Rebélie - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Čtvrtá kapitola. Neděje se zde nic výrazného, jen se Rebélie ubytuje a... To si přečtěte sami!

16.05.2015 (19:00) • Roza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 726×

KADRI

Nevím, kde se ve mně vzala ta slova, ale asi to bude tím, že je to sebevědomý týpek, který mě už jen tím, že se chová sebevědomě, uráží. Vím, nedává to smysl, ale co si sakra myslí? Že na mě bude koukat jako na potravu a smát se mi? To si nedám líbit. Jediné, co se mi líbilo, bylo, že jsem ho už skoro omráčila, ale nakopl mě do zad a já se poddala. Bylo mi nepříjemné, že na mně sedí a tiskne se ke mně.

„Jakže jsi říkala, že se jmenuješ?“ Sledoval, jak nakládáme do jejich továrny naše věci a pořád se nás ptal, kolik toho máme, odkud jsme, proč jsme tu atd. Už mi lezl krkem. Musela jsem vytáhnout svoje Marlborky.

„Kadri.“ Popotáhla jsem ze své cigarety a opět mě pohltil pocit hřejivého klidu. Očividně neměl rád, když někdo kouří, ale to mi bylo jedno. Kouř, který mi nevyšel nosem, jsem na něj vyfoukla a usmála se, když mával rukama, aby ho odehnal a přitom zakašlal.

„Divný jméno. Tví rodiče tě asi neměli rádi, co?“ Zařehtal se a to už opravdu uhodil kladivem na hlavičku hřebíku. Moje cigareta zůstala jemně vsunutá v puse a rukama jsem ho čapla za košili.

„Drž hubu! Ani nevíš, co jsem zač a nemáš právo mě urážet a už vůbec ne moje rodiče, kteří podlehli tomu, co se děje v našem světě, ty kreténe namyšlenej!“ Vrazila jsem rukou, která držela cíp jeho košile, a odhodila o pár centimetrů z jeho postoje.

„Tvoji rodiče musí být totální zoufalci, když přivedli na svět tebe.“ Uklidňující popotáhnutí z cigarety se mi rozlilo po plicích a teď zase on mě chytil za pravé a tenké ramínko tílka. Pod tím trhnutím prasklo a mně se odhalilo mé tetování a krajková podprsenka. Bylo mi trapně a styděla jsem se.

„Moji rodiče také podlehli podmíněným a jejich láska dala mě. Takže neříkej, kdo je tady zoufalec. Možná to budeš ty, když se tak usilovně snažíš, ale zatím Krotitelé vzdoru podmiňují dál.“ Pustil mé roztržené ramínko a otočil se na patě. Odešel směrem ven a já si oddychla. Kolik viděl z mého tetování a viděl i něco, na co se nerada dívám i já, když jsem nahá. Moje tváře hořely.

Z mojí cigarety jsem popotáhla naposled, hodila ji na zem a zašlápla. Naše věci byly uvnitř, nákladní auta byly schované pod velikou plachtou a zamknuté do veliké garáže vedle aut, které patří Krotitelům zla. Tak stupidní název. Když ji ten kluk, který se jmenuje Tarti, Teror nebo já nevím jak, řekl, myslela jsem prvně, že místo zla řekne vzdoru a já svoji skupinu dovedla do pasti. Ulevilo se mi, že to tak nebylo.

„Vítám vás a vaši skupinu, chtěla bych poznat vašeho velitele a promluvit si.“ Přišla žena, asi kolem čtyřiceti let, s hezkým úsměvem na tváři. Připadala mi milá.

„Já jsem tady vedoucí a moje skupina se jmenuje Rebélie. Budu ráda, když si popovídáme a já něco víc zjistím o tvé skupině.“ Sice byla starší, ale myslím, že vykaní nebo tykání už nikdo nerozlišuje. Všichni jsme si rovni.

„Tak mladá a udělala mému synu takové modřiny.“ Nevěřícně zakroutila hlavou a úsměv se jí rozšířil.

„Jsem dobře vycvičená, to bude tím. A nevěděla jsem, že je to tvůj syn. Říkal, že rodiče naživu nejsou, tak mě, abych přiznala, dosti mateš.“ Podoba nebyla mezi ním a Terorem vidět.

„Nevlastní. Já a Miguel, to je můj muž, jsme se ho ujali, když přišel mezi nás a jeho rodiče zabili jen pár metrů od naší základny. Bylo to velice smutné a myslím, že se s tím pořád pere,“ uznala a bylo vidět, že je smutná. Asi ho má ráda, přestože není její.

„Myslím, že by ses nám hodila do výcvikového týmu. Můj syn tam také cvičí naše obránce a ty bys mu určitě velice pomohla.“ Pokyne mi rukou, abych ji následovala, a já vyšla za ní. Byli jsme ve staré továrně. Zdi byly černé a na každých dveřích bylo něco napsáno, ale jen některé nápisy mi dávaly rozum.

„Smím se zeptat, jak dlouho tu jste a kolik vás je nepodmíněných a brání se?“ Ach, moje zvědavost se ozvala.

„Je nás něco kolem tisíce a spousta z nás jezdí po celém zbytku jižní Ameriky a hledá další. Máme své týmy na to, aby je vyhledaly a dovezly sem. Jste jedni z mála, kteří k nám přišli sami. Smím se já na oplátku zeptat na váš příběh?“ Šla k úzkému schodišti, které vedlo dolů.

„Je nás pouze patnáct, oproti vám je to málo, ale i tak je to dost. Našli jsme vás podle určitých signálů, které posloucháme. Byli jsme tak rádi, že už nejsme sami a vaše početná skupina je opravdu dech beroucí!“ Usměji se a projdu dveřmi, které otevře.

„Tohle je naše výcvikové místo.“ Stoupla si vedle muže, který držel klacek, a něco mu pošeptala. Opřel klacek o zeď a vydal se mým směrem. Byl to vysoký a asi stejně starý kluk jako Teror.

„Ahoj, já jsem Robert a vítám tě, naše nová posilo. Prý jsi zmlátila jednoho našeho vůdce, jo?“ Smál se od ucha k uchu a já věděla, že s ním budu vycházet. Byl milý a usměvavý. Takové lidi mám ráda.

„Jo, trochu jsem mu přidala na barvě, byl moc bledý, a jsem vaše nová posila.“ Když mi nabídku dala Sophia, jistá jsem si nebyla, ale když teď vidím velkou klec a v ní žíněnky na boj, různé zbraně ve skříních, boxovací pytle a lidi, kteří se smějí a bojují mezi sebou, tak musím být mezi nimi.

THEO

Matka přijala Kadri do výcvikového týmu a já se s ní teď budu muset vidět den co den, jelikož přijala její nabídku. Bože, co jsem komu udělal? Byla tady jen pár hodin a už si všechny omotala kolem prstu, a to jen proto, že mi dala přes hubu.

Měl jsem ručník hozený okolo ramen, v ruce tenisky na cvičení a vešel do místnosti, kde bude probíhat večerní výcvik. Večerní výcviky jsou pro pokročilé a také pro ty, kteří se bránit umí a jen se zdokonalují.

„To je dost, kde jsi?“ ptala se Sara a protahovala si ruce. Byla celkem pěkná, ale viděl jsem, jaké má nedostatky. To, jak se snaží být první a dělá věci, které neumí a nikdy jí nepůjdou jen proto, aby byla lepší a všichni si o ní povídali. Měla ráda pozornost. To nemám rád.

„Ještě jsem musel chvíli kontrolovat kamery, než přijde Samuel a zůstane na noční hlídce. Na rozdíl od tebe já něco dělám!“ Koukl jsem na ni přísně a věděl, že jí to bude i tak jedno. Byla líná a většinou se zde poflakovala. Jenom se předváděla.

„Kadri, tady jsi,“ řekne Sophia, moje matka, a přejde k ní. Je opravdu malá, i vedle mé matky, která na mě vzhlíží, když si povídáme. Měla na sobě cvičební úbor a vlasy sčesané. Takhle už jako bojovnice vypadala.

« Předchozí díl

Autor: Roza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction