Osudová vánice 7 • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo byl onen tajemný útočník a co dokáže jedna špatně mířená střela?

12.12.2013 (17:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1257×

Přimrzla jsem na místě. Sníh, jenž mě udeřil do teplého oblečení a pokožky, začal břednout a sklouzával mi po zádech, což způsobilo chvění po celé délce páteře. Vlasy vzadu mi tvrdly stejně rychle, jak ve mně stoupal vztek. Ať tu kouli hodil kdokoli, je po něm!

Totálně. Úplně. Mrtvej.

„Sakra!“

Smrtící úsměv mi přejel po rtech.

Takže to byl Kiba, jo? Otočila jsem se, ruka mi vylétla hrozivě do vzduchu. Nahromadila jsem do pěsti chakru, připravená jí prásknout do země, když se přede mnou objevila jakási žlutá šmouha. Chakra zaťatou pěst okamžitě opustila, ale dráhu střely jsem již nemohla zastavit. Má pěst se střetla s Narutovou hrudí, až spadl s hlasitým žuchnutím do navátého sněhu.

„Uch,“ vzdychl Naruto.

Rychle jsem vedle něho poklekla, z dlaní mi sálala zelená chakra, začala jsem mu ohledávat hruď, jestli nemá nějaké zranění.

„Omlouvám se, Naruto.“

„Sakuro,“ zamumlal. Jeho hlas byl o oktávu nižší, jako by mluvilo malé dítě. Lezlo mi to na nervy, dokud jsem nezaslechla zbytek věty. „Čeká se od tebe, že s těmi sněhovými koulemi budeš bojovat. Házíš je po lidech a tým, co stále stojí, vyhrál. Proto se tomu říká koulovaná, Sakura-chan.“

No, připadala jsem si dost trapně, cítila jsem jemný růžový odstín zbarvující mi tváře. Tohle se mi vážně povedlo.

„Oh,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

Pomohla jsem mu ze sněhu, načež jsem si uvědomila, že ostatní shinobi naší generace sledují, jak pomáhám Narutovi z oblečení oprášit utkvělé vločky. Naruto se zeširoka usmál.

„Hele, lidi, vadilo by vám, kdybychom se přidali?“

Kiba váhavě postával, bál se, že bych ho mohla zranit. Ale vztek mě opustil s příchodem ohromujícího trapasu. Dokonce se zdálo, že i Neji ví, co je to koulovaná.

TenTen předstoupila dopředu, podívala se mi do očí a zatočila kunaiem na prstě.

„Jasně,“ zatrylkovala. Poté si položila ruku na bradu, zatímco tou druhou stále točila kunaiem. „Hm, teď bychom mohli mít trochu problém při rozhodování, kdo bude s kým.“

„No tak, TenTen! Není to tak těžké! Začni ty, já si vyberu po tobě,“ zasmál se Kiba. „Kromě toho, nezáleží na tom, koho si vybereš. Můj tým vám to natře.“

Nejimu vylétlo obočí vzhůru. V rychlosti jsem se podívala, kdo je u TenTen v týmu. Byl tam Neji, samozřejmě, Shikamaru a Chouji. Shino nebyl nikde k vidění. Zřejmě mu koulovaná nepřišla jako klidná činnost. Spěšně jsem očima přelétla Kibův tým, skládal se z něho, Hinaty, Ino a Leea.

Tmavovlasá vrhačka zbraní se jemně usmála. Pevně uchopila kunai a hodila ho mezi obě družstva. Uvědomila jsem si, že to má označovat prostředek bitevního pole.

„Dobře,“ uculila se TenTen. „Volím si…. Sakuru.“

Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepřekvapilo. Byla jsem si jistá, že si vybere Naruta. Usmála jsem se a postavila se vedle ní, nevšímala jsem si Kibova vítězného zavýsknutí ze skutečnosti, že získal Naruta. Pospíchali jsme každý na příslušnou stranu svého zákopu a schovali se za sněhovou stěnu, která už tam byla udělaná.

První sněhová kulička to všechno začala. Nebyla jsem si jistá, kdo ji hodil, ale škrábla mě po straně na hlavě. Zaječela jsem a chvátala ubalit další kouli, abych ji mohla hodit přímo do nebezpečné smrtící zóny. Příliš jsem se bavila na to, abych se starala, který tým vyhraje.

Rychle jsem sehnula hlavu, jak kolem mě proletěla další nebezpečně se jevící koule. Ještě že tu nebyl Kankuro, to bychom byli opravdu v maléru.

Zatajila jsem dech. Kankuro přece používá chakrová vlákna.

„Neji! TenTen! Shikamaru! Chouji!“ zašeptala jsem vzrušeně. Otočili se na mě, mírně se stáhli za sněhovou bariéru, aby se vyhnuli případným úderům.

„Nevím, jestli to bude fungovat, ale zkuste do těch koulí vložit chakru! Budeme schopní je udeřit tvrději a budeme mít jistotu, že se trefíme!“ Všichni poslušně přikývli a vrátili se k vytváření sněhových kouliček. Vložila jsem do sněhu trochu své chakry, doufaje, že dokážu ovlivnit dráhu letu, a poslala ho přímo na Kibu.

Trefa!

„Ah! Au…. Kruci!“ zasýpal, když ho sněhová koule udeřila do hrudi.

„Ano!“ zavýskla jsem nadšeně.

Dokázala jsem pomocí chakry manipulovat se směrem letící koule. Náhle se mi v hlavě zrodil nový nápad, uplácala jsem další čtyři koule.

„Lidi! Vezměte si tyhle a až vám řeknu, hoďte je po ostatních!“ Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že rozdávám instrukce, přestože byla kapitánem týmu TenTen. Bylo to mnohem zábavnější, než jsem si myslela.

Nastal čas úderu.

„Ted!“ zakřičela jsem hlasitě, zatímco jsem pěstí udeřilo do sněhu.

Tréninkovým hřištěm sedm zatřáslo menší zemětřesení a ninjové druhého týmu se zakymáceli, jak se snažili udržet rovnováhu. Neji, TenTen, Chouji a Shikamaru vyhodili své koule, z nichž svůj cíl našly pouze tři. Naruto se dokázal vyhnout Shikamarově hodu. Nejspíš proto, že ji jen líně hodil a nevložil do ní dostatek chakry.

Najednou mě přímo do hrudi trefila sněhová koule a já nemohla dýchat. Zatraceně, to bolí! Kvapně jsem vzhlédla a všimla si, jak se Naruto schoval za strom! Zavrčela jsem. Tohle si teda odskáče!

„Naruto!“ zaječela jsem a připravila si tři kuličky. První jsem naplnila smrtící dávkou chakry a poslala ji jeho směrem. Ale můj vztek zapříčinil, že jsem místo něho sundala již sestřeleného Kibu. Ten zavřískl bolestí, jak ho střela trefila do nohy. S takovým množstvím chakry bude mít do hodiny opravdu pěknou modřinu. Zbylé dvě koule jsem hodila po Narutovi, ale ani jedna ho nezasáhla.

Odfrkla jsem si, když v tu ránu mě kolem pasu ovinuly dvě silné ruce a zatočily mnou dokola. Naruto to udělal záměrně.

„Ksakru, Naruto! Polož mě dolů!“ zavolala jsem leknutím, intuitivně jsem vložila chakru do nohy a kopla jí do země. Způsobila jsem tím menší kráter, který byl připravený mě a Naruta spolknout. Ten zařval překvapením, nakonec ale udělal přesně opačnou věc, než v kterou jsem doufala. Jeho ruce mě objaly ještě těsněji a přitáhl si mě na hruď, aby mohl odskočit z rozbité země.

Konečně mě postavil na vlastní nohy, hrábla jsem po nějakém sněhu a vmetla mu ho do tváře. Překvapeně se zasmál, otočil se a chytil mi obě zápěstí před tím, než mě povalil do sněhu. Zatřásl hlavou, jeho nádherné oči mu rošťácky zajiskřily. Tváří se mu přehnal mazaný úšklebek.

„Sakura-chan, měla bys vědět, že nemám rád sníh ve tváři. Je studenej, a pokud nechceš, abych ti to provedl znovu, tak už bych to nedělal, být tebou.“

Odfrkla jsem si a jeho škleb se ještě rozšířil.

„Hele, vy dva!“ zahulákal Kiba. „Můžete si tyhle věci dělat někdy jindy? Tady jste na veřejnosti!“

Zatajila jsem dech, když jsem si uvědomila, v jaké pozici jsme se nacházeli. Obě Narutovy ruce svíraly ty mé nad lokty, měla jsem je těsně nad hlavou. Ležela jsem na zádech a jeho kolena, která měl rozkročená kolem mých boků, podpírala většinu jeho váhy. Tvář mi krvavě zrudla, stejně jako ta jeho.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction