli zkontaktovat Sofii a Joshe. Jsou na to silní dost a navíc jsou to legendární dvojčata. Poté určitě tvoji kamarádku Johanku z Arku. Jste jako sestry,“ říká mě už velmi dobře známým tónem.

„Hele, já jsem se zřekla jenom matky, bratra, ale tebe ne, tak to teď nepleť dohromady.“ A varuji ji svým pohledem.

„Ty máš bratra?“ ptá se udiveně Hurikán. A já mu na to jen nedobrovolně a s očima sklopenýma k zemi kývám.

„Poté mám kontakt ještě na… však ty víš na koho,“ snaží se mi napovědět jistou bytost, o které nerada mluvím nesnáším ji totiž stejně tolik jako sestra, ale na rozdíl ode mě ji ta bytost děsí, ale já ji přímo nenávidím.

„Jak se jmenuje?“ ptá se nechápavě Posy, která nejspíše poslouchala náš rozhovor.

„To v podstatě nikdo neví. Někdo říká že, je to posel smrti, další že je to vrah. Má zkrátka moc přezdívek, ale jen málo která z nich je pravdivá,“ lžu tak trochu Posy. Je ještě moc malá na úplnou pravdu a Hurikán okamžitě vycítil, že ji neříkám úplnou pravdu.

„No tak my už asi půjdeme,“ oznamuji a odkládám si všechny věci a pečlivě je ukládám na svá původní místa.

„Doprovodím vás,“ nabídne se ochotně Hurikán. Sestra i já kýváme na souhlas.

„Tak nashledanou,“ loučí se sestra.

„Ahoj,“ říkáme jen my dva s Hurikánem současně.

Vcházíme už do temné noci a nejde na cestu téměř vůbec vidět. Jediné světlo, které tu je, jsou hvězdy a jasný měsíc.

„Jak se jmenuje?“ začíná rozhovor Hurikán.

„To ti neřeknu. Když jsem ho viděla naposledy málem mě zabil,“ odsekávám.

„Souvisí to s jedním z jejích prokletí,“ odpovídá krátce Aoife.

„Ale řeknu ti, že teď je v hodně nevýhodné situaci,“ začíná opět mluvit Aoife na Hurikána.

„Proč?“ ptá se udiveně a překvapeně Hurikán.

„Protože má vás. Tebe a tu holku. Kdyby se o vás nemusela starat mohla teď už dávno vládnout,“ říká a schválně zdůrazňuje slovo vás a starat.

„O mě se nemusí starat!“ okamžitě zareaguje trošku vztekle Hurikán.

„Jenže jí na vás záleží. Moc se bojí, abyste nezemřeli, že se bojí vyhrát.“ Umlčuji ji přesně ve chvíli, kdy skončí. Aoife je hrozně ukecaná a jen málo kdy ví, kdy přestat.

„Dobře zkontaktuj Johanu a dvojčata. Nicolase nech jen pro případ nouze spolu s Shakespearem, ten má totiž vždycky tolik veršů a rýmovaček, až mě z nich vždycky rozbolí hlava. Ale radši jim dej vědět, mohli by se hodit. A navíc, já bych nechtěla vládnout tomuhle. Sice by mohlo být všechno jinak, ale ne tak nadarmo se mi říká Stín a rozhodně nehodlám na sebe poutat zbytečnou pozornost. Přece víš kolik bytostí po mě jde a není jich málo.“

Poté se loučím s Hurikánem mezitím co Aoife po něm hází zamilované pohledy. Myslím si, že ona není jeho typ. Ne tak jak vypadá, ale spíše tak, jak se chová. Každopádně mě to z neznámých důvodů trošku vytáčí, takže je budu muset ty dva držet od sebe co nejdéle to půjde.

„Jak dlouho tu zůstaneš?“ ptám se opatrně Aoife.

„No myslela jsem si, že bych u tebe mohla zůstat dokud nepřijedou. Což bude trvat tak tři dny. Už jsem jim předem dala vědět. Ale jen ty, které jsi chtěla, neboj, na to tě znám až moc dobře,“ říká milým tónem, když zrovna vcházíme do mého domu.

Bude si muset zvyknou tady u mě. Kdybychom se vyměnily, tak bych v Kapitolu nevydržela ani minutu, ale nevím jak by to bylo obráceně. No každopádně to teď zjistíme. Moment… výměna.

„Reponat anima,“ říkám a usmívám se při tom jako idiot.

Reponat anima je proces, při kterém se dva lidé prohodí. Prostě, když by se to proneslo, tak já bych mohla být Posy akorát, že bych byla v jejím těla a naopak. Je to velmi staré kouzlo, ale zase je dost jednoduché a zvládne ho téměř každá starobylá bytost. O tom kouzle jsem se dozvěděla úplně náhodou a jednou jsem ho dokonce i použila a vyměnila se s Johankou z Arku, když byla na pokraji smrti (opět).

„Jak tě to napadlo?“ zeptá se udiveně Aoife.

„Vyměním se s Katniss. Zachráním ji tím, že ji vyvedu z arény živou. Vyměníme se. Já budu v jejím těle a ona zase v mém,“ říkám jako kdyby to byla jedna z nejprimitivnějších věcí jako je třeba i dýchání. Okamžitě si beru tužku a papír. Všem píšu dopis, aby věděli, co dělat. Haymitchovi vše popíšu a Aoife mu ten dopis předá a stane se mým sponzorem. Sofii a Josh mají snadný úkol. Ochránit Katniss a Hurikána za každou cenu. Přinutit je, aby nedělali hlouposti a hlavně jim to všechno vysvětlit.

Mezitím Aoife shání vše potřebné k výměně. Vše je přichystáno ještě před tím, než stihnu dopsat dopisy. Na každou obálku píšu jméno příjemce. Snažila jsem je v dopisech všechny vtáhnout do situace.

„Jsi připravená?“ ptá se Aoife. Kývu a předávám jí dopisy. Jelikož tu Katniss není, tak mi k tomuto procesu postačí klidně i její fotka, ale kouzlo bude zase o trošku slabší. Přikyvuji Aoife na znamení, že jsem připravená a zavírám pomalu oči.

Bílé světlo mi proniká přes zavřená víčka. Není však nijak nepříjemné a za chvíli utichá. Náhle cítím chlad a pach krve. Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že jsem v jeskyni a ležím hned vedle Peety.

Je tu docela zima, i když mě hřeje spacák, který udržuje lidské teplo. Není však jen teplý nýbrž přímo vařící. Okamžitě šáhnu Peetovi na čelo a odhaduji mu, že má kolem čtyřiceti stupňů výše. Tím ho probouzím.

Nevím sice jaký je romantický vztah mezi Peetou a Katniss, ale Peeta mě letmo políbí na čelo. Budu to teď muset všechno odehrát za Katniss. Věnuji mu drobný úsměv. Najednou se rozlehne arénou Caesarův hlas, který hlásí, že bude hostina u rohu hojnosti. Ne však jen tak ledajaká. Z jeho slov a Peetově situaci vydedukuju, že tam bude nejspíše i jeho lék. Nevím, čeho bych se měla obávat, jelikož bych je všechny vyřídila pár minut. Vylézám ze spacáku a beru si zbraně. Peetova silná ruka mě okamžitě zastavuje.

„Půjdu tam i přes tvoje protesty a vyhrůžky,“ varuji ho předem lehce znuděným tónem, ale nepovoluje své sevření.

„Nenechám tě jít. Zabijou tě!“ říká okamžitě Peeta.

„Potřebuješ lék. Nenechám tě zamřít,“ říkám vážným a tvrdým tónem. Hrát si na Katniss bude ještě velká nuda, jestli mě Peeta bude chtít takhle zpomalovat.

Snažím se ho utišit jak jen to nejvíce jde, až jsem potom přinucena udělat zásadní věc, která mu snad už zavře zobák. Polibek. Jeho teplé rty mi připadají tak příjemné na dotek. Odtrhuji se od něj a kupodivu je zticha.

„Prosím zůstaň,“ prosí potichu, ale stále naléhavě Peeta. Jestli nezabral polibek, tak nezabere snad už nic! pomyslím si. Nezbývá mi nic jiného než souhlasit, že nikam nepůjdu.

Pochvíli, co opět usne, mu dávám ruku na krk a druhou na hlavu. Než se stihne vzbudit, rychlými pohyby rukou ho okamžitě uspávám. Je to poměrně snadné a zabere to asi tak na půl dne.

„Jen jsem ho uspala,“ říkám okamžitě, jelikož vím, že teď na mě míří kamery a stovky vyděšených výrazů lidí. Znovu si chystám věci a chystám se k odchodu. Nejsem si přesně jistá, co bych měla dělat, ale vím, že si musím hrát, že jsem do něj hrozně zamilovaná, a tak ho ještě líbám na jeho suché leč teplé rty.

U rohu Hojnosti jsem docela brzy. Batůžky jsou označené čísly kraje a leží hned pod zlatavým rohem. Okamžitě se rozbíhám. Chytám drobný baťoh a rozbíhám se zpět k lesu, když tu mě pravé ucho upozorní na letící nůž. Jde vidět, že některé mé upíří smysly mi ještě zůstaly. Letící nůž chytám do prázdné ruky. Okamžitě se s vražedným pohledem na tváři otáčím. Stojí několik metrů ode mě dívka, která nezaváhá a okamžitě se ke mně vrhne. Vrhá další nože a já je opět chytám.

„Pozdravuj Routu,“ říká s úsměvem. Něco jako by ve mně probudilo neskutečný hněv. Do cesty mi ale přichází Mlat, Splátce z pátého kraje s vražedným pohledem. Něco ještě říká, ale já jeho slova nevnímám. Okamžitě zabíjí kamenem tu dívku. Mezitím, co ji vraždí, utíkám do lesa. Snažím se dělat, co nejvíce efektivních přemetů a rychlých úhybů pro případ, kdyby mě sledoval. Po ráně z děla a mých skvělých manévrech dobíhám do jeskyně, s naprostou jistotou, že mě Mlat nesledoval. Do jeskyně kolem poledne přicházím a div se nestíhám divit.

Peeta je už téměř u vchodu. Plazil se. Když mě spatří vidím v jeho očích překvapený a zároveň vyčítavý pohled.

„Já ti říkala, že tam půjdu tak i tak,“ říkám okamžitě místo pozdravu.

„Tohle mi už nikdy nedělej!“ říká a já jen přikyvuji. Vcházím do jeskyně a Peetu tahám za sebou. Sedí na spacáku. Dívám se na jeho nohu. Dlouho by nežil, kdybych mu nepřinesla ten lék.

Otvírám baťoh a vytahuju z něj injekci. Zapíchávám mu ji k ráně a slyším jen jeho zaúpění. Pousměju se a vrhám na něj šťastný pohled.

„Máš hlad?“ ptá se mě a mezitím vytahuje z tašky zásoby jídla. Kouknu se na něj velmi mile a něco jako by se uvnitř mě pohnulo. Jenže to není to jediné, co se ve mně hýbe. Taky můj žaludek se stáhne, když ucítím pach masa.

Peeta mi nabízí maso. Je docela milý a jeho pohled tomu všemu přidává na pravdě. Naučila jsem se číst z tváře i ty nejmenší detaily, abych poznala jestli lidé blafují, ale u něj nevidím vůbec nic. Pomalu si začínám myslet, že to nehraje, ale když jde člověku o život, tak je schopen dělat hodně věcí. Přesto mi něco říká, že to nehraje.

„Ne, díky. Maso si nech, maso je dobré k tvorbě krve, kterou teď docela potřebuješ,“ říkám co nejmileji. Jen tak se nedá a místo masa mi vnucuje sušené ovoce. Prohlížím si ještě zásoby jídla. Zítra budu muset na lov.

„Díky,“ říkám potichu a pořád na něj hledím. Snažím se na něm cokoliv vyčíst, ale vše odpovídá jeho reakcím. Hry jsem sledovala docela pozorně, a tak přibližně vím, o co tu mezi ním a mnou jde, ale i tak si nejsem na sto procent jistá. Sem tam se pro obecenstvo políbíme, ale ty polibky jako by se změnily. Nepřipadají mi už tak prázdné jako před tím.

Večer se na obloze objeví Mlatova fotka. Zbývá nás už jen čtyři. Já a Peeta, Cato a ta dívka z zrzavýma vlasama. Připomíná mi lišku. Vím, že ji Peeta a Katniss začali říkat Liška a myslím si, že to jméno ji docela dost vystihuje. Jsem si jistá, že nás sleduje, ale určitě nás nechce zabít. Na to je až příliš chytrá.

I když vím, že nejspíš vyhraji opět, se mě zmocňuje ten divný pocit. Jako kdybych měla o Peetu přijít. Je to divné, ale já jakožto profesionální bojovnice, vím jaké šance by měl kdo mít na přežití. Peeta by to mohl zvládnout, ale ještě se mu noha pořádně nezahojila. Musím vymyslet nějaký plán. Každopádně mě utěšuje vzpomínka na mé dopisy. Jestli se všichni budou řídit mými pokyny, tak vše dobře dopadne, tedy jak pro koho.

I když mě ještě nikdo nikdy neporazil, připadám si teď nějak slabá. Slabá snad ve všech slova smyslu. Slabá fyzicky, možná že i duševně…

Jsem první na řadě s hlídkou. Jsem vzhůru a dívám se jen na Peetovu zvedající se a poté klesající hruď. Zachvacuje mě zvláštní pocit. Jsem tak ráda, že dýchá a hlavně že žije.

Peeta se probouzí a říká, že nemůže už dále spát. Prý si chce povídat. Nevidím na tom nic až zas tak zvláštního, a tak i nic nenamítám.

„Jak dlouho si myslíš, že to ještě potrvá?“ ptám se Peety.

„Den možná dva,“ typuje. Jen se na něj povzbudivě kouknu. Ležíme vedle sebe ve spacáku. Má hlava je na jeho rameni a jeho paže mě pevně objímá. Snažím se být co nejvíce jako Katniss, ale pořád se chovám spíš jako já. Nemůžu si pomoct.

„Hlavně ať to už máme rychle z krku,“ říkám a tisknu se k němu ještě víc.

„Jen doufám, že Scatty nijak nevyvádí,“ říkám. Toto bylo směřováno Katniss, která je momentálně mnou. Je to divné, ale je to tak. Doufám že dvojčata už dorazila i s Johankou z Arku, i když jak znám Aoife, tak by ji už dávno svými řečmi unudila k smrti.

„Proč?“ ptá se udiveně Peeta. Mám chuť mu všechno říct, ale vím, že nás teď sledují kamery a říct cokoliv špatně by mohlo mít drastické následky.

„Neznáš ji. Možná zachová chladnou hlavu, ale u ní člověk nikdy neví,“ říkám. Snažím se tím říct Katniss, že jsem v pořádku a že nemá dělat hlouposti.

Potom oba usínáme. Shodujeme se na tom, že jestli máme jít zítra lovit, musíme být oba odpočatí. Ráno mě probouzí jeho polibek na mém čelu. Tohle buzení je čím dál tím víc horší. Vždycky se totiž hrozně leknu a instinktivně ho málem podříznu. Najíme se a jdeme hned lovit. Peeta všude hrozně dupe jako kdyby to dělal naschvál, ale nic mu nemůžu vyčítat. Nakonec se dohodujeme, že on bude sbírat bobule a já budu lovit.

Ulovím toho tak akorát, když najednou uslyším výstřel z děla.

Mám další povídku (jednorázovku nebo něco tomu příbuzné). Sama nevím co to je, ale mám to ve shrnutí. Jmenuje se to Ořech aneb Ráj na zemi. Na drabble to má moc slov a na povídku zase málo. Je to spíše jen takový popisek :) Doufám, že se vám tato kapitola líbila a chci poděkovat všem lidem, kteří ji čtou.

Jinak pro fanoušky HG a HP je tu skvělá stránka, na kterou jsem natrefila a musím říct, že je vážně úžasná, ale je více HG než HP. Jsou tam skvělé animace a věci, o kterých jste ani nevěděli.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction