Protettore - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tady pravidla :) A menší rozjezd povídky. Přeji pěkné čtení

11.01.2014 (19:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 975×

1. Z domu do školy, ze školy do domu.
2. Vyhýbat se upírům a jakémukoliv kontaktu s nimi.
3. Nezvat upíry do domu bez mého souhlasu…
4. Žádný styk s kluky… ať jsou to vlkodlaci, upíři, lidi či veverky!!
5. Nikomu nic neříkat o upírech, vlkodlacích atd. TEĎ JSI ČLOVĚK!!!
6. Volat mi, když se něco stane, i kdyby sis zlomila blbý nehty.

„Vážně jenom šest pravidel?“

„Buď ráda, že jenom šest pravidel,“ mile jsem se na Katherin usmála.

„A to si myslíš: za prví, že tě budu poslouchat? Za druhé, že je budu dodržovat? Za třetí, první a druhá věc,“ řekla Katherin a ušklíbla se.

„Ale Katherin,“ zavrtěla jsem hlavou. „Budeš je dodržovat, nebo tě čeká nádherná kobka v New Orleans,“ řekla jsem s důrazem na slovo kobka a začala jsem si hrát s náhrdelníkem. Mám ho po příbuzné jménem Elizabeth. Dostala jsem ho od otce. Ano, taky jsem se divila. Podle toho, co o Elizabeth vím, tak žila v roce 1859, byla to obyčejná rolnice, nebo se tak aspoň nazývala. Nádherné šaty a šperky vídala, jenom když obsluhovala na bálech. Všechno, co vím je z naší kroniky, a o ní se tam píše jenom ve čtyřech nebo pěti větách, ale zajímavost mojí rodiny je… no, to je jedno. Přívěšek vypadá jako z dobře odolného kovu. (Taky aby ne, když tak dlouho vydržel.) Má tvar vojenské známky a je na provázku ze stříbra. Na který jsem ho dala, protože předtím byl na takovém neúhledném z kůže. Na jedné straně je růže s listy a trním. Na druhé nápis Immortalitas enim vobis, S.

No, zpět ke Katherin.

„K-k-kobka?“ zeptala se koktavě.

„Ano. Klaus tě chtěl jako první nápad zavřít, ale rozmyslel si to, proto jsem tady. Takže buď hodná, nebo kobka čeká,“ řekla jsem nepřítomně a ani jsem se na ni nepodívala.

„Kobka… kobka,“ opakovala nevěřícně Katherin. Ale no tak. Snad si nemyslela, že když je člověk, tak ji tady nechá pobíhat bez dozoru úplně samotnou, to zrovna by si mohla dat tričko s nápisem Kill here!

„Ano, kobka. Jak neuvěřitelné!“ zařvala jsem na ni. Bože, má snad rozdvojenou osobnost? Na paní mrchu a králíčka ušáčka. No, právě teď se ukazuje ten králík.

„Bože, nekňuč tady a pojď se najíst, mám hlad.“ Šla jsem do kuchyně a začala dělat vajíčka se slaninou. Po celou dobu snídaně tady byla králíček Katherin. Mlčela a jedla.

„Teď půjdeš nahoru. Máš tam věci do školy a tak. Budeš v domě. Oběd máš v ledničce, tak zkus použít mikrovlnku, to je ta věc, co vypadá jak televize s tlačítky. Já dojdu večer. Neodcházej. Ani čumák nevytáhni. Poznám to,“ řekla jsem a šla jsem ke dveřím, kde mě dohnala Katherin.

„Ty mě tu necháš samotnou?“ řekla Katherin se zájmem. A mrcha je tady.

„Ano, nechám, dělej dobrotu.“

„A nebojíš se, že uteču?“ řekla a usmála se.

„Překvap mě. Čau.“ Zavřela jsem a šla do auta…

Celý den jsme chodila po obchůzkách. Škola, úřady, Grill (účty, bože, ta ženská nejenže pije jak závodník, ale k tomu pije první a nejdražší ligu. Až uvidí Klaus ten účet za kartu, asi mě zabije)…

Když jsem navečer procházela parkem, slyšela jsem řev a jekot. Vycházel od malého pódia uprostřed parku. Přišla jsem blíž. Slyšela jsem policejní houkačky a sanitku. Na pódiu stál na něm nějaký muž a u nohou mu ležela žena. Pod pódiem bylo tak dvacet lidí, většina z nich řvala jak pomatená. Šla jsem ještě blíž. Muž na pódiu měl tak dvacet, světle hnědé vlasy, na ruce velký prsten s lapisem uvnitř a oblečený byl do džínů a bílého (no, teď už červeného) trička, na tváři měl krev, převážně okolo pusy… upír.

Ještě mu šly vidět trochu žilky na tváři. Takže žena u jeho nohou byla buď mrtvá, nebo přišla o hodně krve, ale ani se nehnula, ale hruď se jí hýbala. Zatím.

Houkačky se přibližovaly. Žena se trochu pohnula a on si toho asi všiml, ale byl zabraný do studování všech lidí okolo. Bože, co je to za upíra? Takhle se ukazovat na veřejnosti. Zamračila jsem se. Idiot. Jinak se to nazvat nedá. Houkačka se pořád blížila. Kde mají tu stanici na konci státu? Lidé řvali čím dál víc. „Pomozte někdo té ženě,“ ozývalo se ze všech koutů. No, nikdo se ani nehnul. Se divím, čekala bych, že tady začnou utíkat jak splašené ovce a ne stát na místě a ječet. No, já taky stála, ale kvůli tomu, že jsem se neměla jak dostat k pódiu. A otočit na podpatku se mi taky nechce. Až se to dozví Klaus, tak bude chtít podrobnosti. Upír stál nehnutě na pódiu a pořád koukal do davu a studoval každého člověka, jako by hledal další svoji oběť. Když se podíval na mě, jeho klidný a ničím nerušený pohled najednou zmizel a místo něho měl nevěřícný. Že by mě znal? Ne, to ne, já se s upíry nepachtuju. No, víte, jak to myslím. Prohlížel si mě. Dojela policie. Konečně. Podívala jsem se zpátky na upíra a on vyslovil jedno slovo a zmizel.

„Joanne“.

Doufám, že vás tato povídka baví :) Když tak komentujte :) Abych věděla, jestli mám psát dál :) - TheSinna

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction