OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Right place to be - 1. kapitola

16.10.2013 (10:00) • Nadia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1834×

1. kapitola - Sestřička

Můj život nestál za nic, ale já to nevěděla. Netušila jsem, že by se to někdy mohlo změnit. A nevěřila jsem, že by to někdo dokázal změnit. Pro mě byl do jisté doby skvělý – svým způsobem. Postrádal hloubku i smysl, ale užívala jsem si ho, dokud se mi do cesty nepostavilo to, co jsem nenáviděla ze všeho nejvíc – city.

„Devlinová!“

„Co je?!“

„Máš tady návštěvu…“ No bezva…

„Jak se máš, Katty?“ Nevěřila jsem vlastním očím. Stál přede mnou v plné kráse, po osmi letech se objevil a usmíval se, jako by se nikdy nic nestalo.

„No, báječně… Co ty, Ricku?“ Moje reakce ho zarazila. „Moment, mně je to vlastně fuk!“ Využila jsem situace a beze slova vypadla ven.

„Počkej! Na chvíli se projdem, paní Stewartová…“ zaslechla jsem za sebou a ještě jsem přidala do kroku, protože kam půjdu já, půjde i on.

„Nechce se mi…“ prskla jsem přes rameno a z kapsy bundy jsem tahala pomačkanou krabičku cigaret.

„Katty, stůj… Nech si to vysvětlit.“

„Vysvětlit co?! Proč jsi tady? Budu hádat… Hryzalo tě svědomí?“

„Svědomí?“

„Ano, svědomí. Víš, co to je, Ricku? To je ta věc, která ti scházela, když jsi odešel a nechal mě trčet u fotra!“

„Katty, nebylo to tak jednoduché…“

„Já myslím, že bylo!“

„Nech si to vysvětlit, prosím!“

Ani nevím, proč jsem nakonec souhlasila. Nejspíš jsem prostě z té díry chtěla vypadnout – těžko říct, jestli jsem si pomohla. I když jsem na něj měla vztek, všechno bylo lepší než ten pitomej ústav. Pravděpodobně mu nikdy neodpustím, spíš mu to dám pořádně sežrat…

„Jdu jenom pro něco k večeři. Nikam, prosím, nechoď, ano? Aspoň než se vrátím…“

„A kam bych tak asi chodila?“ zakoulela jsem očima. S ne zrovna důvěřivým pohledem vzal Rick klíče a zabouchl za sebou dveře.

„Tak jo, mrkneme se, jak si bratříček žije, co, Katty?“ řekla jsem sama sobě nahlas. Našla jsem spoustu nevypraného oblečení, učitelský notes, poloopravené písemky z dějepisu… Ale to hlavní byly ty lahve. Jednu flašku bourbonu jsem mu rovnou zabavila, pustila stereo na plné pecky a zábava mohla začít. Tancovala jsem po bytě jen ve vytahaném tričku a spodním prádle, lila do sebe alkohol a na nic nemyslela.

Přes burácení Nickelback z reproduktorů jsem si nějak nevšimla, že je někdo za dveřmi a klepe – dokud dotyčný ty dveře nerozrazil.

„Pro krista pána, Ricku, zbláznil ses?!“ zařval mi někdo za zády a já polekaně nadskočila. „Jo, zbláznil…“ uculil se tmavovlasý chlap, když si mě od kotníků nahoru přeměřil.

Ztlumila jsem muziku a pokusila se vzpamatovat. Těžko říct, jestli jsem byla vystrašená, nebo ohromená…

„Kolik ti je?“ zeptal se neočekávaný host dřív, než jsem stihla promluvit já.

„Sedmnáct,“ odpověděla jsem, i když jsem byla dost přesvědčená o tom, že se mi odpovídat nechce.

„Páni… No, asi přijdu jindy.“ Dlouhán se otočil na patě a odešel.

„Divný,“ pokrčila jsem rameny, znovu otočila kolečkem hlasitosti úplně doprava, a moje soukromá party mohla pokračovat.

Měla jsem v sobě přibližně půl lahve, když mě Rick našel ležet na gauči, jak falešně přizvukuju posledním hitům Avril Lavigne.

„Tohle nemůžeš myslet vážně!“ vykřikl spíš překvapeně než naštvaně – zřejmě prostě neměl slov.

„Aaaa, Rickie,“ usmála jsem se, až mi málem praskly koutky, vrávoravě jsem vstala a zavěsila jsem se mu kolem krku. (Mělo to být normální objetí, ale moje nohy odmítaly spolupracovat…) „Tak ráda tě zase vidím…“ zahuhňala jsem a štípla ho do špatně oholené tváře.

„Nepochybně,“ zabručel, chytl mě za ramena a následně usadil do křesla. Sebral mi láhev, sedl si naproti mně a káravě se na mě mračil. Po mém pátém škytnutí se ale k mému překvapení hlasitě rozesmál.

„Něco k smíchu?“

„Byl jsem pryč sotva dvacet minut, a ty…“ nedořekl a znovu se rozchechtal. Nadzvedla jsem obočí a čekala, až se uklidní. Mně to až tak vtipné nepřipadalo. „Já jen,“ pokračoval, když salvy smíchu odezněly, „zapomněl jsem, jak jsi mi podobná.“

„Obdivuji tvou paměť, to teda jo,“ prskla jsem. „Já za těch osm let nezapomněla nic!“ Prudce jsem vstala, rozpřáhla jsem ruce ve snaze udržet balanc, a když se obývák přestal točit a spokojil se s pouhým houpáním, odklopýtala jsem ke kuchyňské lince. Táhla mě k ní vůně teplé pizzy s ananasem – aspoň něco si bratříček pamatoval.

„Poslyš, Katty, nejsem si jistý, jestli má cenu ti v tomhle stavu něco vysvětlovat,“ promluvil, když jsem do sebe naládovala čtvrtý plátek pizzy.

Ještě s plnou pusou jsem odpověděla: „Klidně mluv, zas tak – škyt – opilá nejsem.“

„Fajn. Tohle chápu,“ ukázal na nedopitou flašku bourbonu, „ale neschvaluju. Vím,“ zarazil se, jako by hledal vhodnější slovo, a nakonec ho i našel, „tuším, že sis prošla peklem. Teď jsem za tebe zodpovědný, takže bych byl rád, kdybychom se domluvili na základních pravidlech. Vím, že je nesnášíš,“ zvedl okamžitě ruce v obranném gestu, když jsem zkrabatila čelo a už už jsem se chystala něco říct. „Nikdo je nemá rád,“ pokračoval, „ale když budeš dělat čurbes, pošlou tě zpátky do domova, a to ani jeden z nás nechce.“ Při slově čurbes jsem se musela uchechtnout. Byla to Rickova specialita, říkat hloupá slova, která ostatní nepoužívají - to asi ten dějepis nebo co.

Založila jsem si ruce na hrudi, zavrtala se hlouběji do křesla a rezignovaně zamumlala: „Fajn.“ Dala jsem si obzvlášť záležet na otráveném tónu.

„Za prvé – vím, že děcka v tvém věku mají tendence se opíjet. U tebe je to víc než zřejmé, ale vypadá to, že máš trochu větší výdrž než jiní…“ Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla uznání? „Slib mi, že se budeš s pitím držet zpátky, ano?“

„Jo, co dál?“ zakoulela jsem očima.

„Žádné chození za školu, žádné incidenty s učiteli a ve škole mi netykej.“

„To mám vlastního bratra oslovovat „Pane Saltzmane“? Vždyť je to ujetý!“ oponovala jsem.

„Katty, nemůžeš mi prostě před ostatními tykat. Krom toho, nikdo to nemusí vědět…“

„Tak moment,“ rozmáchla jsem rukama a na chvíli zapojila mozek – a že to s tím vším chlastem v krvi zabolelo! „Hodláš to tutlat? To se za mě jako stydíš, nebo co?!“

„Ne!“ vyhrknul okamžitě. „Ne, jen jsem myslel, že by ses cítila líp, kdyby se o tom nemluvilo…“

„Bráško, nemůžu uvěřit, že to říkám nahlas, ale já jsem pyšná, že jsme sourozenci. Nesnáším tě, žes mě opustil, to přiznávám, a taky jsem připravená a odhodlaná ti pořádně zavařit, aby sis mě po těch letech pořádně užil, ale nehodlám tajit, že jsme příbuzní,“ uzavřela jsem svou řeč a hned na to jsem nejspíš odpadla.

Když jsem se probudila, hlava mě bolela jako střep. Rozhodla jsem se zajít do kuchyně pro sodu, což byl jediný osvědčený vyprošťovák. Ještě než jsem se vyhrabala z postele, zaslechla jsem Ricka mluvit s někým v kuchyni.

„Ty ses musel zbláznit…“

„Není to, jak si myslíš,“ bránil se brácha.

„Hele, já si nic nemyslím. Je mladá, krásná, plná života… K nakousnutí.“

„Přestaň, Damone!“ okřikl ho Rick.

„Dobré ráno, gentlemani,“ zabručela jsem a prošla mezi nimi ke kuchyňské lince. Byl to ten dlouhán, co včera vyrazil dveře.

„Ty divochu!“ uchechtl se a šťouchl mého bratra do ramene. Nejspíš bych se i dovtípila, o čem mluví, ale opravdu se mi nechtělo. Hodila jsem šumák do skleničky a napustila do ní vodu. Pak jsem se otočila a sedla si na linku. Nohy mi klinkaly ve vzduchu, vytahané tričko mi padalo z ramene a nejspíš jsem byla parádně rozcuchaná.

„Mohl bys toho nechat, prosím?“ zavrčel Rick a tlačil hosta, který si mě s neskrývaným zájmem prohlížel, ke gauči.

„Proč? Pokud to není tvoje dcera – což pochybuju, tak starej zase nejsi…“

„Ehm, sestra,“ opravila jsem ho, než stihl větu dokončit. „Jsem Rickova sestra.“ Damon vypadal, jako by mu uletěly včely, Rick se opřel dlaní o čelo a čekal nějakou reakci. Když se tak nestalo, dopila jsem sodu a šla se převléct do něčeho elegantnějšího. Ještě než jsem za sebou zavřela dveře, zaslechla jsem Ricka syčet: „Nikomu ani slovo…“

Autor: Nadia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Right place to be - 1. kapitola: