OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Per aspera ad astra, 2. Domov, sladký domov

25.09.2012 (19:00) • Erigayl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1176×

O Dva roky později, Empire Bay, 8. února 1945

Dva roky. Dva roky uplynuly od té doby, co jsem začala žít jinak. Už žádné poflakování na ulici. Začala jsem tvrdě dřít. Půl roku jsem se cvičila v kung-fu u Jacka, potom mě bratr naučil střílet z různých zbraní. Taky mě naučil řídit auto a zasvětil mě do základů boxu. Můj život se navždy změnil. Ve volném čase jsem běhala. A nejen po zemi. Občas jsem si dala trénink i na střechách bytovek.

Ve středu 8. února jsem se vzbudila později, než obvykle. Předešlou noc a dnešní brzké ráno jsem strávila na střechách a touláním po Empire Bay. Jen co jsem se vrátila domů, zapadla jsem do postele a ještě jsem se ani nedotkla polštářů a už jsem spala. Takže když jsem otevřela oči, bylo půl jedné, čas oběda. Posadila jsem se, dlouhatánsky zívla a protáhla se. Na sobě jsem měla jenom spodní prádlo a Joeovu kostkovanou košili, kterou si občas půjčuju.

Brácha byl zrovna v chodbičce a soukal se do kabátu. Pozdravila jsem ho zamumláním a pusou na tvář. Zamračila jsem se. Z kuchyně se linula hezká vůně.

„Tys vařil?“

„Jo, máš tam oběd. Chutnal jsem to a zatim jsem v pohodě, takže to asi nebude zas tak otrávený,“ ušklíbl se a začal si zapínat knoflíky u béžového kabátu.

„Hmmm. Díky. A kam jdeš?“

„Henry mě zavolal, že mam přijít k Freddymu. Ještě nevim, co po mně chce. Nechtěl to řešit po telefonu. Asi se uvidíme až večer.“ Vrhl na mě omluvný pohled a nasadil si hnědý baret. Vlepil mi pusu, mávl na rozloučenou a odešel.

Jo, Henry. Joeův nadřízený. Jmenuje se myslím Tomasino. Už jsem ho párkrát viděla, když Joe začal pracovat pro rodinu Clemente. Šéfuje jí jeden nabubřelej padesátník. Alberto Clemente. No, a pak je tu ještě Luca Gurino. Ten zas poslouchá Alberta a dává rozkazy Henrymu. Tohle všechno vím od bráchy. Od roku 1943 jsem se o jeho práci začala opravdu zajímat.

Normálně bych se hned sebrala a pádila na střechy sledovat Joea při práci, ale teď ne. Byla jsem unavená a chtěla jsem si alespoň na chvilku natáhnout nohy, dát si kakao a zapomenout na všechno. A to jsem také udělala. Uvařila jsem si kakao, lehla si na pohovku a poslouchala rádio. Po chvíli jsem usnula.

Když jsem otevřela oči, bylo něco kolem osmé večer. Vstala jsem a šla do kuchyně uklidit hrnek od kakaa. Na stole jsem si všimla kusu papíru, na kterém byl vzkaz od Joea.

Jedu na nádraží. Kdybys měla hlad, na plotně jsem ti něco nechal. Ven už nechoď, počkej na mě doma. Je tam příšerný počasí. Vrátím se kolem desátý.

                                                            Joe

Najednou jako by mě něco koplo, hodila jsem na sebe kabát a kalhoty a skočila z okna na střechu jedné z garáží u domu. Pak na popelnici a z popelnice na zem. Utíkala jsem k silnici, potom už jen stačilo skočit na korbu náklaďáku a nechat se vést po dálnici. Nikdo si mě tam nevšiml, protože jsem byla ukrytá mezi starými vraky aut. Byla jsem si jistá, že je vezou na Bruskiho šrotiště na Riverside. Od šrotiště to je na nádraží už jen pár ulic.

Joe měl pravdu. Byla ukrutná zima a jen za dnešek napadlo dvacet centimetrů sněhu. Očistila jsem kapotu jednoho vraku od sněhu a posadila se na ni. Projížděli jsme tunelem, který byl osvětlený velkými kulatými žárovkami. Pomalu jsem ztrácela cit v prstech. Sáhla jsem do kapes mého kabátu a vytáhla pletené palčáky.

Vyjeli jsme z tunelu a pokračovali po mostě. Potom zatáčka doprava a chvilku rovně. Slezla jsem z kapoty a vyskočila z náklaďáku. Prošla jsem dlouhou ulicí až ke kolejím, kudy projížděly vlaky. Rozhlížela jsem se, ale po Joeovi ani stopy. Vyběhla jsem po schodech do nádražní haly.

Tam jsem ho uviděla. Stál u hlavního vchodu. Vypadal, jako by na někoho čekal. Taky pokukoval po dvou policistech, kteří stáli vedle prodejny lístků a o něčem se bavili. Najednou se podíval mým směrem. Schovala jsem se za sloup. Nechtěla jsem, aby mě zahlédl, když jsem na něj měla čekat doma. Pomalu jsem vykoukla, Joe se usmíval.

„Vito! Tady!“ vykřikl a prodíral se davem k muži v zeleném vojenském oblečení.

„Joe!“ usmál se voják a objal ho. Jen jednou rukou, protože v té druhé měl kufr. Byl asi stejně starý jako můj brácha, s černými vlasy a hnědýma očima. Joe vypadal jako dítě, když s rozzářenýma očima Vita objímal.

„Hej, vítej doma, kámo,“ řekl Joey s úsměvem od ucha k uchu.

„Jaks to věděl?“

„Mám svý zdroje. Tak pojď, pojedeme.“ Joe a Vito odešli ven k autu. Popoběhla jsem k hlavnímu vchodu.

„Pěkná kára,“ pochválil Vito Joeovo černé auto.

„To patří k mojí práci. Je mi jasný, že se těšíš domu, ale nejdřív zajdem na pivo.“

„No jasný.“ Vito naložil svoje zavazadlo do kufru auta, nastoupil vedle řidiče a odjeli. Chtěla jsem se vydat za nimi, ale během pár vteřin se mi auto ztratilo z očí.

Tak proto jel Joe na nádraží. Chtěl vyzvednout toho chlápka, který se podle všeho jmenuje Vito. Zvláštní. Nikdy se mi nezmínil, že má kamaráda.

Rychlým krokem jsem vyrazila domů, abych tam byla dřív, než bratr. Na nádražních hodinách bylo skoro devět, měla jsem tedy ještě hodinu čas, než se Joe vrátí domů. Stejně jsem ale zachovala svižné tempo, kdyby se přeci jen vrátil dřív.

Klíče jsem zapomněla v bytě, vylezla jsem tedy po požárním schodišti a vklouzla oknem na chodbu. Viděla mě domácí, taková stará baba, která si pořád jen stěžuje a roznáší pomluvy. Znechuceně se na mě podívala. Když jsem na ni vrhla zlostný podhled, jenom něco zabrblala a vrátila se k vytírání podlahy.

Přišla jsem ke dveřím do našeho bytu, vytáhla sponku do vlasů a odemkla s ní zámek. Uvnitř bylo ticho a tma. Brácha se ještě nevrátil. Oddechla jsem si, pověsila kabát a svlékla si mokré kalhoty. Byla jsem docela hladová, tak jsem si ohřála maso s dušenou zeleninou, které pro mě Joe uvařil. Jen co jsem dojedla, zaslechla jsem bouchnutí dveří.

„Nazdar, ségra! Jsem doma!“

Autor: Erigayl, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Per aspera ad astra, 2. Domov, sladký domov: