OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Osudová vánice 1

22.09.2013 (09:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1764×

Zima.

Zima bylo jediné slovo, které mi v danou chvíli přicházelo na mysl. Můj mozek postrádal inteligenci potřebnou k vymyšlení nějakého jiného, jež by vystihlo počasí, v němž jsem se neochotně plahočila. Neochotně, protože momentálně jsem byla ztracena ve vánici, a nikdo přesně nevěděl kde.

Měla jsem zabalené jen dvě lehké bundy a jedny jouninské kalhoty. Od kdy jsou vánice i v Ohnivé zemi?! Lehký sníh? To ano. Dva tři centimetry? Jistě. Ale nikdy ne vánice!

Od té doby, co se na Vánoce obvykle nedávaly mise typu A, B nebo C, jediné zbývající úkoly k plnění zůstaly D-Rank. Obnášely jednoduché práce jako hlídání dětí, něco, co vyžadovalo pouze jednu osobu. Vyžádali si mě, abych dohlédla na dva malé ninja chlapce poblíž hranic s Konohou. Ale kdo by si pomyslel, že bude na konci prosince sněžit?!

Dejme tomu, že sníh v tomto ročním období padával, ale tady, v Listové, nikdy předtím takhle hustě nesněžilo. Běžně to trvalo kolem třech hodin k ránu, mezitím vyšlo slunce a sníh roztál. Ne že by mi to vadilo. Nebyla jsem ten typ, co by měl sníh nějak extra v oblibě. Jo, bylo to fajn tak na pět minut, ale potom nastala zima (a tím nemyslím sychravo, nýbrž solidní vrstvu prašanu a mráz).

Hrdlem se mi znovu rozlehlo lehké zavrčení. Vypadalo to, že dnešek pro mě, Haruno Sakuru, nejsilnější kunoichi v Konoze, byl jedním ze smolných dnů… Uvízla jsem ve vánici. Normálně se nestávalo, že bych nedokončila ani tu nejtěžší misi, natož takovou jednoduchou, na kterou jsem byla přiřazená. Všichni se proti mně spikli!

Oklepala jsem se v bundě, která mi neposkytovala žádné teplo, pouze držela mrazivý sníh od mé pokožky. Sněžení se zhoršovalo a můj oděv byl prosáklý i do poslední nitky. Tělesné teplo rozpouštělo sníh, i vlasy jsem měla mokré a spadaly mi do tváře. Nebyla jsem si jistá, jestli můj systém vůbec vydával nějaké teplo. Cítila jsem se, jako by mě ten chlad celou spolkl.

Hlavu jsem obrátila k obloze, zamrkala jsem, jak mi sněhové vločky uvízly na řasách. Vztekle jsem zavrčela.

„To musí sněžit zrovna dneska? Musí sněžit, když Tsunade je jediná osoba, která ví, kam jsem šla, a nikdo… jiný… nemá ani páru?“ Byla jsem naštvaná. Oči se mi pomalinku zalévaly slzami, zaskřípala jsem zuby.

Proč jsem se jen musela vždycky rozbrečet? Ino se přece nikdy k slzám neuchylovala, Hinata taky ne, ačkoli ta zase dost omdlévala. Vsadila bych se, že pláč je aspoň o trochu lepší nežli nonstop omdlévání. I když v posledních dnech se nezdálo, že by Hinata upadala do bezvědomí. Já bych však z nějakého podivného důvodu pořád brečela.

Možná proto, že mě Sasuke nikdy neměl rád. Možná kvůli tomu, že pro mě Naruto neustále něco dělal. Možná proto, jak mě Tsunade málem zabila před tím, než jsem si uvědomila, že pláč nikam nevede. Pláč, pláč, pláč. Byla jsem takový ubulenec. Dokonce i v osmnácti bych neustále bulela.

Brečela jsem, když jsme s Narutem nemohli najít Sasukeho. Potom, když spolu ti dva bojovali, tenkrát jsem brečela kvůli oběma.

Mrazivý závan větru pronikl až do posledního vlákna mého oblečení. Krev mi nyní proudila pomaleji, a ačkoli mě to udržovalo od kompletního zmrznutí, dost to ztěžovalo mou motoriku. Pomalu jsem kráčela dál těžkým sněhem a tělo se mi nepřestávalo divoce třást. V tu chvíli jsem si uvědomila mocnou ruku smrti visící nade mnou.

Dost zvláštní, že první člověk prolítnuvší mi myslí byl Sasuke. V posledních dnech už jsem o něm tolik nepřemýšlela. Vlastně jsem na něho přestala myslet po tom, co se mezi ním a Narutem odehrála ta příšerná řež. Byla jsem u toho, i já jsem bojovala, tedy do té doby, než mě Sasuke udeřil chidorim. Nikdy bych neřekla, že by byl Naruto schopný se takhle rozčílit. Díky posledním zbytečkům chakry jsem dokázala zůstat při vědomí a sledovat ten děsivý zápas.

Naruto. Jeho krev byla všude,  avšak on se nevzdal. Oba se snažili zasáhnout toho druhého smrtícím úderem a ani jeden se nechtěl stáhnout a připustit svou porážku. Nakonec se to dostalo do bodu, kdy se Naruto a Sasuke ocitli v bezvýchodné situaci. Viděla jsem, jak Naruto couvl a pronesl, že s Uchihou už nechce mít nic společného, neunikl mi však ten malý, bolestný pohled vyslaný mým směrem. Možná byl Sasuke vděčný, že se Naruto konečně vzdal, i když jsem neměla zdání, zda-li jsem jeho důvod tak úplně chápala.

Můj bývalý týmový kolega pomalu, ale jistě opouštěl mé myšlenky, přestal být tím cílem, za nímž jsem šla. Místo něho jsem viděla Naruta, pravděpodobně díky tomu, jak silným se stal. Chtěla jsem být taky silná, věděla jsem, jak slabě musím vypadat v porovnání s mým hyperaktivním kamarádem. Neustále se učil nové a nové věci a tím se mi neuvěřitelně rychle vzdaloval, stejně jako tenkrát, když proti sobě se Sasukem bojovali na střeše nemocnice.

Ten hloupý blonďáček byl nyní jeden z nejchytřejších a nejsilnějších ninjů v zemi. Byla jsem docela ráda, že se nijak zvlášť nezměnil, ani jeho hyperaktivita se nezměnila. Shikamaru byl pořád nejchytřejší, ale líný. Já byla taky chytrá, ale ne dost silná. Naruto se vždy pyšnil chytrostí, když došlo na rychlé analyzování riskantních situací v boji. Občas se nechával unést vlastním vztekem, ale poslední dobou ho zvládal udržet na uzdě.

Zvláštní… že myšlenka na Naruta představovala jedinou věc, jež donutila moje ztuhlé končetiny k pohybu, jež mi bránila svalit se vyčerpáním na zem. Ne Sasuke, ne Tsunade, nebyli to ani moji rodiče, nýbrž Naruto. Ten shinobi, jehož srdce bylo příliš laskavé, než aby se díval, jak se někdo trápí, nebo aby někoho zabil. Ani toho, kdo se mu ošklivil. Chouji byl druhý nejhodnější ninja, kterého znám, ale neoplýval takovou sílou jako Naruto.

Svaly už mě neposlouchaly, ale věděla jsem, že jsem se jemně usmála. Ten přihlouplý blonďák uměl prosvětlit den každému, i když se o něm říkalo, že má tolik energie, že to snad nemůže být normální. Dokázala jsem si živě vybavit jeho úsměv a jak se chvěl nervozitou, když mě zval na rande. Najednou jsem se přistihla, jak si s tou myšlenkou pohrávám, a zůstala jsem stát jako přibitá. Ne, přece bych si s Narutem nevyšla. Byl to můj kamarád, společník… Přátelé takové věci nedělají, ne?

Rozechvělé nohy mě přivedly zpět do reality, potřebovala jsem se hýbat. Donutila jsem je k činnosti. Ale myšlenky si poletovaly někde úplně jinde. Přestože jsem měla veškeré lícní svalstvo zmrzlé, zamračila jsem se. Opravdu bych svolila jít s Narutem na schůzku? Byla to děsivá představa, nikdy jsem o to neměla nejmenší zájem, a teď, boře se ve sněhu, jsem myslela na to, že bych s ním možná chtěla strávit příjemný den.

Onemocněla jsem snad? Tyhle myšlenky… měly by mě rozzlobit nebo znechutit, ba naopak, cítila jsem takové zvláštní teplo, když jsem přemýšlela o čase v jeho společnosti. A pociťovala jsem takovou ostrou bolest při představě, že krvácí nebo bezmocně leží… nebo dokonce umírá. Co to se mnou je? MUSÍM být nakažená jakýmsi matoucím virem.. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že o Narutovi TAKHLE přemýšlím.

Jestliže jsem byla skutečně nemocná, neměla bych cítit jen chlad? Proč se mi chvěly prsty při představě doteku jeho kůže a žaludek mi rezonoval nervozitou z myšlenky na jeho nekonečně modré oči a divoké blonďaté vlasy?

Vyjekla jsem, když se mi nohy sklouzly po kameni ukrytém pod vrstvou sněhu. Čekala jsem, že bude studený, ale když má tvář dopadla na čerstvý prašan, cítila jsem se podivně pohodlně. Bylo to jako… teplo. Věděla jsem, že to znělo směšně, chtěla jsem pohnout rukama, abych mohla vstát, nešlo to. Ležela jsem tam jako nějaká ledová socha. Nohy se odmítaly hnout. Sníh začínal nasakovat i do posledního suchého vlákna šatstva, ale strach ze smrti, které jsem byla tak blízko, stále nepřicházel. Neuvědomovala jsem si to, protože jsem byla tak promrzlá a blízko podchlazení.

Z nějakého prapodivného důvodu mi zima ochromila mysl, takže jsem nemohla normálně uvažovat. Už jsem se neklepala. Byla jsem natolik promrzlá, že jsem v daný moment nic necítila a tělesná teplota se dál snižovala.

Náhle na mě dolehla ironie celé téhle situace. Ze všech možných způsobů, jak mohl shinobi zemřít, mně se to nestane v bitvě. Umřu prostě kvůli jedné vzácné vánici a na nedostatek vhodného oblečení. Nesnášela jsem se za to. Doufala jsem, že zemřu vznešeně, ale zima už ovládla rozum a vyčerpané tělo. Stěží jsem se usmála, jak se mi zavíraly oči, příliš těžké, abych je donutila znovu otevřít.

Smrti jsem se nebála. Slyšela jsem, že při umírání se vám před očima promítne celý život. A opravdu se mi zjevil před očima, ale bylo to jen spaní v útulné, teplé posteli. Objevily se přede mnou ty azurově modré oči, rozcuchané blond vlasy i tři drobné vousky. Srandovní… Už jsem nejspíš neměla všech pět pohromadě. Co by tu dělal….? podivila jsem se. Ale dál jsem se nedostala. Zahalila mě hustá mlha, teplota klesla ještě níž a já omdlela.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová vánice 1: