OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 82.

21.05.2013 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1160×

Ošetřovna nebyla tichá a klidná, jak by se od ní dalo čekat. Lékouzelnice huhlavě láteřila, když ho uviděla, jak se i přes obvazy a bolest sápe z postele a snaží se dostat k Lily, která se bezvládně sesunula na studenou kamennou podlahu. Reagovala téměř okamžitě, ale i ten moment námahy znovu otevřel ránu a spustil krvácení.

„Pane Weasley! Okamžitě zpátky do postele!“ Zaváhal, ale když viděl, jak se k němu rozsoptěná ošetřovatelka blíží, zasunul nohy zpět pod přikrývku a pokoušel se moc nesykat bolestí, když se pokládal zpět na záda. Sledoval, jak žena podebrala Lily pod pažemi a vytáhla do křesílka u jeho postele. Zalovila rukou v jedné z mnoha kapes bílé zástěry a vytáhla lahvičku, která po odšpuntování vypustila do nejbližšího okolí silný štiplavý zápach. Lily sebou škubla, když jí to strčila pod nos, zalapala po dechu a vzápětí si za to určitě vynadala, protože vykouzlila jedinečnou grimasu zhnusení.

„U Merlina-“

„Skvěle. A teď, slečno Potterová, co to mělo znamenat?“ zeptala se ošetřovatelka, zatímco se ujistila, že Lily bezpečně sedí, a otočila se k němu a jeho ráně. Rychlými a jistými pohyby odmotala obvaz z rány a nespokojeně mlaskla.

Lily se ošívala a Hugo ji starostlivě pozoroval, zatímco mu ošetřovatelka na ránu nanášela novou vrstvu masti z dobromysli a čehosi dalšího, co měnilo bylinnou vůni na pach hniloby.

„Jak dlouho jsem-“

„Asi minutu,“ opověděl skrze zaťaté zuby, než stačila otázku dokončit. Potřeboval se soustředit na něco jiného než pálení připomínající dotek zmrzlého železa. „U Morgany, to je-“ vrčel do stropu.

„Už je to hotové,“ pronesla ošetřovatelka a odložila krabičku se zbytkem masti. Jemně, ale pevně převázala ránu čistým obvazem a ustoupila.

„Takže? Máte nějaký problém, slečno, nebo jste jen panu Weasleymu přišla ztěžovat rekonvalescenci?“ zeptala se odměřeně a Lily po jejích slovech zrudla. Než ale stačila něco říct, otevřely se dveře a dovnitř vběhla Rebeca s očima jako talíře.

„Hugo!“ vypískla, když ho uviděla s odhrnutou dekou a bílým obinadlem kolem stehna. Ignorovala Lily i pobouřený výraz ošetřovatelky, proklouzla mezi nimi a chytila ho za ruku, kterou k ní natáhnul.

„To je dobré. Nic mi není,“ uklidňoval ji, ale lékouzelnice si odfrkla.

„Tohle není žádná společenská místnost, ale ošetřovna! Slečno Potterová, neměla byste rušit nemocné, a vy, slečno Malfoyová, tu nemáte co dělat, to víme všichni. Doporučovala bych vám, abyste odsud odešla dřív, než z toho budou problémy.“

„Odejít? Víte, jak těžké bylo se sem kolem otce dostat?!“ bránila se blondýna vehementně a on se přitrouble usmál. Rebečina starost byla na jeho bolest lepší a účinnější než maková tinktura.

„Je mi fajn, opravdu. Lily, nechoď nikam,“ otočil se na kamarádku, která se pokoušela zvednout z křesla. Rebeca se ale nenechala rozptýlit a úzkostlivě ho sledovala.

„Bude v pořádku?“ zeptala se lékouzelnice, aniž by se na ni otočila, což bylo víc než jen neslušné.

„Pan Weasley bude v naprostém pořádku, když bude mít dostatek klidu na léčení,“ zdůraznila ošetřovatelka. Jako by se jí to rozhodl udělat naschvál, do místnosti vrazil profesor Malfoy.

„Rebeco!“ zvedl hlas, ale nedostal šanci protestovat. Lékouzelnice zbrunátněla a s rozčílením rozšířenými nosními dírkami se na něj zamračeně otočila.

„Profesore, já musím protestovat! Tohle je ošetřovna, a ne lokál u Prasečí hlavy! Okamžitě přestaňte hlučet, nebo vás vykáži!“

Profesor zamrkal, otevřel pusu a zase ji naprázdno sklapnul. Na moment bylo slyšet jen Rebečin zrychlený dech a Lilyino nervózní poklepávání prsty do opěrky křesla. Napjatě se kousala do rtu a sledovala podlahu, zatímco Rebeca tiskla Hugovi ruku, až mu z ní pomalu unikal všechen cit i teplo. Nenápadně ji pohladil druhou rukou po noze a ona se trochu uvolnila.

„Jistě, madam. Rebeco, okamžitě opusť ošetřovnu,“ prohlásil tichým, ale o to nebezpečnějším hlasem.

„Nech toho!“ štěkla po něm popuzeně a nahnula se přitom blíž k Hugovi, jako by se ji snažil otec odervat silou.

„Becco, nedělej si problémy. Je mi dobře, vážně. Prostě běž,“ pobízel ji tak tiše, aby to profesor obrany neslyšel. Byla to marná snaha.

„Slyšíš. Jdeme. Můžu tě ujistit, že zbavit se Weasleyho by dalo mnohem víc práce. Ne že by to bylo třeba, dokáže se indisponovat čistě svou vlastní hloupostí.“

„Je to primus a nejlepší z ročníku, takže se do něj nenavážej!“

„Slečno Malfoyová!“ ozvala se ošetřovatelka, protože zase zvýšila hlas. Rebeca jen zaskřípala zuby.

„Budeš v pořádku? Že ano?“ zeptala se ho něžně. Když kývnul, věnovala mu lehký a něžný polibek na čelo a jeden vášnivý na ústa. I když to čekal, její náhlá nepřítomnost, když ji otec odtrhnul, ho zabolela téměř stejně jako zranění na noze.

„Školní trest,“ slyšel ho zasyčet a věnoval vysokému blonďákovi pohled naplněný vším odporem, který v sobě většinou zvládal skvěle ukrývat. K jeho nelibosti a štěstí si toho Rebečin otec nevšimnul. Ale všimnul si Lily. „Nar- Slečno Potterová, jak je vám?“

Lily se nadechla, ale ať mu chtěla říct cokoliv, profesor to nedostal šanci zjistit, protože dovnitř vběhl věčně rozcuchaný strýc Harry.

 „Lily!“ vykřikl a to bylo pro lékouzelnici příliš. Vytáhla hůlkou a máchla jí směrem k vetřelci. Kdyby nebyl jejím soupeřem vedoucí bystrozorů, možná by měla šanci kouzlo i dokončit. Takhle jen přišla o hůlku, která vklouzla do ruky překvapenému Harrymu. „Co se děje?“ zeptal se zmateně a těkal pohledem z hůlky na lítou ošetřovatelku a zbytek osazenstva.

„Jak se opovažujete?!“ vřískla a nejspíš jí naprosto unikalo, že ona je na ošetřovně tím zdaleka nejhlučnějším. „Tohle je místo pro nemocné, kteří potřebují klid! Tohle není žádné tržiště v rybářské osadě, ale chrám uzdravování! Dejte mi mou hůlku!“

∂∂∂

Harry zmateně a nechápavě mrkal a pak nesměle natáhl ruku s hůlkou. Lékouzelnice mu ji vytrhla. „Promiňte?“ zkusil, ale dočkal se jen plamenného vzteklého pohledu. Rozzuřená matrona se na všechny varovně podívala a vypochodovala směrem ke svojí kanceláři. Nejspíš, aby si dala dávku uklidňujícího lektvaru.

V místnosti bylo na moment úplné ticho, dokud si neodkašlal a neprohrábl si prsty černé vlasy v rozpačitém gestu. „Že bych přišel nevhod?“

Hugo se zasmál a ticho v místnosti se rozplynulo.

„Odcházíme,“ přikázal Malfoy tichým výhružným hlasem Rebece, ale ta se vzpírala. Harry je přejel pohledem k Hugovi, který už zase záštiplně zíral na profesora obrany, až ke své dceři. Ta se choulila na křesle s rukama na tváři a snažila se být neviditelná.

„Holčičko,“ zašeptal, zcela ignoruje tahanici svého přítele a jeho dcery. Lily sebou ale při zvuku jeho hlasu škubla a hlavu si zakryla pažemi. Bylo slyšet, jak pláče.

Harry málem zavrávoral, jak ho její gesto zasáhlo. Kdyby se na ni díval někdo cizí, nejspíš by si myslel, že svou dceru bije a ona se bojí rány, která má přijít. Harryho nenapadlo, že by ho někdy mohlo něco tak zasáhnout. Ta bolest byla… omračující.

„Lily… Holčičko…“ Co měl říct? Čekal cokoliv, ale ne tohle. Proč se tak chovala?

„Rebeco, okamžitě s tím přestaň. Nestačí ti jeden školní trest? Opravdu chceš pokoušet mou trpělivost? Nemysli si, stačí jeden dopis a budeš studentka Krásnohůlek!“

„Nesnáším tě!“

„To můžeš, ale dělám to jen pro tvoje dobro!“

„Tak už konečně sklapni!“ zařval zničehonic Harry a do jeho hlasu pronikla všechna ta bolest a zraněnost, kterou způsobilo Lilyino gesto. „Ty ignorantskej sebestřednej parchante, co ti dává právo ničit život vlastní dceři?! Podívej se! Podívej se kolem sebe – vážně ti to uniká?! Jediné, co ji ničí, seš ty a jenom ty!“ Zhluboka se nadechl a nespouštěl oči z Draca, který zamrzl na místě, stále svíraje ruku nebohé Rebecy. Harry ztišil hlas, když pokračoval: „Jsi zatvrzelej starej blázen, co prohlašuje, jak se změnil, ale přitom lpí na stejně stupidních zásadách, jako ve škole. Hugo je fajn kluk, lepší, než jakého si Rebeca mohla najít, a tobě to pořád není dost! Nemáš tušení, jaké to je-“ zarazil se, protože toho řekl víc, než chtěl.

Dracovy šedé oči ztvrdly a proměnily se v ostré kusy zašlého křišťálu.

„A ty si myslíš, že aspiruješ na Otce roku?“ štěkl posměšně, ale bez kapky humoru.

„Ne. Ale aspoň se snažím udělat svoje děti šťastné, a ne naopak.“ Oplácel mu pohled stejně tvrdě, jako se na něj Draco díval. Ale tentokrát to nebyl Harry, kdo první uhnul pohledem. Malfoy pustil Rebečinu paži a se vší svou chladnou důstojností opustil ošetřovnu. Když se za ním dveře zavřely, Harry si dlouze vydechnul.

„Páni,“ ozvala se Rebeca.

„Jo, páni,“ přitakal Hugo, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Bohužel si nemyslím, že bych vaší situaci nějak pomohl. Spíš naopak. Dost možná jsem ti právě obstaral přenášedlo do Francie,“ obrátil se k Rebece lítostivě, ale ta se jen pousmála a trhla rameny.

„Myslím, že by mi to za to i stálo. Ještě nikdy nikdo tátu takhle nesetřel. Ani mamka.“

Harry se uchechtl. „Možná jste to jen neviděli. Jsem si jistý, že od Hermiony už to schytal i hůř.“ Všechno veselí ho ale přešlo, když pohledem zalétnul k Lily. Pořád byla zabořená v křesílku vedle Hugovy postele a pořád se choulila do sebe. Dívala se na něj hnědým pohledem své matky, která v nich ale nikdy v životě neměla takový strach a nedůvěru. Odkašlal si. „Já… budu za dveřmi, kdybys chtěla… mluvit,“ dodal nejistě a otočil se dřív, než si to mohl rozmyslet. Chtěl tam zůstat, kleknout si vedle toho kusu odřeného nemocničního nábytku a obejmout ji, jenže neměl odvahu. Ne po tom, jak se odtáhla, když na ni poprvé promluvil.

Možná nepřijde, říkal si, když se posadil na dřevenou lavici vedle dveří. Možná nestojí o něj a o jeho pomoc. Jenže… on vlastně netušil, jak by jí měl pomoct. Pro Merlina, vždyť do teď netušil, že by to mohla potřebovat. Jeho veselá dobrosrdečná holčička se ocitla v uslintaných hladových čelistech světa a on netušil, jak by ji z nich vytáhl, když mu nepodá ruku.

Opřel si hlavu o chladnou stěnu hradu a vnímal, jak se mu hrboly kamenného kvádru tlačí do kůže. Vždycky tenhle hrad miloval, považoval ho za bezpečný proti všemu, co ho mohlo potkat, ale teď si uvědomil, že na jednu věc zapomněl. Nebyl tu sám. Ani Lily tu nebyla sama, a dospívající děti umí být kruté. Jak ji může ochránit před tímhle? Sebe ochránit nedokázal a některé jizvy na duši ho ještě pořád zlobí, když si vzpomene.

Dveře se otevřely a zavřely. Dolehla k němu jemná vůně květin, kterou dostala Lily od Ginny k posledním Vánocům. Nedokázal určit, jaká je, ale to nebyl moc div. Kytky nebyly nikdy jeho silnou stránkou, to Neville by nejspíš-

„Tati?“

Uvědomil si, že se zapomněl v myšlenkách, a otevřel oči. Měla flekatou tvář od slz, rozcuchané vlasy a pihy kolem nosu na bledé kůži byly viditelnější než jindy.

„Omlouvám se, tati. Tolik mě to mrzí! Já nechtěla, aby… Nechtěla jsem… Já- Odpustíš mi to? Můžeš mi to odpustit?“

Zmateně se narovnal v zádech a nechápavě se na ni zamračil. Neuvědomil si, jak si to vyloží, ale došlo mu to, když se rozvzlykala. Okamžitě svůj výraz ovládl a vylovil z kapsy látkový kapesník. Naneštěstí použitý, ale jen jednou.

„Miláčku, o čem to mluvíš?“ zeptal se, když si ho vzala a hlasitě se vysmrkala.

„Je to hrozná ostuda. Nechtěla jsem rodinu tak zostudit, ale prosím, já chci zůstat s vámi!“

Zůstat - cože? Harry byl úplně zmatený.

„Srdíčko, jistě, že budeš s námi, proč bys neměla být? A o jaké ostudě to tu mluvíš? Copak se stalo něco, o čem nevím?“ podivoval se a snažil se přijít na to, o čem to ta jeho bláznivá dcera mluví. Ta se pod náporem slz rozškytala a dostávala ze sebe věty ještě mnohem obtížněji než předtím.

„De-denní Věš-štec přece, oni t-tam píš-šou, že-“

„Nech noviny novinami, zlato. Copak záleží na tom, co píšou?“

„Z-záleží! Teď s-se ti bud-dou smát. A co A-Albus-s, nebo Sir-rius? Co mam-mka?“ škytala dál, a kdyby Harry nebyl tak mimo z toho, co říkala, nejspíš by se jí smál.

„Pořád nevidím problém, zlato. Co by se podle tebe mělo dít?“

„O-ostuda,“ vzlykla.

Jediným pohybem se postavil. „Tak dost,“ prohlásil s takovou silou, že Lily naposledy silně škytla a přestala úplně. „Pokud jsem to pochopil dobře, čekáš, že se za tebe budu stydět? A nejen já, ale i matka a tvoji bratři?“ Sice ta slova říkal, ale nedokázal tomu uvěřit. Tohle že by si o nich Lily myslela? „Opravdu jsi mě zklamala, Lily Narcisso Potterová. Nečekal bych, že tak málo věříš vlastní rodině.“

Hnědé oči se na něj vykuleně dívaly a plavaly v slzách, které ho pálily na srdci jako žíravina. Roztáhl paže do široka a jemně se usmál. „Mohl bych se urazit, víš? Protože si myslíš, že moje láska má nějaké podmínky.“

Když mu vklouzla do náruče, něco uvnitř něj se radostně usadilo na svém místě a spokojeně se zavrtělo. Pevně ji sevřel a přitiskl jí tvář do vlasů. Ona mě už skoro dorostla, uvědomil si překvapeně, když foukal do několika zrzavých vlasů, které se mu snažily zabydlet v puse. S Ginny měl ten samý problém. Dlouhé vlasy, prokletý výmysl.

„Takže…“ pronesl po chvíli, když se ho stále nepouštěla, „navrhoval bych nezmiňovat se o tomhle tvém drobném pochybení matce, protože jsem viděl, jaké to je dostat huláka. Ale,“ zdůraznil a trochu se odtáhl, aby jí viděl do tváře, „mám pár požadavků.“

„Ano?“ zeptala se bojácně, ale na rtech jí pohrával drobný úsměv.

„Už žádné pochybování o rodině.“ Lily poslušně přikývla a obličejem jí probleskla provinilost. „Za druhé, žádné další tajnosti, alespoň co se podstatných věcí týče.“ Další přikývnutí. „A za třetí, když už tu jsem, rád bych potkal tu Sarah, o které jsem se dnes ráno dočetl,“ zazubil se a sledoval, jak mu dcera v náruči rudne.

„Tatiii,“ zaprotestovala, než mu rozpačitě schovala tvář do hrudi. Poslední závan bolesti odplynul s tím, jak se jeho hruď roztřásla smíchem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 82.: