Nová generace - 73. • OurStories.cz ~ naše povídky

Já píši vám, co mohu více...

01.02.2013 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1108×

„C-co?“ vykoktala Adoráta a vyvlékla se mu z objetí, aby mu viděla do tváře. Vypadal rozhodnutě. Ano, to jeho výraz vystihovalo nejvíc. Skoro až zatvrzele.

„Měli bychom se rozejít,“ zopakoval a ujistil ji tak, že opravdu slyšela dobře.

„Proč?“ Kdyby na to měla myšlenky, určitě by se nad takovými pitomými dotazy pozastavila, ale teď zrovna to byly nejpalčivější otázky jejího života.

„Prostě to nějak vyprchalo. Stejně na sebe nemáme skoro čas.“

„Tak já si ho udělám. Tony-“

„Ne, Doro. To už jsi zkoušela a skončila jsi na ošetřovně. Teď na to prostě není dobrá doba. Navíc to s tvými přáteli…“

„Co s nimi?“

„Budeš potřebovat čas pro ně.“

„Takže se chceš rozejít kvůli tomu, abych měla víc volného času?“ ptala se konsternovaně. Pokrčil rameny. „A nechceš mi říct, k čemu mi ten čas bez tebe bude?“

„Adoráto, nekomplikuj to. O to přece nejde. Jen… mám pocit, že to moc ženeme.“

„Ženeme…“ hlesla a zamrkala. A znovu. „Ne, já to nechápu,“ řekla potom a založila si ruce na hrudi. „Snažíš se mi tu něco oplatit?“

„Nebuď hloupá!“ ohradil se zamračeně a zastrčil si ruce do kapes. Opřel se o zeď a shlížel na ni z výšky, která se neustále zvětšovala, jak ubíhaly týdny.

„Tak já jsem hloupá. To mi tedy vysvětli, proč.“

„Já to nechci rozpitvávat, ptáčku,“ vzdychl a Dora tlumeně kníkla, jak ji to oslovení zasáhlo. Rychle mrkala, aby zahnala slzy.

„Ale já to potřebuju vysvětlit. Copak ty… ty už mě nechceš?“

„Bláznivá žábo! To víš, že chci. Ale o tom to není.“

„Tak proč jsi říkal, že to vyprchalo?“

„Dobře, to jsem asi řekl špatně. Já jen… Doro, vážně bychom si měli dát chvíli pauzu. Když se to pak uklidní, můžem tomu dát ještě šanci, co říkáš?“

„Takže… se nerozcházíme?“ zeptala se a zavrtěla hlavou ve snaze si urovnat myšlenky a zároveň popřít to, co jí tvrdil.

„Jo. Ne. Merline, já vlastně nevím! Trochu jsem doufal, že to uvítáš a nebudeš se v tom tak vrtat.“ Natáhla k němu ruce a položila mu je na prsa. Zatvářil se, jako by ho přinejmenším mučila rozžhaveným železem.

„Ale já nechci, mám tě ráda. Nechci žádnou pauzu,“ namítala plačtivě. Vytáhl ruce z kapes a sevřel v nich ty její. Po jedné si je přitáhl ke rtům a políbil jí špičky prstů.

„Je to správné,“ pronesl konejšivým tónem.

„Upadls na hlavu? Nebo tě trefilo matoucí kouzlo? Jak tohle může být správné? Ve kterém vesmíru je to správně?!“

„V tom našem, Doro. Až si srovnáš dny a bude v nich místo i pro mě, stačí říct. Nebo i kdykoliv jindy, když budeš potřebovat. Nebo chtít. Přijď. Slib mi to.“

„Co? Já to nechápu, tak co se teda změní?“ Usmál se a spojil její ruce mezi svými. Jako by se společně modlili.

„To je jednoduché. Už nebudu tvoje povinnost. Nebudeš si myslet, že za mnou musíš, protože to vyžaduje náš stav nebo status, jakkoliv to chceš nazvat. Už jen radost. Souhlasíš?“

„Počkat. Takže o tohle jde? Ty chceš mít volnost, ale zároveň jistotu, že nepůjdu za někým jiným? Takže vlastně ty chceš jít za někým jiným!“ To bolelo. Vytrhla mu ruce a strčila si je pod paže.

„Ale Doro-“

„Sklapni!“ štěkla, až se to rozlehlo. Ztišila hlas a pokračovala, zatímco na ni překvapeně zíral. „Jestli ti jde o… prostě, jestli ti něco chybí a chceš jít jinam, fajn, ale nelakuj mě a netvrď mi, že je to pro moje dobro! To si teda fakt nezasloužím!“ Otočila se a vyrazila chodbou zpátky k věži.

„Tak jsem to nemyslel!“ zakřičel za ní Tony, ale ignorovala ho. Už nedokázala zadržovat slzy, a jestli o něco nestála, tak aby viděl, že kvůli němu brečí. Zanadával a slyšela, jak vyrazil za ní. Rozeběhla se. Problém nastal u dveří do společenské místnosti.

„Jedna hlavička, jedna nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.“

„Cože?“ zeptala se Adoráta zmateně orla a ten stejně klidným plechovým hlasem otázku zopakoval. Jenže Adoráta se nedokázala soustředit, když se neustále otáčela. „Merline, tohle snad nemám zapotřebí,“ šeptala sama k sobě. „Jedna hlavička, jedna nožička?“

„Adoráto, nech si to vysvětlit,“ ozval se Tony, když se vynořil za rohem. Netrpělivě zadupala a soustředěním zkrabatila čelo.

„Sirka! Je to sirka!“ vykřikla na orla a dveře se otevřely. Vklouzla dovnitř a rychle za sebou zabouchla, tak trochu doufala, že Tony dostane jinou otázku. Proběhla mezi studenty k dívčím ložnicím a zmizela na schodech, aniž by vzala na vědomí Tobiase, který ji zmateně pozoroval.

Když vešel do místnosti Tony, zamračil se a vstal.

„Co jsi jí udělal?“ zeptal se potichu, když mu zastoupil cestu. Tony se zamračil.

„Zařídil jsem, aby měla víc volného času. A teď uhni, když už je po tvém,“ zavrčel a pokusil se ho obejít.

„Co to žvaníš?“

„Pustil jsem k vodě první holku, do který jsem se vážně zamiloval,“ zasyčel Tony a odstrčil toho namyšleného pitomce bokem.

„Ale-“

„Malfoyi, jdi už jednoduše do prdele!“

∂

„Co je s tebou?“ zeptala se Dimelda, když se k Doře přitočila po páteční zkoušce sboru.

„Co by se mnou mělo být?“ odpověděla Dora otázkou a pokoušela se neznít tak mdle jako posledních pár dnů.

„Vypadáš hrozně.“ Dora se ušklíbla. Alespoň někdo je ještě upřímný.

„Já vím. Nějak se mi nedaří.“

„Ale vždyť zpíváš tak krásně!“ namítala Dimelda.

„Děkuju, Dim, ale o tom to není.“ Mladší dívka se dvakrát kousla do rtu.

„Takže je to pravda? Vážně jste se rozešli s Goldsteinem?“

„Hm.“

„To mě hrozně mrzí. Ale jestli na to přistoupil, tak je to blbec. Netrap se pro něj.“ Adoráta se posmutněle usmála. Kdyby sečetla všechna ta jména, která Tony po jejich rozchodu dostal od různých lidí, mohla by si jimi vytapetovat ložnici a ještě by zbylo na potahy.

„Nebudu,“ slíbila Dimeldě, stejně jako všem ostatním, ale ono to nebylo tak jednoduché. Sice se mu snažila vyhýbat, ale pořád měli společnou většinu hodin. A on se jí vyhýbat nechtěl. Vždycky, když měl možnost, snažil se s ní mluvit, takže to vždycky končilo jejím zbabělým útěkem někam, kam za ní nemohl. Pomalu už by si na dívčích umývárnách mohla rozbít trvalý tábor.

Spoustu času taky trávila s Rebecou. Mohly si v klidu vzájemně brečet na rameni a Tobias seděl někde stranou, aby je na otcův příkaz hlídal. Tedy Rebecu. Zatím šlo v jejich případě všechno tak, jak to Tobias nastínil. Rebeca se sice trápila, ale měla určitou naději na lepší budoucnost. Zato Dora se trápila a nic světlejšího v budoucnosti neviděla. Navíc si o tom ani nemohla promluvit s Tobiasem, protože ten pro samé hlídání neměl chvíli čas, který by mohl věnovat jí někde stranou. Takže až na pár konejšivých objetí byla pořád sama. S myšlenkami na Tonyho.

Rozloučila se s Dimeldou a vyrazila na večeři. Zkouška se protáhla, a tak už byl hlavní nával pryč a stoly byly téměř prázdné až na pár opozdilců, jako byla ona. Došla ke svému místu a až tam si všimla, že u vedlejšího zmijozelského stolu sedí Tony a s ním Derrek, který na ni zamával. To Tonyho přimělo se točit. Chvilku na sebe zírali a ona byla ráda, že je dělí dva metry a deska jídelního stolu.

Do talíře, který se objevil před ní, tak s úlevou zabořila nejen vidličku, ale i pohled. Pak jí to došlo.

„Fazole. Fuj!“ S povzdechem talíř odsunula stranou a natáhla se po ovoci. Utrla kus hroznového vína a důsledně otrhávala kuličku za kuličkou, které si vkládala do úst a zapíjela dýňovou šťávou.

„Adoráto.“ Málem se udusila, jak jí poslední kulička vklouzla do krku, aniž by ji stihla rozkousat. Jakmile se vzpamatovala, zdvihla se i se zbytkem hroznu a vydala se ze síně pryč, ignorujíc Tonyho, který zůstal stát u stolu.

Ještě na schodech sama sebe přesvědčovala, že je to dobře. Že konečně pochopil, že s ním nechce mluvit. Nebo ho vidět. Cítit ho nebo se ho dotýkat… Krucinál!

∂

Ležela na posteli v ložnici a dělala si úkoly, na které teď měla konečně času dost. V tomhle asi pravdu měl…

Zatřásla hlavou, aby se zase začala soustředit. Dopsala poslední dva odstavce k pojednání o chovu pastelníčků a zaklapla odbornou příručku, ze které čerpala. Se zamručením se protáhla a otočila se na záda. Dívala se do nebes, která měla v tuhle chvíli opravdu stejnou barvu jako nebe tam venku, a přemýšlela o tom, co se stalo. Pořád se s tím nedokázala srovnat. Neměla pocit, že by Tonymu něco chybělo. Copak mu v něčem bránila? Posledních pár dnů dokonce měla pocit, že se brání spíš on. Bylo to kvůli tomu?

Ne, nerozuměla tomu.

Tiché klepání na okno ji vytrhlo z přemýšlení. Fawkes, dosud spící na pelesti, zdvihl hlavu a zapípal. V posledních dnech ji téměř neopouštěl, dokonce se několikrát zjevil i na hodinách, které měla společné s Tonym. Byl opravdovou oporou.

Když okno otevřela, dovnitř vletěla povědomá sova, ale nedokázala ji hned zařadit. Vzala si od ní dopis a sáhla do šuplíku nočního stolku pro pamlsek. Sova si ho s vděčným zahoukáním vzala, ale zůstala způsobně sedět, jako by na něco čekala. Možná na odpověď, napadlo Doru a zvedla dopis.

Byla to vlastně jen rulička pergamenu, nebyl tedy asi posílaný z dálky, jinak by ho složili jako ochranu proti počasí. Možná Hagrid! Zvědavě ho rozbalila, začetla se a ztuhla. Tonyho písmo.

Milá Doro,

pokus se, prosím, tenhle dopis okamžitě nespálit, i když bych to samozřejmě pochopil. Rád bych ti něco vysvětlil, a tohle mi přijde jako nejschůdnější řešení, když se mnou nechceš mluvit.

Všechno sis to vyložila úplně špatně, opravdu mi nejde o sex ani o žádnou jinou. Ty jsi ta, se kterou chci trávit čas. Ale taky vím – a mám to z ověřeného zdroje – že potřebuješ zvolnit. Nechtěl jsem, aby se z toho, co jsme měli, stalo něco, co nás bude víc rozdělovat než spojovat.

No, nakonec se mi, zdá se, podařilo nás o to připravit úplně. Neskutečně mě to mrzí a doufám, že mi to jednou odpustíš. Neumím si dost dobře představit dny bez tebe, a těch pár, co jsem si zatím měl šanci vyzkoušet, patří k těm nejprázdnějším v mém životě. Strašně mi chybíš.

Když mi ale na tenhle dopis neodpovíš, slibuju, že tě přestanu otravovat. Dám ti pokoj o hodinách i mimo ně. Jenom jedno bys ještě měla vědět. Chtěl jsem ti to říct osobně, ale tu šanci už možná nebudu nikdy mít, takže… Miluju tě.

Omlouvám se,

Tony

Podpis se rozmazal, jak ho zmáčely dopadající slzy. Rychle si je setřela a dopis odložila stranou, aby ho víc nepoškodila.

Pořád tomu úplně nemohla uvěřit. Takže se zmýlila… Ale on ji miluje? Jako opravdu? Páni.

Prostě páni.

Odpovědět nebo neodpovědět asi nebyla otázka na pořadu dne. Spíš by měla přijít na to, co mu má na tohle odepsat. Fawkes tiše zazpíval. Ani si neuvědomila, že ho má plnou hlavu.

„Tys poslouchal!“ obvinila ho, ale neodkázala znít naštvaně, protože jednoduše nebyla. Ani na něj, ani na Tonyho.

„Co mám napsat?“ Zaplavilo ji nadšení. Překvapeně zjistila, že Fawkes má Tonyho rád, nebo pro něj má alespoň slabost. Do téhle chvíle si myslela, že je to naopak, ale asi se pletla. Myslí jí bloudil silný pocit pravdy.

„Co tím myslíš?“ Fawkes sletěl na noční stolek, s ladnou samozřejmostí otevřel zobákem zásuvku a vytáhl prázdný pergamen.

„Jako že mám napsat pravdu? Ale jakou?“ Fawkes písknul, jako by ji napomínal, a pak ji zaplavil pocitem lásky, která jí roztřásla kolena a rozbušila srdce.

„Mám mu napsat, že ho miluju? Ale vždyť já to nevím!“

Může se pták dívat skepticky? Fawkes to tedy rozhodně dokázal, a dokonce v tom byl podle ní lepší než její otec.

„No dobře, ale napsat to? Já nevím, jestli to chci tak-“ Přenesl se jí na rameno a než to stačila doříct, vzal ji i sebe… jinam.

Zvuk, který z ní vypadl místo dokončení věty, bylo šokované vyjeknutí, protože jakmile se svět kolem ní zaostřil, první, co uviděla, byl nahý zadek Phiniase Adlera.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction