OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 85.

12.07.2013 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1027×

Adoráta mířila do sborovny, ale nemohla se dost dobře soustředit na to, co ji tam asi čeká, protože se od rána nezbavila myšlenek na scénu u snídaně. Pořád viděla vyděšeného Troye, jak přebíhá k místu profesora Olssena a oba vzápětí vybíhají z Velké síně. Viděla šeptandu u učitelského stolu a náhlá ignorace ze strany profesorky Vektorové taky naznačovala - kdyby to Doře nedošlo už z toho všeho předtím - že se muselo stát něco vážného.

Jenže vyučování probíhalo jako kdykoliv jindy a o tom, co se stalo, se nikdo nezmínil ani slovem. Studenti to postupně vypouštěli z hlavy a kolem oběda už se zase bavili, jako by se ráno nic divného nestalo. Pár z nich se dokonce chtělo do Dory strefovat za to, že nebyla v noci v pokoji. Přiletělo pár poznámek o tom, kde asi byla a jestli byla sama. Tobias je ale všechny odkazoval do patřičných mezí zastrašujícím pohledem o třech stupních. Většina dala pokoj už při prvním, jen ty dvě husy, co ji do toho namočily, odolávaly, dokud se na ně nepodíval číslem tři. Ten pohled dokázal vyděsit i Adorátu, a to věděla, že se od něj nemá čeho bát.

„Doufám, že dostaneš něco hodně nechutného. Nebo prácičku u školníka, to by bylo něco,“ chechtaly se. Adoráta silně doufala, že trest u školníka nedostane. Zato kdyby ho měla u Hagrida, vůbec by si nestěžovala. I tak mu pořád s něčím pomáhala, takže by se to ani nedalo brát jako školní trest.

Se zatajeným dechem zaťukala na dveře sborovny. Byly odtamtud slyšet zvýšené hlasy, ale žádný z nich neříkal dále. Zkusila to tedy znovu a silněji. Dveře se otevřely. Vešla.

„Dobrý den,“ pozdravila a rozhlédla se kolem. Ve sborovně bylo šest členů učitelského sboru – profesorky Vektorová a Malfoyová, profesoři Grimm, Olssen a její otec a pak taky Troy. Podle všeho právě vedli živou debatu, protože její otec byl napůl zvednutý a vypadal rozčileně. Ovšem bylo to nic oproti výrazu Troye. Adoráta si uvědomila, že ho ještě nikdy neviděla opravdu rozčíleného, ale teď byl. Jindy bezkrevné tváře měl zrudlé, oči se mu blýskaly a přísahala by, že je má zarudlé.

Všichni se na ni otočili, když vešla, ale Troy okamžitě pohledem uhnul a zapíchl ho do krbu.

„Slečno Longbottomová, děje se něco?“ zeptala se profesorka Vektorová, jako by si na ráno nepamatovala.

„Ehm, říkala jste mi, abych přišla… kvůli tomu školnímu trestu, madam,“ dodala neochotně a radši se na otce nepodívala.

„Ach… ano, jistě. Dovolte mi znovu zdůraznit, že takto si chování prefekty nepředstavuji. Ještě jednou a zasadím se u paní ředitelky, aby vám byl odznak odebrán.“ Ale i přes to, co říkala, její hlas nezněl zdaleka tak ostře jako ráno. Možná už její vztek trochu opadnul, mohla by jí tedy dát snesitelný trest.

„Ano, madam,“ zahuhlala Dora, ale přemýšlela, jestli původně měla profesorka v plánu jí vyčinit před otcem, a proto za ní měla přijít do sborovny, a ne do kabinetu. Jestli ano, nebylo to fér, protože to byl vlastně dvojitý trest.

„Jsem si jistá, že se pro vás najde nějaká práce, například…“ odmlčela se. Kdyby se na ni Adoráta dívala, zachytila by tichou výměnu pohledů profesorky s jejím otcem. „Řekla bych, že ve skleníku je vždy práce dost. Profesor Longbottom vám dozajista přidělí něco, co vám zaplní zbylá odpoledne do konce týdne.“ Adoráta měla chuť zaúpět. Byla středa, takže to znamenalo čtyři odpoledne s otcem, který ji bude častovat vyčítavými pohledy a dost možná i něčím horším, jestli se dozví, za co ten trest dostala.

„Ano, madam,“ zamumlala znovu a podívala se na otce. Čekala, že bude jeho výraz naštvaný nebo alespoň zklamaný, ale vypadal spíš nepřítomně.

„Přijď zítra po vyučování,“ řekl jen a úplně jí zapomněl vykat, jako to dělal většinou, když se jednalo o školní záležitosti. Přikývla a nebyla si jistá, jestli už může odejít.

Profesor Olssen si odkašlal. „Možná bych měl-“

„Ne,“ přerušil ho Troy ostře. Pak zopakoval o něco klidněji: „Ne, měl bych já, ale ne teď… Později.“

„Dobrá,“ kývnul profesor. „Myslím, že můžete jít, slečno,“ otočil se pak k Doře. Chvilku jí trvalo, než pobrala, že už je volná. Rychle se rozloučila a vyšla na chodbu. Jen co se dveře zavřely, oddechla si.

„Moji dceru do toho netahejte,“ ozval se dveřmi tlumený hlas jejího otce.

„Měla by to vědět,“ oponoval profesor formulí. „Přece jen, byli to, no… přátelé.“

„Musí to vědět,“ přidal se Troy rozhodně. Adoráta stála jako vytesaná z ledu. Co by měla vědět? O co tam šlo?

„Ehm, všechno v pořádku?“ ozvalo se za ní a ona sebou škubla. Profesor Malfoy ji se zájmem pozoroval.

„Já… ano, pane. Zrovna jsem si byla pro školní trest,“ pokusila se omluvit, proč postává před sborovnou. Přikývnul a zdvořile ignoroval fakt, že téměř lepila ucho na dveře.

„V tom případě se radši vraťte na kolej, slečno, jinak vám hrozí, že si vykoledujete další,“ pousmál se, ale nic z toho úsměvu mu neproniklo mimo rty. Když se Adoráta podívala, došlo jí, že Draco vypadá uštvaně a o dobrých deset let starší.

„Jistě, pane.“ Prošel kolem ní a vešel do sborovny. Tentokrát už se ale nezdržovala, šla přímo k Troyovým komnatám, rozhodnutá na něj počkat, dokud se nevrátí a neřekne jí, o co šlo a co to s ním je.

Bylo štěstí, že jen naplano vyhrožoval, když tvrdil, že si změní vstupní heslo. Dora tak nemusela čekat na chodbě a odpovídat každému zvědavému studentovi, který by šel okolo. Sice byla trochu nejistá, když tam vešla bez povolení, ale on to přežije. Tvrdil, že by měla něco vědět, takže ona si tu teď sedne a počká si na to.

Uběhly ale ještě skoro dvě hodiny, než se ozval Troyův hlas. Někdo šel s ním! Dora zpanikařila, neměla sice jistotu, ale domnívala se, že by si nikdo nevyložil úplně dobře fakt, že na Troye čekala uvnitř jeho komnat. V rohu pokoje stála ozdobná zástěna s vymalovanými draky, na které viselo několik Troyových našpiněných košil. Schovala se za ní a doufala, že ať už s ním přijde kdokoliv, nebude ho tahle dekorace vůbec zajímat.

„Troyi, jednáš unáhleně,“ ozval se hlas profesora Olssena.

„Ne, jednám správně. Copak vy nejdete?“

„To je něco jiného.“

„A v čem přesně? Každá hůlka bude třeba.“

„Jenže-“

Troy ho přerušil a skoro křičel. „Byli jako moje rodina!“

„Přesně! Ty nejedeš pomoct, ty se chceš pomstít, a to špatně skončí, Troyi. Teď není čas na osobní odvetu, četls, co se tam děje!“

„Copak vy to nechcete? Je vám to jedno?“

Profesorův hlas jako by byl o deset stupňů chladnější než okolní vzduch. „Pozor na pusu, hochu. Pro tebe možná byli jako rodina, ale on byl opravdu má rodina. Moje sestra se zhroutila a nebyla se mnou ani schopná mluvit.“

„Tak vidíte. Nemůže jim to jen tak projít.“ Troy mluvil zatvrzele, vedle profesorova vyrovnaného hlasu zněl jako trucující dítě.

„Neprojde. Bystrozoři si s tím poradí. Nikdo nedovolí, aby to znovu tak eskalovalo. Tohle byl pro všechny hlasitý budíček.“

„Budíček? U všech víl, jsou mrtví!“

„Já v-“

„Já prostě jedu. Tečka.“

Zazněl profesorův povzdech. „Dobrá, budu tě čekat po večeři, přeneseme se společně.“ Bez dalších slov vyšel z komnat a zabouchl za sebou dveře. Adoráta stála jako opařená a všechny ty informace jí vířily v hlavě rychlostí splašeného potlouku. Pak se ozvala první rána.

Trhla sebou, když uslyšela tříštící se dřevo, následované něčím ze skla. Další rána, jak něco narazilo do knihovny. A znovu. Opatrně vystrčila hlavu zpoza zástěny, aby viděla, že další židle míří přímo na zástěnu. Skočila stranou ve chvíli, kdy židle zástěnu smetla. Neovládla se a vyjekla. Troyovi se ve tváři vystřídala celá škála výrazů od vzteku, přes šok až po bolest.

„Doro?“

„Ahoj,“ hlesla a hned by si za to nejradši vynadala. Nebylo to to nejlepší, co mohla říct, když ji objevil schovanou u sebe v pokoji. „Čekám na tebe.“

„Vidím,“ konstatoval a spustil ruce, které měl celou dobu ještě napůl zvednuté, jak mrštil nábytkem.

„Nechtěla jsem, aby z toho byl průšvih, tak jsem se schovala,“ zamumlala a kývla k poražené zástěně.

Troy si povzdychl a sesunul se do křesla, které bylo moc velké a těžké na to, aby ho mohl někam vrhnout pouhou silou.

„Jsi v pohodě?“

„Ne,“ řekl upřímně. Vlastně byl ten dotaz zbytečný, dobře viděla, že je všechno, jen ne v pohodě.

„Co se stalo?“ zeptala se a došla až k němu.

Utrápeně se na ni podíval. „Strašně bych si přál, aby to byla jen noční můra, ale já jsem vzhůru, že jo?“

„Jo, to jsi. Nebo alespoň myslím, že jsi. Jistotu asi nebudeš mít nikdy. Občas mě napadá, že život klidně může být jen iluze nebo děsně dlouhý sen a pak-“ zarazila se, když si uvědomila, že blábolí. „Promiň. Takže, co se děje?“

Chvíli to vypadalo, že jí to neřekne. Bude zírat do koberce a předstírat, že tam Dora vůbec nestojí, jenže potom k ní zvedl oči. A jí došlo, že to všechno, co slyšela, byla skutečnost. Že se jedná o lidi, kteří pro něj byli jako rodina, že je ona zná a je to o někom, kdo je profesorův příbuzný. Zapadlo to do sebe jako puzzle.

„To ne.“

Vypadal, jako že se každou vteřinou rozsype. Zarudlé oči ji pozorovaly a dávaly jí jistotu, že ten nejhorší scénář, jaký dokáže vymyslet, nebude dost strašný, aby obsáhl celou pravdu.

Petr? Dimitrij?

„Damyan?“

Schoval vlastní bolest za víčky, když šeptal: „Je mi to moc líto.“

∂

Den uplynul jako ve snu. Nebo spíš v noční můře.

Když jí Troy řekl, co se stalo, nepochybovala o tom. Nesnažila se tvrdit, že je to lež nebo že se spletl. Troy by jí to neřekl, pokud by si nebyl jistý.

Nic, co slyšela, když o ní nevěděli, by nebylo řečeno, kdyby to nebyla pravda.

Damyan byl pryč. Zabili ho.

Stejně jako Dimitrije.

Adoráta se s tím měla už jen vyrovnat, jenže to nešlo. Svět jí nepřišel správný, když věděla, že na jeho druhé polovině není Damyan a nežije si svůj život. Jako by někdo sebral kamínek z přesně vyvážených vah a Dora se teď nakláněla, neschopná se sama srovnat.

Jenom plakala. Hodně. U večeře. V noci. U snídaně. O hodinách. Seděla v lavici, mlčela a plakala. Skoro nikdo si toho nevšiml. A ti, co si všimli, se neptali. Až na pár výjimek.

Jako ozvěnu si vybavovala Rebecu a Tobiase, kteří se snažili zjistit, co se jí stalo. Ale už si nedokázala vybavit, jak se jich zbavila, nebo kdy to vzdali.

Smrt se najednou zdála děsivě skutečnou. Celé dětství slýchala příběhy o válce, ve které její rodiče vyrůstali a ve které bojovali. Jenže to byly jen příběhy; dobrodružné, romantické… Tak krásně se poslouchaly…

Tohle už ale nebylo krásné. Někde vždycky byla válka, jistě, ale Adoráta ta místa neznala. Neznala ty lidi. Jenže Kruval? Tam byla, našla tam přátele, lásku, sebevědomí. Všechny ty krásné vzpomínky teď ale zaplavila krev. Stékala po nich a topila její mysl.

„Jsi v pořádku?“ Otec? Samozřejmě, vždyť byla ve skleníku. „Holčičko?“ Jdi pryč. „Adoráto…“ Objal ji tak pevně, že by z ní měl vymačkat všechno to, co ji děsilo, vždycky to tak fungovalo. Jenže tentokrát ne. Měla pocit, že se zalkne. Mrtvý. Mrtvý, mrtvý, mrtvý… „Nechceš si odpočinout?“ Ne. Automaticky se otočila k pultu s řízky blahovičníku. „Dobrá,“ vzdychl a tiše jí vysvětlil, co má dělat.

Pracovala automaticky. Hodinu. Dvě. Čtyři.

„Miláčku, to stačí.“ Nevnímala. „Adoráto, dost!“ Vzal jí nástroje z rukou a stáhl jí je k bokům. „Merline… Jdi se najíst,“ vyzval ji potom.

Vyšla ze skleníku směrem k hradu. Krok za krokem posunovala tělo ke kamenné stavbě, která v ní poprvé v životě neprobudila jedinou emoci. Jedinou myšlenku. Prostě tam jen byla, a ona k ní musela dojít.

Nešla na večeři. Zamířila do věže, do umýváren. Nešla do koupelny prefektů, vlastně ji to ani nenapadlo. Prostě jen pokračovala pořád vzhůru. Prošla společenskou místností, kde byl povyk.

„Slyšeli jste to? Prý oba odjeli.“

„Kdo oba?“

„Kdo nás teď bude učit formule?“

„Smí to vůbec, když ještě nejsou prázdniny?“

Ignorovala pohledy a nevnímala dohady. Ignorovala i Rebecu, která ji následovala do koupelny, pevně rozhodnutá z ní vymámit, co se jí stalo. Nevšímala si ani jejího překvapeného pohledu, když se svlékla a vlezla si pod proud vody. Mísila se se slzami a smývala jí z tváří jejich slané stopy.

Někdy během toho mlčení Rebeca odešla a pak se vrátila s velkou osuškou. Dvakrát se zkusila zeptat, ale pak to vzdala a prostě jen mlčela spolu s Adorátou. Zabalila ji do osušky a doprovodila do ložnice. Nevybíravě odtamtud vykopla její spolubydlící a uložila ji do postele. Dora na nic z toho nereagovala. Myslela na smrt. Na ztrátu. Na to, že to možná nebylo naposledy, co jí smrt někoho vzala…

„Kéž bych ti mohla nějak pomoct,“ zamumlala Rebeca, když jí sušila vlasy proudem teplého vzduchu z hůlky. Pak ji zabalila do peřiny a zabezpečila jí postel kouzlem, jako to Dora dělala už roky. Jenže tu teď najednou netrápilo, jestli jí Imelda nebo Drusila nějak ublíží. Trápilo ji, že je svět nakloněný a nejspíš už se nikdy nenarovná. „Dobrou noc,“ hlesla Rebeca, a když se nedočkala odpovědi, odešla.

Adoráta se dívala do prázdna a nevnímala návrat holek, jejich posměšky ani zvuky, jak se nespokojeně ukládaly k spánku, když na nic nereagovala. Protože nic z toho nemohlo svět narovnat, a Adoráta se začala moc bát, že ze světa sklouzne do tmy. Protože tma byla všude kolem a jinam se jít nedalo.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 85.: