Protettore - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Čeká nás vytoužený odběr krve a taky potkáme starou neznámou. :)

24.02.2014 (13:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 598×

Cítila jsem tlak na rameni.

„Vstávej.“ Zabručela jsem, ať mě nechá být, přetáhla si deku přes hlavu a spala dál. V další minutě se celkově ochladilo. A moje deka byla pryč. Lehla jsem si na záda, otevřela oči a zvedla se na loktech. U postele stála Rebekah.

„Co chceš?“

„Co si udělat holčičí den?“ zeptala se Rebekah.

„Děláš si srandu? Ne,“ protočila jsem oči a lehla si zpátky na bok.

„Ale no ták…“ řekla Rebekah a sedla si na postel na kolena a začala na ní skákat.

„Jak malá. Fakt jak malá!“ zařvala jsem na ni. Rebekah se na mě jenom zářivě usmála a vyplazila jazyk. Úplně normální.

„Jestli mi chceš pomoct, jdu dneska brát krev Petrovně.“

„Krev? Vždycky mě zajímalo, jak chutná krev dvojnice. Ale to si nechám ujít,“ řekne a vstává z postele. „Uvidíme se,“ řekla mi a vylézala mým oknem. Ta holka je divná.

Tak mě napadlo. Zvedla jsem mobil a vytočila číslo a dala si mobil k uchu.

„Už ti chybím?“ zeptala se Rebekah.

„Samozřejmě, ale nechme to na jindy. Jak ses, sakra, dostala do domu?“

„Kdyby sis prozkoumala záznamy. Tvůj pokoj, obyvák, kuchyň patří do starší části domu. Proto jsem nepotřebovala povolení, už jsem tam pozvaná byla.“

„Ale. Neříkej. A kdy, prosím tě?“

„No, nějaký pátek to už bude.“ Protočila jsem oči a radši jí to položila. Povzdychla jsem si. Měla bych vstát.

„Ty jsi s někým mluvila?“ zeptala se mě Katherin ode dveří.

„Em… jo… Hele, Katherin, něco od tebe potřebuju. Pojď sem.“ Katherin se na mě podívala a přišla k posteli, na kterou se posadila. „Víš, ve dvacátém prvním století máme takovou, jak to nazvat. Povinnost.“

„Povinnost?“ zeptala se nechápavě Katherin.

„Jo, povinnost. Vždyť víš. Vy jste asi měli povinnost provdat se, mít děti, aby pokračoval rod, a tak. Ale my tady u nás asi kvůli tomu, abychom se cítili líp, darujeme krev.“

„Darujete krev?“

„Ano. Obvykle se chodí do nemocnice darovat pro lidi, ale ty jsi podle všech mrtvá, takže tu krev vezmeme tady, pokud ti to samozřejmě nevadí.“ Katherin se dívala na svoje ruce a hrála si s palci.

„A kolik jí musím dát?“

„Ale toho není moc. Okolo litru. Možná dva, ani to ne.“ Podívala jsem se na Katherin, která byla bílá jako stěna. Musela jsem se kousat do rtu, abych se nezačala smát. Ani né před týdnem by pro krev vraždila a teď je bílá, jen na krev pomyslí.

„A jak se ta krev daruje?“ Usmála jsem se, vzala Katherin za ruku a táhla ji do sklepa. Ve sklepě byl už připravený operační stůl s pouty na ruce a nohy.

„Lehni si.“

„Já-á se bo-bojím,“ řekla Katherin a stála na místě. Protočila jsem oči.

„Už jsem ti dala nějakou možnost, abys mi nevěřila? Zamysli se.“ Katherin zavrtěla hlavou na znamení ne. „Správně, a teď mi taky věř.“ Kývla hlavou a lehnula si a já ji připoutala. Vzala jsem jehlu, ke které byla připoutaná hadička, která vedla ke krevnímu sáčku. „Trochu to píchne, ale neboj, bude to trvat jenom chvíli.“ Vzala jsem si provázek a zavázala ji ruku u loktu. Poklepala na ruku a čekala, až se objeví žíly. Už. Nadechla jsem se a zapíchla jehlu do ruky. Katherin se zamrvila a zařvala.

„To bolí. Prosím, přestaň, prosím,“ začala plakat.

„Ššš, to bude dobré, uvidíš to.“ Pomalu začala téct krev přes hadičku. Katherin teď už jenom brečela. Zalepila jsem jehlu, aby se nehnula a mohla tak krev téct do sáčku. Podala jsem si židli a sedla si na druhou stranu od jehly. Katherin se klepala, tak jsem ji chytla za ruku.

„Klid. Za chvíli to bude dobré. Už to ani necítíš, že?“

„Mám takový pocit, jako by mě něco tahalo ruku.“

„To je normální, bude to dobré.“ Takhle jsme tam seděly asi hodinu, než se naplnil sáček. Potom jsem opatrně vyndala jehlu, zalepila jí místo a pomohla jí si sednout.

„Lepší?“ Katherin se usmála a setřela si slzy.

„Jak často se to musí dělat?“

„Tak jednou do měsíce.“ Vykulila na mě oči a potom se podívala na zem.

„Tohle je divné století.“ Na to jsem se mohla jenom zasmát. Vzala jsem ji nahoru a dala jí dostatek jídla a pití, aby nezkolabovala. Zavolala jsem taky Klausovi, aby si pro krev někoho poslal, a hned mu to položila. Ale byl nějak nadšený. Aspoň podle toho ahoj.

Hodiny ukazovaly 14:38, tak jsem se vydala koupit nějaké oblečení pro Katherin.

Když jsem vycházela z obchodu, hodila jsem věci do auta a zašla si do Starbucksu pro kafe. Když jsem vycházela, slyšela jsem nějakou ženskou, jak na někoho volá.

„Joanne! Joanne!“ Podívala jsem se na ženskou, která volá. Vysoká, hubená, tmavší pleti s hnědými vlasy. Běžela ke mně.

„To mluvíte na mě?“ zeptala jsem se.

„Nehraj blbou,“ řekla žena.

„Prosím?!“ Žena pronesla nějaké slovo a já jsem upadla do tmy.

Doufám, že se vám kapitola bude líbit.

A chtěla bych se zeptat, jestli byste Kola chtěli dát v blízkých kapitolách (asi v další), a nebo ještě je nechat od sebe? Samozřejmě je možnost dát i jeho pohled z New Orleans.
Prosím, komentujte :-) TheSinna

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction