OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 2. kapitola - Bolestivý pád přímo na hubu

07.06.2011 (19:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1072×

Bolestivý pád přímo na hubu

Teplý vítr mi zcuchal vlasy, pevněji jsem se k němu přimkla. Byl tak ledový a tvrdý. „Jsi si naprosto jistý? Já… já tohle nechci,“ naléhavě jsem se ho chytla za ruce, „prosím, nedělej to,“ snažila jsem se ho už po několikáté marně přesvědčit. Dívala jsem se mu do očí, ale neztratila jsem se v nich, lehce jsem v té záplavě laskavosti plavala.

„Je to vysoká cena, přiznávám, ale je to nevyhnutelné,“ řekl mi neústupně pevným hlasem. Přesto jsem cítila, sálalo to z něho, že ho to mučí stejně jako mě.

„Nemusíš to dělat,“ šeptla jsem roztřeseně. Bála jsem se toho a věděla jsem, že to bude bolet. Víc než kdy předtím.

Smutně se usmál a zavrtěl hlavou. „Musíš mě vymazat ze svého života –“

@})-----

Zvenčí se ozvala příšerná rána a probudila mě. Vymrštila jsem se z postele a rozespale se hnala k oknu, které se co chvíli rozsvěcelo díky bleskům protínajícím temnou oblohu. Venku zuřila bouřka a husté provazce deště se tříštily o okna s takovou silou, až mi připadalo, že se na oknech tvoří drobné praskliny. Jestli to bude pokračovat, zbudou nám z domu akorát třísky na podpal. Otřásla jsem se zimnou a pořádně přibouchla okno vedoucí do ulice. Dneska je pořádná bouřka a bydlím na Elm Street. Nějak netrpělivě očekávám Freddyho Kruegera.

Unaveně jsem zamžourala na okenní tabulku, za kterou běsnila bouřka, a odebrala jsem se zase do peřin, kde jsem dlouho rozebírala sen. Už jsem si to matně pamatovala a už jsem ani nevěděla, co mi vlastně ten muž říkal, ale vím, že jsem k němu něco cítila…

Jo, jsem asi trochu blázen. Prokrista, byla to scéna, kterou jako bych ukradla z Esmeraldy. Radši usnu dřív, než můj mozek začne přehrávat Ošklivku Betty. Nebo něco podobně šílenýho.

@})-----

„Co si dáš k snídani, zlato?“ ptala se máma mojí starší sestry Marry a u toho myla nádobí. Moje matka byla jako z přední stránky časopisu Máma a já, zvládala několik věcí na jednou s lehkostí a jemností jakoby se u toho ani nesnažila. Dokázala se starat o dům, zahradu, dvě pubertální dcery, neurotického manžela i o práci na zdejší radnici. Evidentně je napadená mimozemšťany nebo je to robot, tak či tak – skvěle vaří. Zahryzla jsem se do koláče a spokojeně žvýkala, sestru jsem pozdravila jen širokým, znechuceným šklebem.

Marry pohodila hustou, plavou hřívou, kterou jsem jí většinu života záviděla. „Prokrista, ty se ale cpeš! Tímhle tempem se nedostaneš ani do XXL džínů,“ pochechtávala se mi, zatímco mámě ukazovala na salát a nízkotučný jogurt. Fuj, dřív bych umřela, než bych něco podobnýho strčila do pusy.

Zvrátila jsem oči ke stropu – hele, támhle je flek. „Fajn, tak si pak půjčím ty tvoje,“ zazubila jsem se a nacpala si do pusy další kus. Mám naštěstí dobrý metabolismus, a tak to nevadí. Sice nikdy nebudu mít tak jemné vlasy, dlouhé řasy ani pevné nehty jako ona, ale nevypadám zas nejhůř.

Zasyčela na mě jako kobra a klidila se z kuchyně. Koukla jsem za ní a pokrčila rameny. „Nech si transplantovat mozek,“ zabručela jsem za ní.

„No tak!“ napomenula mě máma. „Chovej se aspoň trochu jako její sestra,“ přikázala mi a napila se z kouřícího hrnku.

Přece se nebudu ponižovat, pomyslela jsem si jedovatě, ale radši jsem držela jazyk za zuby. „Jo,“ broukla jsem nedbale a vzala si jablko. Měla jsem jen málo času, vstala jsem pozdě, a protože jsem se zkrátka musela nasnídat, přišla jsem o deset minut. Za patnáct minut mi začíná první hodina, moje nepříliš oblíbená španělština.

Z kuchyně jsem vešla do podlouhlé, ale prostorné haly, která měla na obou koncích dveře. Jedny, ty dvoukřídlé vpravo, byly z tmavého dřeva a sloužily jako hlavní vchod. Ty menší na druhé straně jako zadní vchod do zahrady. Přímo naproti mně stály schody vedoucí do patra. Celá chodba byla vykládaná ze starých pálených cihel a podlaha byla z černého kamene. Dům vypadal pořád stejně, jako když jsme se sem nastěhovali. Před námi tu bydlela nějaká stará bábinka, ale před dvěma lety měla mrtvici a od té doby byl dům na prodej. Stojí na konci Elm Street, ve staré části. Tahle čtvrť je, společně s St. Peter Street a Mapel Street, nejstarší a největší ve městě. S téhle části Mystic Falls leží všechny domy zakladatelů a všemu vévodí veliké pozemky Lockwoodových, které trůní na jižním okraji města, blízko St. Peter Street.

Ne, že bych byla blázen do historie, ale když měl Saltzman ještě všech pět pohromadě, zadal nám práci na historické památky Mystic Falls, a tak si něco málo pamatuju.

Vyšlapala jsem schody do patra a zamířila k nejvzdálenějším dveřím, a sice do svého pokoje. Pět na čtyři metry mého osobního soukromí, klidu a samoty. Měl krémové stěny, až na tu proti dveřím, která byla medová. Tmavé parkety, které byly ve všech pokojích v horním patře, působily na pokoj trochu zmenšujícím dojmem, ale bylo to tu hezké. Měla jsem výhled na ulici a přímo u okna byl strom, po kterém se dalo snadno slézt dolů. To je docela dobré vědět.

Trochu jsem se zlidštila, což zahrnovalo oblečení se do černých džínů, bílé košile, na kterou jsem si vzala světle džínovou vestičku a udělání si nedbalého drdolu na týle. Rozpuštěné vlasy nenosím, není mi to příjemné a navíc mají moje vlasy poněkud větší objem. Vypadám potom jako rozzuřená vačice s černým hárem…

„Mami? Půjdu, měj se!“ křičela jsem do kuchyně, zatímco jsem si obouvala tenisky.

Z kuchyně se vyšoural táta s kradeným hrnkem kafe, máma nebude mít radost. „Tvá matka tu není, ale měj se,“ zazíval a zacpal si pusu pěstí. Měl na sobě uniformu a vypadal, jako kdyby roky nespal. Táta byl Angličan, ale neměl tradiční Britský akcent, díky cestování získat takový ten univerzální přízvuk. Měl světle, medově hnědé hlasy na krátko, široká ramena a poslední dva roky i o deset kilo navíc.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala jsem a zahleděla se do krví podlitých očí, které měly původně oříškovou barvu.

„A jsem,“ zabručel.

Zvedla jsem obočí. „Nějaké problémy, tati?“

„No co bys asi řekla! Musím zase uklízet nějaký bordel po Forbesové a těch jejích kamarádíčcích, už mi to leze krkem a ta šílená ženská mi nikdy nic neřekne,“ vrčel navztekaně jako malé dítě, kterému se nekoupila hračka, na kterou si ukázalo v obchodě.

Radši jsem sklapla a vypadla ze dveří, než mě stačil zabít pohledem. Mám dojem, že ta moucha sedící na okně už padla za vlast. Tátu šéfka hrozně štve a táta pořád dokolečka tvrdí, že se tu děje něco nekalého. Výsledkem toho všeho je, že už půl roku spí na gauči a máma s ním sotva promluví. Kdykoli totiž můj otec otevře pusu, nadává na tohle město, Forbesovou i svou práci a mizernej život.

Nasedla jsem do svého broučka, trochu to v něm zarachtalo, když jsem nastartovala. Budu s tím o víkendu muset něco udělat. Autům rozumím asi v rozsahu takovém, že Wrangler je stále v pojízdném stavu. Dokážu si poradit s maličkostmi, ale jinak musím do servisu, kam se mi zrovna moc nechce. Navíc je dneska středa a výplatu dostanu až příští pátek, na konci měsíce.

No, vzhůru do školy – někdy zkrátka umřít musím.

@})-----

Den proběhl v celkovém klidu, až na dějepis. Suploval u nás pan Warner, učitel francouzštiny. Saltzmana asi odvlekli v poutech, tuším. Ale co, byl unavený a evidentně to už moc nezvládal. Muselo ho to hodně ranit…

„To nádobí se samo nesesbírá,“ zatrylkoval vedle mě Matt zvesela a přehodil si utěrku přes rameno. „U tvého stolu už dojedli a na sedmičce chtějí platit,“ oznámil mi.

„Jo, díky, nějak jsem se zamyslela,“ ušklíbla jsem se na něj a chvátala ke stolu, než mě Ash – barmanka – pěkně sjede. Matt byl fajn kluk, chodí do třeťáku tak jako já, ale máme společnou jen španělštinu. Naneštěstí to vypadá, že ho ty pomluvy nějak neovlivnily a v práci spolu občas prohodíme pár slov. On to taky nemá moc lehké, sestra mu zemřela a matka je neznámo kde. Pěkná rodinka.

Usmála jsem se na hosty. „Děkuji, že jste nás navštívili. Přijďte zas!“ Připadala jsem si jako Sladká Sue. Pořád jsem se usmívala a to z jednoho důvodu. Nevěřím v boha, ale věřím v dýžka. Páni, patnáct dolarů navíc. Docela ucházející na to, že středa večer. Povzdechla jsem si a uklidila stůl, sebrala nádobí a šla ho odnést. Už dneska končím a docela se těším, až si sednu a chvíli budu mít pokoj ode všeho. A ode všech.

Šla jsem odevzdat peníze k baru a narazila tam svoji šéfovou. „Netvař se jako moje matka, Lio. Odháníš mi zákazníky,“ bouřila se na oko Ash za barem a nalévala zrovna jednomu chlapíkovi vodku. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že ten ožrala je sice ožrala, ale taky můj dějepisář. Krucifix.

„Netvářím a končím,“ zašklebila jsem se a odpálkovala ji. Pak jsem ukázala na Saltzmanova záda. „A tomuhle showmanovi už nenalévej ani kapku, jo?“ Ash přikývla a sebrala mu sklenici, Saltzmanova hlava se sesula na pult. Dál jsem to nerozmazávala a zmizela dřív, než se podnapilý učitel stihnul otočit a zaregistrovat mě. Čehož by stejně nebyl schopný, ale pro jistotu.

Opustila jsem matné světlo baru a zaplula do špatně osvětlené chodby, která vede do šaten, kuchyně, toalet, a ostatních prostorů určených pro nás, zaměstnance. Cestou jsem si odvazovala černou zástěru s velkými kapsami, ve kterých jsem měla sešit, pero a peněženku. Docela jsem si oddechla, ale jen do chvíle, než se mi rozezvonil mobil. Rock 'n Roll all Night od Kiss se rozléhal všude kolem mě, a tak jsem byla nucena to rychle zvednout, než kuchař Mickey a zákazníci prchnou před „požárem“.

„No? Tady ředitel Zeměkoule a mám moc práce, tak rychle,“ zabručela jsem nevrle do telefonu.

„Promiň, že tě obtěžuju –“

Ztuhla jsem. „Jé, čau, mami, co je? Něco se děje?“ zapředla jsem miloučce.

„Jo,“ mlaskla, „Marry má teplotu a bolí ji v krku, stavila by ses v lékárně a koupila pastilky?“ zeptala se mě. Trochu mě to překvapilo, umí simulovat dokonce i teplotu. Už zase píše písemku z matematiky a na to jen jeden lék. Nová mozková kůra.

„Jo, jasně, mami. Měj se,“ odpověděla jsem neutrálním tónem a položila to. Ještě ráno byla v pořádku a náramně se bavila. Umím si dokonale představit, jak chudinka malá skuhrá, kašle a funí na pohovce, zatímco se máma může přetrhnout, aby jí donesla čaj a léky. Když jsem samozřejmě nemocná já, tak mě překročí, div o mě nezakopnou!

Žárlivost je fakt hnusná věc – štěstí, že jí netrpím.

Narazila jsem si na hlavu fialkový baret a vyrazila jsem zadním vchodem pryč. Ash mi velkoryse předala klíče. Je to skvělá ženská a snáší všechny moje drzosti a odsekávání, dokonce můžu tvrdit, že si dobře rozumíme. Je ze stejného těsta, až na tu šílenost, kterou oplývá. Jenže na jednu stranu, trochu praštěná být musí, žije sama s malým synem, Tommym v podnájmu a její přítel ji opustil, kvůli nějaké dvacetileté běhně, jak řekla.

Možná, že můžu být ráda za to, co mám a pořád si nestěžovat.

Šla jsem pomalu k autu, dnes večer byla ulice osvětlená, a tak jsem získala aspoň falešný pocit bezpečí. Bohužel, netrval déle než dvě minuty. Prudce kolem mě zafoukal vítr a na zátylku se mi zježily všechny chlupy. Zezadu do mě něco narazilo a já zavrávorala a spadla, docela tvrdě na hubu.

„Co to kruci…?“ hekla jsem a ani jsem to nestačila doříct, když jsem ještě ležíc na zemi uviděla mužskou postavu přímo přede mnou. Do žil se mi vlil adrenalin a dech se mi splašil. Zaklela jsem znova, ne zrovna slušně, a rychle jsem se rozeběhla k autu. Otevřela jsem dveře a nasedla, myslím, že jsem překonala rychlost světla. Prokrista, to mi ještě sházelo, ječela jsem v duchu a uslyšela, jak zavřeštěl motor a prudce zahvízdaly pneumatiky. Ať jsem odsud co nejdál.

Roztřásla jsem se strachem jako osika. Ale nohu z plynu jsem nesundala, na to jsem neměla dost odvahy. Projížděla jsem potemnělým městem, až jsem dojela do lékárny na Stolen Street, asi dva půl bloku od našeho domu. Byla to malá a ke všemu slepá ulice, na jejímž konci stála ona lékárna a vetešnictví. Dojela jsem až ke vchodu a vydala se dovnitř. Strach už ze mě trochu opadl, ale stejně jsem se stále ohlížela. V lékárně zrovna zavírali, ale naneštěstí mě starý pan Drew vzal.

„Co to bude, děvenko?“ ptal se jako vždy, když jsem vešla. Řekla jsem něco o pastilkách na bolavý krk mé simulující sestry a odešla. Nechtěla jsem zdržovat ani jeho, ani sebe.

Jenže… jakmile jsem vyšla z obchodu, zarazila jsem se a dech mi uvízl v krku. Stejná mužská postava jako u Grillu rozkročeně stála uprostřed cesty. Chvíli jsem zvažovala, kam mám utéct, ale nakonec to za mě vyřešil on. Udělala jsem krok a zamrkala jsem – nebyl tam. Najednou byla ulice prázdná a stála jsem tam sama. Trochu jsem si oddechla, ale zbytečně.

Na krku jsem ucítila ledový dech a než jsem stačila zakřičet, svíral mě v železném objetí a zakousl se do mě. Bez hlesu, ohromená a v šoku jsem stála a slyšela srkání a mlaskání. Nebolelo to, necítila jsem nic než hrůzu. Obětí ještě zesílilo a já najednou byla unavenější, horko nahradil chlad, který se mi od konečků prstů rozléval po celém těle. Temná ulice se na pár vteřin ponořila do tmy, probralo mě až teplo, které mě zahřálo na krku. Silné prameny krve, které vytékaly z rány a vesele mi špinily oblečení. Začala jsem myslet na konec, ne na to, že se budu bránit, ale na to, že jistě umřu.

Pak se scéna změnila.

Něco do nás prudce narazilo a na silnici jsem slyšela skřípat pneumatiky cizího auta, jehož světla mě na chvíli oslnila, než jsem tvrdě dopadla na zem. Slyšela jsem divoké vrčení a cítila, jak se mi pod rukama chvěje zem. Ale nedokázala jsem se zvednout, zatím ne.

Dolehl ke mně křik… dívčí křik. „Ne Stefane, ne! Ne! To jsem já, Elena, pamatuješ?“ ječela hystericky, až mi uši zaléhaly.

Kupodivu jsem měla sto chutí zařvat „Jo, Stefane, jo, chcípni. To jsem já, mrtvola, pamatuješ?“. Ale neudělala jsem to. Rukou jsem si přikryla ránu a i přes mírně ztížené podmínky jsem se otočila. Pořád jsem netušila, co se děje, ale věděla jsem, že je to zlé. Moc zlé.

A skutečně, i přes znetvořený obličej a zkrvavenou tvář to byl Stefan. Stefan, kterého jsem vídala ve škole. Damon stál pár metrů od něj v mírně pokrčeném postoji a Elena u svého auta a bezmocně koukala na dezorientovaného Stefana, který najednou otočil hlavu ke mně.

„Co seš, do prdele, zač?“ zachrčela jsem nevěřícně. Měla jsem strach, ale má přirozenost vyhrála i nad ním. Odmlouvá až do samého konce. Stefan ale neměl zrovna smysl pro humor. Vrhnul se po mně dřív, než jsem se stačila zašklebit. Byl neviditelný, když se pohyboval. Stejně tak Damon, ale nebyl tak rychlý. Stefan byl hnán touhou po krvi – ne, nikdy jsem netušila, že něco takového byť jen v duchu vyslovím, ale vím, co vidím.

Když jsem cítila, že je moc blízko, vzedmula se ve mně vlna odporu. A něčeho, co jsem nedokázala přesně popsat. Chtěla jsem ho rozpárat a cítila jsem, že můžu. Zničehonic jsem stála nohou, a jakmile se mě dotknul, moje ruce vystřelily proti němu. Chytla jsem ho pod krkem a Stefan byl najednou ta tam. Z mých dlaní se linulo na pár vteřin prazvláštní světlo, nesvítilo jako normální žárovka, která osvětluje místnost, tohle zářilo zevnitř. Hřálo mě samotnou a naplňovalo mě silou. Bylo to jako když položíte ruku na lampičku a světlo prochází skrz ni. Teplé, červenožluté světlo. Až pak, celá fascinovaná, jsem si všimla, že Stefan doslova odletěl. Přistál na zemi, ale hned se zvedal a chtěl se vrátit, jenže se znovu střetl s Damonem a začali se rvát. Pořád jsem nevěřila tomu, co vidím, ale rána na krku přestala krvácet. To něco znamená.

Stefan nelítostně zasazoval Damonovi jednu ránu za druhou. Ačkoliv se Damon většině vyhnul, schytal toho docela dost.

Mezi tím vším – ječící Elena, rvoucí se tvorové a můj „mírný“ šok – jsem uslyšela Damonův výkřik. Střelila jsem po nich pohledem, Stefan byl vynalézavý hoch. Popadl železnou tyč, která se válela u vetešnictví, a vrazil ji Damonovi do hrudi. Damon se svezl na zem a pronikavě vrčel. Stefan na mě pohlédl, jen jsem před sebe natáhla výhružně ruku a on zmizel. Elena se okamžitě rozeběhla k Damonovi. Viděla jsem, že odněkud se tu vzala Caroline Forbesová, dcera Liz. Ale víc o ní nevím. Vlastně jo – její obličej byl stejně znetvořený jako Stefanův. Byla jako on…

„Bože, jsi v pořádku?“ mumlala Elena a držela Damona kolem ramen. Až teď jsem si všimla, co to bylo za tyč. Ten starý blázen, vlastník vetešnictví, nechal kolem povalovat zubaté harpuny. I přes strach jsem cítila, jak ho to bolí. Jakoby to bolelo mě samotnou, cítila jsem, jak mě pálí na hrudi. Bylo to zvláštní, jiné, musela jsem pomoct. Rozběhla jsem se k nim.

„Podrž to u rány,“ přikázala jsem Eleně. Nevěřícně na mě pohlédla. Netrpělivě jsem zavrčela: „Dělej a pevně.“ Naštěstí mě poslechla. Když jsem viděla, že harpunu drží dost pevně, křikla jsem na Caroline. „Máte docela sílu, zlom to, jinak to ven nedostanu,“ ukázala jsem na zubatý konec harpuny.

„Nebojíš se? Jsi divná!“ prohlásila, ale udělala, co bylo třeba. Nijak jsem její poznámku neokomentovala. Damon se vzepjal, ale udržela jsem ho. Moje ruce jemně zazářily a vytáhla jsem tyč z rány, která se okamžitě začala hojit. Chtěla jsem vstát, ale nepovedlo se. Zkoušela jsem znova, ale nešlo to. Svoje tělo jsem neovládala, jen jsem spadla k zemi.

Nade mě se naklonil Damon a já jsem ho nikdy neviděla jasněji, krásněji. Uklidňovalo mě, že je v pořádku. Už mu nic nehrozilo a já jsem věděla, že teď už můžu klidně vypnout všechno. Díval se mi do očí a mě najednou začala strašně bolet hlava, bzučelo mi v ní, jako kdyby mi tam splašeně létal roj včel. „Nebudeš si nic pamatovat…“

@})-----

Ráno jsem se trhnutím probudila, ani jsem na nic nemyslela, jen jsem utíkala k zrcadlu. Na místě, kde by měla být ošklivá rána, byla jen sotva viditelná jizvička. Ale to nebylo nejhorší.

Nejhorší bylo, že jsem si to pamatovala. Všechno.

Moc Vám všem děkuji za krásné komentáře u první kapitoly. Neskutečně mě potěšily, ale i inspirovaly. A pro pořádek - ankety budou u každé kapitoly, protože mě zajímá, co si myslíte. A musím říct, že správným odpovědím jste měly blízko všechny! A nebojte - během povídky odhalíte všechny odpovědi.

Dnešní otázky:

1. Co myslíte... jak to je s Alaricem? Sblíží se s Liou?

2. Proč myslíte, že Lia zachránila Damona? Bylo to díky její výjimečnosti nebo v tom bylo něco víc? :)

3. Líbila se Vám kapitola? ;)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 2. kapitola - Bolestivý pád přímo na hubu: