Osudová vánice 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Sakura zaklepala u Narutových dveří...

26.11.2013 (09:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 440×

Doufala jsem, že touhle dobou bude už Naruto vzhůru, protože jsem mu chtěla něco dát (strávit s ním den, udělat mu jídlo, vzít ho ven), to bylo to nejlepší, na co jsem dokázala přijít.

Z druhé strany dveří se ozvalo reptání a já ucítila, jak se mi rozbušilo srdce. Nemohla jsem uvěřit, jaké množství adrenalinu se prohnalo mým tělem, dokonce ani strach u mě nevyvolával takovýhle pocit. Jednou rukou jsem si začala drtit tu druhou, doufaje, že to zabrání mému rozrušení.

Zaklepala jsem znovu.

„Už jdu! Už jdu!“ zaslechla jsem Narutovo unavené, rozespalé zavolání z druhé strany dveří. V mžiku se otevřely.

„Co to, sakra…! Sakura-chan?“ Jeho hlas se o stupeň snížil a pohled v jeho modrých očích byl najednou plný zmatku.

„Uh… Veselé Vánoce, Naruto?“ zkusila jsem. Do tváří se mi nahrnula červeň, když jsem si uvědomila celou situaci. Ani trochu mi nepomáhal fakt, že můj blonďatý kolega je bez trička a pouze v boxerkách. Tak jsem to zkusila znovu.

„Co se ti pokouším říct… jsou Vánoce, tak jsem ti přinesla dárek.“ Pravda, ani tohle nebylo o moc lepší.

„Ty jsi mi přinesla… dárek?“ Vypadalo to, že je tím úplně vyvedený z míry. Přikývla jsem a jeho tvář se viditelně rozjasnila. Unavené oči se mu najednou rozzářily a vypadal horlivě.

„Co mi dáš? Jaký je můj dárek?“

Tohle byla ta těžká část. Nevěděla jsem, jak to přesně vyjádřit.

„Já,“ vyhrkla jsem.

Vnitřní Sakura se mou neschopností opravdu skvěle bavila a teď se chystala rozesmát na plné kolo, tvář se mi ve vteřině zbarvila doruda.

„Počkat…! Ne… ne jako, že…! Mám na mysli… Myslela jsem… Oh, Bože!“ zabručela jsem a plácla se rukou do čela. Kradmo jsem se po něm podívala, jeho tvář byla téměř tak rudá jako ta moje. Bylo jasné, že to, co mi vyklouzlo z úst, pochopil stejně špatně, jako to vyznělo.

Po čase, jež se zdál jako věčnost, jsem to zkusila ještě jednou.

„Myslela jsem to tak, že můj vánoční dárek je, že s tebou strávím nějaký čas.“ Tak, tohle už bylo lepší. Ale červeň stále nemizela. Ani ta jeho, ale zdálo se, že je šťastný. Cítila jsem se líp, dokázala jsem ho rozveselit.

„Vážně? Můj vánoční dárek je strávit čas s tebou?“

„Jo, baka! Copak jsem to právě neřekla?“ Už jsem byla malinko naštvaná, tahle trapná chvíle nebrala konce. Naruto ale nemohl vypadat šťastněji. To byla na Narutovi jedna z dobrých věcí, nikdy nesoudil nikoho, dokud neukázal svou druhou stránku. Možná mám ještě šanci.

„Pojď dál, Sakura-chan. Ah… um…“ Asi si teprve nyní uvědomil, že má na sobě jen zeleno-modré boxerky, a okamžitě zčervenal.

„Jen mě nech, ať na sebe něco hodím, jo? Buď jako doma!“

Procházela jsem chodbou, všimla jsem si, že bíle vymalované stěny zdobí několik obrazů. Po pár metrech vedla chodba do obýváku a ten následně do kuchyňky. U jedné stěny v obývacím pokoji stál starý hnědý gauč, naproti němu byly dveře do ložnice. Věděla jsem to, protože mě tam vzal, když jsem byla nemocná.

Sedla jsem si na pohovku, v tu chvíli jsem si vzpomněla na tričko a trenky, které jsem držela v ruce a zapomněla jsem se o nich zmínit. Byla jsem asi fakt mimo.

Bylo půl sedmé, v tuhle hodinu obvykle vstávám. Na to, že už jsem byla nějakou dobu vzhůru, jsem se necítila ospale nebo unaveně. Dnes to byla výjimka.

„Narutovi to v těch šortkách slušelo,“ komentovalo mé podvědomí. Musela jsem souhlasit. Ačkoli byly pravděpodobně z doby, kdy byl mladší, vypadal dobře.

Předmět mých myšlenek se pohyboval v kuchyni, v rychlosti si ještě zapínal rovné černé tričko s dlouhými rukávy. To měl přetažené přes své oranžové tříčtvrteční kalhoty, konce nohavic byly ohrnuté a částečně zakrývaly černé sandály. Rozježené vlasy mu padaly do tváře. Jeden z pramínků mu zasahoval až do jeho azurově modrého oka. Zahnala jsem neukojitelnou touhu vstát a zabořit mu do těch neposedných vlasů prsty. Srdce mi v hrudi poskočilo. Rychle jsem upřela zrak na něco jiného a náhle jsem si všimla neuvěřitelného nedostatku vánoční výzdoby. To neslaví Vánoce?

„Naruto,“ začala jsem, „proč nemáš žádnou vánoční výzdobu?“ Jakmile mi ta slova vyklouzla z úst, přála jsem si, aby se to nestalo. Zarazil se, přes obličej se mu přehnal další bolestivý pohled. Oči mu povadly a smutně se zadíval do země. Apaticky pokrčil rameny.

„Nemám peníze,“ zamumlal. „Kromě toho, stejně se mnou nechce nikdo trávit svátky.“

Přiškrcený vzdech se mi vydral z krku. Před tím, než jsem si to uvědomila, odpověděla jsem.

„Ty jsi s nikým nikdy netrávil Vánoce? Proč? Já… Jak..?“ Byla jsem tak naštvaná, že jsem nestvořila kloudnou větu. Nezlobila jsem se na něho, byla jsem naštvaná na sebe, na všechny ostatní, co prohlašují, že mají „srdce Vánoc“, a nikdy mého osamělého týmového kolegu nepozvali. Znovu svěsil ramena.

„Příležitostně jsem šel se staříkem na večeři. Myslím Sandaime Hokageho.“

„On ti nikdy nic nedal?“ Hlas se mi chvěl. Bože, jak já jsem si přála, abych bývala Narutovi věnovala víc pozornosti!

„Hm, říkával, že můj dárek je rámen nebo že mi pomůže s tréninkem. To nebylo příliš často, protože většinou na to byla venku zima…“

Alespoň… alespoň, že náš Sandaime byl k Narutovi milý a něco pro něho udělal.

„To byly dárky, Naruto,“ zašeptala jsem.

„Vždycky… když jsi byl se Sandaimem, byly to tvoje dárky.“

Přes obličej se mu přehnal široký úsměv, ale já jsem se dokázala jen ušklíbnout. Ani já jsem ho nebrala. Nebyla jsem lepší než ti zatracení vesničané, nezkoušela jsem to. Nyní jsem si zoufale přála, abych si ho všimla dřív. Mé smaragdové oči se zabodly do jeho azurově modrých a on si přede mě náhle klekl.

„Sakura-chan? Můžu tě znovu požádat o misku tvého vynikajícího rámenu?“

Usmála jsem se a přikývla, ačkoli jsem si tiše pomyslela, že by měl jíst i něco jiného než všechny tyhle kalorie. Naruto radostně vykřikl, když jsem vstoupila do kuchyně. Rychle jsem dala vařit vodu a snažila si vzpomenout, jaké koření jsem použila, když jsem rámen vařila posledně.

Sedli jsme si a povídali, i když o ničem určitém. Bylo to hezké a jednoduché, nic nebylo trapné. Měla jsem z toho dobrý dojem, Naruto byl jeden z mých dobrých přátel a chtěla jsem, aby to takhle zůstalo. Nechtěla jsem, aby mezi námi bylo něco trapného, o čem bychom nemohli mluvit, aby byl náš vztah normální. Sakra, nezměnilo by se nic, ani kdyby byl můj přítel (stejně bych ho praštila a dohadovala se s ním, kdyby udělal něco hloupého).

Najednou mě Naruto čapl za ruku a táhnul mě ven ze svého bytu. Zřejmě zaslechl něco, co já ne.

Poté, co se ujistil, že zamkl dveře, jsme vyběhli z bytu do té zimy. Táhl mě za sebou, dokud jsme se nedostali na tréninkové hřiště sedm. Krajina se změnila od té doby, kdy jsem ji viděla naposledy, a nebylo to jen kvůli sněhu.

Po každé straně byly zasněžené záhony s růžemi, několik jsem jich zahlédla, jak trčí ze sněhu.

Zčistajasna mě do ramene zasáhla bolestivá rána.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction