Osudová vánice 10 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak Naruto zareaguje na Sakuřino přiznání citů? Je tu poslední díl této povídky, snad se vám líbila a přečtete si ode mě i něco dalšího...

27.01.2014 (16:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 700×

Neměla jsem v úmyslu vyhrknout zrovna tahle vyznávající slova, oba nás to šokovalo. Narutova tvář byla dokonce překvapenější než ta má. Nedokázala jsem zabránit studu, který se mi zračil v obličeji. Náhle byly blonďákovy ruce na mém krku, přitáhl si mě k sobě na další polibek a mně trvalo jen malou chviličku, než jsem mu pusu opětovala.

„Ty… ty mě máš ráda, Sakura-chan?“ Jeho hlas zněl pěkně nedůvěřivě.

„Jo,“ zamumlala jsem.

Ruce kolem mě se semkly v ještě hlubší objetí a já jsem ty své pomalu obtočila kolem něho. Bylo to hodně podobné tomu objetí, které mi dal předtím, ale tentokrát bylo vyplněné takovým obrovským množstvím lásky, že jsem ji dokázala cítit. Mamka s taťkou mě taky objali tu noc, kdy jsem se z Narutova bytu vrátila domů, ale nebyl to ten samý druh objetí. Nebylo v tom tolik vřelosti.

Najednou se Naruto odtáhl.

„Já zapomněl. Sakura-chan, otoč se a zavři oči.“

„Cože?“ Zpočátku jsem na něj jen rozpačitě hleděla, potom se můj pohled změnil v podezíravý, ale stejně jsem se na gauči otočila. Zavřela jsem oči jen malou chvilku před tím, než jsem ucítila, jak mi něco jemně dopadlo na hruď. Nebylo to těžké, spíš to vypadalo na… řetízek?

„Otevři oči, Sakura-chan.“

Jeho horký dech mi ovanul krk, až mi po celé délce páteře přejela mrazivá vlna adrenalinu a srdce se prudce rozbušilo. Tohle mi musí přestat dělat. Jinak nevím, co by se mohlo stát!

Shlédla jsem na dekolt a z mých, nyní dokořán otevřených úst se vydral vzdych plný překvapení.

„Jak…?“ zeptala jsem se.

Naruto jen pokrčil rameny, já jsem se znovu zadívala na řetízek. Byly na něm vedle sebe dvě třešně a tři lístky, které je obklopovaly. Přívěsek byl malý, ale já jsem zvládla jasně rozpoznat každý jeho vrytý detail. Byl zajímavě zvýrazněný zlatem, z přívěsku vedl jemný řetízek, jenž mi celou tu nádheru držel na krku.

„Je překrásný,“ zašeptala jsem, když jsem si setřela slzy deroucí se z dojetím zalitých očí.

Najednou se mi v hlavě rozezněla myšlenka, kolik ho to muselo stát, ale podařilo se mi ji odsunout stranou. Nezáleží na tom, jestli ho to stálo jeden dolar nebo tisíc. Pomyšlení na to, že jsem já dostala něco tak krásného, mě hřálo u srdce, nemohla jsem si pomoct a rozplakala se. Zdálo se, že si toho taky všiml.

„Sakura-chan,“ řekl jemně a otočil si mě proti sobě.

„Nemusíš brečet, dal jsem ti ho, protože tak krásná dívka, jako jsi ty, si to zaslouží.“ No, to je opravdu řešení, které mě utiší! Z očních koutků mi začalo proudit ještě víc slz a vrhla jsem se Narutovi kolem krku.

„Moc se mi líbí, Naruto,“ špitla jsem. Snažila jsme se do slov díku vložit tolik citu, co to jen šlo. „Opravdu se mi líbí. Moc ti děkuju.“

„Není zač, Sakura-chan.“

Odtáhl se trochu zpátky, aby mohl oběma palci setřít slzy zanechávající na lících zmáčené cestičky.

„Můžu… smím tě znovu políbit, Sakuro?“

Překvapilo mě, že mi u jména vypustil příponu „chan“, začervenala jsem se, ale odpověděla: „Ne.“

Bože, znělo to pěkně zuboženě! Zatracený slzy!

„Byla bych radši, kdybys mě místo té otázky rovnou políbil.“ No, aspoň jsem se tentokrát tvářila vážně. Kéž bych se teď jen byla schopná zbavit pověsti vesnického ubulence…

Náhle se na Narutově obličeji objevil široký úsměv, nahnul se, aby mohl přitisknout své rty na mé. Pousmála jsem se, když jsem mu rukama prohrábla divoké blond vlasy, a ucítila jsem chvění, které se mi rozeznělo v končetinách ve chvíli, kdy mi zabořil ruce do růžových pramínků.

Pootevřela jsem ústa, abych se rychle nadechla alespoň trošky vzduchu, ale byla jsem překvapená, když jsem na rtech ucítila Narutův jazyk, jemně si žádající o vstup. Omračující touha se mi jako požár rozlila tělem, zatahala jsem Naruta za vlasy, abych si ho přitáhla blíž. Jeho ruce sklouzly níž a nyní mě těsně objímaly kolem pasu, jako kdybych mu nemohla být dostatečně blízko.

Zdálo se to jako hodina, když jsme se od sebe nakonec odtrhli, oba jsme sotva popadali dech. Malinko jsem se od něho odsunula, bála jsem se, co by se dalšího mohlo stát.

„Počkej,“ poprosila jsem, „jdeme na to moc rychle.“

Naruto měl na tváři podobný výraz.

Věděla jsem, že na mě čekal opravdu dlouho, ale nechtěla jsem věci uspěchat.

„Souhlasím.“

Přikývla jsem, stále divoce oddechujíc. Potom se mi hlavou prohnala další myšlenka.

„Naruto, když jsem ti dělala ramen, měl jsi identicky podivný výraz…“ Naruto se jedním prstem nesměle poškrabal na tváři.

„No… hm... bylo pěkný mít někoho v bytě. Já… nebyl jsem už tak sám. Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, že tu jsi se mnou. A potom jsi pro mě udělala ty věci… Nikdy předtím pro mě nikdo nic neudělal. A… Já…“ Jeho tvář trošku zčervenala a stydlivě se na mě podíval. „Myslel jsem si… myslel jsem, že v mým oblečení ti to moc sluší.“ Zasmála jsem se. Tak takhle je to! Hm, jeho oblečení bylo vážně pohodlné.

„Děkuju ti.“

Najednou jsem zvážněla. Pokud to půjde, chtěla bych zkusit být tady pro Naruta, když tu pro něho nebyl nikdo jiný. Věděla jsem, že se ho snažili potěšit Iruka-sensei a Sandaime, to ale nebylo to samé.

„Slibuju.“ Rukou jsem ho pohladila po tváři. „Slibuju, že když budeš chtít, abych ti udělala snídani nebo rámen nebo večeři, prostě cokoli, udělám, co je v mých silách, abych tu pro tebe byla. Souhlas?“

Rozlil se mu po obličeji ten největší úsměv, jaký jsem kdy viděla.

„Souhlas,“ usmál se, potom se přiblížil a na stvrzení slibu mě něžně políbil.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction