OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 87.

17.07.2013 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 970×

Seděla na pohovce s mokrými vlasy, zabalená do osušky a deky. V rukou držela nový hrnek s čajem a zírala do krbu. Střídala se v ní rezignace se vztekem a pořád tu byly okamžiky, kdy chtěla hrnkem znovu mrsknout do plamenů. Jenom netušila, co ji vlastně tak hrozně rozčiluje, jestli svět, nebo ona sama.

Troy se objevil o hodně později; vyšel ze dveří ložnice, rozcuchaný a navlečený jen do kalhot od pyžama a tmavě šedého trička. Měla pocit, jako by ji nakopl, ale on si to pravděpodobně neuvědomoval.

Když odcházela z postele, Troy tvrdě spal, takže nehrozilo trapné hledání slov. Mohla si v klidu vlézt pod sprchu a smývat ze sebe pocit špatnosti. Přesto se necítila provinile, neměla pocit, že by provedla něco, co by si měla vyčítat. Bylo to všechno tak odlišné od toho, jak si to představovala, že si to v hlavě nedokázala spojit. Jako by to byly dvě naprosto rozdílné věci. Po sprše použila na špinavou postel čistící kouzlo, aby alespoň částečně umírnila budoucí rozpaky. A pak čekala.

„Je ještě čaj?“ zeptal se Troy, když bosýma nohama přešel přes místnost až ke krbu, u kterého stál stolek s konvicí a okoralými sendviči. Žádná otázka, jestli je v pořádku nebo jak se cítí, tohle byl Troy. Ulevilo se jí. Byl tak… normální.

„Možná trochu zbylo.“

Nadzvedl víčko a nespokojeně se ušklíbnul. Pak objednal z kuchyně svařené víno. Skřítek se po chvíli objevil a stejně tak zmizel, aniž by nějak reagoval na Adorátu jen stěží dostatečně oblečenou. Nebylo třeba se vzrušovat, nebyla tu možnost, že by se od skřítků někdo něco dozvěděl.

Nabídl jí sendvič, ale zavrtěla hlavou. „Vypadáš líp,“ zkonstatoval, když ukousnul, rozkousal a polknul první sousto.

Necítila se lépe. „Díky. Taky ti ta trocha spánku prospěla.“

„Jo,“ povzdechnul si a klesl na pohovku vedle ní. „Bylo to tam náročné. Na spaní moc času nebylo.“

„Co se tam stalo?“ zeptala se na to, co ji trápilo celých těch čtrnáct dnů od chvíle, kdy odjel.

„Nic a všechno?“ odpověděl, jako by se ptal sám sebe. „Není to otevřená válka. Ještě ne. Ale jsou tací, co jednají na vlastní pěst. Snaží se do toho namočit co nejvíc lidí, přetáhnout je na tu nebo onu stranu. Očkují studenty proti sobě. V Kruvalu se jim to vymklo z rukou.“

Znělo to nechutně povědomě. „Jak?“

„Tradicionalisti si došlápli na pár jednotlivců, několik jich zranili, hlavně kluky, ale nejen je. Co jsem slyšel, došlápli si i na Petra. Postavila se jim skupina, která zastávala svobodnější názory. No, a jak to dopadlo, jsi slyšela…“ Ano, stálo to životy. „Nevím, nakolik to byla nehoda, a nakolik záměr. Řekl bych, že to neví nikdo, každopádně to odstartovalo otevřené nepřátelství. Celá kouzelnická východní Evropa je jako bublající kotlík. Nevidím jiný konec, než válku,“ povzdechl si a zhluboka se napil horkého aromatického vína. Adoráta se zhluboka nadechla, protože ta vůně přinášela utěšené vzpomínky na klidnější a šťastnější dobu. Na dětství.

Kdyby se jí před pár lety zeptali, nikdy by neřekla, že si v tomhle věku už nebude připadat jako dítě. Doufala, že zůstane dítětem celou dobu ve škole. Teď to viděla jako svoji nejnaivnější představu. Poslední nitku k dětství přestřihla před pár hodinami.

„Vždycky přijde nějaká válka,“ odfrkla si znechuceně.

„Jo, to asi jo,“ souhlasil Troy trochu překvapivě klidně. „Petr se rozhodl, že v Kruvalu zůstane. Nabízel jsem mu, že mu pomůžu s přestupem, ale nechtěl. Možná prý po škole…“ Ztichl a zamyšleně hleděl do poháru s vínem. Dora na něm viděla, že svému kamarádovi nerozumí. Nechápe, proč stojí o to zůstat tam, když mu hrozí nebezpečí. Troy by nezůstal, utekl by někam, kde by byl v bezpečí. Už utekl jednou – od rodiny. Nechránil by velkou myšlenku na úkor svého blaha, jenže to kupodivu Adorátě nevadilo. Věděla to o něm totiž od začátku; Troy byl sobec a nijak se tím netajil.

Jenže ti všichni kolem, co se pořád tak dobře bavili, se neustále tvářili, jako by byli potencionálními hrdiny. Všichni tvrdili, jak by se zachovali stejně jako Harry Potter nebo nějaká jiná ze slavných postav Války o Británii. Přitom nebyli víc než pokrytci. Nezvedli by hůlku pro nic většího, než co by jim zajistilo další pohodlí a zábavu. Kolik z nich bylo opravdovými potencionálními hrdiny? Adoráta by jich nenapočítala ani deset.

Troyova upřímnost bylo to, co dělalo jeho přítomnost snesitelnou. Nestaral se o svět a bylo jen málo lidí, o které by projevil nějaký zájem.

Většinu z toho mála právě ztratil.

„Rozmyslí si to,“ ujistila ho, i když si tím nebyla vůbec jistá. Petr byl zvláštní. Neukotvený vtipálek, který se snažil vyhýbat ranám, které mu život sypal na záda. Měl Dimitrije, který ho držel při zemi, ale bez něj? Buď ho svět semele a vyplivne, nebo včas uteče sem k Troyovi, který mu před ním bude dělat alespoň částečný štít. „Určitě.“

„Jo. Snad.“ Znovu se rozhostilo ticho. Troy vypadal myšlenkami jinde a Adoráta se začínala cítit jako vetřelec. Vstala a zmizela v ložnici, kde na sebe naházela oblečení. Košile byla díky kouzlům už zase bílá, ani stopa po čaji.

„Půjdu,“ řekla, když se vrátila ke krbu a oblékla si hábit. Troy zvedl pohled a kývl. Sahala na kliku, když se ozval.

„Doro.“ Otočila se na něj. Chvíli mlčel a jen se na ni díval. Pak se mu tváří mihnul starý známý úsměšek. „Uvidíme se brzy.“ Netušila, nakolik to mělo být přátelské rozloučení a nakolik slib, že tohle nebylo naposledy, a tak jen kývla a odešla.

Blížila se devátá hodina a chodby hradu byly už téměř prázdné. Došlo jí, že má dnes službu s dozorem. Ani v nejmenším na to neměla náladu, ale možná to bude lepší, než jít do havraspárské věže a čelit těm dvěma můrám. Nevraživost mezi nimi se přetavila v čistou nenávist a Adorátě zvedala žaludek už pouhá představa toho, jak s nimi tráví v jedné ložnici ještě dva roky. Ale nechtěla být za fňuknu, ona nebude ta, která to vzdá první.

Rázným krokem obešla roh a na místě se zarazila. Před ní šel Tobias bok po boku s Vandou, její mrzimorskou spolužačkou, očividně zabraní do nějakého rozhovoru. Vanda k němu vzhlížela a usmívala se, zatímco ho poslouchala. A Tobias se zdaleka nezdál tak rezervovaný jako jindy.

Adoráta si nebyla jistá, jestli je víc šokovaná z toho, že vidí Vandu s Tobiasem, nebo Tobiase s Vandou. Každopádně, jestli něco nechtěla, tak se k těm dvěma přiblížit, protože jak on, tak ona se neustále snažili, aby se s nimi bavila, a pokoušeli se jí spravit náladu. Tobias po vyučování a Vanda během něj. Ti dva dohromady byli pro Doru potencionální katastrofa. Potichu se vrátila zpět za roh a opřená o zeď se zavřenýma očima čekala, dokud se chodbou nepřestal odrážet Vandin příjemný tlumený smích.

„Problém, Longbottomová?“ ozvalo se kousavě. Ten jí tu tak ještě chyběl. Podívalas se na Browna, který ji sledoval tím svým posměšným pichlavým pohledem. Plánovala ho ignorovat, ale nenechal se. „Nehodláš na mě taky hrát tu ubohou zkroušenou chudinku, že ne? Nebaštím ti to.“

„Polib si, Browne,“ nevydržela to. Udělal k ní krok s naštvaným výrazem a ona sebou cukla. Spokojeně se ušklíbl.

„Nevyskakuj si, Longbottomová, nejsem jako Goldstein nebo Moos. Nechystám se ti zobat z ruky. Nejsi tak speciální, jak si o sobě myslíš.“ Byl blízko. Příliš blízko, aby to Adorátě nevadilo. Pochodeň za ní se zaprskáním zhasla. Mark se podíval nad ni a zamračil se. Zhasla další o kus vpravo. Pak ta vlevo. Brown o krok couvnul. „Co se to, sakra-“

Využila toho a rychle se prosmýkla kolem rohu do teď už prázdné chodby. Neběžela, ale neměla k tomu daleko. Srdce jí tlouklo jako zvon a napětí se jí pouštělo jen velmi neochotně. Třásly se jí ruce i kolena. Nevzpomínala si, kdy naposledy ji někdo tak vyděsil. Když se na ni Mark Brown díval, chtěla se stát neviditelnou a někde se schovat. Kdy v něm vzbudila takovou nechuť? Neměla ho ráda, ale spíš než záměr to byla reakce na jeho nepřátelství. Tohle ale bylo mnohem horší než dřív.

Měla pocit, že počet lidí, kteří ji nesnáší, s každým rokem narůstá, a neměla tušení, čím je k tomu ponoukala. Celou tu dobu se snažila zapadnout a teď se ukazovalo, že to nemělo žádný účinek.

Zastavila se na schodech, které se s ní začaly přesouvat. Rozhlédla se kolem po všech těch obrazech, po tvářích, co jí nic neříkaly. Měla toho dost. Snažila se, vážně se snažila i se vším tím okolo vypadat jako kdokoliv jiný. S divným jménem, rodinou válečných hrdinů, otcem profesorem i mazlíčkem fénixem. Pokoušela se to všechno vydávat za obyčejné a namlouvat svému okolí, že je stejná jako oni.

Zbytečně. Nebyla. Oni to viděli, tak by si to měla konečně připustit i ona sama. Nebyla jedna z davu a nikdy nebude. Takže… co by měla udělat? Přestat se schovávat za svým stínem. Přesně to by měla udělat. A taky to udělá.

Nadechla se a další střípek z velké hromady s cinknutím zmizel ve tmě.

∂∂∂

Rebeca seděla ve společenské místnosti a četla si výtisk Famfrpálu v průběhu věků - už po sté - když dovnitř vešla Adoráta. Neviděla ji od chvíle, kdy odešla od večeře, ale nečekala, že by si k ní přišla sednout. Už týdny ignorovala všechno a všechny. Ale možná to bylo tím, že bylo pozdě po večerce a Rebeca seděla v místnosti úplně sama. Nebo za to mohlo něco jiného, o čem neměla ani tušení. Každopádně Dora přišla a posadila se na pohovku vedle ní.

„Ahoj,“ pozdravila ji Rebeca. „Těžký večer?“ zkusila to.

„Tak trochu,“ připustila Dora. Bylo to skoro jako dřív. Na otázku opravdu přišla odpověď.

„Už je ti líp?“

„Ne, o moc ne. Ale Troy mi alespoň řekl, co se tam stalo,“ zamumlala Dora a se zavřenýma očima se opřela o pohovku.

„Jak mu je?“ Asi by bylo lepší nezmiňovat se, jaké reakce vyvolalo, když se otočil na patě a vyrazil za ní, když odešla z jídelny. Některé byly fakt hnusné a zcela nepřekvapivě vyšly od jejích spolužaček.

„Je unavený,“ odpověděla Dora vyhýbavě.

„Myslela jsem spíš pocitově,“ namítla Rebeca nespokojeně.

„Umřeli mu kamarádi, jak bys myslela?“ pronesla Adoráta kousavě. Rebeca se zarazila. Dobře, asi to přehnala, Dora ještě zdaleka v normálu nebyla.

„Promiň, máš pravdu. Takže, začne zase sbor?“

Pokrčila rameny, jako by ji to vůbec nezajímalo. „Nejspíš jo. Už se vrátil Tobias?“ znělo to, jako by chtěla změnit téma.

„Vrátil? Odkud by se měl vracet?“

„No, já nevím. Z procházky?“ znejistěla Dora. Rebeca ji zmateně pozorovala.

„Tys ho potkala?“

„Jo. Ale jen z dálky. To je fuk.“

Rebeca byla čím dál zmatenější. „No, každopádně už spí. Pokud teda není jako já, to by potom koukal na nebesa a počítal čouhající nitě.“

„Nemůžeš spát?“ zeptala se Dora. Rebeca si jen nebyla jistá, jestli se ptá ze zájmu, nebo protože chce zase změnit téma. Ale asi to bylo jedno, hlavně, že s ní konečně zase mluvila. Alespoň trochu.

„Poslední dobou mám noční můry. Dala bych nevím co za trochu bezesného spánku.“

„No… Možná by Tobias-“ ozvala se Dora, ale pak nejistě zmlkla uprostřed věty. Rebeca se na ni překvapeně podívala.

„Co by brácha?“ nechápala.

„Hmm, na něčem pracuje. Je to jen pokus, ale zkus se ho zeptat, třeba ti s tím tvým problém bude ochotný pomoct.“ Víc k tomu očividně říkat nechtěla, protože zase zavřela oči.

„Jasně, buď si tajemná,“ odfrkal si Rebeca, ale pak se otočila ke schodišti vedoucímu k chlapeckým ložnicím. Vážně by jí mohl Tobias nějak pomoct? Poslední dobou se moc nevídali, a když už, bylo to buď při jídle, nebo při pokusech Doru trochu probrat k životu. Neměli čas si víc promluvit. Nebo náladu… Když nad tím tak přemýšlela, nebyla si jistá, kdy si spolu naposledy pořádně promluvili. Odcizili se. Kdy se to stalo?

„Nechce se mi tam,“ zamumlala Dora.

„Myslíš do ložnice?“

„Jo.“

Chápala ji, ona sama měla se svými spolužačkami přátelský vztah. Tedy vcelku přátelský, ale Dora a ty dvě, to bylo něco jiného. „Proč si na ně nedojdeš k Vektorové stěžovat?“

„A co by s tím udělala? Dala jim školní trest a poslala by mi je zase zpátky. Bylo by to jen horší. Ale když to budu brát z té lepší stránky, moje obranná kouzla jsou nejsilnější v ročníku. K mé posteli se jen tak někdo nedostane, aniž bych o tom nevěděla.“ Vypadala samolibě, když to říkala. Rebeca si nebyla jistá, jestli u ní vůbec kdy tenhle výraz viděla. Ale bylo na čase. Nechávala sebou mávat dlouho, takže jestli si konečně trochu věřila, mohlo by to pomoct.

„A jak ti jde příprava na NKÚ, když už jsme tak u té obrany?“

Dora si odfrkla. „Nikdy by mě nenapadlo, že ministerstvo odsouhlasí škole tak promyšlenou mučící techniku. Je to strašný!“

„Jo,“ usmála se, „pamatuju si to. Nikdy jsem se tak nešrotila. Trochu mě děsí, jak to bude příští rok.“

„OVCE? Ty už alespoň nejsou z tolika předmětů.“

„Ale zase jsou komplexnější a těžší. Navíc… já ani nic z toho, co nám nabízejí, dělat nechci. Chci hrát famfrpál, a na to se žádné zkoušky nedělají, takže je to vlastně úplně zbytečné a měla bych místo učení trénovat!“

Dora si pobaveně odfrkla. „Už tě vidím, jak to své mámě vysvětluješ.“

„No právě… Kvůli ní toho taky mám tolik. Měla jsem si radši vybrat nějaké nenáročné povolání a tvrdit, že je to můj největší sen.“

„Jo, jako by ti to snad někdo uvěřil, když odmalička vykřikuješ, jak chceš být nejlepší střelkyně v dějinách famfrpálu.“

„Taky fakt.“ Jako by nestačilo, že od ní otec zahnal Huga. Její matka navíc nepodporovala její sny o sportovní budoucnosti a chtěla z ní mít nějakou vysoce postavenou studovanou… kdoví co. Občas záviděla Hugovi, že má tak nenáročné rodiče, kteří jsou spokojení s čímkoliv, co si vybere.

Dora se zvedla a přece jen zamířila k ložnicím, i když dost neochotně. Rebeca jí pouze nepřítomně mávla.

U Morgany, jak on jí chyběl! Dala by cokoliv za pár minut, kdy by ji jen objímal a šeptal pár slov o tom, jak ji má rád. Jenže on nevypadal, že by si přál to samé. I jíst chodil, když tam ona nebyla. Nevídali se ani na chodbách, a když ho chtěla alespoň zdálky zahlédnout, musela čekat venku, když odcházel, nebo se vracel z tréninků. Připadala si neskutečně uboze, ale nemohla si pomoct.

A netušila, co jiného by s tím měla dělat…

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 87.: