Nová generace - Zrození Fénixe • OurStories.cz ~ naše povídky

První ze tří bonusů, které souvisí s příběhem Adoráty. Ty další přijdou později, ale tenhle by vám snad mohl trochu poodhalit, proč jsou věci tak, jak jsou. Nebo možná po něm budete mít otázek mnohem více, než máte teď...

26.09.2012 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1405×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Nastal den D. Dnes plánovala dobít tajemnou truhlu na půdě zahradního domku. Znovu. Ale to jí nemohlo pokazit radost.

Opatrně se zaposlouchala do zvuků kuchyně, kde maminka připravovala oběd. Měly být bramborové placičky se špekem a dýňový koláč, mňam! Počkat, prvně truhla, okřikla se v duchu a znovu se přikrčila, aby se mohla prosmýknout pod oknem. Na kolenou se propletla mezi hortenziovými keři a dvakrát se zastavila, aby zabořila tvář do těch modrých kvetoucích bambulí. Na nose jí zůstal brouk a lechtal, tak ho s úšklebkem smetla, aby mohla pokračovat dál. Mokrá tráva jí promáčela šaty a měnila jejich modrou barvu spíš na zelenou, ale to byla nutná oběť, kterou musela podstoupit, když chtěla získat poklad v truhle.

Copak v ní asi může být? Možná bude plná galeonů. Nebo tam budou dlouhé a barevné korále. Rozzářila se při představě, že by tam našla žíně z jednorožce, nebo třeba roh! Nemohla se dočkat, až se k ní dostane. U posledního keře se zastavila a počítala. Když třikrát napočítala do desíti, vrzly zadní dveře a kolem prošel tatínek směrem ke skleníkům. Na čas, jako vždycky. Napočítala do desíti ještě dvakrát a uslyšela cvaknutí dveří vzdálenějšího skleníku. Poznala to snadno, ten první měl dveře vrzavé. Naposledy se rozhlédla a pak přikrčená přeběhla k hrušni rostoucí uprostřed trávníku. Byla velká stará a tlustá, že by se za ní mohla schovat i s Rebecou a nikdo by si jich nevšiml.

Ke kůlně už zbývalo jen několik kroků, když zadní dvířka vrzla znovu. Ztuhla a čekala.

„Neville, neviděl jsi ji?" ozval se tázavě maminčin hlas.

„Co říkáš, miláčku?" slyšela tatínka tlumeně odpovídat.

„Jestli jsi neviděl Adorátu, nemůžu ji nikde najít."

„Neviděl, asi zase leze na stromy v remízku. Mám ti ji pomoct najít?" zeptal se, ale neznělo to nijak nadšeně.

„To je dobré, věnuj se bylinkám. Ona se vrátí brzy, ví, že jsou dnes placičky," pobídla ho maminka, na což tatínek reagoval smíchem.

Mmm, placičky... Mlsně si olízla pusu a v břiše jí zakručelo. Rychle na něj přitiskla ruku. Snad to nikdo neslyšel. Truhla první. Počkala, než se ozvalo vrznutí, jak se maminka vrátila do kuchyně, a pak potichounku vyběhla k domku. Dveře byly zavřené na zámek, který vypadal těžce a nedobytně. Ale ona už měla svoji cestičku. Oběhla jeden roh a vylezla si na obrácenou káď. Pak natáhla ruku a prsty sevřela jednu okenici, která byla uvolněná, protože ji vítr loni na podzim vytrhl z háčku a tatínek zapomněl, že je třeba to opravit. Otevřela a opatrně se vyhoupla dovnitř. Když byla na půl těla dovnitř, zachytla se sukní o roh otevřené okenice a nemohla dál. Natáhla ruku zpět, aby se uvolnila, ale nemohla dosáhnout. Kroutila se a ohýbala, ale nešlo to. Parapet jí začínal tlačit do břicha, chtěla se posunout, ale nešlo to, a tak sebou mrskla, jako to viděla u ryb, které vytahoval z vody strýček Draco. Něco křuplo, trhlo to s ní a najednou padala po hlavě do domku. Naštěstí před sebe stihla natáhnout ruce. Přesto dopad na zem bolel a jí do očí vhrkly slzy. Chvilku jen seděla a popotahovala, zatímco si třela bolavé ruce.

Byla tam tma, jediné světlo dopadalo skrze otevřenou okenici a tvořilo na podlaze pokřivený obdélník. Podlaha byla špinavá, ale to jí nevadilo. Mnohem horší byly ty tmavé kouty, kde mohlo něco číhat. Třeba Smrtiplášť. Bojácně se zachvěla, pak jí ale padl pohled na strmé schody do podkroví. Sebrala všechnu odvahu, zvedla se z podlahy a šouravým krokem se vydala ke schodišti. Krčila u toho nos, protože se jí chtělo kýchat. Cítila prach a plíseň všude kolem.

Konečně se dostala ke schodišti a položila nohu na první stupeň. Schod tiše zavrzal a ona ztuhla. Napjatě poslouchala, jestli neuslyší plíživý šustivý zvuk, jako když někdo po podlaze táhne plášť, ale bylo ticho. Z venku dovnitř pronikal jen ptačí zpěv a tlumené rány z kuchyně. Maminka určitě drtila oříšky do těsta na koláč, napadlo ji a ta představa jí pomohla se uklidnit. Rychle tak vystoupala až na vrchol schodiště a rukama se u toho přidržovala stupňů nad ní. Když vykoukla z otvoru v podlaze podkroví, zvědavě se rozhlédla. Tady bylo světla mnohem víc, na každé straně bylo malé okénko a ta dovnitř vpouštěla světlo. A tam vzadu, vedle jednoho z tlustých sloupů, stála veliká truhla s těžkým víkem a malým visacím zámkem. Rychle k ní docupitala a snažila se dělat co nejméně hluku, byla lehká, a tak podlaha ani moc nevrzala. U truhly si klekla a zkoumala zámek. Nakonec sáhla do kapsy šatů pro sponku, kterou si po snídani vytáhla z vlasů, protože tahala.

Zastrčila sponku do otvoru pro klíč a začala jím kvrdlat. Nedočkavě se kousala do rtu, ale zámek se rozhodl odolávat. Po několika minutách už se na něj rozčíleně mračila a polohlasem mu domlouvala. Nakonec se přece jen umoudřil a cvaknul. Rychle ho sundala a pochválila ho za jeho rozumnost. Odklopila železný jazýček a chytila těžké víko. Zapřela se do něj a funěním ho začala zvedat. Prala se s ním statečně, protože nakonec se jí ho podařilo zvednout natolik, aby se už nezavíralo, když ho pustí. Nedočkavě se podívala dovnitř. Bude tam roh?!

První bylo zklamání, roh tam nebyl. A dokonce ani žíně. Jen spousta zaprášených lahviček, pytlíků a krabiček. Nakonec ale zklamání přemohla zvědavost a ona se pokladem začala prohrabávat. Roztáhla tkaničku na jednom z pytlíků a do nosu jí uhodila silná vůně. Sladká a malinko nahořklá, ale přesto se jí začaly sbíhat sliny na jazyku. Obrátila pytlík dnem vzhůru a na dlaň se jí vykutálely fialovo-černé kuličky. Vypadaly jako sušené bobulky. Nasypala si je do kapsy a zkoumala dál. V několika pytlících byly sušené kytky, ty se jí ale drobily v prstech a páchly jako zatuchlé seno, vůbec nijak ji nezaujaly. V jedné krabičce byli nějací sušení brouci, lekla se jich a odhodila ji, až se brouci rozsypali po podlaze. Když jí došlo, že nejsou živí, připadala si hloupě, ale nenašla v sobě odhodlání je sesbírat a vrátit do krabičky. Nechala je být a začala otvírat lahvičky. Byly v nich prášky i vodičky, ale většina z nich spíš zapáchala, než voněla, a tak ji brzy přestalo bavit je očichávat. Místo toho se pokusila najít víc těch voňavých bobulek, když žádné další neobjevila, rozhodla se, že už ji truhla zase tolik nezajímá.

Dostat se z domku bylo mnohem snazší, než dostat se do něj. Venku byla během chvilky, jenže domů se jí ještě nechtělo. Rozhodla se proto zamířit do remízku, o kterém si tatínek myslel, že už v něm je. Oběhla zahradu tak, aby ji nebylo z oken kuchyně vidět a vběhla mezi stromy. Spousta z nich byla ještě mladá, ale už dost silná, aby po nich mohla šplhat a hodně z nich mělo větve až nízko u země. Ale i přesto, ty ji nezajímaly, měla svůj oblíbený strom o něco hlouběji. Byl to dub a musel být už moc starý. Alespoň tak jí připadal a větve mu rostly kolem dokola, až vypadaly jako točité schody. Když vyšplhala na první, mohla na ostatní jen přeskakovat, dokud se nedostala až nahoru do koruny. Tam se mohla usadit v prostorné rozsoše a opřít se o jednu silnou větev. Byla to její oblíbená skrýš, rodiče o ní nevěděli a kamarádům o ní taky nepověděla. Byla na svoje tajemství moc pyšná.

Chvilku si vydržela hrát s ještě zelenými žaludy. Malým žaludům posunula kloboučky rozpustile na stranu a velkému nehtem vyryla knírek. U toho si spokojeně prozpěvovala. Ovšem pak jí zase zakručelo v břiše. Zamračila se na něj, ale pak si vzpomněla na dobře vonící bobulky. Maminka sice říkala, že žádné mlsání před obědem, ale oběd ještě nebyl, zato byl hlad a bobulky stejně nejsou mlsání, ne? Sáhla do kapsy a nabrala několik kuliček. Ještě jednou si k nim čichla, ale pořád voněly docela hezky, tak neváhala a všech pět si hodila do pusy. Několikrát skousla, ale chuť nebyla taková, jakou čekala. Byly až moc nahořklé, rychle je spolkla a začala šplhat ze stromu dolů, potřebovala to zapít. Stihla jen sešplhat dolů a začalo jí být teplo. Měla sucho v puse a jazyk se jí lepil na patro. Domů bylo pro vodu daleko, ale o kus dál byl potok, kam si chodila hrát, když bylo moc velké horko. Rozhodla se pro ten, protože byl blíž.

Pořád jí bylo teplo a navíc se začala cítit zvláštně. Jako by jí srdce začalo bušit v hlavě místo na prsou, taky se jí rozplývaly stromy kolem. Protírala si oči a snažila se zaostřit, jenže to nešlo. Krk se jí stáhnul strachem a začala kňourat. Když potom klopýtla a dopadla na už jednou odřené dlaně do listí, doopravdy se rozbrečela. Chtěla zavolat tatínka nebo maminku, ale měla tak vyschlo v puse, že to nešlo hlasitěji než chrapotem. Teplo se měnilo v horko a zamlženým pohledem se zdálo, že vidí oheň. Upadla na bok a nemohla se donutit vstát. Strachy chraptivě zakvílela, jenže pak ji něco pohladilo po tváři. Do pusy jí dopadla kapka vody, stekla jí po suchém patře až do krku a za ní další a další. Nebylo to jako napít se, přesto přitom měla pocit, že s každou kapkou je jí lépe a lépe. Jako by každá byla za celou sklenici vody. Další jí dopadla na jazyk a rozmazané skvrny se začaly zaostřovat v obrysy a ty zase ve skutečné věci. Ještě jedna mezi rty a přestalo jí být takové teplo.

Několikrát zamrkala, ale opravdu to bylo lepší. Viděla listí i kmeny stromů a taky trsy trávy kolem. Něco za hlavou jí vydalo vrkavý zvuk a ona se otočila. Pořád byla vyplašená a tiše kňourala. Jenže potom se střetla s tím korálkovým pohledem a všechna úzkost zmizela. Byla v něm vážnost a něha. Ale hlavně dobrota. Ona prostě věděla, že je hodný.

Nádherný rudozlatý pták velký asi jako labuť seděl na zemi před ní a krásná dlouhá pera měl kolem sebe rozložené jako vějíře. Hlavu měl lehce skloněnou k levé straně a pera na hlavě mu odstávala, jako by měl nasazenou zlatou korunu. Z hrdla mu vyšel tichounký zvuk, který ji roztřásl. Jako by se ptal, jestli už je v pořádku. Byla v tom starost, nebo se jí to zdálo?

„Tyš mi pomohl?" zeptala se ho tiše. Korálkové oči ji dál pozorovaly a další tichý zvuk se prodral hrdlem. Bylo to ano? Zdálo se to jako ano. „Děkuji." Naklonila se k němu trochu blíž a on narovnal hlavu. Moc ráda by se toho peří dotkla, vypadalo tak krásně. Natáhla roztřesené prsty ve chvíli, kdy otevřel zobák a spolu s tichým skřekem ucítila teplý dech ve tváři. Omámeně mrkla. Jednou. Dvakrát. Potřetí už oči otevřít nedokázala, všechno zčernalo.

„Adoráto!" slyšela, jak ji někdo volá, a zavrtěla se.

„Adoráto!" ozvalo se znovu. Maminka? Musí jí to povědět! Musí jí ukázat toho krásného ptáka! Znovu se zavrtěla a otevřela oči. Zamrkala a uvědomila si, že ji bolí rameno, kterým se opírala o tlustou větev v rozsoše. Počkat, co dělá na stromě? Usnula tu?

„Adoráto!" ozvalo se znovu tatínkovým hlasem.

„Tatí!" zavolal nazpět ospalým hlasem.

„Kde jsi?" ozvalo se úlevně.

„Na štromě," zavolala a opatrně začala lézt dolů. Když byla dole, protřela si rukama ospalé oči a zívla. Jako první ji objevila maminka.

„Adoráto, zlatíčko," objala ji a pak se odtáhla, aby si ji mohla prohlédnout. „Ty vypadáš, usnula jsi na stromě?" zeptala se pobaveně. Adoráta přikývla. Pořád si nebyla jistá, jak se tam vlastně ocitla, pak si vzpomněla na bobulky a sáhla si do kapsy šatů. Nahmatala je všechny a vytáhla ven. To už k nim došel i tatínek.

„Tys nám dala, zlobidlo. Co to máš?" podivil se a roztáhl jí prsty na ruce. Zblednul. „Kde jsi to vzala, honem to zahoď!" vyzval ji vyděšeně a smetl jí bobulky z dlaně. „To nemůžeš jíst, je to Atropa Belladonna, ta je jedovatá!"

„Miláčku, snědla jsi něco?" zeptala se maminka vyděšeně. Ona si ale nebyla jistá, a tak jen pokrčila rameny. Snědla nebo nesnědla? A ten krásný pták, to se jí zdálo? Takže se jí i zdálo, že jedla bobulky?

„Radši jí honem dám protijed, kdyby náhodou," řekl tatínek mamince a zdvihl si ji do náručí. Obmotala ho nohama a rukama ho chytila kolem krku. Znovu si zívla.

„Tak pojďte honem domů, dáme si oběd," vyzvala je maminka a Adoráta si vzpomněla, co že to budou mít k jídlu. Placičky, mňam!

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction