OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 95.

29.07.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1573×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Adoráta stála v hale proti stěně se čtverem přesýpacích hodin a sledovala třpytivé drahokamy, zatímco uvažovala nad tím, co bude o prázdninách. Nebyla si jistá, jaké to bude, když bude Hugo pryč, a kdo ví, jak to bude s Lily. Tobias s Rebecou budou ve Francii, kde bude nejspíš pěkně dusno; už jen představa Rebecy a jejího otce v jednom domě bez možnosti úniku byla děsivá.

Vyhlídky na Dořino léto byly přinejmenším hodně mizerné.

„Tak to vypadá, že poprvé za padesát let vyhraje školní pohár mrzimorské kolej.“ Tobias jí podal tlustý sendvič v ubrousku. Sám z jednoho ukusoval.

„Asi jo. Rebeca zajistila, že jsme my o stovku chudší, Hugo zase, že Nebelvír. Těm nepomohlo ani to, že vyhráli famfrpálový pohár, pořád jsou beznadějně poslední no a Zmijozel…“ Jako na povel se několik smaragdů přesunulo ze spodní nádoby do horní. Adoráta to tipovala tak na patnáct až dvacet.

„Sarah,“ ucedil Tobias.

„Jo. Sarah.“ To, co udělala Lily, se neudrželo v tajnosti dlouho a Sarah teď byla hlavním odtokovým kanálem pro body zmijozelsky koleje, protože ji nikdo z učitelů zvlášť nešetřil. Obzvlášť profesor Malfoy strhával té proradné cuchtě body, kdykoliv to šlo, a občas i když to nešlo. Dora by vsadila levou ruku, že za ty právě zmizelé body může taky on.

Její jméno ale přesto skloňovaly všechny méně významné deníky a týdeníky kouzelnické Británie. Lilyin odchod z Bradavic se i přes snahu o utajení změnil v aféru. Do Denního věštce to ale neproniklo, což byl jasný důkaz, že Harry Potter má stále nějaký respekt a jeho další návštěvu si nikdo nepřeje.

„Už máš sbaleno?“ zeptal se Tobias, když se hladina smaragdů ustálila.

„Skoro,“ kývla Dora hlavou. „Nejsem si jistá, jestli se mi domů chce. Všichni budete pryč, budu se hrozně nudit…“

„Vlastně jsem o tom s tebou chtěl mluvit,“ otočil se k ní a vytáhl z kapsy přeložený pergamen. Pak ale jako by si to rozmyslel, zase ho schoval a kývl hlavou směrem k bráně. „Pojď se projít.“

Zvědavě ho následovala, ale on mlčel, dokud nebyli na svahu slušný kus od školy. Pak znovu vytáhl pergamen.

„Tohle je ten lektvar, o kterém jsem ti říkal. Mohl by ti pomoct s tím tvým magickým problémem.“

„Super,“ rozzářila se Dora, jenže on zavrtěl hlavou.

„Ne tak moc. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že některé ingredience budou trochu problém?“ Kývla. „Problém je dost slabé slovo,“ řekl a podal jí pergamen. Byl nahusto popsaný jeho drobným písmem. Šokovaně na to zírala. To má být popis jediného lektvaru? Nedokázala si představit, že něco takového lze namíchat, ale Tobias si nejspíš věřil.

Horní části vévodil seznam, který nebyl ani tak dlouhý, jako spíš výstřední - soví oči, prach z dračího rohu, jed baziliška, krev jednorožce, libanonský cedr, vílí křídla, hadí kořen, kokořík mnohokvětý,… Tři věci byly ale podtrženy; jed baziliška, krev jednorožce a dračí roh.

„Tyhle věci jen tak u apatykáře nekoupíš,“ poznamenal trochu kysele. „Napadlo mě, jak se dostat k jedu, ale jen za předpokladu, že nám pomůže Fawkes, budeme mít štěstí a nikoho nenapadlo ho odstranit.“

Trochu nevěřícně se na něj otočila. „Řekni mi, že nemluvíš o Tajemné komnatě.“

„Jo, přesně to mě napadlo. Ale jelikož by bylo moc podezřelé pokoušet se z někoho vylákat otevírací formuli pro vstup a Uršula by nás navíc mohla prozradit, tak je Fawkes jediná možnost. Navíc to musíme stihnout, než odsud odjedeme.“

„A to sis vážně musel vzpomenout až dneska?“ zeptala se trochu zoufale. „Navíc, víš taky, jak získáme krev a roh?“

„Ne,“ přiznal popravdě. „Doufal jsem, že by třeba Hugo mohl zkusit napsat svému strýci, tomu, co pracuje s draky-“

„Charliemu.“

„Jo, tomu. Ale nevím, jestli ho do toho zatahovat,“ kývl hlavou k seznamu. „Několik z těch položek dělá z toho lektvaru dost nelegální počin. Mohl by mít trable, navíc dračí rohy jsou neobchodovatelné položky kategorie B.“

„Ah… Takže, co s tím? Odpískáš to?“

Zamračil se na ni. „Zbláznila ses? To tě mám v nestřežené chvíli nechat magicky explodovat? Ne, nějak to vyřešíme.“

Dora se zamyslela. „No, jestli si jsi jistý, tak mě možná napadlo, kde to zkusit s tou krví.“ Ignorovala jeho udivený pohled. „Ale nejdřív ten jed.“ Natáhla svou mysl k Fawkesovi, který nejspíš poletoval někde kolem hradu, a když se ozval, nechala ho prohlédnout si jejich plán.

Jeho souhlas se projevil tím, že se přenesl přímo k nim a nabídl jim svá ocasní pera. Jakmile se chytili, obalil je plameny a všechny tři snesl hluboko pod bradavický hrad, přímo do legendární Tajemné komnaty.

První, co si Adoráta uvědomila, byla tma. Všude. A taky zima.

„Lumos,“ hlesl Tobias téměř neslyšně. Měl taky strach jako ona? Nic si nenalhávala, o tom místě slýchávala, co si pamatuje, a stejně tak o obrovském smrtelně nebezpečném baziliškovi.

„Strašně to tu smrdí,“ hlesla Dora tiše a taky rozsvítila hůlku. Kameny kolem nich se ve světle zaleskly a Fawkes tiše zapípal. Pleskání jeho křídel se rozléhalo kolem, což dávalo jasně znát, že prostor je mnohem větší, než aby to byla opravdová komnata. Samozřejmě věděli, že ve skutečnosti je to spíš jeskyně. Takové padouchovo doupě, jak ho často ukazují ve starých mudlovských filmech.

„Divil bych se, kdyby ne. Naposledy tu chcípl obrovský had, takže pokud ho neodstranili, tak se tu i rozložil.“

„Fuj,“ konstatovala Dora a zhnuseně se na něj ohlédla. On ale vypadal fascinovaně. Fawkes se ozval odněkud zpoza nich. Otočili se a Adoráta vyděšeně zakřičela dřív, než jí mozek stačil dokázat, že to, na co kouká, je opravdu pouze lebka a ta jí nic neudělá.

Bylo to obrovské. A zuby to mělo… „Asi je mi špatně,“ hlesla, když si představila teprve dvanáctiletého Harryho Pottera, jak proti tomu stojí jen s mečem, když to navíc ještě bylo schopné pohybu.

„Úžasný!“ Nechápavě na něj zírala, ale nevypadalo to, že by ji vnímal. Obcházel kostru a fascinovaně si ji prohlížel. Minuty plynuly a někde ve tmě kapala vody. Doře z toho běhal mráz po zádech.

„Tobiasi!“ okřikla ho, když kostru obcházel počtvrté. „Prostě seber, co potřebuješ, a jdeme,“ procedila mezi zuby, když se na ni nechápavě zadíval.

Nasadil otrávený výraz. „Jo, jo, fajn.“ Zastavil se před lebkou a pak vytáhl několik menších zubů, které se budou snáze přepravovat a schovávat. Vzal jich šest, což se Doře zdálo malinko přehnané, ale mlčela. Nevěděla, kolik toho je třeba. Sledovala, jak si sundal košili, pod kterou měl ještě triko a do ní zuby opatrně zabalil, zastrčil je do vnitřní kapsy hábitu a stoupnul si. „Tak. Hotovo, můžeme jít.“

„Fawkesi?“ zavolala Dora tlumeně. Místo ptačích křídel ale zaslechla něco jiného. Tiché šustění. „Co to je?“

Tobias ji chytil za loket a přitáhl si ji blíž. Už ten zvuk poznávala, něco se po kamenné zemi plazilo. Srdce jako by jí vyskočilo a dopadlo k nohám, které se zanořily do betonu. Nemohla se ani hnout. Tobias zhasnul hůlku.

„Doro, zhasni to! Tak zhasni sakra tu blbou hůlku!“ štěkl a trhnul jí směrem od kostry a od tichého zvuku. Pak jí hůlku vytrhnul a sám ji zhasnul. Rozběhl se a táhnul ji za sebou. Běželi na slepo tmou a Adoráta myslela jen na to, co by mohlo ten zvuk vydávat. Mohl by to být další-

Fawkesův skřek přehlušil tiché zasyčení, něco dopadlo a pak se pleskání křídel přiblížilo k nim. Tobias trochu nejistě rozsvítil a zamířil jim přímo na nohy, co kdyby náhodou. Fawkes na okraj světelného fleku upustil úzké tělo, dlouhé asi jako Adorátina paže, ale mnohem užší.

„Je tohle-“ začala, ale Tobias se roztřásl. Smíchy, nutno podotknout.

„Užovka. Jo. Merline, já měl málem infarkt.“ Adoráta se na něj úlevou doslova zhroutila a hlavou jí rezonovalo Fawkesovo pobavení. Podle všeho byl had zvědavý a Fawkes ho jen omráčil. Možná by měli vypadnout, kdo ví, co taková naštvaná užovka dovede.

Fawkes je přenesl zpět na světlo denní, jenže místo aby stáli na stráni u hradu, byli v lese. Tobiase smích rychle přešel. Na rozdíl od Adoráty on strach ze Zapovězeného lesa nikdy nepotlačil.

„Doprdele,“ zaskřehotal a poplašeně se rozhlížel.

„Zapovězený les? Proč, Fawkesi?“ Fénix se usadil na větvi nad nimi.

Dluh. To bylo všechno, co jí řekl.

„Nechápu.“

„Proč nás sem vzal?“ zeptal se Tobias už zase svým hlasem, ale jen slepý a hluchý by si nevšiml, jak se musí přemáhat. Třásl se a nebylo to tím, že byla pod stromy tma a zima, protože oproti jeskyni pod hradem to bylo skoro jako ve skleníku.

Mohly za to noční můry, které se mu nikdy nepřestaly zdát, ve kterých se z lesa vždycky vynořilo něco děsivého, co nedokázal přemoct. Vyprávěl jí to několikrát a ona teď nemohla dělat víc, než ho chytit za ruku a pevně držet. Fawkesovo rozhodnutí, že mají být tady, bylo pevné.

„Říká něco o dluhu.“

„Jakém dluhu, sakra?“ Tobias ztrácel hlavu. Možná by ustál jakýkoliv jiný les, ale ne tenhle. Ne Zapovězený. Těkal pohledem kolem a vypadal, že každou sekundou exploduje napětím.

Splacení dluhu, zopakoval Fawkes. A pak jí z paměti vytáhl několik obrazů, které spojovalo jediné – jednorožci. Konečně se jí rozsvítilo.

„Tobiasi! Já vím, jak dostaneme tu krev!“ Nadšením div nenadskočila. Tobiase to trochu vytrhlo z jeho panického stavu.

„Co?“

„Tu krev… Ah, to je fuk, pojď,“ trhla jím a následovala fénixe, který letěl napřed plný spokojenosti.

„Šílíš? Jak víš kudy jít?“

„Fawkes to ví.“

„Bezva, to mě teda fakt uklidnilo,“ štěkl nazpět, ale Adoráta se na něj vážně otočila.

„To by teda mělo, protože zrovna teď je naše jediná šance se odtud dostat vcelku.“ Nebyla nadšená z toho, že hraje na strunu jeho strachu, ale nějak nevěděla, jak jinak si s vyděšeným Tobiasem poradit. Takového ho neznala. Nikdy se nebál, a když už, byly to jen noční můry. Spíš ozvěny strachu, než samotný strach. Teď to ale bylo doopravdy a ona byla ztracená.

Tobias ještě chvíli těkal pohledem z ní na stromy a zpátky, ale pak kývl. Vydali se dál.

Klidně by přiznala, že jí se ulevilo přímo neskutečně, když se konečně dostali zpod stromů někam, kde nebylo nic vyšší než po kolena. Tobias na světle ale vypadal ještě mnohem hůř než v lese; byl bledý jako smrtonoška a úplně zpocený.

Fawkes jako jeho naprostý protiklad vypadal náramně spokojeně. Vznášel se nad loukou a zpíval. Krásně, živě a hlasitě. Bylo to přátelské volání.

A bylo vyslyšeno.

Sice to chvíli trvalo, ale pak se přece jen objevil ten, kdo mohl vyřešit její problém. „Počkej tu,“ šeptla k Tobiasovi a popošla blíž ke středu louky. Naproti ní se ze stromů vynořil mladý jednorožec už kompletně bílý, přesto ho poznala. Nikdy neviděla tolik hrdosti pohromadě jako u něj. Kdyby si myslela, že je to u něčeho tak čistého možné, řekla by, že je namyšlený. Jenže on měl všechna práva k tomu takový být.

Zastavil se kousek za hranicí stromů a jen se díval. Adoráta ale netušila co dělat. Měla by ho jednoduše požádat? Bude jí rozumět? Nebo už mu to řekl Fawkes a on přišel s tím, že to udělá?

Rozhodla se riskovat, že ze sebe udělá blbce a pomalu se k němu přiblížila.

„Ehm, ahoj?“ Nejradši by se zahrabala. Copak ona věděla, jak se oslovují jednorožci? Proč je tohle Hagrid nenaučil? „Víš, no… mám takový problém. S magií,“ dodala, když se jednorožec ani nehnul. Znamenalo to, že ji poslouchá, nebo ignoruje? „Takže… asi si pamatuješ, jak jsme se potkali?“ zeptala se trochu nejistě, protože tohle všechno jí přišlo trochu absurdní. Vlastně, hodně absurdní.

Fawkesovi se jí muselo zželet, protože do toho zasáhl. Jednorožec obrátil pozornost k němu; bylo to poznat díky drobnému pohybu uší, jako by na něj snad fénix mluvil nahlas. Ten mu nejspíš právě vysvětloval, proč okouní se dvěma studenty v lese a proč ho zavolal.

Na mýtině bylo naprosté ticho. Tobias se samou hrůzou ani nehnul, fénix – no, ten se hýbat nepotřeboval, a Dora se bála třeba jen mrknout, aby něco nepokazila.

Mohlo by to vážně vyjít? Ať už měla ta věc s přísahou znamenat cokoliv, byla si docela jistá, že to nezavrhovalo darování krve pro dobročinné účely. Navíc, pro krev je potřeba nejdřív zranění ne? Nedokázala si představit, že by tomu úchvatnému tvorovi měla zkřivit třeba jen žíni na ocase.

Jednorožci byli ztělesněný mír; i ti divocí a výbojní tvrdohlavci, jako tenhle. Ne, nedokázala by mu nijak ublížit.

Hřebec ji ještě chvíli pozoroval a pak hlasitě zařehtal. Adoráta sebou škubla. Co to znamenalo? Dám? Nedám? Umřeš?

Ukázalo se, že nic z toho. Z lesa vyklusal stříbrný mladíček, který měl ještě pořád v ocasu pár zlatých žíní, ale už mu rostl malý roh. Adoráta se na něj bezděčně usmála. Tentokrát se nezdálo vůbec ustrašený, vlastně byl docela živý a při chůzi nevznešeně poskakoval. Uklidnil se, až když k němu bílý hřebec sklonil hlavu. Chvíli se nic nedělo, pak ale nespokojeně sklopil uši a pohodil hřívou. Starší jednorožec si jen odfrknul. Očividně to stačilo, aby se mladší přestal bránit.

Neochotně zvedl hlavu a svým ještě řádně nedorostlým rohem staršímu hřebci otevřel na noze ránu. Tenkým pramínkem se z ní vyhrnula hustá stříbrná krev. Adoráta šokem otevřela ústa. Hřebec se na ni klidně zadíval, čímž jasně naznačoval, že by si měla pospíšit, protože on nehodlá krvácet do nekonečna.

„Tobiasi, lahvičku!“ vyjekla v panice, protože u sebe nic takového neměla. On taky ne, ale zachoval chladnou hlavu, nalámal dlouhý klacek na kusy a ty přeměnil na ampulky. Adoráta je rychle sebrala a opatrně k hřebci přispěchala. Naplnila všech osm malých nádobek, zašpuntovala je a odložila do trávy. Pak si vytáhla ze sukně košili, kus utrhla a než mohl jednorožec uhnout, rychle mu ránu zavázala.

Když zvedla hlavu, díval se na ni stejně povýšeně, jako kdykoliv jindy. Pak frknul, otočil se a i s mladším sourozencem zmizel mezi stromy.

Adoráta se za ním dívala a tiše si nadávala. Zase si ho nestihla pohladit.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 95.: