OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » One Reason to Stay - 2. kapitola

06.10.2014 (12:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 759×

COLORADO SPRINGS, VELITELSTVÍ HVĚZDNÉ BRÁNY

Už třetí den trávila zavřená ve svém starém pokoji, obklopená stovkami složek s hlášeními narovnaných do komínků po celé místnosti. Protože chtěl O´Neill její přítomnost na základně držet pod pokličkou, prakticky ani nevycházela ven z pokoje. Jídlo i pití jí nosili do pokoje, a s výjimkou Carterové, která s ní strávila celé jedno dopoledne, si tu ještě ani s nikým nepovídala. Dvakrát denně také volala Jamiemu, ale vypadalo to, že je všechno v pořádku. Kdyby ho neznala, měla by pocit, že je rád, že se jí zbavil. Daniel byl očividně velmi dobrou náhradou.

Zrovna se probírala hlášením plukovníka Mitchella, což byl nový velitel SG-1. Vypadalo to na docela zajímavou misi, zejména proto, že se jí účastnil i Rodney McKay. Doktora neznala moc dobře, vlastně se s ním setkala všehovšudy dvakrát, ale udělal na ni dojem. Chyběla jí poslední stránka, když ji vyrušilo klepání na dveře. Poněkud hlasitěji zakřičela „Dále!“, rychle vstala a oprášila si kalhoty. Pak s překvapením objala Samanthu Carterovou.

„Sam, myslela jsem, že jste na průzkumné misi. Generál mi tvrdil, že se nevrátíte dříve než zítra ráno.“ Přesunula nějaké složky z křesla, aby si nově příchozí měla kam sednout.

„Generál nás odvolal o něco dříve. Tyal´c se vrátil se zprávami od spřátelených Jaffů, za patnáct minut máme schůzi v zasedačce. Jak jsi daleko s průzkumem hlášení?“

Sára ukázala na největší skupinu složek, válející se na posteli. „Tohle už mám za sebou, zbytkem se teprve prokousávám. Hodně se toho stalo, co jsem byla pryč. Až si tak říkám, jestli jsem neudělala chybu. Možná už to přeci jenom není pro mě. Tři roky jsem byla úplně mimo, bez jakéhokoliv tréninku. Zbraň jsem naposledy držela v ruce před čtyřmi lety. Začínám se toho docela děsit.“

Carterová sáhla po malém bločku, jehož stránky byly hustě popsané malým, leč úhledným písmem a strčila ho Sáře před oči. „Jasně, a proto máš detailní poznámky o každé misi. Hodnocení mise, týmu, nepřátel. Holka, kdyby ty jsi byla v našem archivu, milovali by tě až ve Washingtonu. Mimochodem, víš, že je to zakázané?“

„No jo, nemohla jsem si pomoct. Je to zlozvyk.“ Carterová se zasmála.

„Dobrý zlozvyk. Nespočítala bych, kolikrát nám tvoje poznámky zachránily život. Ale abych se dostala k tomu, proč tu jsem – generál tě chce mít u Tyal´cova hlášení. A pak tě vezmu na oběd do kantýny. Jsi tady zalezlá už moc dlouho.“ Sára si vzala notýsek a zamknula ho v zásuvce nočního stolku. Klíček si pak hodila do kapsy.

„Jack mi nařídil zůstat v pokoji. Oficiálně zatím ještě nejsem zpátky ve službě, takže mě tu asi nechce moc vystavovat.“

„Nemůžeš tu být zalezlá věčně. Navíc, celá základna už o tobě ví. Tady se nic neutají. Jo a doktorka Lamová ti vzkazuje, že se máš ještě dneska zastavit u ní, chce udělat nějaké testy.“

*

„Výsledky dopadly celkem dobře, ale ve vaší kartě jsem si všimla několika vyšetření kvůli arytmiím. Proč nemáte kardiostimulátor?"

„Když mi ho zkoušeli voperovat naposled, praskla mi žíla. Doktoři se bojí, že by to srdce nemuselo vydržet, takže mám místo toho tohle.“ Shrnula si levý rukáv a odhalila tak malý monitor, na první pohled vypadající jako náplast. Doktorka si to se zájmem prohlédla. „Je to bezdrátový srdeční monitor. Všechno posílá do mého telefonu a přes ten se to odesílá do počítače mojí doktorky. Nenašly jsme nic lepšího, co by nevyžadovalo zásah do těla. Asi už jste si všimla, že jsem poněkud křehčí zboží.“ Doktorka přikývla a něco si zapsala.

„No, vzhledem k tomu, že na Atlantidě zatím operátor pokrytí nemá, budeme to muset trochu upravit. Ale je to dobrá alternativa. Kdo je vaše doktorka?“ Sára si natáhla rukáv zpátky.

„Grace Rivasová. Nevím, jestli ji znáte, většinu kariéry strávila v Africe.“ Sáře neušel doktorčin udivený pohled.

„Ta Grace Rivasová, která provedla neproveditelnou plastiku srdce, a pacient se tak navzdory prognóze dožil dvaadvaceti let? Jistě že ji znám. Každý ji zná. Rivasová – jste příbuzné?“ Vyklopila to ze sebe tak rychle, že jí Sára div nemusela odečítat ze rtů.

„Grace je moje nevlastní sestra a ten pacient stále žije – bylo to moje srdce.“ Doktorka odmítavě zavrtěla hlavou a znova se podívala do karty.

„To není možné. Podle snímků nejeví vaše srdce známky operace. Ne, tohle není srdce po plastice.“ Sára se pousmála.

„Máte moji civilní složku, doktorko. Před čtyřmi lety jsem umřela při přestřelce s Jaffy. Povznesla jsem se, a když jsem se vrátila, moje srdce bylo skoro jako nové. Příznaky se začaly znova projevovat až před rokem. Ale kdybych neumřela, je možné, že dnes bych byla stále naživu. Tedy, pokud bych odešla z programu a našla nějakou méně náročnou práci.“

„Což byste pravděpodobně neudělala. Nicméně abych přešla k tomu, proč jste tady – zítra sem z Atlantidy dorazí doktor Beckett, aby vám vysvětlil, jak funguje lék, který by vám měl spravit srdce. Léčbu chceme nasadit co nejdříve, generál vás chce poslat ven, jak jen to bude možné. Jelikož jste ale první léčený pacient, nemáme tušení, jak dlouho bude celý proces trvat.“ Sára pozvedla jedno obočí.

„Takže jsem váš pokusný králík? O tom se zatím nikdo nezmínil.“

„Zatím nebyl v aktivní službě nikdo s tak život ohrožující nemocí. Jistě víte, že váš stav je považován za rizikový a v normálním případě byste už dávno seděla v letadle zpátky domů a tuhle konverzaci bychom nikdy neměly. Generál O´Neill je ale toho názoru, že pokud léčba zabere, budete pro tento program přínosem. To on vás sem protlačil. Původně byl ten lék vyvinut pro odlišné účely.“

*

Protože po obědě s Carterovou už její přítomnost na základně nebylo nutné tajit, druhý den ji na ošetřovnu zavolali přes rozhlas. Když slyšela svoje jméno, leknutím málem spadla z postele, kde do té doby nepřítomně zírala do stropu. Pořád jí v hlavě vězela slova doktorky Lamové o tom, že ji Jack protlačil do testování toho léku. Proč se tak usilovně snažil vrátit jí zpátky starý život?

„Podplukovníku Rivasová, rád se s vámi konečně setkávám.“ Potřásla si s doktorem rukou a oplatila mu pozdrav. Pak se posadila na jedno z lůžek a vyčkávavě se na něj zadívala. Nevšímal si toho a procházel papíry, pravděpodobně z její složky. Trvalo mu to asi tři minuty. Pak od nich vzhlédl a soustředil se na ni.

„Takže, podplukovníku, nejprve vám vysvětlím, jak jsme tento lék vyrobili, jak jej chceme použít a jaký to na vás bude mít vliv. Generál mi řekl, že už jste zběžně obeznámena s hlavní hrozbou v galaxii Pegasus, s Wraithy. Co o nich víte?“ Udiveně zvedla jedno obočí, ale odpověděla.

„Vyvinuli se z Iratuského brouka. Jejich fyziologie se podobá té naší, ale mají mnohem větší sílu, telepatické schopnosti na vysoké úrovni a neuvěřitelně velkou schopnost regenerace. Takovou, že nezemřou na přirozené stáří. Živí se energií, kterou vysávají z lidí a ti následkem toho zrychleně stárnou. Jejich sociální struktura je založená na podobném systému jako mají mravenci nebo včely.“ Zastavila se, když si všimla doktorova vykuleného pohledu. „Řekla jsem něco špatně? Jsem si docela jistá, že v jednom z hlášení je napsané, že..“

„Ne, ne. Páni, jako z wikipedie. Vážně jste si udělala domácí úkol, co? To jste četla úplně všechna hlášení…“ Teď přerušila zase Sára doktora.

„Hlášení všech členů týmů včetně jejich velitelů, hlavního lékaře, vedoucích biologů a jednoho z hlavních vědeckých pracovníků, doktora Zelenky, myslím? Doktor McKay to píše moc odborně a zdlouhavě a botaniky jsem vynechala, nikdy jsem tuhle část biologie neměla ráda.“ Doktor si při tom prohlášení div nepoklepal na čelo. Neznal nikoho, kdo by před příchodem na Atlantidu opravdu četl všechna předepsaná hlášení, a ona toho, alespoň podle vlastních slov, přečetla ještě mnohem víc – jakožto součást vojenského personálu měla povinnost si přečíst pouze hlášení velících důstojníků týmů. Pokrčila rameny.

„Je dobré vědět, s kým budu pracovat a taky znát možné hrozby. Divil byste se, jak snadno můžou i maličkosti zachránit život.“ Na to dokázal jenom přikývnout a dál to nekomentoval.

„Tak tedy, jak jste dobře poznamenala, Wraithi disponují neuvěřitelnou regenerační schopností. Dokázali jsme odebrat buňky, které jsou u tohoto procesu přítomny a z nich pak vyrobit látku, kterou vám píchnu. Jakmile se dostane k vašemu srdci, měla by mu díky regeneračním buňkám pomoci s opravami, abych to tak řekl. Je to něco podobného, jako kdybychom do vás vpravili nanity, ale tohle je na biologické úrovni. Nemusíte se bát, je to naprosto bezpečné. Buňky jsme pečlivě izolovali a v jedné dávce jsou v tak malém množství, že vám nemůžou nijak ublížit. A protože naše složení krve se od Wraithů liší, nebudou se mít na co navázat a časem odumřou. Pokud bude tento pokus úspěšný, postup budeme pravidelně opakovat, dokud se vaše srdce nezregeneruje úplně. Doktorka Lamová mě informovala o vašem srdečním monitoru. Ten přizpůsobíme, abyste jej mohla mít i na Atlantidě a s jeho pomocí vás budu moci hlídat. Také budete muset pravidelně podstupovat kontroly a testy, především musíte podstoupit zátěžový test, než vás budu moct pustit na misi. Máte k tomu nějaké otázky?“

„Takže mi nehrozí, že se začnu měnit v křížence toho brouka jako nedávno jeden z vašich lidí? Jak se jenom jmenoval…“

„Myslíte podplukovníka Shepparda? Ne, to ne. Máme to všechno pokryté, nemusíte se bát. Samozřejmě se mohou projevit nějaké vedlejší účinky, ale jelikož jsme to na lidech ještě netestovali, nevíme jaké. Proto vás taky budu pečlivě monitorovat. A pokud si něčeho všimnete sama, musíte to okamžitě nahlásit.“ Se zadumaným výrazem přikývla.

„Jak dlouho to bude trvat, než mě uschopníte pro práci v terénu? Jack...“ zarazila se, když si uvědomila, že jej jmenovala křestním jménem. Odkašlala si, aby to zakryla. „Generál O´Neill mě chce do měsíce poslat na Atlantidu. Musím do té doby sestavit tým a ráda bych je vzala několikrát ven, abych si otestovala jejich schopnosti. To nějakou dobu zabere, zvlášť pokud je proces schvalování cvičných misí tak dlouhý, jak si pamatuju.“

„No, zítra bych vám chtěl dát první dávku léku. Potom vás budu minimálně týden monitorovat, a pokud vše půjde dobře, podstoupíte zátěžový test. Podle jeho výsledku uvidíme, jestli je vaše srdce schopné vydržet stres a fyzickou zátěž provázející bojovou misi. Pokud to dopadne dobře, uschopním vás. Takže minimálně dva týdny ještě nikam nepůjdete.“ Povzdechla si. Minimálně dva týdny. To znamenalo, že bude mít maximálně čtrnáct dní, aby uchazeče otestovala v akci. To bylo zatraceně málo.

„Dobře, doktore. Jak přikážete. Monitorovat mě můžete na dálku, že? Chtěla bych ještě nějaký čas strávit s bratrem, a jelikož na základnu nemůže, chci na pár dní do města.“ Beckett přikývl.

„Až zítra přijdete na první injekci, můžu vám dát bezdrátové monitorovací přístroje. Ale musíte být neustále na telefonu, kdyby se něco stalo. A pokud možno předem hlásit jakoukoliv neobvyklou aktivitu, kterou budete mít v plánu. Předpokládám, že doktorka Lamová už si vyžádala veškeré složky od vaší civilní doktorky?“

*

Musela volat hned třikrát, než jí zvedl telefon. Podle rychlého, nesrozumitelného pozdravu a sípavého dýchání, které slyšela v pozadí, běžel sprintem. Usmála se. „Ahoj, Jamie, tady Sára.“ Chvilku mu trvalo, než odpověděl, ale nadšení zaznívající v jeho hlase ji potěšilo.

„Sáro, ahoj. Nevěřila bys, co se právě stalo. Víš, jak máme v kuchyni ten kohoutek, co věčně protýká? Zapomněl jsem to Danielovi říct, a když šel umývat nádobí a chtěl vytáhnout hadici, utrhl ho. Je zmáčený od hlavy až k patě, a kuchyň vypadá jak po potopě. Což jsem ti asi říkat neměl.“ Nadšení pomalu přešlo do lehce provinilého tónu. Nechápavě zakroutila hlavou. James moc dobře věděl, že dřez v přízemní kuchyni se vůbec nemá používat, dokud to opravář nespraví. Bylo mu sice už skoro osmnáct, ale občas se choval jako osmileté dítě.

„Takže dům ještě stojí? To jsem ráda. Ale o tu kuchyň se postaráš, a sám, jinak ti utrhnu hlavu.“ Ačkoliv překryl mikrofon, slyšela, jak se rozesmál. „Jamie, měla bych pro tebe takový návrh. Budu teď mít pár dnů volno, ale pak budu muset na dlouhou dobu odjet. Tak jsem si říkala, jestli bys nechtěl na těch několik dní přijet za mnou do Států. Musím sice zůstat ve městě, ale myslím, že bychom si to dost užili i tam. A Daniel by určitě nic nenamítal, kdybychom mu chvíli okupovali byt.“

„Děláš si srandu? No jasně! Prázdniny ve Státech jsou v mojí top desítce na tohle léto. Řeknu to Danielovi.“ Dřív, než to stihl položit, vyhrkla: „Ne, ne, s Danielem si promluvím já. Dáš mi ho k telefonu?“

*

„Sáro, jsi tady?“ Daniel Jackson za sebou potichu zabouchl dveře do bytu. Musel se pousmát, když si uvědomil, že se ve vlastním bytě chová tak trochu jako zloděj. Opatrně našlapoval a nahlížel do každé místnosti, jako by si obhlížel svůj cíl. Ve skutečnosti ale hledal Sáru. Protože s Jamiem určitě nebyla – před chvílí s ním mluvil – a na základně taky ne, předpokládal, že bude doma. Zbývala mu jedna poslední místnost, její pokoj. Co nejtišeji pootevřel dveře – jako jediné v celém bytě vrzaly – a nahlédl dovnitř. Ležela na posteli a lehce se třásla. Špatnými sny to ale nebylo, tvář měla vyrovnanou, tak, jako nikdy, když byla vzhůru. Až po chvíli si uvědomil, že jí asi bude zima – byla oblečená jenom v teplácích a tričku, přestože byla půlka ledna a v bytě se příliš netopilo. Přehodil přes ní tedy deku a zase se vrátil do obýváku.

Tam si vytáhl knihu a posadil se s ní na gauč. Jakmile se začetl, absolutně ztratil ponětí o čase, a tak se zpátky do přítomnosti vrátil, až když už se setmělo a začalo se mu špatně číst díky nedostatku světla.

*

Ani nevěděla, kdy si šla lehnout, ale když se vzbudila, byla už tma. Přes sebe měla přehozenou deku, kterou nepoznávala. James nebo Daniel už tedy museli přijít domů. Rozespale se zvedla z postele a doklopýtala do obýváku, kde ji uvítaly jen tma a ticho. Zamračila se, ale pak uslyšela rámus z kuchyně. Zamířila tedy tam.

Daniel se skláněl nad něčím na sporáku a tiše si pobrukoval. V tak dobré náladě byl málokdy.

„Co bude dobrého?“ S pobavením sledovala, jak upustil vařečku do hrnce a z něj vystříkla voda.

„Sáro, ty jsi jako duch. Vůbec jsem tě neslyšel.“ Usmála se.

„Kdybys prošel mým výcvikem, byl bys na tom stejně. Pořád nechápu, proč jsi to ještě neudělal. Pořád bys dělal to samé, ale jako voják bys měl mnohem vyšší plat. A po těch letech už to vlastně všechno znáš. Stačilo by ti jenom udělat testy.“ Naklonila se nad hrnec a přičichla.

„Mňam, svíčková. Něco slavíme?“ Neušel jí tajemný úsměv, který mu přelétl po tváři. Už už se nadechovala k protestům, ale umlčel ji.

„Zavři pusu i oči a počkej chvilku.“ Věnovala mu podezřívavý pohled, ale poslechla. Cítila, jak se o ni otřel, když se kolem ní natáhl. Celým tělem jí proběhlo příjemné mrazení. Pak ji chytil za obě ruce a otočil ji k sobě. „Můžeš otevřít.“ Před očima měla papír s velkým tučným nápisem Uschopnění do aktivní služby a pod ním se už menším, ale stále tučným písmem skvělo její jméno. „Jsi oficiálně zpátky.“ Vyjekla radostí a skočila mu kolem krku.

„To je skvělé. Už mám vytipovaných několik lidí do týmu, vymyslela už jsem i celou cvičnou misi. Musím napsat žádost o schválení, ale… budu mít vlastní tým!“

ATLANTIDA, GALAXIE PEGASUS

Doktorka Weirová vzhlédla od stolu, když se ozvalo krátké zaklepání. S lehkým úsměvem pokynula veliteli vojenské části expedice, aby šel dovnitř.

„Posaď se, Johne.“

Protože mu neušel její vážný výraz, jako první jej napadlo, že se něco stalo. A taky se hned zeptal. „Stalo se něco, Elizabeth?“

„Ne, ne tak docela. No, abychom se v tom nemotali – vedení konečně vyslyšelo naše žádosti o další personál. Naštěstí pro mě posílají dostatek civilistů, abychom doplnili nevojenskou část personálu do plného počtu. Naneštěstí pro tebe, posílají pouze dvanáct vojáků, z toho čtyři tvoří tým, který si sestavuje jejich velitelka, Sarah Rivasová. Je ti to jméno povědomé?“ Po záporném přitakání mu podala jednu ze složek, které měla na stole. Oproti těm ostatním na hromádce, ze které ji vzala, byla tato velice tenká. Sheppard ji otevřel, chvilku si ji se zájmem prohlížel a pak ji podal zpátky Elizabeth.

„Její poslední záznam je z roku 2004. Kde byla od té doby?“

„Na to jsem se taky ptala. Utajené záznamy. O´Neill se za ni osobně zaručil, ale přesto mi na ní něco nesedí. Ty jsi velitel. Zkus se poptat tvých lidí, kteří v té době sloužili na základně, jestli o ní něco neví. Třeba budeš mít víc štěstí než já.“ S tím jej propustila.

* 

O několik hodin později seděl podplukovník John Sheppard v jídelně spolu s Rodneym a Teylou a nepřítomně se šťoural v jídle. Navzdory prvotnímu dojmu neustále přemýšlel nad ženou, která bude brzy velet jednomu z atlantických týmů. Jeho roztržitosti si nakonec všimli i Rodney s Teylou. Po tiché výměně názorů, kdo by jej z toho měl vytrhnout, si nakonec Rodney odkašlal, aby upoutal jeho pozornost. Pokus nezabral, proto ho oslovil přímo.

„Ehm… Johne?“ Sheppard se k němu s ne zrovna přítomným výrazem otočil.

„Hm?“

„Děje se něco? Za celou dobu jsi ještě neřekl ani slovo.“ To jej konečně probralo. Zavrtěl hlavou, aby se trochu vzpamatoval a otočil se k Rodneymu.

„Ne, ne, všechno je v pohodě. Hm… tedy, říká ti něco jméno Sarah Rivasová?“ Jeho kamarád okamžitě nasadil svůj Nerušit-přemýšlím výraz a na několik vteřin se mezi nimi opět rozhostilo ticho.

„Rivasová, Rivasová… jednou jsem pracoval s Rivasovou, jak jen se sakra jmenovala… taková menší černovláska, opravdu pěkná, a taky po čertech chytrá. Elena! Jasně, Elena. Ale Sarah Rivasová… ne, myslím, že ne. Nemáš náhodou fotku? Tváře si pamatuju líp než jména.“ Sheppard vytáhl svůj tablet a chvíli něco hledal. Pak před Rodneyho strčil první stránku z jejích záznamů, která obsahovala i fotku. Rodneyho tvář se rozsvítila jako vánoční stromeček.

„No jasně, tuhle znám. Pracovala v SGC. Páni, narozena 1980. Teda, vždycky jsem si říkal, že je na program trochu mladá, ale že až takhle… Účastnila se hlavně diplomatických misí, vystudovala mezinárodní právo nebo něco takového. Vedla vyjednávání s Goual´dkou jménem Bastet. Po smrti manžela se připojila k SG-1, a to bylo naposledy, co jsem o ní slyšel. Když jsem pak byl znova na základně, už jsem ji tam nepotkal. Upřímně mě nikdy nenapadlo přemýšlet, co se s ní stalo.“ Vzal tablet Sheppardovi z rukou a otočil se někam za sebe. Když se Sheppard otočil stejným směrem, Rodney už volal na Lornea.

„Majore, máte chvilku?“ Lorne se zastavil a poté, co něco pošeptal blondýnce vedle sebe, se vydal k nim.

„Pane.“ Pokynul směrem k Sheppardovi a pak věnoval pozornost obrázku, který mu McKay strčil před obličej. „Podplukovník… Rossová? Byla v SG-1. Pamatuju si ji z několika misí.“ Zmateně se rozhlédl po ostatních.

„Rivasová, podplukovník Rivasová. Víte o ní něco, majore?“

„Rivasová, to je ono. No, ani ne. Vím, že byla několik měsíců v SG-1, po návratu doktora Jacksona měla vlastní tým a pak se po ní slehla zem poté, co na P3X-666 utrpěla vážná zranění v přestřelce s Jaffy. Tehdy to byl na základně jeden velký zmatek. Od té doby už jsem o ní neslyšel.“ Sheppard se zamyslel. O přestřelce se v její složce nic nepsalo.

„Díky, majore. Můžete jít.“

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek One Reason to Stay - 2. kapitola: