OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ostrov magie - 2. kapitola

22.09.2015 (09:00) • daninka2212 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 658×

„Vy se znáte?“ zeptal se Kian znechuceně. Tlačila jsem Nixonovi do hrudi a snažila se ho odstrčit, ale pořád se mi přisával na ústa. Nakonec povolil a já od něj utekla. Jemu se po tváři roztáhl úsměv.

„Vůbec, jenom mě velmi přitahuje. A, zlato, moc mě od sebe neodháněj. Jestli chcete nějaké věci do začátku, budeš teďka muset jít se mnou.“ Znechuceně jsem si odfrkla.

„Tak to ani náhodou.“ Vtom se přivalila veliká vlna a s ní i křik. Další?

„Poslední je tu,“ zaradoval se Nixon a sledoval nějakého kluka, jak tvrdě přistál na pláži. Taky chvíli kašlal a poté začal křičet. Nixon elegantně udělal pár kroků, zakryl kluka osuškou, jako nás ostatní. Byla jsem rozhořčená, nejen z té pusy, ale i z toho nevědomí.

„Co po nás chcete?“ vykřikoval kluk a z očí se mu valily slzy. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byla ve střehu. Cítila jsem nebezpečí.

„Drazí přátelé,“ vypískl Nixon a nadšeně zatleskal, „máte úžasnou moc. Stejně jako já. Naše drahá Salome je siréna – když začne zpívat, lidé by pro ni umírali. Náš statečný Kian má smrtící zrak, pár vteřin a můžete skončit v bezvědomí, možná i mrtví. A zde Josh má smrtící dotyk. Takže na toho bych moc nesahal. Všechny vás pojí jedno slovo.“

„Smrt,“ vydechla jsem. Nixon se široce usmál.

„Přesně tak, má milá. A protože jste nebezpeční pro společnost, budete chvíli žít v izolaci. Nechám vás odjet, ale až se naučíte ovládat své schopnosti.“ Kian zavrčel a probodával Nixona pohledem.

„Nemám smrtící zrak, nic vám to nedělá,“ rozčílil se. Nixon pozdvihl ruku a dotkl se vzduchu před sebou. Zlatý záblesk nás oslepil.

„Mám kolem sebe štít. Dokud vám nedovolím mi ublížit, jste proti mně bezbranní. Tak, a teď bych vás zde rád nechal, takže odejdu. Máte na výběr – buď budete strádat, o hladu, žízni a klepat se zimou, nebo Salome půjde se mnou. Vrátím vám ji, jenom bych si ji rád půjčil. Jenom na chvíli.“ Zaťala jsem zuby a všechny svaly se mi napnuly. Nebezpečí.

Ale už se začalo stmívat a teplota šla prudce dolů. Nevím, jak je to možné. Asi… magie. Udělala jsem pár kroků, ochotná se obětovat pro dva cizince. To nemívám v povaze, ale dělala jsem to i pro sebe. Nixon mi lehce položil ruku na bedra a odešel se mnou pryč. Ohlédla jsem se za kluky, kteří na mě oněměle zírali. Ani jeden z nich mě nezastavil.

Šli jsme lesem, Nixon ruku na mých bedrech a já srdce někde v krku. Dovedl mě k nádherné laguně, uprostřed které byl malý ostrůvek. Na něm byla hromada věcí – oblečení, sekyra, nože, plachta, myslím, že jsem zahlédla i sirky. Chtěla jsem k ní přeplavat, ale Nixon mě prudce stáhnul zpět.

„Nebude to zadarmo,“ upozornil mě. Rukou mi přejel po předloktí až k ramenu a chytil mě za krkem. Hlavu mi zvednul tak, abych mu koukala do očí. „Chci na oplátku něco z tebe.“ Nemusel ani říkat co. Podlomila se mi kolena a on mě na poslední chvíli chytil. Nejsem slaboch, ale strach mě tentokrát překonal.

„Sa-lo-me,“ protáhnul moje jméno. Políbil mě na krku a sjížděl níž a níž. Jeho ruce putovaly po mém těle, ale místo toho, aby ve mně vzbuzovaly touhu, bylo mi stále víc mizerně. Bylo to nechutné, chtělo se mi zvracet jenom z toho pomyšlení, že takový člověk, jako je on, mi dělá nejintimnější věci. Vždycky jsem myslela, že sex je z lásky. Teď mi došlo, že jsem si celý život lhala.

„V těch věcech jsou i brýle, ty dej Kianovi. Pak jsou tam rukavice, pro Joshe. A ty tam máš sponu. Dokud budete všechno tohle nosit, nebudete se moci navzájem zabít ani nic takového. Takže tak,“ usmál se.

Nechal mě ležet na zemi. Po stehnech mi tekla krev, aneb zbytek mojí úcty. Byla jsem fyzicky v pořádku, ale psychicky jsem nebyla schopná se ani postavit. Ležela jsem u té laguny a zírala nad sebe. Stromy, ptáci, nebe. Kéž bych měla křídla jako pták. Jediné, co jsem chtěla. Jediné, co jsem mít nemohla.

Doplavala jsem doprostřed laguny, roztáhla plachtu a nandala do ní věci. S tím jsem doplavala na břeh, dotáhla to na pláž a beze slova jsem to hodila klukům. Oba zaujala krev na mé osušce.

„Jsi zraněná?“ zeptal se ten druhý. Myslím, že ho Nixon jmenoval jako Joshe. Zavrtěla jsem hlavou. Kian jenom mlčky pozoroval oceán.

„Založte oheň,“ vybídla jsem je šeptem. „Jsou tam sirky, oblečení a zbraně. Taky jsou tam brýle, díky kterým se na nás budeš moci dívat,“ kývla jsem ke Kianovi, „a rukavice pro tebe. Já se půjdu projít.“

„Ta krev se odněkud musela vzít, jestli nejsi zraněná…“ začal Josh, ale Kian ho přerušil. Natáhl se po brýlích a upřel na mě svůj ostrý pohled.

„Znásilnil ji.“ Bez dalšího protahování jsem z hromady vytáhla jedny fialové šaty, volné, čistě letní, a vydala jsem se pryč. Došla jsem na jakýsi skalnatý výběžek do moře a dívala se na nebe. Slunce už zašlo a do mě se pustila zima. Oblékla jsem si šaty a zabalila se do vlhké osušky. Měla jsem nutkání začít zpívat, jenom abych vyzkoušela, jestli třeba vyplavou mrtvé ryby, ale neotevřela jsem pusu. I kdybych to udělala, nejspíš by ze mě nevyšla ani hláska.

Nebrečela jsem, nemluvila jsem, nemyslela jsem. Jenom jsem zírala do tmavomodré oblohy a snažila se zapomenout na každý odporný dotyk Nixonovy ruky. Na jeho znetvořenou povahu a nepřirozené oči. Vydala jsem se zpět na pláž, kde už byl zapálený oheň a kluci do něj beze slov zírali. Přisedla jsem si k nim a ohřívala si ruce.

„My tři a svět,“ povzdychl Kian. Jo. My tři a svět. Pořád mi byla děsná zima, tak jsem se zabalila do osušky.

„Je tam nějaké oblečení?“ zeptala jsem se. Josh mi přinesl pánskou mikinu.

„Tohle je tam asi nejteplejší.“ Vděčně jsem se na něho usmála a oblékla se. Mikina mi byla obrovská, visela na mně, ale teplá byla dostatečně. Nakonec jsme uvázali mezi dva stromy provázek, přehodili přes to plachtu a vytvořili tak provizorní stan.

Z oblohy se totiž zvolna začal spouštět déšť. Schovali jsme se a přikryli se jednou dekou, kterou nám Nixon daroval. Kluci mrzli, já mrzla, ale nikdo nepípnul. Pokoušela jsem se usnout, ale hlavou se mi honilo příliš mnoho věcí. Muselo se mi to ovšem povést, protože nad ránem mě vzbudil hlasitý zvuk. Někdo venku hrál na trubku.

„Vstávat, vojáci, tohle není dovolená,“ připomněl nám Nixon. „A teď tu velím já.“

Autor: daninka2212, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov magie - 2. kapitola: