Nová generace - 8. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tajemná nevraživost mezi Dracem Malfoyem a Ronaldem Weasleym nedá mladé generaci spát. Jenže dětem tady nikdo nic neřekne. Asi na to budou muset přijít sami... Jen Doru jako obvykle takové přízení starosti netrápí. Ta má jiné problémy.

11.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1570×

„Ne, Lily, takhle to fakt není. Prosím tě, zkus se do té knihy alespoň jedním okem podívat a uvidíš, že píšeš kraviny,“ povzdechl si Hugo a vrátil jí pergamen popsaný jejím drobným, ale až neskutečně nepřirozeně roztaženým písmem. „A je to téměř k nepřečtení, abys věděla,“ dodal kysele, v odpověď na její pobouřené mračení. Se syčením si úkol, na kterém pracovala poslední dvě hodiny, vzala.

„Jsi neuvěřitelný pedant,“ prskla otráveně.

„Chtěla si říct premiant, doufám,“ zamručel a snažil se netvářit pobaveně.

„To jsem tedy nechtěla,“ odsekla a mrskla dvouhodinovou práci do krbu. Hugo překvapeně zamrkal.

„Stačilo to opravit,“ poznamenal tiše, ale i to bylo asi pro Lily moc nahlas.

„Krucinál, to je jedno! Prostě je to všechno na hlavu a já toho mám tak akorát dost!“ štěkala, až se na ně půlka lidí ve společenské místnosti otáčela. Hugo zamrkal. Počkal, než se Lily se zafuněním uklidnila a založila si ruce na hrudi.

„Frustrovaná?“ zeptal se a přeškrtl slovo odpudivý ve své eseji, lepší varianta bude nevábný.

„Zdám se?“ zeptala se kousavě. Pokrčil rameny a připsal další větu o reakcích smrtipoušky s jantarovou drtí.

„Občas. Poslední dobou je to horší. Můžu pomoct?“ nabídl konverzačním tónem a poklepal se brkem po rtu, jak přemýšlel nad možnostmi formulace další věty. Jak jen říct, že z toho vznikne odporná břečka, který by vypálila díru do žaludku draka tak, aby to profesor akceptoval jako správnou odpověď?

„Ne, myslím, že asi nemůžeš,“ hlesla Lily tiše a smutně tak, že to Huga přimělo zvednout hlavu. Když viděl její výraz a oči těkající mezi spojenými dlaněmi a krbem, napřímil se.

„Nechceš se projít?“ navrhnul klidně. Překvapeně se na něj podívala.

„Ale co úkoly?“ Vzdychl.

„Stejně je nakonec budu zase dělat já, tak si s tím nelam hlavu. Jako vždycky,“ zabručel tiše. Pousmála se.

„Co bych bez tebe dělala?“ zeptala se, když se zvedala. Pobaveně si odfrknul.

„Popáté opakovala první ročník,“ konstatoval, jako by to snad bylo naprosto jasné. Rozesmála se.

„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasila, když prolézali otvorem ven z místnosti.

„Máš něco proti výletu do kuchyně?“ zeptal se a jako nepovel mu hlasitě zakručelo v břiše. Lily se pobaveně zazubila a zavrtěla hlavou.

„Vůbec, nech se vést vnitřním hlasem,“ pobídla ho hihňavě. Protočil oči, ale schody téměř seběhli. „Nechápu, jak je možné, že můžeš pořád tak jíst,“ kroutila Lily hlavou nechápavě.

„Hm, já taky ne, ale všichni pořád říkají, že to máme po tátovi. Fred s Harrym jsou to samé v bledě zlatém,“ poznamenal. „Rose má štěstí, že jí se to vyhnulo. A pokud nevyhnulo, tak to skvěle maskuje,“ usoudil.

„Nějaké novinky o Fredovi?“ zeptala se Lily. Hugo zavrtěl hlavou.

„Pořád je ve Francii. Občas mi přijde, že se snad už ani neplánuje vrátit. Myslím, že si tam někoho našel,“ zazubil se Hugo.

„Fred? To jako vážně? Mluvíme tu oba o tom samém Fredovi? Volný jako pták? Prohlašoval, že se nikdy nehodlá nechat dobrovolně okroužkovat? Tenhle Fred?“ valila oči Lily. Hugo se rozesmál a kývnul.

„Jo, to je on. Táta prohlásil, že si snad hodlá vybrat svobodné mládí i za něj. Nutno podotknout, že s ním máma po tomhle prohlášení tři dny nemluvila a musel si to vážně pracně žehlit. A víš, jak on je v tomhle mizernej,“ chechtal se Hugo. Lily se rozesmála spolu s ním. Ta tam byla její špatná nálada, stačilo si strýčka Rona představit, jak se snaží o něco romantického a byla téměř mrtvá smíchy.

„To je fakt. Táta říkal, že o něm teta Hermiona prohlásila, že má emoční rozsah čajové lžičky, myslím, že to bylo někdy v době, kdy byli jako my, v pátém nebo šestém ročníku.“ Hugo se uculil.

„To ho rozhodně docela vystihla,“ uznal. Sám byl svědkem mnoha otcových pokusů o projev emocí. Kromě vzteku, nadšení a radosti v tom zrovna nevynikal.

„Zajímalo by mě, jestli to je důvod, proč spolu nezůstali,“ přemýšlela nahlas Lily. Hugo zvážněl.

„Tak to ti nepovím. Jestli u nás doma existuje nějaké zapovězené téma, tak tohle. Měla by ses zeptat svého táty, ten to musí vědět, ne?“ Lily se zašklebila.

„U nás je to taky tabu. Táta nám řekne skoro všechno, ale vždycky když se zeptám na tohle, tak změní téma. Máma to samý,“ mračila se Lily. Hugo se přemýšlivě kabonil. „Ale jednou jsem zaslechla kmotra,“ dodala trochu nesměle.

„Profesora Malfoye?“ ujišťoval se Hugo, jeho tón byl úplně neutrální. Tohle byla horká půda. Antipatie mezi Malfoyem a jeho otcem bylo veřejné tajemství. Jejich otec jim zášť poctivě vštěpoval už od kolébky, ale Hugo… no, on prostě nebyl úplně záštiplný typ. Profesor s ním jednal stejně jako s ostatními a on neměl důvod ho mít nebo nemít rád. Ovšem byl si vědom toho, že ho Lily nepokrytě zbožňuje a prohlašuje o něm, že je nejlepší kmotr na světě, takže se hovoru o něm podvědomě vyhýbali. Teď to nešlo. Tedy šlo, ale když se mohl konečně něco dozvědět? Csss.

„Jo, zaslechla jsem jednou, jak se s tátou hádají kvůli tvému otci. Neslyšela jsem moc, ale něco jo,“ podívala se na něj známým způsobem nevím-jestli-to-chceš-slyšet a čekala, jak se rozhodne.

„Povídej, nemůže to být horší, než co o něm prohlašuje táta,“ pobídl ji Hugo. Lily se ale ošila.

„No, to si právě nejsem jistá,“ zamumlala.

„Mluv,“ vyzval ji prostě, když zahýbali směrem k Mrzimorské věži.

„Táta na něj křičel něco o tom, jak šílené je neustále šílené pendlovat mezi nimi a vámi, a proč prostě oba nemůžou chvíli zadržet dech a vydržet spolu v jedné místnosti alespoň na hromadnou letní oslavu. No a Draco mu odpověděl, že nechce, aby se s ním Hermiona musela vidět, protože tvůj otec se prý nikdy nenaučí k ní chovat normálně. A taky že je to-“ Lily se zajíkla a zrudla. Hugo překvapeně nadzvedl obočí.

„No? Co je?“ Lily zčervenala ještě víc. Protočil oči. „Já to unesu, tak už to řekni,“ vyzval ji netrpělivě.

„Řekl, že je… že je…“ Lily se zhluboka nadechla a zavřela oči, když ze sebe vychrlila: „Imbecil-co-si-neuhlídá-vlastní-ocas!“

Tváře jí znovu zahořely plamenem. Hugo překvapeně otevřel pusu dokořán. To že se už před nějakou dobou zastavili ani jeden nepostřehl. „Ach Merline, nemůžu uvěřit, že jsem to řekla o tvém otci,“ zasténala Lily zbědovaně a provinile se na Huga koukla. Ten už to nevydržel a rozesmál se.

„To-o já tak-y ne,“ hýkal trhaně. Lily na něj vyvalila oči, ale pak se nechala strhnout jeho veselím a taky se rozesmála. Hugo se smál jako už dlouho ne, dokonce mu vytryskly slzy. Hřbetem ruky si je setřel, ale neustále se pochechtával. „Jsem si jistý, že by mě to mělo urazit. Ale když si představím otce, tak mi to přijde tak hrozně nepravděpodobné, až je to směšné. Táta? Náš táta? Pitomost,“ mávnul nad tím rukou s úsměvem. Lily pokrčila rameny.

„Víc jsem toho neslyšela, po tomhle totiž táta zabouchl dveře do pracovny a zakouzlil ji tak, že nebylo nic slyšet.“

„Takže nevíme pořád nic,“ konstatoval Hugo.

„Hm, nevíme. Tedy až na to, že se fakt nemají rádi, jenže tomu stěží můžeme říkat nový objev.“

„To je fakt,“ kývnul Hugo. Konečně došli k obrazu s ovocnou mísou a Hugo přejel prstem po zelené hrušce, která se rozhihňala a přeměnila se na kliku. Skřítci je uvítali jako ztracené hrdiny a utišili Hugův sténající žaludek přímo královsky.

∂∂∂

„Tak ti nevím, Berte,“ zvedla Dora hlavu a podívala se do koruny stromu, pod kterým seděla. Byla až po nos zabalená do pláště, šály a měla na sobě zahřívací kouzlo, přesto se choulila chladem. Asi měla nějaké kouzlo dát i na zmrzlou zem. Z větví obalených sněhem a uschlým listím se na ni šklebila zelená tvář. Ale Adoráta si byla jistá, že je to přátelský škleb. Minimálně kvůli tomu, že před chvílí Bert dožvýkal poslední ze tří ještěrek, které mu přinesla. „Ty mi asi neporadíš, co? Hm, to jsem si myslela. A blíž bys třeba nešel?“ zkusila se ho zeptat už snad po osmé. Bert se nepřestával šklebit a nehnul se ani o palec. „To jsem si taky myslela,“ konstatovala s pousmáním, které bylo celé schované v modro-bronzové šále.

„Já se ti nedivím. Taky bych si vylezla na strom, kam by za mnou nikdo nemohl, kdyby to šlo. Ani nevíš, jak moc ti závidím, nemáš tu žádné kamarády, co by do tebe hustili, jak moc musíš tohle a nesmíš tamto. Žádného divného kluka, který by se na tebe smál, když nevíš proč, a mračil, když taky nevíš proč. A vůbec, být sám musí být hrozně v pohodě. Navíc když ti sem někdo jen tak přinese ještěrku, že jo?“ Adoráta odpověď nečekala, bylo prostě fajn se jen vymluvit a vědět, že můžete, protože nepřijde poučení, rada nebo jen falešná útěcha. Opřela si hlavu o strom a spokojeně si pobrukovala. Větev nad ní se otřásla. Zvedla pohled a viděla Berta, který seděl o něco níž než předtím. Usmála se, ale jak ztichla, blikač zatřásl větví. Překvapeně otevřela pusu.

„Ty posloucháš?“ zeptala se vykuleně. Ještě víc roztáhl škleb a cenil špičaté zuby. S velkou porcí fantazie, mohlo by se to považovat za úsměv? Adoráta měla spoustu fantazie, a tak si to prostě vyložila jako souhlas. Místo pobrukování začala tiše prozpěvovat jednu ze starých irských balad, které se naučila, když byli na návštěvě u Finniganů:

„I wish I were on yonder hill

Tis there I'd sit and cry my fill

Til every tear would turn a mill