Rebélie - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola. Rebélie se chystá k odjezdu, ale nejprve se musí poohlédnout po nějakých zásobách. Co se zvrtne?

19.04.2015 (09:00) • Roza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 876×

„Sadi a Clea jsou skvělý,“ radoval se malý Al, když viděl maso k snídani. Jako snídaně to dřív tedy považováno nebylo, ale když žijete ve světě, který zaniká, a vy jste nejspíše poslední žijící, tak jste rádi, že jste rádi.

„Ano, to my víme.“ Pohladila jsem ho po černých krátkých vlasech, jako má jeho otec, a sedla si na svoje místo. Moje místo bylo vždy v čele stolu, ale nepřipadalo mi, že já tu velím. Vždy jsem se snažila všem vyjít vstříc a nenakazovat jim, co budou dělat. V těch chvílích, kdy ale bylo nezbytné velet a přikazovat jim, jsem si připadla jako oni, před kterýma utíkám a bojuji za svůj život! „Ráda bych poznamenala, že u dnešní snídaně bude prostor k vašim rozhodnutím, kdy vyrazíme na místo, kde byl zaznamenán pohyb nepodmíněných osob, tedy v samotné Brazílii,“ poznamenala jsem po posledním soustu mé snídaně a stoupla si na židli, aby mě všichni viděli. Naše skupina rozhodovala pomocí hlasování, ale konečný verdikt byl můj.

„Já si myslím, že bychom mohli do pár dní odjet. Než vše zabalíme, prozkoumáme hotel a budeme se zaměřovat na věci, co by nám mohly posloužit,“ ujal se prvního slova Zack. Jako voják byl na toto poměrně vycvičen. Věděl, kam jít, kolik lidí poslat, co bude ze zbraní potřeba. Brala jsem ho jako moji pravou ruku.

„Ano, tento nápad je dobrý. Poprosím vás tedy, abyste po skupinkách prohlédli hotel a vše, co se podle vás hodí na cestu, donesete do recepce, kde Zack probere věci, a potom začneme balit,“ ukončila jsem svůj proslov a slezla ze stolu. Bylo mi nepříjemné rozhodovat za někoho, kdo má svoji hlavu, ale co zmůžu. Jednou to tu vedu.

Šla jsem ve skupince s Cleou, Zackem a jeho synem. Zamířili jsme do podzemních chodeb. Byly zde kotelny, sušárny, čistírny a různé služby, které hotel dříve poskytoval svým zákazníkům.

„Něco jsem našel,“ křičel Al ze dveří, na kterých byl nápis OPRAVÁŘ. V místnosti převládal puch od starého oleje. „Tady je bedna s nářadím. Taťka říkal, že se vždycky hodí něco, čím můžete opravit ty naše starý auta,“ usmál se, že byl prospěšný, a Zack ho poplácal na zádech jako hrdý otec a zanesli spolu krabici s nářadím na recepci. Já a Clea prozkoumáme zbytek a taky se k nim brzy připojíme. Myslím, že dnes nebo zítra navečer bychom mohli vyrazit.

„Tak, myslíš, že někdo bude na místě posledního pohybu?“ jemně do mě vrazila a usmála se. Vždy dělala vše, co ostatní. Ale myslím, že až někdy budeme zase ve státech a bude to blízko New Orleans, kde jsme bydlely dřív a její rodiče se tam stali podmíněnými, odejde a půjde vstříc na smrt. Jestli vstříc její smrti, nebo jejich rodičů, to se zdráhám říct, ale není to chodící bojovník.

„Já si myslím, že bychom snad mohli mít trochu štěstí, ne? Život se na nás už vyřádil dost. Podívej se na nás. Vždy jsme jako malé plánovaly budoucnost a teď máme štěstí, když žijeme přítomností.“ Bylo mi smutně, když jsem pomyslela na to, že bych chtěla děti, milujícího manžela a být normální. Tohle mi chybí. Být normální, a ne bojovat každou chvíli o holý život.

„Jo, taky si myslím. Štěstí nás obchází a naráží do nás leda tak zasraná smůla! Ani jsem nestihla mít pořádnýho kluka a zažít s ním pořádnej sex!“ zařehtala se nahlas a já zčervenala. Ano, vím, co to slovo znamená, ale moje stydlivost je velká, že bych se k tomu nedohrabala, ani kdyby byla možnost. Ani pusu mi nikdy nikdo nedal, natož s někým spát.

Raději jsem šla před ní a hledala něco, co by se nám hodilo. Nakonec jsme našly jen několik lékárniček, které vezmeme jistě s sebou. Zranění se stávají běžně, jelikož se snažíme se Zackem každého vycvičit, aby se mohl bránit. Děti necháváme zatím jen pomáhat třeba při vybalování, ale bojovat učíme hlavně ty, kteří se vydávají na průzkum.

„Kadri, myslím, že tady je všechno, co kdo našel, a teď to probereme a zbytek začne balit a nakládat.“ Začal přendávat různé věci na dvě strany. Stranu, na které leží i lékárničky, tu si vezmeme a na druhé se válí zbytečnosti. „Řekni mi, kdo může donést zrcadlo na hromadu věcí, které potřebujeme k přežití?“ začal se smát Zack a dal ho na hromadu nepotřebných věcí.

„Jistě to byla Cara, ta o sebe pečuje, i když bojuje. Ale zrcadlo se může hodit, když budeme potřebovat pohlédnout za roh a vidět prostor, kam sami nemůžeme. Doufám, že i takhle to Cara myslela, když sem to zrcadlo položila.“ Vzala jsem zrcadlo z hromady nepotřebných věcí a zahlídla svůj odraz.

Zdědila jsem černé lehce vlnité vlasy po matce a světle zelené oči po otci. Byla to zvláštní barva. Měl ji jen otec. Ani jeho rodiče, které si pamatuji jen matně, neměli zelené oči. Vlasy jsem měla vyčesané ve vysokém culíku, aby mi nepřekážely. Obličej byl ošlehaný větrem a svaly, které se rýsovaly pod tílkem, jsem měla díky cvičení. Sama sobě jsem se líbila, ale dokázal by moji krásu ocenit i někdo jiný, kdyby vše bylo jinak? To pochybuju.

Po půl hodině bylo vše roztříděné a mohlo se to naložit. Zajímalo by mě, kdo donesl knihy na hromadu potřebných věcí, ale nejspíše to byl náš doktor, pan Walden. Byl to muž kolem čtyřiceti let. Všechny ošetřoval, a když v naší skupince přibyla Mia, která byla v té době těhotná, a porodila, tak se staral jak o ni, tak malou Avu, které je deset měsíců.

„Pomoc!“ ozval se z druhého patra tupý výkřik Cary. Hned jsem vytáhla svoji pistoli a vydala se během ke schodišti. Zack, Sadi a ostatní starší, kteří uměli se zbraní, se vydali za mnou. „Nech mě být, ty svině!“ chtěla Cara vrazit pěstí do obličeje Krotiteli vzdoru, ale bohužel byl rychlejší a uštědřil jí kopanec do žeber. S hýkavým zvukem se sesunula k zemi a já se na něj vrhla. Přesně na tohle jsme všichni cvičili. Neohlížet se na to, že dřív byl jako já, ale na to, že mě chce udělat bez vlastních plánů a rozhodnutí.

Kopla jsem ho do kolene a on poklekl na zem. Rychle se ovšem vzpamatoval a vystřelil. Nevím, kdo to podle výkřiku schytal, ale teď se nemůžu otočit. Vykopla jsem znovu a udeřila ho do žaludku. Měl poměrně tvrdý kořínek, protože mě chytil za nohy a strhl k zemi. Hlavou mi projela ostrá bolest.

„Nemysli, že se jen tak dám!“ Uštědřila jsem mu pořádnou silou pěstí do obličeje a využila chvíle, kdy se snažil chytit za bolavé místo. Vytáhla jsem svůj nůž a zajela čepelí do jeho břicha. Tyhle chvíle pro mě byly těžké. Zabít nebo být zabita.

S jeho úst se začala řinout krev a kapala na moje rameno. Zajela jsem nožem ještě jednou do jeho břicha, abych si byla jistá jeho smrtí.

„Kadri, je mrtvý, už ho můžeš nechat!“ Odtáhl Sadi tělo Krotitele z mého a pomohl mi vstát. Byla jsem ochromená, jako již několikrát, kdy na nás zaútočili Krotitelé, a já některého zabila.

„Děkuji ti. Byl tu jediný, schovaný tady ve skříni. Asi nás sledoval nějakou chvíli. Řekl mi, že ze mě udělá podmíněnou, ale naštěstí jste mě slyšeli křičet,“ s námahou vstala Cara ze země a poděkovala mi ještě jednou stisknutím ruky.

„Bohužel, Benjamin to schytal do ramene, ale je to čistý průstřel, takže ho Walden ošetří a vypadneme odsud co nejrychleji,“ oznamovala mi Clea a zastrčila si pistoli za opasek. Moje pistole ležela vedle těla mrtvého muže. Odzbrojila jsem ho, vzala svoji pistoli a zavřela dveře od pokoje. Smrt je oběť, kterou musíme podstoupit.

„Tak mě napadlo, že by se Walden mohl podívat na jeho srdce a zjistit, jak to dělají s těmi čipy,“ zastavil se Zack na prvním schodu.

„Jasný, to by mohl. Třeba když zjistíme, co je to přesně zač, tak se můžeme efektivněji bránit,“ poznamenala jsem, ale vidět mrtvou tvář muže, který podlehl mé divoké touze žít, jsem vidět už nechtěla.

Zašla jsem na ošetření hlavy a potom Waldena poslala za Zackem, ať to sami projednají. U toho být nemusím. Ještě ten den večer jsme seděli všichni ve vozech a jeli směr Brazílie. Bude to dlouhá cesta, ale jestli je šance, že někde je živá duše bez podmínění, mi vlévá do žil adrenalin.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Roza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction