Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Selenin strýček Marcus přijíždí.

14.01.2012 (16:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1880×

Snažila jsem se Erice domluvit, že Godrik není ten pravý, ale pořád mi vyprávěla o lásce a osudu, tak jsem ji radši vyhodila. Nechápu jak Godrik, vlkodlak, kterého nesnáším, může být osudová láska mojí nejlepší kámošky, no vážně divné, ale jak vidím, je možné všechno. Díky bohu, že Eričin pokoj je daleko od mého, protože jestli se dnes v noci Godrik vplíží do jejího pokoje, tak bych mohla slyšet něco, z čeho bych měla už navždycky noční můry, fuj.

Vysprchovala jsem se a lehla jsem si, myslela jsem na Michaela a naše nakupování šatů, hlavně na to, co se stalo v té kabince, na to, že jsme se pár století nenáviděli, jsme na, to líbání vlítli docela rychle, to musím uznat, takže vlastně nemám Erice co vyčítat, jsem stejná, tedy ne úplně, kdybych byla, tak je teď Michael v mé ložnici.

No, co říct, můj položivot se obrátil o tři sta šedesát stupňů a já už s tím nemůžu nic dělat, ale už se vážně těším na strýčka Marcuse.

Ráno po probuzení jsem se šla najíst, všichni spali, takže jsem si musela jídlo zase připravit sama, jedna z nevýhod poloupířího života, já žiju, oni spí. Dala jsem si docela vydatnou snídani a několika chodech a hrníček krve. Zkoumala jsem, jak je dům vyzdobený, docela se mi to líbilo, bylo to takové decentní, Nia a ostatní se opravdu snažili, ano snaží se, aby to tu bylo hezké, aby se všichni starali o výzdobu a ne o to, že tahle zásnubní hostina je jenom velká fraška, za jedním účelem, mírem.

Povzdychla jsem si a šla jsem se podívat ven na východ slunce. Dneska bude nádherně, asi se půjdu opalovat, trošku ostatní potrápit, všichni upíři mě a strýčku Marcusovi, který je taky poloupír, totiž závidí, docela je lituju, že jim je sluneční svit navždy odepřen, ale musí se počítat s tím, že když si někdo vybere věčný život, tak musí něco obětovat.

Najednou mi někdo přikryl oči. „Hádej, kdo je?“ ozvalo se. Byl to poloupír, to jsem věděla a protože znám jenom jednoho poloupíra, tak jsem vykřikla: „Strýčku Marcusi!“ Otočila jsem se a objala jsem ho.

„Ahoj, holčičko moje, koukám, že už jsi dlouho nebojovala, dřív už bys mě dávno zpozorovala,“ usmál se

„Vždyť víš jak to teď je,“ šeptla jsem.

„Ano, slyšel jsem, prý si zase budu muset hrát na kněze, naštěstí mi moje roucho ještě nesežraly krysy. Víš, nesouhlasím s tím, co vymyslel tvůj otec, neměl by tě k něčemu takovému nutit.“

„Já vím, neměl, ale jsem princezna, mám povinnosti vůči své rase.“

Marcus si povzdychl, vidím, že ho tahle situace trápí, má mě rád jako vlastní dceru.

„Seleno, ty víš, že to nemusíš dělat.“

Kývla jsem, ano nemusím, mír je uzavřen a podepsán, náš sňatek je pouze stvrzením míru, ale to stvrzení je důležité, náš sňatek zajistí, že už válka nikdy nebude, už navždy naším spojením budeme žít v míru.

„Ano vím, ale chci,“ řekla jsem pevně.

„Nechceš, poznám to na tobě, ale Michael zase není tak špatný, to snad víš.“

„Ano strýčku, vím.“

„Prosím Sel, neříkej mi strýčku, připadám si starý, jsou mi jenom dva tisíce.“

Zasmála jsem se „Tak pojď ty mladíku, půjdeme vzbudit otce.“

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction