Patch X • OurStories.cz ~ naše povídky

Čtyři stěny a střecha

09.02.2016 (09:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1203×

Daryl, Rick, Glenn, Maggie, Carl, Abraham viseli několik stop nad zemí zavěšení na obrovských hácích, které jim trčely z hrudi. Nos mi plnil štiplavý nasládlý pach. Stála jsem před tou hrůznou scénou neschopna pohybu a mohla jen pozorovat jejich zoufalé tváře plné nepopsatelné bolesti. A dole pod nimi stál přeměněný Joe a jeho parta a hodovali na jejich nohou a až tam, kam dosáhli, okusovali maso od kostí. Křičela jsem, ale z mých úst nevycházel žádný zvuk. Snažila jsem se pohnout, ale tělo jsem měla jako z kamene. Daryl na mě upřel pohled a prosebně ke mně natáhl ruku...

„Hey!“

Někdo zatřásl s mým ramenem. Prudce jsem se posadila a zamrkala do tmy. Oheň osvětloval jen část Darylovy tváře měkkým světlem. Opatrně se dotknul a setřel mi slzy.

„Špatný sen.“

Přikývla jsem a polkla, abych zahnala ten svíravý pocit v krku. Cítila jsem ledový pot stékající mi po zádech.

Nemohla jsem se na něj dále dívat. Sen jsem měla stále živě před očima. Jeho zoufalou tvář plnou bolesti, která mi příšerně naháněla hrůzu. Ostatní poklidně spali paprskovitě rozložení kolem ohně. Zvedla jsem se a zašla mezi stromy do stínů. Zakousla jsem se do rukávu košile, abych neskučela nahlas, a nechala ten pocit vyjít na povrch. Horké slzy se mi spustily z očí jako vodopády. Rameny mi otřásaly silné vzlyky, které jsem nebyla schopná zastavit.

Uklidňovala jsem se tím, že to byl jen sen, ale ta příšerná myšlenka na to, jak málo stačilo k tomu, aby něco dost podobného bylo realitou, mi podrážela nohy. Sesunula jsem se na kolena a objala si rukama hruď, jako kdyby to mohlo zabránit tomu, aby se mi rozskočila. Na ten okamžik jsem si zase přála stát se tou starou Joan, která se nestarala o nic a o nikoho. Dobře jsem věděla, že to nebylo možné. I kdybych se nějakým zázrakem vrátila, pokud šlo o Daryla, vždycky jsem se starala. Stará či nová. Daryl byl moje slabina i silná stránka.

Kolem pasu mě sevřela silná paže a přitáhla mě do teplé náruče. Neříkal nic, jen mě držel a čekal, až se uklidním. Doteď byla naše objetí jen rychlá, plná nepopsatelné vděčnosti, že se vidíme živí a zdraví. Ale teď to bylo objetí, které jsem si mohla vychutnat.

Slyšela jsem jeho srdce tlouct klidným tempem, zatímco to mé bušilo jako zběsilé. Jeho paže mi jemně svíraly ramena v uklidňujícím objetí. Mohla jsem slyšet jeho srdce a cítit jeho vůni a vůni kožené vesty. Cítit svaly jeho paží ochranitelsky kolem mých zad. Klid z něj pomalu přešel i do mě.

Otřela jsem si oči a konečně zvedla hlavu.

„Nemáš hlídku?“ zašeptala jsem zastřeným hlasem.

„Glenn už je vzhůru,“ kývl k ohni, kde byla vidět pohybující se silueta. „Všechno je v pořádku.“ Opatrně chytil mou bradu do zhrublých prsů a jemně mě políbil.

„Terminus mě bude ještě chvíli strašit,“ zavrtěla jsem hlavou a prsty si pročísla vlasy.

„Už je to pryč. Zachránila jsi nás.“

„Zachránila nás Carol a…“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Nebýt tebe, tak by Carol neměla co zachraňovat.“

Pravdou bylo, že po událostech v Terminu byla Carol hrdina dne. Jen Daryl, Rick, Glenn, Bob a Maggie věděli, co se vlastně mezi skladišti stalo. Glenn to musel Maggie prozradit, protože když mi vracela vestu, pevně mě sevřela v objetí a tiše mi děkovala. Kdyby jen věděla, jak málo stačilo…

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se myšlenkami k Darylovi.

„Hlavou mi pořád běží, co všechno se mohlo stát, kdybych přišla jen o pár vteřin později.“ Složila jsem hlavu na kolena a snažila se vymazat ten příšerný výjev, který jako bych měla vypálený na víčka.

Daryl si mě znovu přitáhl zpět do náruče a pomalu mě hladil po zádech. „Zkus ještě spát. Jsem tady.“ Opřel se o kmen stromu a posunul se níž, takže jsem na něm téměř ležela. Zavřela jsem oči a kupodivu usnula tentokrát bezesným spánkem.

„Jasně že nepůjdou jen po kozách. Zvláště teď…“ Carl mě pozoroval s vytřeštěnýma očima a tiše kráčel vedle mě a hned za ním Michonne a Maggie. „Myslím, že už bylo mnoho případů, kdy chupacabra napadla chodce. Pokud jí lezl do teritoria…“

Maggie za mnou vyprskla smíchy. Pobouřeně jsem se na ni otočila se zdviženým obočím.

„Myslím, že teď už není pochyb o tom, že ty a Daryl jste opravdu z jednoho těsta,“ nepřestávala se hihňat a po chvilce se k ní přidali i Carl, Glenn a Michonne.

„Jen se smějte…“ odmávla jsem je a přidala do kroku, abych dohnala Daryla přede mnou. Věnoval mi lehký úsměv a zavrtěl hlavou.

„Už jsem to vzdal. Merle si taky myslel, že to bylo houbičkama.“

Vyprskla jsem smíchy při vzpomínce na den, kdy Daryl viděl chupacabru. Merle nám tehdy přinesl večeři se svatouškovským výrazem ve tváři. Oba jsme si naivně mysleli, že si jen žehlí průser, který nám den předtím způsobil. „Taky to byl on, kdo nám je podstrčil,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. Sice jsme ten den byli oba dva úplně rozebraní, ale i tak to byl jeden z nejlepších dní. Nikdy jsem neviděla Daryla se tolik smát. Pamatovala jsem si to jako včera, když jsem seděla opřená o pařez a sledovala jeho záchvat smíchu. Chechtal se tak, až spadl z duhového kmenu stromu, na kterém seděl.

Znovu jsem vyprskla a snažila se zatlačit slzy smíchu.

„Co?“ otočil se na mě s úsměvem, který prozrazoval, že jemu se nejspíš v hlavě odehrávala stejná vzpomínka.

„Pomoc!!!“ ozval se z lesa křik, který přerušil naši veselou chvilku. Oba jsme se zaposlouchali, ze kterého směru volání přichází. Snažila jsem se rozpoznat hlas, jestli patří někomu z naší skupiny, ale na to jsem je všechny málo znala.

Jako první jsme na místo dorazili s Darylem a Rickem. Na zhruba dva metry vysokém balvanu seděl muž a naříkal. Kolem postávalo několik chodců a hladově po něm sápali svýma kostěnýma rukama. Jejich chrčení se rozléhalo všude dokola. Kývli jsme na sebe a vydali se blíž. Vytáhla jsem z opasku nůž a zasekla ho prvnímu do hlavy. Byli tak zaujatí křičícím mužem, že si nás téměř nevšimli. Daryl a Rick se mezitím vypořádali s ostatními. Chlapík opatrně sklouznul z balvanu a s omluvným výrazem se mi vyzvracel k nohám.

„Také mě těší… otče,“ dodala jsem, sotva co se napřímil a já uviděla jeho bílý límeček. Byl to muž tmavé pleti s dokonale holou hlavou. Něco v jeho očích mi nahánělo husí kůži. Kvůli němu všichni umřeme.

Ukázalo se, že otec Gabriel měl nedaleko pěkně zařízený kostel. Byl sice malý a skromný, ale pro partu přeživších, kteří už nějakou dobu spali jen pod hvězdami, byl i tohle luxus. Zůstala jsem stát před schody s nedůvěřivým pohledem. Dovnitř pod boží dohled se mi opravdu nechtělo. Popravdě mi z kostelů naskakovala husí kůže. Jako kdybych stále slyšela jekot své fanatické matky.

„Modli se, děvče, modli! A pros o odpuštění!“ křičela na mě jako šílená a tloukla do mě svými kostnatými pěstmi. Tváře mě pálily a z nosu mi kapaly kapky krve. „Modli se!“ křičela jako šílená, až jsem se před ní zamkla v pokoji. Netrvalo to ani hodinu a její Pán ji dovedl k další lahvi pálenky, které schovávala pod umyvadlem.

Daryl mi sevřel dlaň a pomohl mi překonat první schod. On věděl, proč nechci dovnitř. Znal mou matku, stejně jako já tu jeho. Jenže jeho matka mě maximálně párkrát polila krabicovým vínem, když tančila po pokoji. Zato ta má ho pokaždé oslovovala jako ďáblova syna a občas po nás hodila krucifix, když jsme dělali hlouposti na dvorku.

„Jsou to jen čtyři stěny a střecha.“

Přikývla jsem a následovala ho dovnitř. Uvnitř kostelík vypadal ještě menší, ale pro naši skupinu ideální. Složila jsem si své věci do kouta stranou od ostatních a na chvíli se posadila. Bylo příjemné moci na chvíli zavřít oči a nemuset si hlídat záda. Ostatní mezitím o něčem diskutovali a podle hlasů a tónu se Rick a Abraham hádali.

Škubla jsem sebou, když se někdo dotkl mého ramene.

„Hej, to jsem já.“ Darylův tichý hlas zazněl kousek od mého ucha. „Jen já.“

„Promiň,“ vydechla jsem s rukou na hrudi. Srdce mi divoce bušilo do žeber, až jsem se bála, že to musí slyšet. Zvlášť v kostele, kde snad každý slyší i vaše myšlenky.

„Jsi v pořádku?“ Posadil se vedle mě a podal mi láhev vody. „V noci v lese…“

„V pohodě. Byl to jen špatný sen. Už jsem v pohodě,“ usmála jsem se na něj a drcla do něj ramenem. „O co tam jde?“ zabrousila jsem pohledem k Abrahamovi a Rickovi, kteří stáli na nohou a vypadali, že si každou chvíli skočí po krku.

„Stačí jen dopravit Eugena do Washingtonu! Zachráníme tím tisíce životů!“ Abraham křičel téměř nepříčetně. „Eugene zná lék!“ Vyprskla jsem smíchy. Bohužel se to v kostele tak rozlehlo, že se všechny pohledy stočily ke mně. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a ignorovala je. „Pochybuješ snad, Joan?“ obrátil Abraham svou zlost ke mně.

„To by mě ani nenapadlo,“ zvedla jsem ruce v obranném gestu. A brala to jako uzavřenou věc. Nechtěla jsem s Abrahamem o tomhle diskutovat. Jenže on se nechtěl jen tak vzdát a vydal se směrem ke mně. Postavila jsem se, abych mu mohla lépe vzdorovat.

„Co jsi pro záchranu světa udělala ty?“ došel Abraham až ke mně a píchl mě mohutným prstem do hrudi. Neriskuj! „Co? Tedy krom podřezávání krků.“

Prudce jsem jeho prst odstrčila a měla co dělat, abych mu nevrazila pěstí. A to se mi Abraham ze začátku líbil. Věřila jsem tomu, že můžeme být přátelé. Ale nejspíš jen slepě šel za svým cílem do Washingtonu.

„Copak to nechápeš?“ píchla jsem ho prstem tentokrát já. „Nezáleží na tom, jestli lék je, a nebo není. Jestli bude, nebo nebude. Nezáleží!“ syčela jsem na něj tiše, ale výhružně.

„Nezáleží?“ zvedl velký zrzek obočí v nechápavém výrazu. „Aha, už tomu rozumím. Nech mě hádat. Tenhle svět…“ mávl kolem sebe rukou v obšírném gestu, „… svět bez pravidel, řádu a zákonů ti sedí. Jsi přesně ten typ člověka, co by dnes seděl v base, nebýt převratu.“

Skočila jsem mu po krku, ale Darylova ruka mě popadla v pase a zvedla do vzduchu, takže jsem jen hmátla do prázdna. Snažil se mě uklidnit, ale před očima jsem měla rudo. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo nakopat tomu hlupákovi zadek.

„Nechápeš to, že chodci, kousáči, plísňáci, mrtváci… říkej si jim, jak chceš, nejsou skutečná hrozba!“ křičela jsem po Abrahamovi nepříčetně.

„Tak co tedy?“ zatvářil se pobaveně, jako kdyby mě vyzýval. Pouč mě!

„Jsou to lidi, ty pitomče! Lidi jsou největší hrozba. Lidi jako Guvernér, Gareth a jim podobní. Proti nim ve Washingtonu lék nenajdeš!“ Vytrhla jsem se Darylovi a vyrazila z kostela ven. Krev se mi v žilách doslova vařila. Ruce se mi tak třásly vzteky, až jsem je musela zatnout v pěst a schovat do kapes.

„… že máš štěstí. Utrhla by ti koule,“ zaslechla jsem Darylův hlas promlouvat k někomu uvnitř kostela a zavření dveří. Chodila jsem za kostelem do kola a snažila se uklidnit.

Posadil se na malé schůdky a zapálil cigaretu. Udělala jsem ještě mlčky dvě kolečka a pak se posadila.

„Trochu mě vytočil,“ vydechla jsem a natáhla se pro nabízenou cigaretu. Párkrát jsem potáhla a vrátila mu ji.

„Ani jsem si nevšiml,“ řekl jakoby nic. „Glenn a Maggie chtějí jet s nimi.“

Prudce jsem zvedla hlavu. To byl přesně ten důvod, proč jsem se nechtěla do skupiny více a více zamotávat. Sotva jsem si někoho oblíbila, už se chystal odejít.

„A ty?“ zvedla jsem k Darylovi pohled.

„Ne,“ zavrtěl hlavou s podmračeným výrazem. „Ještě tu něco mám.“

Věděla jsem, na co myslí tím ´něco´. Beth. Věděla jsem, že ho to stále trápí, že ji chce najít. Neptala jsem se ho, jen jsem mlčky seděla a dívala se do ztemnělého lesa.

« Předchozí díl

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction