OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 83.

05.07.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1176×

Seděl nad stolem a zíral na stránku pergamenu, z poloviny zaplněnou úhledným písmem s úzkými a ostrými oblouky. Už dvě hodiny měl napsanou formální žádost a od té doby se nebyl schopný postavit a dopis odeslat. Věděl, že by v celé té věci nebyl žádný problém, a věděl, že je to ta správná věc, ať si Potter říkal, co chtěl. Jenže tu byla Hermiona.

Jeho žena by těžce nesla, kdyby od ní Rebecu poslal tak daleko.

Poprvé ho napadlo, že jejich profese je tak trochu danajským darem. Měli sice o celých sedm let víc než jiní rodiče bradavických studentů, mohli vidět svoje děti denně, ale také neměli šanci se naučit žít bez nich. Kdyby teď tu žádost odeslal, Hermiona by ho za to pravděpodobně nenáviděla. A možná by mu to dlouhou dobu neodpustila. Třeba taky nikdy.

Draco si povzdechl, pomalu se zaskřípěním židle vstal a přešel i s pergamenem v ruce ke krbu. Zaváhal jen na vteřinu a pak žádost s povzdechem upustil do plamenů. Sledoval, jak ztmavnul, okraje se zkroutily a ve slovech přestup a prospěch se plameny propálily skrz.

Zuřila v něm bouře pocitů, když ale zahlédl odraz v jedné z bronzových masek nad krbem, nebylo to vidět. Dusil ho pocit bezmoci a svázanosti, stejně jako nepochopení. Proč nikdo neviděl, že má pravdu? Jediná správná cesta byla rozhodovat ve prospěch dětí, protože ti dva – a Rebeca obzvlášť – nebyli schopní vidět celkový obraz. Rozhodovali se zbrkle a nerozumně. Kdyby se jen namáhala zamyslet se nad svou budoucností, jasně by viděla, že odpad jako Weasley je nejhorší možná volba. Krev není voda a spolu s krví přechází na děti i charakter a výchova. Copak někdo tak bezcharakterní jako Ronald mohl vychovat slušné děti? Těžko, ale Dracova dcera to nebyla schopná nebo ochotná vidět.

Přešel ke stolu, kde zavřel kalamář, vyšel z kabinetu a zamířil po Bradavické chodbě ke schodištím. Spící hrad byl tichý, skoro až poklidný, ale v Dracovi toho vřelo příliš, než aby se do něj ten klid mohl nasáknout jako jindy. Rychlým tempem došel až ke dveřím ošetřovny a nehlučně je otevřel. Uvnitř byla tma, za vysokými okny mohl vidět jasně zářící hvězdy, protože na obloze nebyl žádný měsíc, který by je zastiňoval, ale ty nezářily dost, aby nějaké světlo proniklo i mezi lůžka. Přesto šel jistě a bez zaváhání, za ta léta znal v ošetřovně každý kout. Došel k jediné obsazené posteli a postavě pod poduškou se zadrhnul dech.

Chvíli bylo naprosté ticho.

„Nepředstírejte, že spíte, Weasley,“ pronesl pak Draco klidně. Postava se pohnula.

„Přišel jste se mě zbavit? Pane?“ Weasley nezněl, že by ho Draco vzbudil. Nejspíš vůbec nespal.

„Nemluvte jako idiot,“ odfrkl si Draco. „Přišel jsem si s vámi promluvit.“

„Bez urážky, pane, ale je hluboká noc.“

„Přesně tak, alespoň nás nikdo nevyruší.“ Obešel postel tak, aby neblokoval to málo světla; chtěl na Weasleyho alespoň trochu vidět.

„Dobře. Takže o co jde? Nějaké nové ultimátum?“ Už ani náznak pokusu o slušnost, Draca to nepřekvapilo. Ocenil, že si Weasley nezkouší na nic hrát. Kvůli tomu tu nebyl.

Ignoroval ten provokativní dotaz a pokračoval, jako by Hugo nic neřekl. „Víte, proč se s vaším otcem tak nenávidíme?“

Zdál se zaskočený. „Prosím?“

„Jsem si jistý, že jsem se zeptal naprosto jasně.“

„Jistě,“ ucedil a syknul, jak se na posteli narovnal do sedu. „Nevím. Ne tak úplně.“

 „A co tedy víte?“

„Že se to týká matky, ale není to zrovna téma, které by se rozebíralo na večírcích,“ poznamenal Weasley kysele.

Dracova tvář byla jako z mramoru, těsně pod povrchem se ale rozlézal pocit zadostiučinění. Ronald se za to, co udělal, styděl. Tolik, že to tajil i před rodinou. „Samozřejmě. Alespoň, že si uvědomuje, že by se za to měl stydět.“

„Kdo?“

„Váš otec, samozřejmě. Vždycky byl destruktivní živel, což by nevadilo, pokud by ničil jen vlastní život.“

„Mluvte jasně!“ štěkl Hugo popuzeně. Draco se ušklíbl nad tou vznětlivostí. Chápal to, někdo chlapci kopal do představy o skvělém otci. Pokud v něm byl alespoň zlomek weaslyovské věrnosti k rodině, musel se naštvat. Další bod, který jasně mluvil v jeho neprospěch.

„Dovolte mi, abych vám řekl něco o vašem otci. Je to poslední syn z chudé rodiny, který jako jediný nikdy v ničem nevynikal, jeho jedinou světlou stránkou byl přátelství s Harry Potterem. Díky tomu sehrál v našich dějinách důležitou roli, ve které by ho ale mohl nahradit jakýkoliv jiný podprůměrný kouzelník. Svou nynější práci opět získal jen díky přátelství s Harrym Potterem, ne díky svým skvělým studijním výsledkům. To by tak nevadilo, takové věci se dějí dnes a denně, ovšem…“ odmlčel se, aby zkrotil pučící emoce, které v něm vyvolávalo tohle téma a zasunuté vzpomínky. „Ovšem to, jak se zachoval k mé nynější manželce, to je něco, co se nedá odpustit. Křivě ji nařknul z nevěry, jen aby sám skončil o hodinu později v posteli s vaší matkou.

Ublížil ženě, která ho léta chránila, zastávala se ho a bez které by neprošel ani pátým ročníkem. Choval se k ní jako k největší špíně a chlubil se svou milenkou a jejich neplánovaně počatým dítětem. Způsobil, že mě žena, kterou jsem miloval, deset let nenáviděla a obviňovala z toho, že jsem jí zničil život, a ještě měl tu drzost tvářit se jako oběť.

Teď se chová, jak bych to byl já, kdo mu zničil život a ukradl ženu, i když nedokázal nic jiného než ji obviňovat a pohrdat jí.

Vy jste, pane Weasley, jenom jeho mladší kopie. Poslední syn zchudlé rodiny, který nic neznamená a ničím nebude. Nemůžete nabídnout mé dceři nic, co by alespoň z části vyvážilo její úchvatnost. Je krásná, talentovaná, bohatá a ve všech směrech naprosto jedinečná. Už teď se o ni zajímají na několika významných pracovních postech, bude dědičkou poloviny rodinného majetku, je naprosto soběstačná. Nemůžete jí nabídnout nic, co by jí nenabídl každý druhý muž na planetě. Nejste jediný, koho může milovat, a jakmile si to uvědomí, už ji k vám nic poutat nebude.“ Draco se naklonil k nemocnému a dlaněmi se opřel o polštář u jeho ramen. Ztišil hlas do šepotu. „V žádném ohledu nejste pro mou dceru dost dobrý, pane Weasley, tak jí přestaňte ničit život. Nebuďte jako váš otec.“ S tím se otočil a bez jediného dalšího slova z ošetřovny odešel.

∂∂∂

Dora právě vycházela z knihovny, když téměř vrazila do Tobiase. Přišlo jí, že ho neviděla už celé věky. Tvářil se zachmuřeně a listoval v tlustém svazku.

„Někdo ti vytrhnul stránku?“ zeptala se pobaveně, ale on neroztál. Naopak, ještě víc se zamračil.

„To není vtipné. Přísahal bych, že ještě včera jsem to v té knize četl, ale dneska to prostě nemůžu najít.“

Zmateně zamrkala. „Cože? Počkej, jako vážně?“

„Jo. Už jsem napůl spal, tak jsem si řekl, že si to dočtu dneska, a už to tam není. Hledal jsem to v ní dva měsíce! Tak trochu doufám, že mi poradí madam Pinceová.“ Když to říkal, zněl notně zoufale, čemuž se zase tak moc nedivila, protože s knihovnicí se nikdo nebavil rád. Ale pořád jí nešlo z hlavy to, co řekl.

„Jak to můžeš nenajít? Vždyť je to knížka, ne? Natisknou se do ní písmenka a už tam zůstanou.“

Podíval se na ni, jako by mu právě řekla, že věří na Zlatého krále hipogryfů. „Tohle není žádná knížka,“ zaklapl svazek a mávnul jím před jejíma očima, „to je Měňavý grimoár. Jeden z nejúžasnějších svazků o lektvarech. Nikdo pořádně neví, co všechno obsahuje, protože informace na jeho stránkách se neustále mění. Většinou se zdrží alespoň dvanáct hodin, tak jsem doufal, že to tam ráno ještě bude. Jenže to zmizelo, tak doufám, že třeba knihovnice bude vědět, jak to zpětně dohledat.“

„Hmm. A co v tom vlastně hledáš?“ zeptala se Dora, protože ji zarazilo, že se o něčem takovém doteď nezmínil.

Trochu se ošil. „Jenom nějaké rady a tak.“

„Rady? V něčem takovém hledáš nějaké rady? Tobiasi…“ mračila se na něj, dokud neobrátil oči ke stropu.

„Fajn,“ zafuněl a rozhlédl se kolem. „Počkej tu, než se Pinceové zeptám, a já ti pak něco ukážu.“

Spokojeně se usmála a opřela se o zeď vedle dveří. Pohledem mu jasně naznačila, že to byl závazný slib, takže ať si netroufá jí zmizet. V odpověď se jí dostalo jen kyselého ušklíbnutí.

Objevil se asi za čtvrt hodiny s výrazem ještě zachmuřenějším. Podle všeho ho knihovnice zklamala.

„Takže,“ začala, když se odlepila od zdi a zařadila se vedle něj, „co mi ukážeš?“

„Slibuješ, že se o tom nikde nezmíníš?“

„Jasně,“ vyhrkla, ale pak se zamyslela. „Je to proti školnímu řádu?“

Pokrčil rameny. „Nejspíš. Ale jen když se o tom někdo dozví.“ Jasná narážka na důležitost mlčení. Jako by ji snad neznal, komu by to asi zrovna ona mohla říct?

Došli až před Komnatu, což ji trochu zarazilo. Ne že by Komnata byla špatná, ale už dávno nebyla takovým tajemstvím. Spíš by se dalo říct, že byla veřejným studentským tajemstvím – všichni o ní věděli a nikdo o ní nemluvil, pokud byla poblíž jakákoliv autorita. Učitelé si mohli s klidným srdcem namlouvat, že o ní nikdo neví, a přitom bylo pomalu potřeba, aby se na její dveře přidělal časový rozpis. Dobře, nevěděli o ní všichni, ale pětadvacet nebo třicet studentů určitě. A na jednu komnatu to bylo až dost.

Přesto se zdálo, že si je Tobias dost jistý tím, že je zrovna prázdná. Několikrát přešel před stěnou, načež se objevily obyčejné dřevěné dveře, jako by za nimi byla obyčejná učebna.

„Tak dělej,“ pobídl ji, když otevřel, a pak rychle vklouznul za ní. Dveře se zaklaply a Dora s Tobiasem zůstali v naprosté tmě. Jen kus před nimi plápolaly čtyři malé modré plamínky v řadě vedle sebe. Pak najednou zablikaly na zdech za nimi dvě pochodně a konečně se trochu rozsvětlilo. Viděla, jak Tobias spokojeně přikývnul, jako by mu ten nedostatek pořádného světla vyhovoval.

Odložil grimoár na stolek vedle zašle vypadajícího křesla a vytáhl z rukávu hůlku.

Dora si konečně uvědomila, na co to kouká. Byly to čtyři kotlíky nad malými plameny. Tobias nad prvním z leva mávnul hůlkou.

„Co to-“

„Stázové kouzlo. S těmi lektvary jsem začal předevčírem a ještě jsem neměl čas se k nim vrátit. Podala bys mi, prosím, modré zvonky?“ požádal a kývnul hlavou k velké skříni plné přísad vpravo u zdi. Otevřela dveře, ale nádobek před ní byly doslova stovky. Ve které z nich jsou modré zvonky, neměla nejmenší tušení, a tak si je přivolala kouzlem. Byla to vysoká úzká sklenice, ve které byly uschované celé sušené rostlinky. Donesla ji Tobiasovi.

„Díky,“ zamumlal a dál soustředěně promíchával nahnědlou tekutinu v kotlíku. Byla cítit hlínou a zetlelým dřevem. Ohrnula nad tím nos. Natáhl k ní ruku. „Dej mi jeden na dlaň,“ požádal a dál se soustředil na lektvar. Dora by se ráda zeptala, o co tu vlastně jde, ale tušila, že s ním nebude řeč, dokud nedodělá, co potřebuje. Poslušně tedy vytáhla jednu rostlinku a položila mu ji do dlaně. Sledovala, jak kolem ní zlehka sevřel prsty a jak se květina znovu probudila k životu.

„Nikdy mě nepřestane bavit to sledovat,“ usmála se a sklonila, aby si přivoněla.

Tobias se poprvé usmál a něco zamumlal. Přísahala by, že to znělo jako já vím. Pak otrhal modrofialové květy a v malé misce je rozmačkal na jemnou kaši. Stonek nakrájel nadrobno a přidal ho k rozmačkaným květům. I ty pak rozdrtil najemno. Šlo mu to rychle a Dora si uvědomila, jakou má sílu. Prsty, kterými obepínal paličku, mu bělely úsilím, ale tvářil se pořád stejně - jako by to nic nebylo. 

„Teď přijde ta zajímavá část,“ zamumlal a chystal se vzniklou látku přidat do kotlíku, pak se ale zarazil. „Možná radši trochu ustup,“ požádal ji a obličejem mu proběhl záchvěv nejistoty.

Co to tu, u Merlina, dělá? ptala se Dora sama sebe, když poslušně poodešla. Tobias se nadechl a vypadalo to, že zatajil dech, když do kotlíku pleskla přesně odměřená dávka. Chopil se míchačky, třikrát doprava, třikrát doleva, pak ji vyndal a vzal do ruky dřevený válec, kterým jemně praštil do boku kotlíku.

Doře došlo, že se krčí u křesla a tiskne víčka k sobě. Okamžitě se narovnala, protože si přišla trapně. Co by se asi tak mohlo-

PRÁSK!!!

Kotlík vybuchl a hnědá mazlavá tekutina se rozstříkla po okolí. Tobias mávnul hůlkou, ale pak ho ta horká páchnoucí záplava smetla. Přistál přímo na Adorátě.

Ležela na zádech, zatímco on ležel na ní. Se sténáním se trochu nadzvedl a kus té hnědé hmoty mu z obličeje sklouznul, jen aby jí s plesknutím přistál na čele.

„Fuj,“ konstatovala zhnuseně, když cítila, jak jí to teče po tváři. „Jsi v pořádku?“ zeptala se pak Tobiase, kterému z hnědé tváře zářily šedé zmatené oči.

„My se známe?“ zeptal se nejistě. V Adorátě hrklo.

„Tobiasi! Co ti je?“ Obrátila ho na záda a setřela mu rukama z obličeje to svinstvo. V další vteřině Tobias vyprskl smíchy. Zmateně zamrkala, než jí to došlo. Udělal si z ní srandu! „Ty idiote!“

Smál se, až se celý otřásal. „Promiň. Nedokázal jsem odolat. Kdyby ses viděla,“ pochechtával se dál. Opřela se mu čelem o prsa a dýchala, aby se trochu uklidnila. Takové šoky nemůžou být zdraví prospěšné. Když se trochu sebrala, chtěla se od něj odtáhnout, ale chňapl jí po ruce a přitáhl si ji zpátky na zem, do toho svinčíku. „Nezlob se. Jen jsem- Vypadala jsi tak vyplašená- Promiň,“ zamumlal kajícně.

„Pitomče,“ ulevila si znovu a podívala se na sebe. „Zničil jsi mi oblečení,“ zamračila se. „Jak to dostanu dolů?“

„Neboj, to už jsem stihl vymyslet. Tohle není první výbuch. A kdyby ses chtěla zajímat, tak ne, neublíží nám to.“

Dora zrudla. Tohle ji nenapadlo, i když to nejspíš mělo být první. Položila se zpátky na zem, když už stejně vypadala, jak vypadala. „Takže… o co tu jde? Snažíš se natrénovat, jak co nejefektivněji nechat vyletět kotlík do vzduchu?“

„Hmm… blízko, ale ne. Snažím se vyřešit tu mizérii s pelyňkem.“

„Co tím myslíš? Počkej, v tomhle svinstvu je pelyněk?!“

„Klid, nejsem blázen,“ konejšil ji, když se zase začala zvedat. Syknul a Doře došlo, že neleží na podlaze jen tak z plezíru, něco ho nejspíš dost bolelo. Posadila se a chytila mu ruku. Opatrně mu ji vyvlékla z hábitu a prohlížela. „Co to děláš?“

„Kontroluju, jestli jsi tak v pohodě, jak se tváříš. Co je teda v těch kotlících?“

Ošil se, ale nechal ji pokračovat. „Varianty nejpotřebnějších lektvarů, do kterých se dává pelyněk. Snažím se vymyslet nějakou náhradu, ale zatím…“

„Bum,“ doplnila jeho myšlenku.

„Jo. Bum. Doufal jsem, že mi pomůže grimoár, ale zatím jsem našel jen tu jednu zmínku, a ta mi zmizela. Je to pech,“ pronesl rezignovaně.

„Myslím, že jsi úžasný,“ pronesla Dora sebejistě, zatímco ho posadila a zkoumala mu záda.

„Cože?“

„Tobiasi, je ti šestnáct a snažíš se o něco takhle neuvěřitelného. Rozhodně jsi úžasný, vím, že se ti to povede.“

Když se otočil, viděla, že mu pod vrstvou napůl setřené hnědé kaše zrůžověly tváře. „Ehm, tak… dík. Myslím,“ ušklíbl se Tobias a opatrně se postavil na nohy. Otočil se ke stolu, kde dál klidně pobublávaly tři kotlíky.

„Jak-“ začala, ale pak jí to došlo. To mávnutí hůlkou. „Ty pako, tys zachraňoval kotlíky místo sebe?“

Pokrčil rameny a zašklebil se. „Věděl jsem, že to bude v pohodě, a dělat se znovu se třemi základy, to by byla hrozná otrava.“

Obrátila oči v sloup a pak se rozhodla to ignorovat. Rozpažila a prohlédla si škody na oblečení. „Fajn. Takže, jak to ze sebe dostanu?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 83.: