Tak tady je čtvrtá část povídky The Crow - Vrána. Prosím o komentáře, děkuji Terry...
13.02.2013 (21:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1046×
Dívala jsem se tázavě do Damonových očí. Stáli jsme tam ještě chvíli, potom začal mluvit.
„Byl to Stefan,“ oznámil se zlobou v očích. „Musel tě nějak najít…“
„Vždyť jsi říkal, že je neškodný, že nezabíjí…“
„Nejsem si tím tak úplně jistý. Cítil jsem z něho lidskou krev, hodně lidské krve,“ těkal očima na mne a na dveře.
„Jak jsi ji mohl cítit?“ nechápavě jsem pokrčila ramena.
„Eleno,“ odmlčel se. „Jsem upír, který ji pije, myslíš si, že na pár metrů nepoznám oblečení napuštěné lidskou krví?“ svraštil obočí.
„A… a co budu dělat? Myslíš, že mě chce zabít?“ začala jsem trochu panikařit. Damon se na mne zářivě usmál. Společně jsme šli do obýváku, posadili jsme se. Čekala jsem, co na mne šíleného vybalí.
„Takže, pravidlo číslo jedna: Nepozvi ho do domu, pravidlo číslo dvě: nevycházej z domu, pravidlo číslo tři: dodržuj pravidla číslo jedna a dvě,“ oznámil poklidně. Dívala jsem se na něho, jako by spadl z višně.
„Ano, Damone, zůstanu tady navždy,“ řekla jsem ironicky se stálým pohledem idiota. „Nemáš nějaké jiné nápady?“ pokrčila jsem ramena a lehce se pousmála.
„Pojď bydlet ke mně,“ navrhl a zvedl se z gauče. „Já tě ochráním,“ dodal nebojácně.
„Jasně, už jdu psát mamce vzkaz se slovy: Milá maminko, jdu bydlet k jednomu klukovi, který mě ochrání před jeho bratrem - upírem, mimochodem sám je upír. XOXO Elena,“ nadiktovala jsem skeptický vzkaz.
„Co kdybys trochu lhala, já nevím, třeba, že jdeš bydlet ke kamarádce, té čarodějce?“ napadlo ho hned.
„Damone, já k tobě bydlet nepůjdu. Zaprvé, nejsem v nebezpečí jenom já, je v nebezpečí celá moje rodina. Za druhé, znám tě jeden den…“
„Já tebe rok,“ připomněl mi. Povzdechla jsem si, chytla jsem ho za ruku, za kterou jsem ho zatahala, tím pádem si sedl zpátky vedle mě.
„Možná, že mě nechce zabít,“ špitla jsem. Damon se mi zahleděl do očí.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tom, že upíří dokážou ovlivňovat lidi?“ Na jeho slova jsem rychle kývla, že si to vybavuju.
„Existuje jedna taková rostlina, která, když ji máš v těle nebo u sebe, dokáže tomu zabránit. Je pro nás toxická. Kdyby sis z ní třeba udělala čaj a vypila ho, pak kdyby se nějaký upír napil tvé krve, ochromilo by ho to. Nemohl by tě ovládat,“ prozradil mi.
„A ty víš, kde takovou rostlinu najít? Nemyslím si, že bych ji našla v květinářství nebo někde na zahrádce,“ připustila jsem skepticky. „A pochybuju, že ty ji doma skladuješ,“ doplnila jsem svou úvahu.
„Dobrý postřeh, myslím si ale, že bych něco doma, u mě, vyhrabal,“ velice zdůraznil u mě. Přimhouřila jsem na něj své hnědé oči. Vážně si myslí, že s ním půjdu? S chlapem, kterého znám jeden den, fajn, možná déle, když nepočítám ten sen, a to, kdy jsem ho párkrát viděla. Není až tak dobrý ve schovávání, jak si myslí. To jsem mu ani neřekla.
„Damone…“
„Ale no ták,“ udělal na mne psí oči. A skrčil dolní ret. Zakoulela jsem očima. A chtěla se zvednout z křesla, abych mu dokázala, že mě nepřesvědčí. Prostě konečná… Ne! Jak jsem čekala, přemístil se přede mne a propaloval mě pohledem. Ano, Damone, když nezabral kukuč psí, tak ti zabere jiný. S tím nepočítej. Rychle jsem do sebe natáhla velké množství vzduchu, samozřejmě jsem cítila i jeho osobitou vůni, směsici kolínské, kterou doplňovala vůně kožené bundy. Prostě správný padouch, ale myslím, že, když je člověk… pardon, upír padouch, tak by se mi z něj neměla podlamovat kolena. A když je kolem mne, tak by mi nemělo bušit srdce nedočkavostí, myslím tím takové to jiné bušení, ne ze strachu. Zahleděl se mi zpříma do očí a přiblížil se ještě blíž, a to jsem si myslela, že to není možné! Popadl mě kolem pasu a něžně mě políbil.
„Tak co? Nepůjdeš se mnou? Neříkám tím, že by ses tam měla odstěhovat napořád…“ začal, když se ode mne odlepil.
„A co řeknu mámě?“ Zlomil mě, ano, zlomil Elenu Gilbertovou. Damon se samolibě usmál.
„Víš, že tvá máma jede na služební cestu? A tvůj táta ji doprovází. Ano, našel si novou práci, a společně odjedou asi na týden,“ oznámil překvapeně.
„To jsi neudělal!“ zvážněla jsem a zamračila se na něj.
„Miluju, když jsi naštvaná…“
„Damone, nemůžeš jen tak mé rodiče poslat na služební cestu,“ řekla jsem vážně. Znovu se pokusil o psí kukuč, který mu tentokrát zachránil kůži. Možná to bylo i tím, že jsem v dosahu neměla žádný předmět, kterým bych ho praštila. Měl štěstí.
„A co Jeremy?“ zeptala jsem se povýšeně s úsměvem. Snad jsem ho dostala. Damon se málem rozchechtal.
„Eleno, Jeremymu je šestnáct let, myslíš, že mu bude vadit, když jeho ségra vypadne z baráku a on ho bude mít celý jen pro sebe? Navíc, vzpomeň si, proč se ke mně stěhuješ? Ve městě je Stefan a já tě musím ochránit!“ Přikývla jsem na jeho slova. Vím, že jsem blázen, protože jsem se asi totálně zabouchla do chlapa, kterého moc neznám, chtěl mě zabít – zabíjí lidi a je upír, ale něco mě k němu táhne. Něco jako magnet. A já se od něj nechci vzdalovat.
Někdo zazvonil. Ztuhla jsem.
„Je to člověk,“ oznámil s klidem. Trochu jsem si vydechla a šla otevřít dveře. Na prahu stála vysmátá Caroline a Bonnie.
„Vážně sis myslela, že tě necháme na narozeniny samotnou?“ kroutila hlavou Caroline. Naprázdno jsem polkla.
„Co?“ zeptala se mě s přivřenýma očima. Chvíli přemýšlela a potom se jí roztáhly zorničky. „Jo ták! Měla jsi říct hned, že tu někoho máš… Jako bychom tu nebyly!“ řekla potichoučku a i s Bonnie se odplížila.
„To byly jen…“ začala jsem, když jsem šla do obýváku. Bohužel v něm nikdo nebyl. „Damone?“ křikla jsem.
„Nahoře!“ ozval se mi. Jako namydlený blesk jsem šla do svého pokoje. Tam se mi naskytl pohled na můj pokoj vzhůru nohama.
„Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?“ nadzvedla jsem jedno obočí.
„Balím ti! Musím přiznat, že máš vážně dobrý vkus na spodní pr…“
„Ty ses mi hrabal v mém spodním prádle?“ vyjela jsem na něj.
„Balím ti, pokud chceš přede mnou chodit příštích pár dní naostro, nic proti tomu nemám,“ pokrčil rameny. Zuřila jsem, byla jsem přímo pekelně vytočená.
„Nezuř, stejně ho jednou uvidím na tobě,“ oznámil jakoby nic. Vydechla jsem ze sebe vzduch do takového ironického posměšku, to si o sobě chlapeček nějak moc myslí, ne? On si vážně myslí, že s ním hned skočím do postele? Tak to je na omylu! Ale možná by neškodilo si s ním trochu pohrát. Přece jenom to je chlap…
Přistoupila jsem blíž k němu, vlastně hodně blízko k němu.
„Já nejsem Katherine,“ šeptla jsem mu. Vzala jsem si tašku, kterou držel v ruce, a chůzí kočky jsem se snažila odejít. Nevím proč, ale jako bych viděla ten jeho pohled, uhrančivý s kapkou ironie.
„Tak jdeme?“ houkla jsem na něj, když jsem byla na schodišti. Za pár vteřin byl u mne. Vzal mé zavazadlo a jako správný gentleman mi nabídl rámě. Při jeho dvoření, které používal zřejmě v roce 1864 na slečnu Katherine, jsem se málem rozesmála. Rámě jsem samozřejmě přijala.
„Dotaz, jak se dostaneme k tobě? Ty tu auto nemáš a mé je rozbité,“ začala jsem uvažovat.
„No, ne tak docela,“ začal málem koktat. „Já jsem jenom potřeboval, abys šla ráno do školy pěšky…“
„Co jsi udělal s mým autem?“ vyjela jsem na něj se zlobou.
„Už je v pohodě!“ řekl spěšně. Nevěřícně jsem nad jeho chováním kroutila hlavou. Vzala jsem si klíčky a společně jsme zamířili ven.
„Řídím,“ ozval se Damon a už si to mířil k místu řidiče.
„Nemyslím si,“ odsekla jsem. A rychle ho zastavila.
„Ale no tak, přece nepojedu jako spolujezdec! Nejsem ženská, a navíc ani nevíš, kde bydlím…“
„Máš pravdu, nemám to nejmenší tušení, kde se ukrývá jediný penzion ve městě, který čirou náhodou vlastní rodina Salvatorů,“ zakoulela jsem očima.
„Proč mě nenecháš řídit?“ naštval se.
„Vyšší princip,“ obdarovala jsem ho jedním ze svých úsměvů, který mu měl napovědět, že jsem anděl s duší ďábla, i když v jeho přítomnosti to asi neplatí. Nemůžu vedle něho působit jako ďábel, nýbrž jako malý čertík.
„Elenko, nechej mě řídit, prosím,“ znovu nasadil ten psí pohled. To není fér! Vážně není, měla bych se ho taky naučit, potom bych měla u rodičů všechno dovoleno, ale vážně! Je dobrej!
Hodila jsem mu klíčky s lehkým odfrknutím a poznámkou: „Chytej, ženo!“ Cesta probíhala jak jinak než v pořádku, samozřejmě mě Damon neušetřil od jeho vtipů, které bohužel byly vždycky vtipné, ale určitým způsobem narážely na mou osobu, a to se mi nelíbilo.
„Damone, jestli už nezavřeš zobák, tak ti něco udělám!“ zamračila jsem se. On se, jak jinak, začal smát.
„Co bys mi ty mohla udělat?“ mrkl na mne. Naštěstí už jsme byli na místě a tak jsem mohla teatrálně otevřít dveře od auta a hodit na něj nevraživý pohled. Ten modrooký, odteď mu tak budu říkat, mi vzal tašku s věcmi a následoval mě. Trochu mě zarazilo, že nepoužil klíč a otevřel dveře.
„Ty nezamykáš?“ podivila jsem se.
„Kdo by se, prosím tě, odhodlal do mého domu?“ nadzvedl obočí.
„Třeba já,“ zpoza rohu vyšel urostlý kluk v mém věku se světlými vlasy. „Ahoj, bratře,“ usmál se samolibě. Jeho tváři dominovaly zelené oči, ve kterých plály radostné plamínky.
„Stefane,“ vydechl Damon.
„Ty musíš být Elena,“ přiblížil se ke mně svou přirozenou rychlostí. Trochu jsem se lekla, ale už jsem na to byla zvyklá od Damona. Nenápadně jsem se schovala za jeho záda. Ano, Elena Gilbertová teď byla tahle malinká.
„Nechci tě zabít,“ začal se smát. Byl to jiný smích než od modrookého. Ze Stefanova smíchu mi naskakovala nepříjemná husí kůže.
„Co tady děláš, Stefane?“ zeptal se nenávistně můj modrooký upír.
„Mohl bych se tě zeptat na to samé, myslím ale, že odpověď na tvou otázku je vedle tebe, vlastně se za tebou krčí. To jsem ještě nikdy neviděl, aby se za Damonem krčila dívka. Většinou byly před tebou a ty jsi je zabíjel, pokud mě paměť neklame,“ přiznal s drzým úsměvem.
„Jak nízko ještě dokážeš klesnout?“ zeptal se s opovržením Damon.
„No, mám ještě v zásobě pár triku. Můžu Elenu na místě zabít nebo ji udělat nesmrtelnou… Co myslíš, že je lepší? Nebo, Eleno, co by sis přála? Nemůžeme o tobě mluvit, jako bys tu nebyla!“ mrkl na mne.
Neměla jsem pro to žádnou odpověď, jenom jsem se trochu třásla.
„Co kdybys vypadl?“ křikl na něj můj zachránce, který mě do toho všeho vlastně tak trochu dostal.
„Nemám to v plánu, ale zapíšu si to do diáře!“ odsekl. „Přece se musím seznámit s kopií Katherine, neupírej mi tu radost!“
„A co kdybys šel třeba k čertu?“ řekla jsem ostře. Proč vždycky řeknu takovou blbost? Že já si nedám pokoj! Stefan se rozchechtal.
„Drzá, no vážně, jako Katherine!“ vydechl s úžasem.
„Nejsem jako Katherine!“ oponovala jsem mu.
„Ne? Tak mi řekni, v čem se lišíte,“ pobídl mě Damonův brácha. Já jsem přistoupila trochu blíž k němu, ale vážně jenom kousek.
„Jsme stejné, jenom co se týče vzhledu!“ řekla jsem naštvaně.
„Máš možná pravdu, vybrala sis Damona,“ uchechtl se Stefan a při tom si mne měřil svým nepříjemným pohledem.
„Už tě mám ale vážně dost, vypadni,“ křikl Damon už velice podrážděně, cítila jsem, jak se zlobou chvěl.
„Už zase?“ nadzvedl jedno obočí Stefan. Přiblížil se blíž ke mně. Damon samozřejmě nezahálel a postavil se přede mne.
„Holka, řeknu ti, takhle by nebojoval ani za Katherine,“ začal se hrdelně smát. „Pěkně sis ho omotala kolem prstíku,“ přiznal. A o krok se vzdálil.
Damon mě zakrýval svým tělem, zřejmě mu na mně opravdu záleží. Ano, záleží mu na tobě! Hurá, konečně sis to uvědomila! Vždyť by byl za tebe schopný i chytit kulku.
„Já se vrátím, pro tebe, Eleno,“ usmál se Stefan a zmizel.
„Jsi v pořádku?“ vychrlila jsem ze sebe, ledva jsem už Stefana neviděla. Damon se na mne otočil a věnoval mi ztrápený úsměv. Neuvažovala jsem a objala ho. Mé chování ho zřejmě překvapilo, ale i tak mě svíral čím dál pevněji ve své náruči.
„Stefan tě jen tak nenechá, je popoháněný krví, chce tebe, Eleno. Chce tě, protože v tobě vidí Katherine, a ji nenávidí! Chce tvou krev,“ vysvětloval mi Damon. V jeho očích jsem neviděla strach, naopak jsem viděla odhodlanost. Díval se mi do očí, zpříma. Jeho oči byly tak hluboké, modré, krásné. Trochu jsem se k němu nahnula a přitiskla mu své rty na ty jeho. Nečekal ani chvíli a polibek mi opětoval. Jeho rty byly jemné, přívětivé. Vím, že se nemá srovnávat, ale Matt byl s porovnáním s ním jenom předskokan. Bohužel, nebo bohudík, je to tak. Pevně mě chytil okolo pasu a divoce se mnou narazil o stěnu, byla jsem naprosto blokovaná z jedné strany stěnou a druhou stranou jeho pevným tělem, které se mi začínalo víc a víc líbit. Divoce jsem mu roztrhla košili. K tomu, že jsem řekla, že s ním neskočím hned do postele, se vyjadřovat nebudu, i když mi tato myšlenka probleskla celkem často, snažila jsem se jí zamést pod koberec, nezaobírat se jí. Damon mi svou přirozenou rychlostí sundal tričko. Jeho polibky byly tak jemné a kdekoliv mě políbil, mnou procházela elektřina. Lehce mě líbal na krční tepně, věděla jsem, co chce, ale nebyla jsem si jistá, jestli tu bolest překonám. Netušila jsem, jak moc to může bolet. Vedle nás stál starožitný stůl, který zřejmě už něco pamatoval, ale jemu to bylo naprosto jedno, věci, které na stole ležely, Damon jednoduše smetl, a místo těch věcí jsem tam teď ležela já. Skláněl se nade mnou a obdarovával mne polibky.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal,“ pověděl mi trochu zadýchaně.
„Myslím, že přibližně rok,“ uchechtla jsem se. Upír se zasmál a dál se věnoval mým rtům. O pár minut později už to nevydržel a přemístil se i se mnou zřejmě do jeho ložnice. Jeho postel byla opravdu obrovská. Sundal mi kalhoty, dál jsem ho ale zajít nenechala. Převalila jsem si ho pod sebe a teď jsem ho trápila trochu já. Upír pod mým sevřením zavrčel. Něžně jsem ho líbala na krku, tak, aby okusil vlastní medicínu. Dokonce jsem ho náznakem kousla.
„Pokud chceš být upír, stačí říct,“ uchechtl se.
„Nějak to nemám v plánu,“ přiznala jsem. Potom, co jsme měli na sobě jenom spodní prádlo, si mne Damon znovu přehodil pod sebe. Zadíval se mi do očí, žádal o svolení. Tak Damon Salvatore se mě ptá na svolení.
Lehce jsem přikývla. Jedna věc, kterou mu musím nechat, umí to v posteli. Teď si připadám úplně jako poleno, vážně! Tento člověk – upír mne přivedl do rozpakům. Ano, je to tak, ještě se to nikomu nepovedlo. I když na mne kluci pokřikovali různé narážky, vždycky jsem to ustála a jen nad tím kroutila hlavou. Teď? Damon je prostě Damon…
Svalili jsme se vedle sebe. Nemohla jsem málem popadnout dech.
„Wow,“ zasmála jsem se.
„Co je?“ zeptal se a opřel se o jeden loket, aby na mne viděl.
„Nic,“ zakroutila jsem hlavou a zadívala se do jeho očí.
„Jsem dobrej, zvykej si,“ mrkl na mne. Jistě, to by nebyl on, aby neřekl takovou blbost, ale i tak byl nějakým způsobem roztomilý.
„Něco ti musím říct,“ začal. Dívala jsem se na něj trochu skepticky. „Vím, že to bude pro tebe asi trochu rychlé, ale nezapomínej, že já tě znám už rok, možná přes rok, a vím, že to bude znít divně… Eleno, miluju tě,“ řekl naprosto klidným hlasem, čekal, co mu odpovím. Já ještě nevím, co cítím… Co si to nalhávám? Prostě ho miluješ, copak to nevidíš?
„Já tě taky miluju, Damone,“ odpověděla jsem trochu roztřepeným hlasem, ale řekla jsem to, co jsem měla. Damon mi věnoval dlouhý polibek.
Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek Sbírka Deleny povídek - The Crow 4. část:
Ááá. Je to také sladké. Presne to som v tejto chvíli potrebovala.
Teším sa na pokračovanie... Neviem sa ho doslova dočkať.
Musím říct, že jsem se u téhle kapitolky i celkem pobavila. Když Damon řekl "Ve městě je Stefan a já tě musím chránit," nedokázala jsem se nerozesmát Role se naprosto dokonale vyměnily.
Super povídka, těším se na pokračocání
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!