OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Oheň a voda 23. kapitola

03.07.2012 (10:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1868×

23. Ticho

Postel se jemně prohla, ale i to Ell vzbudilo. Zavrtěla se nesouhlasně a zašmátrala rukama okolo sebe. Prázdno? Nikdo?! Srdce se jí vylekaně rozpumpovalo na plný obrátky a vystartovala do sedu. Vykulenýma očima prozkoumala tmavý pokoj, dokud jí pohled neskončil na křeslo u balkonových dveří.
„Co tam děláš?“

Samiel neodpovídal. Pokojem se lynul neidentifikovatelný zvuk. Co to je? Pomyslela si Ell a snažila se vzpomenout si, kde zaslechla ten zvuk.

„Děsíš mě Samieli,“ zašeptala už nejistěji.

Hlas, který se ozval však donutil krev v žilách Ellen aby ztuhla. „Víš co je na světě nejkrutější? Když znáš pravdu a děláš největšího idiota.“

„Eris?“ vyskočila z postele Ell a přistála na zadku. Srdce jí běhalo jako o život a celá se třásla.
„Malé krysy v posteli jsme v mé říši ušlapávali k smrti,“ zasmála se jemně nad svou poznámkou. „Ale těhotné krysy... to je něco jiného. Rozpářeme nehtem břicho, před očima matky vytáhneme špínu ven a -“ odmlčela se. Udělala lehce pokyn rukou aby naznačila, že zrovinka nejlépe to s nima nekončí.
Ell se zadrhl dech a cítila, jak se jí derou slzy ven.

„Budeš mlčet? Dobrá, o to tišší práce s tebou bude.“ Během vteřiny se zjevila před Ell a prudce vystřelila ruka kupředu k Ell. Zabořila se do břicha a Ellen zakřičela. V křeči se nemohla ani hnout.

Eris se zlověstně zasmála. Vytrhla ruku z jejích útrob a svírala v rukách malý předmět.
I v té bolesti Ell viděla tvar ledviny... ale rozeznala nožičky a ručičky -

 Ellen se s křikem vyřítila do sedu a hned ji objaly ruce. „Pšššt, klid...“ šeptal hlas. Až pak jí došlo, že pláče, je promoklá na kost a třese se jako podzimní listí ve větru.

„To byl jen špatný sen, uklidni se,“

„Tak opravd- tak opravdový!“ Před očima měla stále tu děsivou scénu. Tu krutou blonďatou kštici, ten nenávistný pohled a nehty, které se jí draly do vnitřnosti. Bylo to tak opravdové!

„Už je dobře srdíčko, už jsem tady.“ Přimkl ji pevněji do svého objetí. Seděl na posteli a pohupoval se dopředu a dozadu. „Jsem tu s tebou, nic se ti nestane.“

Křečovitě ho objala a snažila se uklidnit.

V místnosti jemně plápolal ohýnek za okny byla tma.
„To jsem spala celý den?“ zeptala se, když se uklidnila. Zvedla hlavu a přes napuchlé oči se podívala na Samiela.

Koutky mu zacukaly, když se nadechoval k odpovědi. „Spala jsi tři dny-“
„Cože?!“ vydechla.

„Vyděsila jsi tím dost služebnictvo -“

„Tebe ne?“

„Nech mě to domluvit,“ zasmál se. „Byl jsem na shromáždění rady dvanácti měst. Sotva mi to ale řekli, běžel jsem za tebou. Nikdy mi to už ale nedělej!“ pohladil ji něžně po tváři. „Ležela jsi tu, tak bledá, tak nehybná. Zpanikařil jsem. Myslel jsem, že tě zabili. Hned jsem volal pro pomoc. Převrátili jsme palác vzhůru nohama, ale měl jsem pocit, že vybouchnu. Říkali, že srdce ti pumpuje, pomalu, ale pumpuje. Uklidnilo mě to, ale ten strach je neskutečný. Nikdy jsem se tak nebál!“

Koutkem oka Ell postřehla podivnou změnu v místnosti. Pokusila se ospalýma očima zaostřit a viděla, že všechno je divně přeházené. Nebo rozbité?
„Když mi řekli, že jsi jen usnula divným lidským spánkem, přestal jsem vyšilovat. Řekli, že si musím počkat, až se probudíš. Kdybych to totiž uspěchal, prý by se ti mohlo něco stát. Starci, znáš to. Hodně toho navykládají. Mají hodně pověr. Vnímáš mě?“ zeptal se, protože Ell vrtěla hlavou a koukala mimo něj.
„Cos to provedl?“ zašeptala.

„No, nic? Seděl jsem tu a čekal, než se probereš, před chvílí jsem jen byl nakrmit Jeanine na balkoně...“'
„Nemyslím tohle.“ Ellen pokynula prstem okolo. „Co se tu dělo? Zápasil jsi s někým?“
„Hahah, jo, tohle,“ pronesl zdlouhavě a poškrábal se na bradě. „Vysvětlím to.“ Pokusil se o nevinný pohled k Ell. Zvedla obočí. „Ruply nervy?“ pokusil se. „Ale mám pro tebe připravený už jiný pokoj, neboj se -“
„Samieli, jaký pokoj? To je celý sál...“

„Nelíbí se ti to?“

„O to nejde, jen... aby to nebylo podezřelé.“

„Eris o ničem neví,“ zavrtěl hlavou a zamračil se.

„Možná něco tuší,měla jsem takovou můru.“

„O ní?“ vykulil Samiel oči.
„Byla tady, věděla o nás Samieli. Vyhrožovala a nakonec mě zabila.“
„Byl to jen sen Ell, netuší, že tu jsme. Je příliš zaneprázdněná svou krásou.“

Ellen vyskočila z postele. „Být jí, tak tě vykastruju a milenku spálím, chápeš?“

„Naprosto, mám tu naprostýho maniaka a násilníka.“ Vstal a vydal se k jeho nejmilovanější.
Směj se dál,“ ponoukla ho. Z napjaté nálady najednou kolem bylo plno harmonie. „To ty tu máš ve své moci toho maniaka a násilníka – podle tvých slov.“
„To by chtělo změnu, že?“ zamyslel se a Ell vykulila oči.

„Děláš si srandu?“

„Já vždy.“ Propálil ji lišáckým pohledem a popadl do náruče. „Tak jdem tě vyměnit, snad budou mít v lázních nějakou krásnější Ellen.“ Kopl patou do malého sloupku a ten se otevřel, prcházel chodbami jako stín a Ell byla v jeho náruči jako pírko.

„Co budeme dělat?“ zeptala se po chvíli. Opřená o jeho rameno nechala šplouchat vlnky vody okolo sebe a otočila se k němu.

„Co tím myslíš?“

„Taky mi nemůžeš odpovědět jinak než otážkou,“ zasmála se cákla na něj. „Utečeme?“ V očích se jí zatřpytila světýlka.

„Ellen...“

„Samieli, nejsem někdo, kdo se chce po celé dny schovávat v místnosti. Sám to víš. Blázním tam. Chci být volná a vím, že ty to chceš taky.“ Dívala se na něj a chtěla odpověď. Žádná ale nepřicházela a tak pokračovala. „Víš, občas jsem takhle po nocích snívala o tom, jak jdeme ruku v ruce do pouště... a jsou tam i mí přátelé-“
„Chybí ti?“ přerušil jí.

„Přátelé? Nebo lidé-“

„Ten kluk...“ pronesl a najednou se ve vzduchu vznášela všechna bolest světa.

„Max?“ vydechla Ell po chvíli. Zavrtala pohled do tmavé vody, kde se odrážela slabá světýlka z loučí. Vzpomněla si na svůj dřívější život. Cítila se, jako kdyby to bylo v jiném světě. Jiné dimenzi a ona byla tak daleko, že už se nemohla vrátit zpět. Ne teď, když už našla kus sebe.

Samiel jí ukazováčkem zvedl bradu aby se mu podívala do tváře. „Ellen, ty už víc nejsi můj otrok. Doufal jsem, že to víš... že už jsi tu jen z vlastní vůle.“

„Já tu jsem z vlastní vůle!“ vydechla okamžitě.
„Obadva víme, že tě tu drží jen láska. Kdyby tu ale nebyla, vím, že bys byla už neskutečně daleko... a já bych tě už nikdy... nemohl vidět.“

Ellen se přitáhla blíž k němu a položila si tvář jeho hruď. Voda ji příjemně lechtala na bradě.
„Jsem tu, protože tě potřebuju, jako vzduch. A ty potřebuješ mě.“

„To je pravda, kdo jiný by mě takhle škádlil?“zasmál se.

Objal ji pažemi a v tichosti seděli v lázních. Prsty jemně procházel její kůží a Ell si přála, aby mohla zastavit čas.

„Je tu strašné ticho,“ procedil Samiel mezi zuby a zhluboka se nadechl. „Něco se blíží Ellen a nevím, co to je. Je to ale každopádně špatné. Už pár dní mám pocit, že nás někdo sleduje.“

„Eris?“

„Ne, to nebude Eris. Víš, tady mezi zdmi se schovávají tvorové o kterých ani já často nevím. Slib mi něco, andílku.“ Zvedl její tvář zase k sobě a podíval se do jejích tmavých oček. Koukala na něj a rty se jí chvěly. Zlehka je políbil. „Když ti řeknu, abys odešla, odejdeš.“

„Nesnáším, když takhle začínáš mluvit.“ Zamračila se.

„Je to pro mě důležité. Za hradbami začínají nějaké neshody. Bouří se vše, co znám. Kdyby se něco stalo, nesnesl bych pocit, že tu jsi v hradě a někdo tě vraždí, zatímco já bych stál kousek od nich, spoutaný a nemohl nic dělat.“

„Samieli...“

„Jen mě poslouchej. Říká se: Největší bouře přicházejí po absolutním tichu. Cítím ve vzduchu, že to ticho je právě teď. Každý den se mi svaly cukají kdykoliv projdu okolo adonaiů, protože cítím nebezpečí.“

„Musím být připravená?“

„Věřím, že tě lidé naučili se bít. Sám jsem s tebou měl dost práce,“ pousmál se, „když jsme tě zajali a tys byla jako dračice. Nebo tehdy, když jsi mě škrtila. Byla jsi tak nebezpečná a vzrušující zároveň, že jsem ti prostě nemohl odolat.“ Polechtal jí prsty na boku a po chvíli ji držel v pevném objetí a ponořil se s ní do vody.

***

Tartaros se tiše sunul palácem. Každý jeho pohyb zněl jako čvachtání žabího břicha po mramoru. Jeho slizkou, bledou kůži mu halil dlouhý plášť a orlí nos vydával těžké sípání. Doteď byl někým, kdo pracuje pro své vlastní dobro. Teď bylo ale vše jinak. Stráží ho píchl kopím do boku, aby si pospíšil.

Zlatá vláda Damiena a jeho Samiela – temného prince. Pomyslel si.

„Pohyb!“ zavrčel stráží.

„Dobrá práce Tartarosi,“ zasmála se z dáli Eris. „Ty jsi byl schopný se sem dostat i přes svůj zdravotní stav!“ zatleskala nadšeně a připlula k němu

„Jsem tu, má paní. Co si ode mě žádáte?“ pronesl skřípavým hlasem. Enthusiasmus, který projevoval při práci se Samielem byla pryč.

„Vražda.“

Tartaros se na ni pochybně podíval.

„Vykopali tě z tvé skrýše, abys pro mě našel někoho. Je to osoba pro mě velice důležitá. Stejně jako pro království.“

Tartaros ji začínal provrtávat pohledem, který naznačoval: je mi jedno, co chcete. Udělám to a vy mě necháte být.

„Sleduj služebnou a až si budeš jist, že má milence, zabij ji.“

„Vraždy nejsou v mé moci.“

„O? Opravdu ne? Býval jsi dřív nejlepším vrahem, kterého nikdy nechytili. Co kdybys byl obdarován zlatem?“

„Neberu úplatky.“

„Ani pod příslibem, že pak už po tobě nikdo nikdy nic chtít nebude?“ usmála se jako nevinná.

„Kdo by to měl být?“

„Lidská dívka, Ellen.“

„Tu hravě zabijete sama, má paní.“ Vrátil jí úšklebek zpět.

„Mám podezření, že jejím milencem je ale osoba, která by byla schopná mě zničit.“

„Prý jí ve zdech paláce říkají Voda,“ Tartaros začal prohlubovat svůj odporný úšklebek.

„Proroctví se málokdy mílí,“přikývla Eris. „Když ji zničím, král bude jen můj... a svět také.“

Znáš to? Někdy, když jsi uprostřed moře. Plaveš si poklidným tempem. Okolo není žádný racek, nic. Užíváš si ticha, pohody a dočasné relaxace, kterou Ti to nabízí. Pak se zničeho nic objevuje vedle Tebe temný stín. Čapne Tě to a stahuje až ke dnu. Trhá s tebou ze strany na stranu, jako kdyby se to snažilo, abys co nejrychleji vypustil/a poslední bublinky kyslíku v plicích.

A pak Tě obklopuje jen temnota a nacházíš se v tunelu, kde si vybíráš, jestli ještě bojovat, nebo ne. Samozřejmě, že je to jen popis situace, která je asi smyšlená, ale proč se nezabívat na chvíli tou myšlenkou?

Dobře, tak ne, pokračujeme dál.

Takže... byli jsme u konce ticha před bouří... 

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 23. kapitola: