Ostrov magie - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Salome se ocitne uprostřed oceánu. Na sobě má záchrannou vestu a v hlavě cizí hlas. Zmatená se za pomocí magie dostane na ostrov, ale ten nevěstí nic dobrého. Jak si s tím poradí?

09.09.2015 (10:00) • daninka2212 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 986×

Voda.

Cítila jsem ji všude. Zděšeně jsem otevřela oči. Něco není v pořádku. A téměř okamžitě jsem poznala co.

Plavala jsem v moři. Lépe řečeno jsem se topila. Začala jsem zběsile kopat nohama i rukama. Byla jsem sice nad hladinou, ale nejspíš bych radši byla utopená někde na dně. Byla jsem totiž uprostřed ničeho.

Moje tělo se vznášelo uprostřed nekončícího oceánu. Neviděla jsem žádnou pevninu. Nechala jsem se unášet, ale šlo to nějak moc snadno. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem nahá, ale měla jsem na sobě záchrannou vestu. Proč by mi ten, kdo mě sem odvezl, dal, sakra, záchrannou vestu? Myslela jsem, že mě prostě chce zabít.

Ječela jsem. I když jsem věděla, že mě nikdo nemá ani šanci slyšet. Pořád ve mně hořel malý plamínek naděje, ale opravdu tu nic nebylo. Propadla jsem pláči a nechala jsem se unášet vlnami. Umřu. Brzy umřu žízní nebo budu mít úžeh…

Musíš plavat, ozvalo se mi v hlavě. Nebyl to můj hlas. Byl to hluboký mužský hlas. A cítila jsem ho skoro hmatatelně. Bylo to nepříjemné. Ale poslechla jsem a udělala jsem pár temp. Ale pořád jsem nic neviděla, a tak jsem to rychle vzdala. Myslela jsem na svou rodinu, jestli mě postrádají…

Vyčaruj si motor, poručil mi opět hlas. Odfrkla jsem.

„Ráda bych uměla kouzlit, ale nejsem žádná magická bába,“ řekla jsem nahlas. Stejně tu nikdo není.

To máš štěstí, protože čirou náhodou čarovat opravdu umíš. Soustřeď se a vyčaruj si motor. Tak mě napadlo, že úžeh už nejspíš mám, když mám halucinace.

Nemáš úžeh. Soustřeď se a vyčaruj si motor. Nebo ti seberu tu vestu, vyhrožoval hlas. Byl najednou tvrdý. A děsivý. Nevím, proč jsem to udělala, ale pokusila jsem si opravdu motor opatřit… a nic se nestalo. Jak by mohlo, neumím čarovat.

Ale umíš! Ten výkřik v mé hlavě byl tak hlasitý, že jsem si musela stisknout spánky. Au. Jako bych měla těžkou kocovinu. Dál jsem se soustředila. A plula jsem. Cože?

Cítila jsem, že se hýbu, velmi rychle. Jak se to…? Začala jsem hystericky ječet a vzpírat se tomu, ale čím víc jsem se vzpírala, tím rychleji jsem plula. Byla jsem jako motorový člun. Bolelo mě všechno, měla jsem břicho do krve rozedřené od vody. A… písku.

Byl to prudký náraz. Ocitla jsem se na pláži. Začala jsem divoce zvracet vodu a písek, který se mi dostal při nárazu do krku. Ta vesta mi zůstala, ale jinak jsem byla kompletně nahá. Snažila jsem se zakrýt, protože jsem cítila něčí oči. Takhle zmatená jsem v životě nebyla.

Nevím, kde se ten ostrov vzal. Neviděla jsem ho, ale jakmile jsem se… rozjela, byl tu téměř okamžitě. Ano, další otázka – jak jsem se, krucinál, rozjela? To mi tak trochu vrtá hlavou. Ne trochu, šílím z toho. Opět jsem se dala do křiku a běžela jsem hlouběji do ostrova. Nic jsem nevnímala. V dnešní době je velmi málo nezmapovaných ostrovů, takže tu zajisté musí být alespoň miniaturní civilizace. Nenarazila jsem však ani na cestičku. Jako by tu v životě nebyl ani živáček. Propadla jsem zoufalství a sklíčeně jsem upadla. Tekla mi krev, měla jsem šíleně sedřené břicho, ale také nohy a nejspíš i obličej.

Zaslechla jsem výkřik. Jenom tichý, ale určitě jsem ho slyšela. Byl z pláže. Rozběhla jsem se zpět. Trvalo to jenom chvíli a ten výkřik jsem slyšela hlasitěji. Také jsem zakřičela. Cizinec to nejspíš slyšel, protože jsem do něj o malou chvíli později skoro narazila. Instinktivně jsem si zakryla intimní partie, on dělal to samé. Stejná vesta. Stejné poranění.

„Co tu děláme?“ vypadlo ze mě. Kluk zavrtěl hlavou.

„Nemám ponětí.“ Brečel. Já taky. Oba jsme si sedli a já se „zakryla“ takovým velkým listem. Následoval mému vzoru.

Snad se před sebou nestydíte, ozval se zase hlas. Kluk se chytil za spánky. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Ty toho chlapa taky slyšíš?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Snad se před sebou nestydíte,“ zopakoval kluk. Chytila jsem se za pusu.

„Co se tady děje? Někdo nám ovládá mozky. Co po nás chceš?!“ ječela jsem jako pominutá. Představila jsem si takové ty sci-fi roboty nebo mimozemšťany, kteří vám dají malou sondu do mozku a pak vás kompletně ovládají. Vztekle jsem se zvedla a běžela zpět na pláž. Tam jsem se podívala k obloze a ječela jsem. Nesmyslně, bez nějakého hlubšího mínění. Prostě jsem jenom ječela. Ten kluk přiběhl za mnou a přidal se. Oba jsme prostě ječeli a snažili se nějak dostat pryč.

A vtom se objevil. Chlap v obleku, tak čtyřicet let, a měl na sobě sluneční brýle. Popošel o kousek blíž a hodil nám osušky. Oba jsme se jimi zakryli, ale já jsem zase začala ječet.

„Nech si to na jindy, zlato,“ pronesl chlap nezúčastněně. Byl to on. Ten hlas, co jsem slyšela v hlavě. Věděla jsem na sto procent, že mám pravdu. „Teď vám povím pravidla hry. Když vy budete hrát podle pravidel, já budu taky hrát podle pravidel. Rozuměli?“

„Ty…“ zasyčel kluk a rozběhnul se k němu. Ale náhle se odrazil od… vzduchu? Jako by si před sebou ten muž vytvořil neviditelnou zeď. Sedla jsem si z toho na zadek. Doslova.

„Jste čarodějové. Ale ne žádní obyčejní čarodějové. Máte velmi oslnivé schopnosti. Ježiš, tohle je klišé. Prostě jste talentovaní jedinci, kteří potřebují zkrotit svojí sílu. A já jsem vás dostal za úkol koučovat. Rozuměli?“

„Ještě jednou se mě zeptáš ´rozuměli´ a zabiju se,“ pronesla jsem do vzduchu.

„Nezabíjej se, holčičko, ty jsi obzvlášť speciální. Dámy a pánové, dovolte mi představit slečnu Salome! Má dar sirén. Otevřeš pusu a nikdo ti neodolá. Pokud to však přeženeš, můžeš je chladnokrevně… zabít.“ Prudce jsem vyskočila na nohy, až se mi zamotala hlava. Zavrávorala jsem a snažila se utéct. Ale objevila se kolem mě ta stejná neviditelná zeď. Klaustrofobie. Uzavřený prostor. Nemůžu dýchat.

„V klidu, dýchej. Abych pána neurazil – Salome, dovol mi představit ti pana Kiana! Tenhle týpek dokáže způsobovat bolest pohledem. Takže ti nedoporučuju dlouhý zamilovaný pohledy z očí do očí – nemusela bys to totiž přežít.“ Kian sklopil zrak a zakryl si oči.

„A kdo jsi ty?“ zašeptala jsem.

„Stačí, když mi budeš říkat šéfe,“ řekl prostě a otočil se na patě.

„Řekla jsem, jak se jmenuješ?“ vykřikla jsem zoufale. Nevěřícně se otočil a probodl mě pohledem.

„Záleží na tom?“

„Na všem záleží,“ vydechla jsem. Popošel ke mně tak blízko, že jsme se skoro dotýkali čely.

„Nixon,“ špitnul. Děsil mě k smrti. Měla jsem po celém těle husí kůži. A co on neudělal? Políbil mě.

Autor: daninka2212, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction