OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 92.

25.07.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1087×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Právě se snažila sundat slovník latinských názvosloví z horní police jedné z knihoven na ochozu společenské místnosti a nevnímala přitom svět kolem, když do ní někdo drknul. Ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na zem. Někdo se zasmál. Otočila se za viníkem a všimla si Drusily, která zrovna vstupovala na schodiště k ložnicím. Dole u krbu se znovu ozval smích a Adorátě došlo, že to není na její účet. Nemohli ji zespoda vidět. Zvedla se a knihu si přivolala kouzlem, jen aby měla jistotu, že udrží hladinu magie pod kontrolou.

„Neoplatilas jí to.“ Otočila se přes rameno na Tobiase, který stál o knihovnu dál. Obrátila pohled zpět ke knihám a vytáhla ještě encyklopedii sladkovodních rostlin.

„Ne,“ řekla po dlouhém tichu, kdy se snažila sama sebe přesvědčit, že bude nejlepší ho dál ignorovat.

„Chybíš mi.“ Zastavila uprostřed kroku. To bylo velmi otevřené vyznání… na Tobiase. Přimkla si učebnice o něco pevněji k tělu, jenže nemohly odrazit účinek těch slov. Taky jí chyběl. Strašně.

„Má to být omluva?“ zeptala se pořád zády k němu. Pokoušela se udržet neutrální tón, ale už jí nestačily síly na udržení výrazu. Proto se teď kousla do rtů, krčila čelo a tiskla víčka k sobě.

„Ne.“ Zašlápl klíček naděje. „Měla by být?“ Správný dotaz. Měl by se omlouvat? První reakcí bylo samozřejmé ano, jenže už pár dní Adoráta přemýšlela nad tím, jestli opravdu udělal něco tak strašného, nebo jestli bylo strašné to, že ji připravil o představu, kterou o něm měla.

Mohla být dál tvrdohlavá a namlouvat si, že jí strašně ukřivdil, nebo mohla vzít za vděk touhle olivovou ratolestí i přes to, že si nebyla jistá tím, jestli mu to dokáže nevyčítat.

„Ne,“ odpověděla nakonec, když se ticho zdálo hlučnější než studenti dole u stolků. Otočila se na něj. Viděla, jak napětí v jeho ramenou povoluje, ale přesto se nepohnul. Stejně jako ona. Stáli tam jako dvě sochy a dívali se na sebe. Jak poslepovat roztříštěný křišťál tak, aby to nezanechalo stopy? Magií. Jistě. Ale jak poslepovat stejně roztříštěnou důvěru? Na něco kouzla jednoduše nestačí.

Otočila se od něj a pomalým jistým krokem došla ke schodům. Neskutečně ho postrádala, ale teď mu neměla co říct. Nepokusil se ji zastavit. Měla pocit, jakoby stezka, která je spojovala, už neexistovala. Budou si muset vytvořit novou, pokud se ještě někdy chtějí sejít na půl cesty, nebo ji zvládnou opravit?

Usadila se na pohovku vedle Rebecy, která mlčela s porozuměním dvojčete a nejlepší přítelkyně. Podala jí jen její rozdělaný úkol a stáhla se. Nepromluvila, ani když Tobias sešel dolů a posadil se vedle nich do svého oblíbeného křesla.

Pracovali tak v tichosti, dokud venku slunce nesešplhalo těsně nad obzor a nebyl čas jít na večeři. Brky odložili jako jeden a v tichosti následovali skupinu druháků ven ze společenské místnosti.

A někde uprostřed cesty se Adorátě v hlavě ozvala váhavá slova nové písně. Další střípek s jemným zacinkáním sklouzl z hromady a zmizel ve tmě.

∂

„Začínám si myslet, že ty zkoušky nemůžeme nikdy zvládnout,“ povzdechla si Vanda, když si uklízela věci učebnice do tašky. „Už se těším zítra na Prasinky. Nechceš jít s námi?“

Adoráta k ní zvedla hlavu. „S vámi?“ zeptala se a sledovala, jak Vanda zrůžověla a zrozpačitěla.

„No, já pozvala Tobiase. Nevadí ti to?“

„Proč by mělo?“ zeptala se nechápavě. Vanda se ošila. Došlo jí to. „Ty si myslíš, že jsme někdy…? Eh, tak to fakt ne. Ani trochu ne,“ zavrtěla Adoráta odmítavě hlavou.

Vanda si odechla a usmála se. „Já si nebyla jistá. Zdálo se mi, že k sobě máte blízko, teda… předtím…“

„Jo. Takže říkáš, žes ho pozvala?“ obrátila Dora pozornost k Mrzimorce, která si nervózně zastrkávala dlouhé vlasy za uši, až jí odstávaly jako rarachovi.

„Ano. Vážně jsem si nemyslela, že by souhlasil, ale řekl, že půjde rád. Není to super? Je tak hezký, ani náhodou by mě nenapadlo…“ Zmlkla a rozpačitě se usmála. „Když začnu plácat hlouposti, měla bys mě zastavit.“

Adoráta ji ale předtím moc pozornosti nevěnovala a tak jen trhla rameny. Sama přemýšlela nad tím, jestli si Tobias uvědomuje, jak vážně to Vanda bere.

„…půjdeš teda s námi?“ přerušila jí tok myšlenek Vanda.

„Jasně, jestli nevadí, že půjde i Becca,“ nadhodila, protože nehodlala nechat kamarádku samotnou. Byla sice většinu času duchem nepřítomná, ale ani tak ji nechtěla nechat někde v koutě, aby se zaobírala Hugem a vším, co se kolem něj teď dělo. Co se proslechlo, že podepsal smlouvu s Netopýry, neustále se o něm všude mluvilo a všichni se kolem něj točili jako zmámené rotulice.

Po dlouhé době vypadal alespoň trochu spokojený, i když za to nejspíš nemohli neustále otravující spolužáci.

Rebeca ale trpěla o to víc, když o něm slyšela ze všech stran. Samozřejmě, přála mu úspěch. Ale přála by si, aby jí to neustále všichni nechodili oznamovat, jako by o tom snad ještě neslyšela. Všichni u toho spiklenecky šeptali, jako by jí dělali službu. Rebeca, která by je normálně dávno poslala někam, jen s lehkým úsměvem přikyvovala a pak se v tmavých výklencích o samotě hroutila. Posílání někam tak nechala čistě na Adorátě.

U večeře se Dora na Tobiase zkoumavě dívala asi až příliš, protože odložil vidličku v polovině cesty k ústům a vyzývavě se zeptal: „Co?“

„Nic,“ řekla trochu prudčeji, než měla v úmyslu. Rebeca do ní loktem drkla.

„No tak,“ pobídl ji Tobias a natáhl se pro pohár s dýňovou šťávou. Udržoval neutrální výraz, zatímco čekal; Rebeca se na ni taky zadívala se zájmem.

„Fajn. Myslíš to s ní vážně?“

„S kým?“ zamračil se lehce, jako by ho zmátla. Chtěla mávnout rukou k mrzimorskému stolu, ale pak si to rozmyslela. Někdo – Vanda – by si toho mohl všimnout a vyvolalo by to zbytečné otázky.

„S Vandou.“

Tobias se naklonil trochu dopředu a ztišil hlas. „Proč tě to zajímá?“ Samozřejmě, že se zeptal. Mezi nimi už neexistovaly otázky jen z čistého zájmu.

„Nechci, abys… jí dával naději, pokud o ni vážně nestojíš,“ dořekla s menším zaváháním, protože teď, když to říkala nahlas, znělo to hůř než v její hlavě.

Tobias ale odmlku přešel mlčením, dost možná si ani nevšiml. „Neber to tak vážně,“ doporučil jí a sáhl znovu po vidličce.

„Neberu. Ona je ta, co to bere vážně.“

Na moment se zarazil, ale pak pokrčil rameny. „Má na to právo. Navíc, já se ještě nerozhodl. A je docela milá.“

Podezřívavě si ho měřila, ale už si jí nevšímal. Rebeca si povzdechla. „Oba mě hrozně štvete. Copak se nemůžete bavit normálně?“

„Bavíme se normálně,“ odpověděl Tobias.

„Tohle pro vás dva není normální! Jste spřízněné duše, nejlepší kamarádi, rodina, tohleto…“ mávla směrem k nim rukou v opovržlivém gestu, „to nejste vy. Proberte se už!“

Adoráta nechala jídlo jídlem a přehodila nohy přes lavici. „Bezva,“ zaslechla ještě Rebecu povzdechnout, když zamířila pryč z jídelny.

Vyšla na nádvoří a sedla si do jednoho z průhledů, které ho lemovaly. Opřela si hlavu o kamenný sloupek a zírala na růžový pruh nebe – jediný pozůstatek po slunci, které se schovalo za obzorem.

„Má pravdu,“ ozvalo se za ní potichu po pár minutách. Otočila se na něj.

Vypadal jinak. Maska byla pryč. „Já vím,“ hlesla a setřela si z brady zrádnou slzu, která byla reakcí na Rebečina slova. Přála si, aby roztáhl ruce a nabídl jí náruč, ale místo toho k ní přistoupil a vyhoupl se do výklenku vedle ní. Na rozdíl od ní seděl k růžovému nebi zády, mohl se tak na ni lépe dívat.

„Mrzí mě, co jsem tam řekl. Byl jsem naštvaný, nemyslel jsem, když jsem to říkal,“ omluvil se jako první vážně.

„Neměla jsem o tom lektvaru Rebece říkat. Měla jsem se tě nejdřív zeptat. Taky jsem byla naštvaná.“

„Já vím,“ zopakoval její slova a usmál se. „Chybělas mi. Neuvěřitelně moc.“

Už to nedokázala vydržet, obmotala mu ruce kolem těla a přimáčkla mu tvář na hrudník. Slyšela, jak mu silně tluče srdce i přes všechnu tu látku školní uniformy a hábitu. Lehce ji objal a opřel si jí bradu o hlavu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když ho nepřestávala tisknout.

„Ne,“ přiznala popravdě. Neuvěřitelně se jí ulevilo, už když ty dvě hlásky vypustila ze rtů. „Ne, Tobiasi, nejsem. Jsem úplně v háji a nevím, co mám dělat,“ huhlala mu do hábitu zoufale.

Zabořil jí ruce do vlasů a hladil je, dokud nebyla schopná ho přestat mačkat jako citrón do limonády. Nakonec se ale zvládla odtáhnout tak daleko, aby to nevypadalo, že se ho pokouší shodit dolů.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se Tobias a trhnul hlavou směrem, kde právě procházela partička mladších studentů ze Zmijozelu. Všichni se na ně se zájmem dívali.

„Jo, to bude fajn,“ přikývla Dora rychle, počkala, než seskočí na zem, a pak přehodila nohy přes římsu zpět na nádvoří. Bok po boku se vydali směrem ke skleníkům a k jezeru.

Když byli asi v polovině cesty, Tobias začal: „Trápí tě ta věc se zářením, že jo?“

„Taky,“ kývla Dora. „Není to záření, je to magie. Divoká magie, abych byla přesná.“ Na jeho překvapený výraz se jen nevesele pousmála. „Těžko se to chápe, že jo? Ale je to tak. Fawkes mi pomáhá, snaží se přijít na to, co se se mnou děje. Taky jsem hledala v knihách, ale moc jsem toho zatím nenašla. Pořád ale doufám, že v knihovně něco je. Nemůžu se zeptat Pinceové, kromě toho, že mě nesnáší, nechci, aby o tom někdo věděl.“

„A kdo to ví?“

„Co myslíš? To že je se mnou něco špatně, nebo to, že je to divoká magie?“

„Obojí,“ pronesl po chvíli.

„O magii víš ty a Fawkes. Že je něco špatně, to ví i Vanda, Rebeca a Troy. Ale Vanda jen proto, že to tenkrát večer viděla spolu s tebou.“

„Nikdo jiný?“

Zněl naléhavě. Dora se zamyslela, ale nikdo jiný ji nenapadal. Zrovna to o sobě neroztrubovala. I Rebeca spíš tušila, než že by věděla. „Myslím, že ne. S Fawkesem na tom pracujeme stranou lidí. Snažím se to zmírnit častým kouzlením. Trochu to pomáhá zmírnit přetlak, ale jsou chvíle…“

„…jako ten večer?“

„Jo, jako ten večer. Je to vázané na podvědomí, hlavně na emoce. Alespoň na to jsme zatím dokázali přijít. Nedokážu to ovládnout silou vůle.“

Usmál se. „Ovládání stejně nikdy nebyla tvoje silná stránka.“

Ani ji nenapadlo se urazit, naopak spokojeně se zasmála. Být s někým, kdo ji tak dobře znal, bylo jako povalovat se na slunci a vstřebávat to teplo do kůže. Připadala si jako ještěrka.

„Každopádně ‚meditace‘,“ naznačila prsty uvozovky, „se mi nijak zvlášť nedaří. Najít v sobě magické jádro je těžší, než by se mohlo zdát.“

Tobias se zarazil. „Najít magické jádro? To potřebuješ?“ Přitakala. „Myslím, že bych ti mohl pomoct,“ pronesl po chvíli rozvážně a spokojeně se ušklíbl, když překvapeně mrkla. „Vybavuješ si Měňavý grimoár? Když jsem hledal náhrady pro pelyněk do svých lektvarů, narazil jsem sem tam i na jiné zajímavé věci. Na tvůj problém existuje řešení v podobě lektvaru. Náročného… Jako myslím hodně náročného, ale za pokus by to stálo. Teda…“

„Co?“ vyhrkla nedočkavě.

„No, ingredience asi budou trochu problém…“ přiznal po chvíli. „Nepamatuju si to všechno, ale vím určitě, že tam byly alespoň dvě věci, které se jen tak snadno sehnat nedají.“

„Ale kdybychom je získali, šlo by to pak?“

„Ano. Myslím, že umíchat ho bych zvládl. Pokud teda nechceš říct někomu zkušenějšímu, takový Křiklan by myslím-“

„Ne. Nechci, aby to někdo věděl. Mohli by se rozhodnout, že by mi místo ve škole bylo líp u svatého Munga a to… prostě ne,“ zavrtěla hlavou rozhodně.

„Chápu. Dokonce s tebou v tomhle i souhlasím, čím míň lidí to ví, tím líp.“

Adoráta se rozesmála, čímž ho úplně vyvedla z konceptu. Chvíli na ni nechápavě zíral. Došla k němu a objala ho. „Proč mě nepřekvapuje, že jsi na řešení mých problému přišel hned, jak jsem ti o nich řekla? Byla jsem bez tebe úplně v háji.“

„No… jsem génius, ne?“ vrátil jí její vlastní slova z doby, kdy přišla na jeho pokusy s lektvary.

„Jo, jsi. Nevím, jestli si na to někdy dokážu úplně zvyknout. Navíc, když já jsem stěží průměrná.“

Pobaveně obrátil oči v sloup, když od něj ustoupila. Vypadalo to jako týdny, kdy spolu nemluvili, vůbec neexistovaly. Jenže tak snadno se smazat nedaly. Příliš se toho během nich stalo a některé volby, které učinili, se nedají jen tak vzít zpátky. Ale na to teď Dora myslet nechtěla. Tobias byl tady, s ní, všechno bylo zase téměř v pořádku.

„Takže… Co Vanda?“

Tentokrát byl otrávený povzdech nefalšovaný. „Vážně? Budeme probírat tohle?“

„Samozřejmě. Ber to tak, že mi dlužíš velké tajemství. Takže?“

Chvilku ji propaloval pohledem, ale pak se zavrtěním hlavy poddal. „Dobře. Popravdě jsme se potkali tak trochu náhodou a naše hlavní téma jsi byla ty. Bylo to po tom, co se stalo v Kruvalu. Sem tam jsme na sebe narazili v knihovně. Byla milá a vážně se o tebe bála. Občas jsme si povídali, nic víc.“

„Nic víc? A co ten večer na nádvoří?“ vytáhla fakt, že byli spolu sami po setmění.

Neochotně zabručel. „Jen procházka. Přátelská, nic víc.“

„Ale ty se jí líbíš. A pozvala tě do Prasinek.“

„Což jsem měl nejspíš odmítnout, ale přišlo mi to neškodné. Vážně, je to milá holka, jenom… Není tak úplně můj typ.“

„Jsi snad gay?“ vyhrkla otázku dřív, než se mohla zastavit.

Několikrát naprázdno klapl pusou. Odkašlal si. „Připadám ti jako gay?“ zeptal se s dávkou nevěřícnosti.

„No…“

„Hele!“

„Dobře, tak ne. Ale kdybys byl, tak mě by to nevadilo, fakt ne.“

„Nejsem. Gay.“ Doslova to procedil mezi stisknutými zuby.

„Dobře, tak v čem to vězí?“

„Prostě není můj typ, to nestačí?“

Zamračila se na něj. „Tak proč jí dáváš naděje?“

„Nedávám!“ Najednou se zdál mnohem rozpačitější. „Já si prostě jen neuvědomil, že… čeká něco víc. Jo, tak jsem vůl, no. Do háje, co s tím teď mám dělat?“ zeptal se zoufalým tónem. Dora ho chvilku pozorovala, bylo jí líto, že ho tak škádlila. Vypadal vážně zdrceně.

„Mohla bych jí to zkusit vysvětlit,“ navrhla v touze to nějak odčinit.

„Ne, to ne. Zaprvé je to trapný, a za druhé, měl bych to udělat já, když jsem to tak podělal.“

„Takže?“ ozvala se, když několik minut uplynulo v naprostém tichu. Podíval se na ni s naprosto prázdným výrazem.

„Jsem v hajzlu.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 92.: