OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 86.

15.07.2013 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1034×

Lily čekala na Huga po zápase u šatny. Nebelvír porazil Mrzimor s obrovským rozdílem a posunul se tak do čela tabulky o famfrpálový pohár. Většina jejích spolužáků byla díky tomu ochotná ji nechat na pokoji.

Když se všechno alespoň trochu srovnalo a ona byla schopná začít myslet i na něco jiného, než na počet lidí, kterým se hnusí, došlo jí, jak málo jí chybí popularita. Už od malinka byla zvyklá na to, že jí každý věnuje víc pozornosti než ostatním. Všichni se ji snažili přetáhnout na svou stranu, zavděčit se jí aby mohli říkat, že zrovna oni jsou přátelé Lily Potterové, dcery největšího hrdiny kouzelnické historie. A teď většina z nich dělala, že ji nevidí.

Byla to taková úleva! Nemuset se neustále na každého usmívat a vycházet jim vstříc, protože tak se to přece sluší. Do té doby ji ani nenapadlo, že se tak dá žít. Ta alternativa pro ni doteď neexistovala. Teď ji těsně obklopovali opravdoví přátelé, a že jich nebylo tolik? Lily to ani nepřišlo. Adoráta, dvojčata, Tobias, taky Mary, se kterou si pořád psala a která jí byla největší oporou, pár spolužáků. A samozřejmě tu byla Sarah… Lily se po tom všem paradoxně cítila mnohem jistější. Kdykoliv se její zmijozelská láska ocitla poblíž, už se netřásla a nestresovala. Konečně se cítila rovnocenně.

„Skvělý zápas,“ pochválila Huga, když se vynořil jako poslední ze šaten s vlhkými vlasy a koštětem přes rameno.

„Díky,“ pokývnul, ale jeho tvář zůstávala dál strnulou maskou. Lily tušila, že se za ní skrývá hromada bolesti, ale Hugo s ní o tom odmítal mluvit. Každou volnou minutu, kterou netrávil trénováním na koštěti, byl ponořený v učení. Jeho známky strmě stoupaly do oblak a body za jeho práci v hodině zajistily Nebelvíru pořádný náskok před ostatními kolejemi.

Hugo z nějakého důvodu dřel až do úmoru a jí to dělalo starosti. Samozřejmě, Hugo vždycky dřel, ale tohle, to bylo něco úplně jiného. Nového a děsivého. Už se nesmál, s nikým se nebavil, nechodil mimo společenskou místnost, leda snad do knihovny a na hřiště.

„Vážně, jak jsi nepustil ani jediný gól, to bylo úžasné,“ snažila se dál.

„Hm.“

Bylo to zoufalé. Ta maska měla vypadat jako zdvořilý zájem, ale místo toho dávala každému jasně najevo, že ať ti kolem řeknou cokoliv, jeho to nezajímá.

„Dneska jsem mluvila s Rebecou, fandila vám,“ vytáhla bez zaváhání nejtěžší kalibr. Zakopl o trs trávy, ale okamžitě se zase srovnal a pokračoval v chůzi. Mlčky. „Zdá se, že má problém s lektvary. Prý jí kleklo doučování.“

„Hm.“ To bylo všechno, co na to řekl. Měla chuť ho kopnout.

„Je na tebe naštvaná. Teda, na toho doučovatele, myslím.“

Nic. Pořád stejně vojensky strojeným krokem zkracoval vzdálenost mezi sebou a hradem.

„Sakra, mohl bys alespoň předstírat, že ještě žiješ?“ vyjela na něj, protože tohle se jí zdálo směšné. Zarazil se a přes rameno se na ni podíval. Nejradši by s ním zatřásla, ale jeho pohled jí zabránil se hnout. Jasně říkal – proč, když nežiju?

„Jasně.“ I přes svůj souhlas nedokázal do hlasu vloudit ani špetičku skutečného života.

„Co se to s tebou stalo?“

„Říkají tomu dospělost. Taky to poznáš,“ pronesl hluše a pak vykročil znovu k hradu. Nechal ji tam stát, šokovanou a zmatenou. Chtěla ho zkusit dohnat, ale pak si všimla osamocené postavy stojící o kus dál. Rebeca.

Zamířila k ní a pokusila se zahnat pocit zrady, který v ní Hugova slova vyvolala. Přišla mu snad jako dítě? Copak si za poslední dobu neprošla horšími věcmi než on? Čím si zasloužila jeho opovržení?

„Ahoj,“ hlesla Rebeca. Všechna její energie se někam vypařila, když tu tak sama stála a sledovala vzdalující se černou tečku, která představovala Huga. „Jak se má?“

„Podobně jako ty. Mizerně.“

Rebeca sklopila hlavu a pak se otočila směrem k jezeru. Pomalu se rozešla. Lily se zařadila vedle ní.

„Kdyby se mnou alespoň mluvil, ale já ani nevím, co mu to přelítlo přes nos.“

„Asi už ho přestalo bavit, jak ho můj otec neustále šikanuje. Nedivila bych se tomu, i tak to vydržel dlouho,“ hlesla Rebeca a zastrčila si ruce do podpaží. Byl konec března, a i když sníh už z větší části roztál, pořád byla hrozná zima. Studenti se venku moc nezdržovali a radši se shromažďovali poblíž zapálených krbů, ven nikdo nevylezl bez šály a páru rukavic. Tedy nikdo, kromě Rebecy.

„To mi nezní jako on,“ namítla Lily, ale její realističtější já nadhodilo, že se zrovna teď taky moc nechová jako on. Takže…

„Nemohlo to vydržet věčně, no ne? To by bylo naivní, myslet si, že jo.“

„Hugo není ten typ, co by plácal jen tak do větru a rozhazoval velká gesta, která nemyslí vážně,“ bránila ho Lily. Pořád si byla jistá, že je v něm ten kluk, co byl schopný před celou školou požádat holku o ruku, i kdyby jen z trucu. Prostě nebylo možné, aby ho v sobě tak rychle zadusil, možná to zkoušel, ale ještě nemohl uspět. Hugo byl odjakživa ten nejsladší kluk, jakého Lily znala. Nikdo nebyl takový dobrák jako on, snad jen jeho matka.

„Tak mu třeba došlo, že si to nezasloužím,“ obrátila k ní Rebeca smutný pohled. Vypadala úplně na dně. Lily to děsilo. Jako by ty dva někdo kompletně proměnil v cizí lidi. Vždycky plamenná a odbojná Rebeca vypadala jako malé ztracené dítě a vřelý dobrácký Hugo byl asi tak vstřícný jako ledovec.

„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty to vzdáš. Nikdy jsi mi nepřišla jako slaboch, to byla moje parketa,“ namítla Lily tvrdě. Rebeca se na ni ale jen poraženecky podívala. Jindy už by byl oheň na střeše, za takovou urážku. Teď nic. Lily byla neskutečně naštvaná, ale ne na Rebecu a Huga, spíš na ty dva, co to způsobili. Možná by ji to tolik nepřekvapilo od strýčka Rona, ale Draco? Vždycky si myslela, že nikdo lepší neexistuje. Byl pro ni stejně důležitý jako táta a tohle… To byl prostě podraz i vůči ní. Zrada.

A pak ji to napadlo, úplně z čista jasna. Jediný kdo může pomoct Rebece je Rebeca.

∂∂∂

Už to bylo týden a Adoráta pořád ignorovala většinu toho, co se kolem ní dělo. Upínala se myšlenkami k Troyovi, od kterého zatím nepřišla žádná zpráva. Možná jí ani žádné neplánoval posílat, ale ona doufala v opak. Právě teď byl někde tam, kde zuřilo cosi, o čem nikdo v Británii pořádně nic nevěděl.

Útržky zpráv z Denního věštce prozradily jen to, že se na východě rozhořely boje mezi tradicionalisty a pokrokovějšími čaroději. Zmiňovali i tragédii v Kruvalu, kde se prý střetly dvě skupiny studentů, použitá kouzla způsobila nehodu, při které pět studentů zemřelo. Další tři jsou navíc stále ještě v ohrožení života.

Víc nic. Podstatně více místa v novinách zabrala i informace o soutěži čarodějných rostlin, pořádané Společností pro domácí pěstitele. To bylo přede dvěma dny, od té doby už noviny do ruky nevzala. Bylo to takhle i jinde, když se kouzelnická Británie potýkala s Voldemortem? Vtiskly plátky ostatních zemí zdejší ztráty na životech mezi oznámení o přemnožení běhnic a poklesu ceny dračích slezin?

Jen málo byly podstatné životy cizinců. Nikoho nenapadlo, že by vážně mohli někomu chybět, přestože nejsou ze stejné země. Jenže Adorátě Damyan chyběl. A taky jí chyběl Dimitrij, ten tichý klavírista, který dokázal omámit svým talentem celé nádvoří, a přitom být stejně nenápadný jako stíny na zdech.

A všichni okolo se bavili, jako by se nic z toho nedělo. Většina si nejspíš ani nevšimla. Hnusili se jí. Neodkázala ani dost dobře jíst, když kolem ní zněl hovor a smích.

„Doro,“ zaprotestoval Tobias, když se zvedla a nechala snídani téměř netknutou. Nevšímala si ho, ale to neznamenalo, že by jí dal pokoj. Když byla u dveří, už šel vedle ní a podával jí hrušku. Beze slova si ji vzala a plynule ji poslala dál, nějaké prvačce z nebelvíru.

„Vypadáš strašně, musíš něco sníst,“ prohlásil naštvaně a podal jí další. Ignorovala by ji tak jako dřív, jenže to by se nesměly objevit ty dvě.

„Kdopak se nám to tu mračí, snad ne spící panna?“ ušklíbla se Drusila.

„Hm, ty myslíš, že je pořád panna? I po tom, co se v noci courá, kdo ví kde?“ popichovala Imelda dost nahlas, aby upoutala pozornost všech kolem schodů do Vstupní haly. Takhle při snídani to byla skoro pětina školy.

Adoráta netušila, jak k tomu došlo, ale v dalším momentu se hruška z Tobiasovy ruky vytrhla a velkou rychlostí přeletěla prázdný prostor. Trefila Imeldu přímo do nosu a vybuchla. Imelda vykvikla, když to křuplo a Drusila se zajíkla, když jí do očí vletělo hruškové pyré. Všichni kolem šokovaně mlčeli. Imeldě ležící na schodišti ze zlomeného nosu vytékala trocha krve a Adoráta se poprvé po dlouhé době usmála.

Ne, pobaveně, ale spokojeně. Líbilo se jí, že ta mrcha na zemi konečně cítí, co to je bolest. Ráda by jí dopřála ještě trochu, ale Tobias jí škubnul paží a protáhl se i s ní mezi studenty ven z brány. Na nádvoří ji zatáhl stranou.

„Co to, u Merlina, bylo?“ zeptal se podrážděně.

„Hruška,“ odpověděla klidně. Něco se změnilo. Jako by střípek z té cizí tíhy zmizel. Vlastně ne, jako by se odštípl a místo ní zranil někoho jiného. Byla to úleva.

„Udělalas to schválně?“ Vypadal překvapeně.

„Ne.“ To byla pravda. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli to byla ona, ale… kdo jiný by to byl?

„Co je to s tebou? Mluv se mnou přece,“ naléhal a trochu s ní třásl. Jindy by jí to nevadilo, ale teď… něco se v ní vzedmulo a do Tobiase narazila slabá tlaková vlna. Pustil ji a zavrávoral. Vypadal šokovaně.

Nechala ho tam stát a vyrazila zpět do hradu, kde měla mít hodinu lektvarů.

Bylo asi deset minut po začátku hodiny, když se objevila Imelda s nosem už zase rovným a obličejem bez krve. Adorátou problikla lítost, že její zadostiučinění mělo tak krátké trvání, ale s lektvarem měla zrovna příliš práce, než aby tomu mohla věnovat víc pozornosti. Cítila ale v zádech pohled těch dvou a vsadila by poslední srpec na to, že se na ni domlouvají.

Jako by nestačilo, že jí ničí život poslední tři roky a ani ty dva předtím nebyly žádný med. Kdyby tenkrát věděla, co jí to přinese, na Tonyho by se vykašlala. Nacpala by jim ho do krku, aby se jím zadávily, jen aby měla trochu klidu a noci, kdy by se nemusela bát prokletí. Všechno by jim to nacpala a zalila by to tímhle odporným neskutečně obtížným lektvarem!

BUM!  Otočila se přesně ve chvíli, aby ještě viděla gejzír horkého lektvaru s plesknutím dopadnout na jejich hlavy. Rozječely se, jak je spálil a vlasy jim začaly měnit barvu na zářivě oranžovou. Čoudilo se jim z hlav i z hábitů. Jejich hlasy nabíraly na intenzitě.

Usmála se.

„Dámy, uklidněte se!“ překřikoval je profesor Křiklan, snad aby dostál svému jménu, zatímco mával hůlkou a odstraňoval škody jejich absolutní neschopnosti uvařit dokrvovací lektvar. Správně namíchaný lektvar by jim nejen nevybuchnul, ale ani by jim neobarvil vlasy. Obě vypadaly jako spařené pomeranče.

„To ona!“ štěkla Imelda a natáhla k ní obviňující prst. Všichni se na Doru otočili. Ani se nesnažila zastřít, že se usmívá.

„Říkáte nesmysly, slečno Delaynyová. Slečna Longbottomová pracovala na svém lektvaru a vůbec si vás nevšímala. Stál jsem hned vedle,“ bránil ji profesor Křiklan a zamračeně si Imeldu měřil. „Deset bodů dolů za vaše křivé nařčení a váš lektvar samozřejmě hodnotím za H.“ Třídou se rozlehlo tlumené mumlání a havraspárská polovina se na Imeldu zamračila jako jeden muž.

„Ale ona-“

„Dost už, slečno, nebo přidám ještě školní trest. A teď to tu po sobě laskavě ukliďte,“ nakázal Křiklan a vrátil se k dohlížení nad ostatními. Adoráta vnitřně jásala. Další střípek z hromady ubyl a ten velký náklon jejího vnitřního světa, jako by se nepatrně zmenšil.

∂

Troy se vrátil.

Vlastně nebylo dost dobře možné jeho návrat přehlédnout, když se objevil u večeře, čtrnáct dnů po svém odjezdu, po boku učitele formulí. Profesor Olssen vypadal unaveně, ale Troy… Nepoznala by ho, nebýt té pro něj typické záplavy vlnitých černých vlasů. Obyčejně zpod nich zářily jasně modré oči, které v ostře řezané tváři působily až děsivě, tentokrát ale jako by ztratily většinu své barvy a jasu.

Tmavé kruhy pod opuchlýma očima mu nedodávaly na hrozivosti, spíš nutily pozorovatele litovat ho a přemýšlet, čím si asi prošel. Adoráta se prudce postavila, jakmile ho uviděla. Ti dva mířili přímo k učitelskému stolu, vypadali, že teplé jídlo opravdu potřebují. Ona ale nemínila sledovat při jídle někoho, kdo jí ani nedal vědět, jestli je naživu. Zuřila.

„Tó neni zrovna srdečné přivítání,“ ozvalo se unaveně, když byla v polovině schodiště.

„Jdi k čertu,“ zavrčela, protože tu neskutečnou zlobu nedokázala potlačit. Jako by v ní něco překročilo hranici – sopka vybuchla a tekoucí láva se už nedala nijak zastavit.

„Tám jsem doteď byl.“ Znělo to… poraženě. Přece jen se na něj otočila. Troy stál pod schody s rukama složenýma na prsou, ale v té póze nebylo nic z obvyklé vyzývavosti. Vlastně vypadal, že se každou chvíli únavou zhroutí na zábradlí.

„Ty-“ namířila na něj prstem. „Ty - jsi sobec!“

„Jo,“ přikývl souhlasně a spustil ruce podél boků. „Jsem, nikdy jsem netvrdil ópak, ale kvůli tomu jsem na psaní nekašlal.“

„Fajn, tak proč teda?“ zeptala se a teď to byla ona, kdo si založil ruce na hrudi.

„Protože-“ umlknul a skutečně se opřel o kamenné zábradlí. Rukama si protřel tvář a prohrábl vlasy. „Protože, to nejsem já. Nedělám tyhle věci; nesvěřuju se v dopisech, neříkám, co si myslím, nepouštím si do života holky se srdcem na dlani. Nejsem typ dobrého kamaráda. Jsem ten zábavný a hýřivý. Jenže na tom, co jsem tam viděl… na tom nic zábavného ani hýřivého nebylo. Bylo snazší nepsat vůbec.“

Zmlknul a díval se do stropu. Na vteřinu myslela na to, že ho tam prostě nechá stát. Mohla by odejít a odstřihnout ho tak, jako to on udělal jí. Jenže, ať se v poslední době stalo cokoliv, nezatvrdilo ji to dostatečně, aby toho byla schopná.

S povzdechem spustila ruce a sešla k němu. „Pořád jsem naštvaná,“ upozornila ho předem a nakrčila nos, jak ji v očích zaštípaly slzy. Stačil k tomu jediný pohled na jeho ztrápený výraz a všechno se to vrátilo jako odražená vlna. Damyan, Dimitrij a ti tři další u kterých ani neznala jména. „Sakra,“ zanadávala a palcem si otřela oči dřív, než z nich slzy stačily utéct. „Bylo to zlé?“

„Horší,“ pronesl temně, pak si povzdechl a klesl pohledem ze stropu k ní. „Čaj?“

„Dobře,“ souhlasila a společně se vydali po schodech k jeho pokojům. „Nebudou mít řeči?“ zeptala se po chvíli, když si uvědomila, že se musel otočit uprostřed cesty ke stolu, aby ji tak rychle dohnal.

„Možná,“ trhnul rameny. „Ale ostatní profesoři tó pochopí a tó je jediné podstatné, ne?“

„To je fakt,“ souhlasila, ale část z ní se zaradovala nad možností, že se to někomu ze studentů líbit nebude. Přála si zbavit se další tíhy. Chtěla jim oplatit každou špetku zloby a krutosti, kterou proti ní vrhnou a ještě jim dvakrát tolik přidat.

V komnatách Troy objednal přes krb z kuchyně konvici čaje a sendviče pro oba, i když Dora na jídlo neměla ani pomyšlení. Pak se omluvil, že se potřebuje po celém dni umýt a převléct. Zmizel ve vedlejším pokoji, zatímco u ní se po chvíli objevil skřítek se vším, co si Troy přál.

Krb brzy prohřál místnost a Adorátě bylo vedro. Její poslední hodiny byly bylinkářství a na něj se neskutečně nabalila. Vyvlékla se z hábitu a o chvíli později i z tlustého svetru. Upíjela přitom teplý čaj a čekala na Troye. Pootevřenými dveřmi slyšela zvuky sprchy i to, jak po nějaké době umlkla. Začala netrpělivě přecházet, aby nemusela přemýšlet nad tím vším, co se jí vtíralo na mysl.

Tak se snažila všechno potlačit, že zapomněla na to, kde je, a při jedné otočce zakopla o Troyovu cestovní tašku, kterou tam musel nechat jeden ze skřítků. Zbytek čaje na sebe vylila. Pořád dost teplý, aby ji spálil, ji čaj znovu rozlítil. Vztekle mrskla hrníčkem do krbu a ten se s řinkotem rozletěl do střepů.

Troy se objevil okamžitě, s výrazem až příliš vyplašeným, aby to odpovídalo tomu, co se stalo. Nechápavě se na ni díval s nedopnutými kalhotami a vlasy, ze kterých pořád kapala voda.

„Promiň, já-“ zadrhla se. „Merline, sakra!“ štěkla a rukama si odtáhla od těla mokrou košili. Byl na ní flek barvy rzi. Všechno to bylo tak špatně. Připadala si absurdně, že ji štve flek na košili, když to všechno kolem nich se tak podělávalo, pořád a pořád.

„Jsi-“ začal, ale pak to jednoduše vypustil, došel k ní, aby ji objal. Vyšla mu naproti, a tak do sebe ve finále víc narazili, než aby se objali. Ten okamžik hrubosti ale přehlušil jakoukoliv její lítost. Překvapeně zvedla hlavu. Vypadal přinejmenším tak zoufale, jako se ona cítila. Všechno bylo špatně, jako by někdo její svět obrátil naruby a nechal ho plácat se ve vichřici. Bylo to tak špatně, že by se to špatné mohlo stát dobrým?

Cítila, jak mu voda z vlasů kape na její hrudník a vsakuje se do košile. Studilo to. Po těle jí přeběhl mráz. Všechno špatné by mohlo být dobré… Víc se k němu přitiskla.

„Doro, co-“ zmlknul. Tváří mu proběhlo několik pocitů; zahlédla mezi nimi překvapení, nejistotu i rezignaci. „Jo,“ hlesl a pak už ji líbal. Nebylo to jako ta opilecká pusa o Vánocích. A nebylo to jako nikdy předtím; tohle nemělo být romantické a zamilované. Tohle bylo uspokojující. Měnilo to myšlenky v bezduchou kaši a potlačovalo všechno až na touhu.

Zvedl ji do náruče. Měla si uvědomit, že Troy nebyl z těch, komu by stačilo tak málo. Jenže Adoráta si uvědomovat nechtěla. Nechtěla myslet ani cítit. A tohle, to bylo jako kolize dvou komet. Oslepující, přehlušující všechno kolem. Uvědomovala si, že prošli do druhé místnosti, do té, kde nikdy předtím nebyla.

Troy připomínal dravce. Bral si, co chtěl, a dával jen tolik, kolik bylo nezbytně nutné. Nevadilo jí to. Ani když se ocitla na zádech na jeho posteli, když z ní stahoval oblečení, nebo když jí vytryskly slzy bolesti z prvního rázného pohybu. Bylo jí to jedno, protože všechno špatné bylo dobré.

A tohle bylo moc špatné. Vlastně, to nejhorší.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 86.: