OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Savior 1. díl

19.02.2014 (18:00) • TynaLeto, Pavluss • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 858×

Ona 

Za písmenem "L", které bylo součástí obrovského nápisu Hollywood, tam seděla dívka sněhobílé pleti se světlými vlasy, sahající jí do půli zad, se svýma modrýma očima, ve kterých se ztrácel každý, kdo do nich pohlédl, a hlavně se svými špatnými vzpomínkami ze své minulosti, kvůli které se musela odstěhovat z rodného New Yorku. Už to bylo skoro rok, co se "to" stalo, a ona se od té doby vůbec nesmála. Byla nesmírně krásná, a když vyšla ven, muži se za ní otáčeli, ale ona je jen přehlížela. Nedůvěřovala mužům. Po těch zkušenostech, co s nimi měla, ani nemohla. 

Seděla tam, opřená, a přemýšlela. Večerní L.A. bylo kouzelné a uklidňující. Chodívala tam každý večer a nikdy tam nikoho nepotkala. Až jednoho dne kolem ní prošel muž, kterého se lekla, jelikož ho ani neslyšela přicházet. 

„Ahoj," pozdravil ji neznámý. 

„Dobrý večer," odpověděla rozrušeně, protože nebyla zvyklá, aby ji někdo cizí zdravil ahoj a ne dobrý den. 

„Jsem Jared. A ty?" představil se doposud neznámý muž. 

„Jsem Katy," odpověděla a začínala se čím dál víc bát, co po ní muž chce. 

On 

Asi se mne bála, nebo jsem to tak aspoň usoudil podle toho, jak se tvářila. Neumím moc číst podle obličeje, ale na ní to bylo více než jasné. 

„Vy se mne bojíte?" začal jsem s vykáním, i když ho moc rád nemám. Neodpověděla. Jen si složila hlavu na kolena.  „Omlouvám se, jestli jsem vás nějak vyrušil, ale viděl jsem vás tu a udivilo mne, že jste tady tak sama takhle pozdě." Nevěděl jsem, co s ní je, a tak jsem se snažil vysvětlit, co mě přinutilo ji oslovit. 

„No, nerada se bavím s lidmi, které neznám," odvětila mi. 

„Promiň, nechtěl jsem tě rozrušit. Jen jsem se chtěl seznámit," řekl jsem mile a usmál jsem se na ni. Mlčela. Nevěděl jsem, jestli neví, co mi odpovědět, nebo jestli se se mnou jen dál nechce bavit. Přemýšlel jsem, jestli jí mám ještě něco říct, nebo se radši už dál neztrapňovat. Nakonec jsem se rozhodl vzdát to a chtěl jsem odcházet, ale najednou promluvila. 

„Nerušíš, já potřebuji prvně dokázat, že mi někdo nechce ublížit, než si ho pustím blíž k sobě," řekla a mě to trochu zarazilo. Kdo by chtěl ublížit dívce, která vypadá tak křehce a je tak krásná? Podle toho, co řekla a co jsem jí vyčetl z tváře, jí asi někdo ošklivě ublížil. Nechápu to. Jak někdo může ublížit dívce nebo ženě? Asi jsem ji opět vyděsil. Dívala se na mne zvláštním způsobem. Všichni říkají, že vypadám strašidelně, když se zamyslím. 

„Promiň, asi ses mě lekla. Tvářím se strašně, když se zamyslím. Proto to radši většinou nedělám," řekl jsem jí, abych ji uklidnil, že nejsem žádný masový vrah, a hlavně že jí nechci ublížit. Nechci, aby se mě bála. Byla jiná než ostatní dívky. Nešílela, když mne uviděla, nepištěla ani se hned nechtěla fotit, aby to hned zveřejnila na facebooku. Na jednu stranu to zraňovalo moje celkem vysoké ego, ale na druhou stranu to bylo něco, co jsem ještě neznal a chtěl jsem to prozkoumat. 

„No, po pravdě, mě to vcelku vyděsilo, ale vaše slova zní upřímně," řekla mi a já myslel, že se rozplynu nad tím jejím sametovým hlasem. *Jarede, co blázníš? Neznáš ji ani hodinu a už se roztékáš nad jejím hlasem?* říkalo mi moje podvědomí a mělo pravdu. 

„Můžeme si, prosím, odpustit to vykání? Nesnáším to," opatrně jsem se zeptal a snažil se ji okouzlit úsměvem. *O co se to pokoušíš, ty idiote?* zase to podvědomí. Neraď mi, co mám dělat, pokud to nechci, pomyslel jsem si a měla to být odpověď. 

„Promiňte, ale neznám vás, a přece jen, bych vás radši poznala blíž, než vám o sobě něco řeknu." Její odpověď mě šokovala. Asi se jí opravdu stalo něco špatného. 

„Dobře. Víte, já už asi budu muset jít, ale rád bych se s vámi ještě někdy setkal. Dáte mi na sebe nějaký kontakt, nebo se můžeme domluvit přímo na dni, kdy bychom se setkali. Pokud to ode mne není troufalé vás o to žádat," řekl jsem s úsměvem a vážně doufám, že to nevyznělo troufale, aby se mne nelekla jako na začátku naší konverzace. 

„No dobře. Napíšu vám své telefonní číslo a můžete mi napsat, ale nic vám neslibuji. Přece jen vás neznám a nemám ve vás důvěru," odpověděla mi a já byl rád, že se vážně nelekla. Napsala své číslo úhledným písmem na kousek papírku, který našla v kabelce. Rozloučili jsme se a já se vydal domů, kde na mne budou čekat otázky od mého staršího bratra, kde jsem byl tak pozdě v noci a proč jsem mu aspoň nenechal nějaký vzkaz. Došel jsem domů a stalo se přesně to, co jsem očekával. 

„Kde jsi, ksakru, byl? Proč jsi mi nenechal aspoň textovku? Víš, jakej jsem měl strach?" zasypával mě otázkami brácha. 

„Klid, jsem dospělý, a navíc se chováš jako mamka," odpověděl jsem znuděně. No, asi bych nepoužil ten stejný tón, kdybych věděl, že mamka stojí za rohem. 

„Zdravím, synku," řekla mi a já na sucho polkl. 

„Ahoj, mami, vypadáš stále skvěle. Jak ty to děláš?" snažil jsem se si mamku udobřit, ale očividně to nepomohlo. 

„Synáčku, příště by ses opravdu mohl ozvat, když někam tak na dlouho půjdeš. Víš, jak je venku v noci nebezpečno?" Mamka dělala, jako by mi bylo osm. 

„Mami, Shanne, jdu si lehnout. Popovídáme si o tom jindy. Dobrou," řekl jsem a odcházel z předsíně nahoru do své ložnice. Skočil jsem si do sprchy a vyhrabal z kapsy od kalhot papírek s jejím číslem. Nevěděl jsem, jestli já mám psát teď nebo až ráno. Nakonec jsem se rozhodl se jí napsat. 

„Ahoj, tady Jared. Viděli jsme se za nápisem Hollywood. Nechceš se zítra odpoledne sejít?" Odeslal jsem to a šel si lehnout. Ráno mi zazvonil telefon. Přišla mi SMS. 

„Kam byste si představoval, že bychom šli? K.," tak zněla její odpověď. Tato otázka mě zarazila. Kam bych mohl jít s tak plachou dívkou? Park? Starbucks? Jo, to by šlo. 

„Třeba do Starbucks? J.," napsal jsem a doufal, že mě neodmítne. Minutu nato mi přišla odpověď. 

„Dobře. Sejdeme se na místě třeba ve tři? K." Bylo 11:30, takže to byl akorát čas. 

„Dobře. Těším se. J.," odeslal jsem odpověď a šel ještě na chvíli spát.

Ona

Nevěděla jsem, jestli se mám těšit, nebo se bát. Potkali jsme se včera večer a on chce jít hned na kafe. Mám z toho celkem strach. Asi budu trapná, ale vezmu si s sebou pepřák. Chvíli jsem ještě ležela a přemýšlela, a pak se šla chystat. Vysprchovala jsem se a umyla si vlasy. Ve sprše jsem byla asi třicet minut, a když jsem vylezla, zabalila jsem se do ručníku a vydala se směrem šatna, kde jsem hledala něco, v čem bych mohla jít mezi lidi. Nakonec jsem si oblékla černé slimky, tričko na ramínka se Supermanem a k tomu černé sáčko do pasu. K tomu Vansky v barvě trička a černé pilotky. Když jsem to na sebe všechno naházela, šla jsem si vyfénovat vlasy a dát si řasenku. Když jsem byla hotová, bylo 14:00, a jelikož to k Starbucksu mám deset minut cesty, ještě jsem na chvíli vlezla na e-mail. Nic nového, takže jsem to zavřela a šla ještě radši něco sníst. Doma jsem skoro nic neměla, takže jsem si vzala moji oblíbenou cookies a pomalu vyrazila...

Autor: TynaLeto, Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Savior 1. díl: