OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Per aspera ad astra, 2. Domov, sladký domov - Dalšího dne...

06.10.2012 (16:00) • Erigayl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1106×

Ven jsem vypadla hned ráno. Na Joea zazvonily dvě mladé slečny, tak jsem usoudila, že s nimi chce být o samotě. Neměla jsem nic zásadního na práci, šla jsem se teda projít do Lincolnova parku. Vylezla jsem na strom a pozorovala padající sníh. Přesně pode mnou seděla na zasněžené lavičce stařenka krmící holuby.

Příšerně jsem se nudila. Sebrala jsem trochu sněhu z větví stromu a uplácala kouli. Natáhla jsem ruku a nechala ji spadnout přímo na hlavu stařenky. Měla na sobě růžový čepec, takže ji to tak nebolelo, ale většina sněhu jí zapadla za krk. Stará žena vykřikla, trhla sebou a překotila se vzad, přičemž s sebou vzala i sněhem obtěžkanou lavičku.

Vyprskla jsem smíchy.

Stařenka se s námahou postavila a pohlédla vzhůru, přímo na mě. Málem jsem z toho stromu spadla, jak moc jsem se smála.

„Co si to dovoluješ, spratku jeden?!“ skřehotala. To mě ovšem pobavilo ještě víc. Pořád hulákala a snažila se vydrápat za mnou na strom. Mohla jsem se potrhat smíchy. Příjemné zpestření zatím jinak nudného dne.

„Kdybys byla kluk, nepřekvapilo by mě to. Ti dělají pořád samé rošťárny. Ale holka?!“ prskala, „Ta dnešní mládež. Myslí si, že si může vyskakovat!“ Popadla kámen a mrskla ho po mně. A pak další. A další. Měla dost dobrou mušku, na to, že jí mohlo být tak osmdesát.

Když mě jeden kámen trefil do paže, nějak mě to přestalo bavit. Seskočila jsem z větve a utekla pryč. Za mnou pomalu dozníval rozzuřený křik ženy.

Domů jsem se vrátit nechtěla. Nebylo by mi moc příjemné, kdybych měla brášku a jeho návštěvu vyrušit. Měla jsem ale docela hlad. V kapse mého kabátu jsem našla nějaké drobné, ještě z minula. A kam jinam na jídlo, než do Empire Dinner. Navíc jsem chtěla znovu vidět Ruth, tu slečnu, která tam pracuje.

Za ty dva roky jsem se s ní docela skamarádila. Občas u ní i přespávám. Buď v jejím bytě, nebo mě nechá přes noc v restauraci. Dá mi klíče a můžu si tam dělat, co chci. Potom jí klíče zase přinesu do bytu a prostrčím pode dveřmi. Jsem jí za tohle moc vděčná. Na oplátku jí pomáhám jako obsluha. A večer uklízím a umývám nádobí, aby mohla jít dřív domů.

Někdy za ní řeším nepříjemnosti, jako například opilí bezdomovci, kteří dělají problémy, nebo účty a peníze, které má každý měsíc odevzdat. Její otec totiž požádal mafiánskou rodinu Carla Falconeho o ochranu. Ta zahrnuje i pomoc při napadení nějakým gangem Mastňáků. To jsou takoví gauneři, kteří si myslí, že jsou pány města. A mají nechutně nagelovaný vlasy. Proto ten název.

Abych řekla pravdu, Falcone neodvádí svou práci moc dobře, protože se o to musím starat já. No, taťka je mrtvý a na Ruth zůstala celá práce a placení ochrany. Je mi jí líto. A to je další důvod, proč se jí snažím ulehčit život. Navíc tak budu rozhodně užitečnější, než když házím sníh na bezbranné stařeny, krmící holuby.

Už když jsem vkročila do Empire Dinner, cítila jsem se divně. Ve vzduchu byl cítit kouř z cigarety, alkohol a hnusný pach zpoceného a nemytého těla. Všimla jsem si ho téměř hned. Seděl úplně v rohu u stolku a dopíjel lahev tvrdého alkoholu. Na stole jich měl dalších šest, už prázdných. Ani se neobtěžoval použít skleničku, kterou mu Ruth přinesla, pil rovnou z lahve. Měl hnědé, mastné a rozcuchané vlasy, strniště a na sobě černý, roztrhaný kabát. Šla jsem k pultu, kde stála Ruth a utírala skleničky.

„Ahoj, Ruth.“

„Čauky,“ usmála se. „Jak se máš?“

Neodpověděla jsem. „Hele, támhle ten chlap v rohu. Zdá se mi, že by mohl dělat problémy. Kolik už jsi mu toho svinstva nalila?“

„No, myslím, že za chvilku sebou už musí seknout. Nechápu, jak to může vydržet,“ řekla Ruth, pohlédla na chlapa a zamračila se.

„No jo. Chlastá jak duha,“ ušklíbla jsem se. Připnula jsem si štítek s nápisem Empire Dinner, který mi Ruth opatřila. Vzala jsem z poličky bloček a tužku a přistoupila ke stolu v rohu místnosti.

„Dobrý poledne. Myslíte, že se do vás ještě něco vejde?“ zeptala jsem se, naprosto klidná.

„Nejsi moc malá na takovou práci?“ Podíval se na mě a nechutně si říhl.

„Prosím?“ zvedla jsem obočí. „Měl byste odejít. Už jste nám vypil všechny zásoby alkoholu, co máme na skladě.“ Bezdomovec se začal chrochtavě řehtat. Vzdychla jsem.

„No dobře. Jak myslíš. Už jdu,“ řekl, na druhý pokus se zvedl a potácel se ven. Ruth nezúčastněně utírala pult a uklízela nádobí.

„Děkuju, žes to vyřešila. Nemám na tyhle chlápky nervy,“ řekla Ruth a odfoukla si ofinu z čela. Pokrčila jsem rameny a šla dělat kafe pro dalšího zákazníka.

Večer

Po dvou hodinách strávených ve fastfoodu jsem se šla projít na vzduch. Udělala jsem si hrnek kakaa a opřela se venku o zeď. Za půl hodiny jsme měly zavřít (bylo půl desáté) a Ruth obsluhovala poslední dva zákazníky.

Milá holka. Mám ji ráda. Už na první pohled je sympatická. A krásná. Je moc hodná, ještě nikdy jsem ji nezažila naštvanou. Když nemusí, tak nemluví. S nikým. Ani se mnou si tolik nepovídá. Ruth je hrozně chytrá. Alespoň mnohem víc, než já. Ani se nedivím, když do školy chodila mnohem déle.

Občas, vlastně skoro pořád, přemýšlím o Joeovi, o jeho kamarádovi, kterého vyzvedl na nádraží a o jeho práci. A taky, co bude se mnou. Je mi jedenáct, mám jen bráchu a celý svůj dosavadní život se nudím. Holka v mém věku má mít přeci hodně zážitků, ne? Taky už chci konečně zažít nějaké dobrodružství a ne se jen toulat po městě a obsluhovat lidi v Empire Dinner.

Joea můžu pozorovat při práci jen tajně, aby mě neviděl. Říká, že bych s ním neměla chodit moc ven, zvlášť když je v práci. Sice se se mnou baví, jako bych byla dospělá, ale pořád trvá na tom, že na tohle jsem přeci jen moc malá. Nechápu proč. Dokážu se o sebe postarat. Moc bych si přála být jeho parťačkou. Jezdit s ním úplně všude a pomáhat mu. Možná bych mohla zkusit udělat něco nečekaného, nějak mu opravdu pomoct, aby na mě byl hrdý a aby už se o mě nebál. Už se těším, až zas Joea budu sledovat při –

Nedokončila jsem myšlenku, protože jsem uslyšela příšerný jekot. Upustila jsem hrnek. Roztříštil se na několik kusů. Po zemi teklo nedopité kakao.

Vběhla jsem dovnitř. Nikdo tam nebyl. Ti dva černoši, co si tu objednávali hotdogy, už odešli. Ale co bylo horší, Ruth tam taky nebyla. Podívala jsem se do skladu. Nikde nikdo.

„Ruth? Sakra Ruth, kde jsi?“

„Sarah!!! Pomoz mi! Prosí –“ Něco ji umlčelo uprostřed slova. Potom zase začala ječet. Zvuky vycházely ze záchodů.

Rozrazila jsem dveře od kabinky. Z toho, co jsem tam viděla, se mi zvedl žaludek. Stál tam muž. Přesně ten, který u nás seděl v poledne. Zacpal Ruth rukou pusu, proto taky nestihla doříct slovo prosím. A měl rozepnuté kalhoty. Ruth byla rozcuchaná a měla roztrženou sukni, jak se ji snažil sundat. Na pažích měla modřiny.

„Pusť ji, ty nadržený hovado!“ křikla jsem na něj.

„A co mi uděláš, he?“ Posměšně se ušklíbl. Ruth se na chvilku vymanila z jeho sevření. Znovu začala ječet.

„Drž hubu, couro!“ zařval a vrazil jí facku. To už jsem udělala krok, ale on napřáhl prst a najednou držel v druhé ruce nůž. Bylo vidět, že ještě tak úplně nevystřízlivěl, protože stál nejistě a občas se zakymácel.

„Ještě krok a něco se jí stane,“ vyhrožoval. Rezignovaně jsem zvedla ruce vzhůru. On se pak nenasytně podíval na Ruth. Mezitím, co ji hltal očima, jsem udělala pomalu krok vpřed. Nevšiml si mě. Byl moc zabraný do svlékání do její sukně. Alespoň se o to pokoušel, ale klepaly se mu ruce, jak byl opilý a zřejmě i zdrogovaný.

Další krok.

Ruth se na mě prosebně podívala. Nevěnovala jsem tomu pohledu sebemenší pozornost. Jen jsem sledovala jeho.

Krok.

Už jsem byla jen asi metr a půl od něj. To stačilo. Vrhla jsem se k němu a jedním pohybem ruky jsem mu vyrazila nůž. Potom jsem mu zakroutila paži za záda a zlomila mu zápěstí. Zařval bolestí.

„Ty malá děvko! Pusť mě, kurva!“ křičel. S lhostejnou tváří jsem mu dupla na nohu a vrazila loket do břicha. Pozvracel se. Přirazila jsem ho ke zdi a třískla jeho hlavou o dveře kabinky. Sesul se k zemi. Sebrala jsem jeho nůž a pomohla Ruth na nohy. Úplně se klepala. Potom mi padla mi kolem krku a rozbrečela se.

„No tak, Ruth. Už je to dobrý, nemusíš se ničeho bát. Je v bezvědomí, už ti nic neudělá,“ utěšovala jsem ji.

„Dě-ku-ju,“ vzlykala. Po chvíli se uklidnila a umyla si obličej od slz. Uvařila jsem jí kafe a sobě další kakao. Jak jsme tak seděly a pily, přemýšlely jsme, co s ním dál.

„Mohly bychom ho odvést někam daleko a tam ho nechat,“ napadlo mě.

„Hmmm… Když myslíš…“ Ruth to zjevně chtěla mít už všechno z krku. Svázaly jsme mu ruce a nohy a naložily ho do auta, které měla Ruth zaparkované před domem. Ruth si sedla k volantu a netrpělivě se na mě podívala.

„Tak kam?“ zeptala se.

„Jeď do Oyster Bay. Tam si pán vystoupí…“ Ruth nastartovala a vyjely jsme. Znala jsem skvělé místo, kde bychom ho mohly nerušeně vyložit. Neustále jsem našeho hosta sledovala, ale nemusela jsem mít obavy, protože cesta proběhla bez sebemenších problémů. Když jsme projížděli kolem uličky plné obrovských popelnic na odpad ze stavby, řekla jsem Ruth, ať zastaví. Na ulici nebyla ani noha. Vždyť bylo také tři čtvrtě na jedenáct.

Jakmile Ruth zastavila u chodníku, vylezla jsem z auta a vytáhla zezadu opilce. A zatímco jsem ho vlekla k nejbližší popelnici, Ruth se pokusila otevřít přihrádku v autě. Tolik se jí klepaly ruce, že to zvládla až na počtvrté. Vylovila krabičku cigaret a jednu si zapálila.

„Dej mi chvilku, prosím. Musim se vzpamatovat,“ řekla a opřela se o zeď domu. Kývla jsem a vlekla bezdomovce dál k popelnicím. Hodila jsem ho do jedné z nich, oprášila se a plivla na něj. Ruth dokouřila a zašlapala doutnající špaček. Potom jsme jely domů. Nabídla jsem se, že tuhle noc přespím u ní, aby nebyla sama. Vděčně souhlasila. Musím se přiznat, že i když jsem vypadala klidně, byla jsem dost vyděšená a klepala jsem se.

„To byl ale den,“ řekla jsem, když jsme se chystaly jít spát.

„To jo. Doufejme, že zítřek bude lepší. Dobrou noc,“ řekla Ruth a zhasla lampu.

Autor: Erigayl, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Per aspera ad astra, 2. Domov, sladký domov - Dalšího dne...: