OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 72.

31.01.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1190×

„Prosím tě, otevři. Chováš se jako malá.“

„Já? Já se tu chovám jako malá?!“ ozvalo se za dveřmi a dřevo hlas zkreslilo; zněla ještě mnohem naštvaněji.

„Hermiono, jak se mnou v tomhle můžeš nesouhlasit? Vždyť je to naše dcera!“

„Právě!“ Dveře se rozletěly a najednou mu vztekle vrčela do obličeje z blízkosti pouhých pár centimetrů. „Je to naše dcera a ty se chováš jako… jako…“

„Tak jak?“ zeptal se vyzývavě a založil si ruce na prsou. Zarazila se a zhluboka se nadechla.

„Tak, jak ses nikdy chovat nechtěl. Chováš se jako on.“ Z toho prohlášení čišel chlad a zklamání. Obojí pro něj bylo jako kopanec do žaludku, ale nejhůř zapůsobilo to, co řekla.

„To nemyslíš vážně,“ hlesl tlumeně.

„Naopak. Nikdy jsem s tebou nemluvila vážněji. Bylo to skoro, jako by tam byl místo tebe on. Stejná gesta. Stejná řeč. Stejné... všechno. A já to nezvládnu. S ním já žít nedokážu,“ zatřásla hlavou, když se jí zlomil hlas, a v další vteřině měl před nosem znovu ty proklaté dveře.

„Hermiono. Hermiono!“ křikl a zabušil na dveře. Odpovědí mu bylo jen ticho. Ještě chvíli čekal, ale pak se otočil na místě a vyrazil do svého kabinetu.

Nepotřebuje ložnici, přemění si pohovku v pracovně a vyspí se tam. Jako včera. A předevčírem. A předpředevčírem. A vůbec od té doby, co se nechal vyhodit z postele vlastní ženou. Ale ona jednou přijde k rozumu, pochopí, že to Draco dělá pro rodinu, a pak ho sama odprosí.

Zvládnul se takhle balamutit ještě skoro hodinu a vypil u toho tři pořádné sklenice whisky. Pak trochu nejistě mávnul hůlkou a z kanape vyčaroval ne moc pohodlnou postel. Natáhl se na ni a zíral na strop. Bylo to zvláštní. Všechno se to tak zkomplikovalo…

A mohl za to Weasley!

Jak jen on toho zrzka nesnášel. Všechny zrzky nesnášel! Byli jako mor! Ničili životy ostatních bezúhonných kouzelníků. Rabovali pokladny rodinného štěstí a spokojenosti, a ještě se u toho tvářili, že jim všichni křivdí. Mohl to čekat. Ne! Měl to čekat! Tohle byl zákon, osud, materie vesmíru – je jedno, jak to nazve. Vždycky se najde Weasley, který zničí život Malfoyovi, tak to prostě je.

Ale Merlin ho zatrať, jestli dovolí, aby to odnesla jeho dcera!

Oblouznil ji. Popletl jí hlavu. A Bůh je Dracovi svědkem, že stále nepochopil, jak to ten zmetek udělal. Byla to ubohá nula. Mizerná prachsprostá nula. Co na něm mohla Rebeca vidět? Jeho chytrá, dokonalá, nádherná holčička? Vždyť je to ještě dítě, proboha, a on ji svedl. Udělal z ní couru, její pověst…

Draco se musel zhluboka nadechnout. A znovu. Znovu. Nepomáhalo to tak, jak si představoval, a tak zadržel dech, dokud ho plíce nezačaly pálit a škemrat o vzduch. Dopřál mu ho až po dalších dvou vteřinách.

A jeho otec! Jak si mohl o Rebece dovolit vykřikovat něco takového?! Jak o ní ten kardinální ubožák mohl říct, že je… že je… že je děvka! Zabije ho! Určitě ho jednou zabije, jen co se Potter na chvíli uklidí někam stranou, vykuchá toho imbecilního chudáka jako žábu na lektvary!

Ťukání na dveře ho zachránilo od dalšího nervového zhroucení. Vyskočil na nohy a lehce zavrávoral, jak mu alkohol zašplouchal na mozek. Dvakrát mrknul, aby si ujasnil, kde je nahoře a kde dole, a pak se vydal ke dveřím. Už se umoudřila. Samozřejmě. Došlo jí, jak moc mu křivdila, a že má pravdu. Otevřel s výrazem, který měl jasné ukazovat, že jí milosrdně odpouští všechny její pochyby. Jenže za dveřmi nestála Hermiona. Stál tam Potter.

„Děláš si ze mě prdel?“ zavrčel černovlasý muž a pořádně ho strčil rukama do prsou. Draco pozadu vklopýtal do místnosti a vrazil do jednoho z křesel u krbu. Potter za sebou zavřel a otočil se na blonďáka s výrazem nebe před hurikánem.

„Pottere?“

„Ne, ty pako, jsem Santa Claus. A teď si dřepni, nehodlám tě chytat, když ti chci nadávat. Sednout!“ štěkl naštvaně a Draco ho trochu vytřeštěně pozoroval. Samozřejmě ho ani nenapadlo, že by poslechnul.

„Postojím. Společenská návštěva?“ zeptal se a nalil si čtvrtou sklenici. Jestli se Potter rozhodl pro nějaký druh intervence, bude alkoholovou berličku potřebovat.

„Rozhodně ne. Přišel jsem tě přivést k rozumu. Můžeš mi vysvětlit, proč terorizuješ vlastní rodinu? O cizích nemluvě?“

„Nikoho netere- ne-te-ro-ri-zu-ju,“ vyslovil pečlivě a pak se podíval na pití ve své ruce. S povzdechem ho odložil. Možná to už nebyla tak úplně berlička. Spíš houpačka.

„Jistě, a tohle je tedy podle tebe co?“

„Ochrana vlastní krve.“

„O tvoji krev nikdo nestojí, klidně si ji nech. Ale co máš, pro Merlina, proti Hugovi? Uvědomuješ si, že ten kluk je Weasley tak maximálně podle jména? Jinak je celá matka!“

„Rebeca je moje krev! A o tom spratkovi přede mnou nemluv! Jak by bylo t-tobě, kdybys našel Lily s nějakým… nějakým…“ zafuněl a zmlknul. Potter to zaručeně pochopil i bez přesných specifikací.

„Kdyby ho milovala, tak by mi bylo skvěle. Jenže moje dcera, zdá se, o tenhle typ zábavy nestojí.“

„Ještě aby taky. Alespoň někdo má rozum. Ty ani nevíš, jaký máš štěstí, Pottere!“

„Vím, ale to není předmětem debaty. Neřešíme moji dceru, ale tvoji. A to, že se chováš jako kardinální-“

„Co? No, jen to řekni!“ vyzval ho Draco, když se Harry zaseknul.

„…Malfoy. A teď to myslím jako sakra urážku,“ mračil se bystrozor a nalil si trochu pití do čisté sklenice. Usrkl a dosedl na opěrku druhého z křesel. „Rebeca je skoro dospělá, vážně si myslíš, že jí můžeš diktovat, s kým být může a s kým ne? Vždyť je celá Hermiona! Jsi předem odsouzený k záhubě, i celá ta tvoje hloupá vzpoura.“

„Hloupá vzpoura?! Moje dcera se kurví se synem té nejhorší krysy na planetě!“

„Přeháníš. A pokud vím, myslí to spolu docela vážně, nebo se snad pletu?“

„Jestli narážíš na to, co ten pacholek vykřikoval ve Velké síni, tak tě ujišťuju, že to se nikdy nestane. Nikdy! Rozumíš?! Radši bych ji-“ zarazil se, když se Harryho tvář v obavě stáhla do ještě temnější grimasy.

„Ještě jednou se tak zatvař a prokleju tě; víš sám nejlíp, že bych jí nikdy nezkřivil ani vlas na hlavě,“ zabručel Draco dotčeně a vypil zbytek alkoholu.

„To je právě to. Já to nevím, Draco. Už ne. To, co se tu děje- Vždyť ty se ani nechováš jako dospělý člověk, natož profesor! Uvědomuješ si, co tu předvádíš denně za tyátr?“ Draco pokrčil rameny.

„Koho to zajímá?“

„Školní radu. A to velmi,“ dodal Potter významně a napodobil Draca tím, že vyprázdnil svoji sklenici.

„Co jim je do toho?“

„Celkem dost. Nemyslíš si doufám, že nechají na škole učit impulzivního, nekompetentního grobiána?“

„Odkdy jsem nekompetentní?“ zasmál se Draco a bezděčně si promnul levé předloktí.

„Dobře, tak ne nekompetentní. Jen neovladatelný poloviční šílenec posedlý dceřiným přítelem.“

„Moje dcera nemá žádného přítele!“

„Vidíš?“ zeptal se Potter s vědoucím výrazem. Draco se nafoukl.

„Takže jsi mě přišel varovat před vyhazovem?“

„To netvrdím, ale měl by ses srovnat.“

„Škola nebo dcera? Pottere, víš, že peníze nepotřebuju, takže si tohle místo nemusím držet.“

„To už v sobě vážně nemáš kouska soudnosti?“ štěkl Harry a s třísknutím odložil sklenici na tácek vedle karafy, jejíž obsah se výhružně zavlnil.

„Mám v sobě spoustu soudnosti, ale asi jsem tu jediný!“

„Ne, ostatní jen vědí, co si zaslouží trest, a co už ne. Opravdu se chováš jako svůj otec, měla pravdu,“ zakroutil nad ním Potter s opovržením hlavou.

„Tak hlavně, že se vy dva shodnete!“ štěkl Draco rozzuřeně a odložil sklenici stejně hlasitě, jako předtím Harry. „Jak v sobě vůbec můžeš najít tu drzost, srovnávat mě s Luciusem?! Zrovna s ním!“

„Nemusím ji hledat. Dokazuješ tu podobu každým slovem. Každým činem. Živíš v sobě tu nenávist už tolik let, že nevidíš, jak hloupá a bláhová ve skutečnosti ta zášť je. A přijdeš kvůli tomu o rodinu, jestli se nevzpamatuješ, věř mi.“ Na konci už v Harryho hlase znělo zoufalství. Ničilo ho sledovat přítele, jak likviduje život svůj i svých nejbližších.

„Jestli ses vykecal a napil, tak bych řekl, že je čas na odchod,“ zamumlala Draco a ukázal nestabilní paží ke dveřím.

„Draco-“

„Sbohem,“ pronesl blonďák a otočil se zády. Chvíli bylo ticho, pak se ozval povzdech a bouchly dveře. Draco se dokolébal k posteli a tak, jak byl, na ni dopadl.

Už se nehodlal s ničím zatěžovat. Klapky z jeho očí spadly a on poprvé po letech viděl, jak věci opravdu jsou. Byl sám. Pořád stejně, jako před tím, než začal učit v Bradavicích. Všechno to byla jen iluze, a ta se právě rozplynula. Kdyby tu někdo byl, snad by ho znal. A kdo by ho znal, nemohl by tohle nikdy tvrdit.

Není jako jeho otec. Je přesný opak.

∂∂∂

„Už zase spíš?“

„Ne. Ještě se držím,“ odpověděla Dora a zvedla zrak od knihy, ze které si dělala výpisky do eseje o afrických souhvězdích. Tony si k ní kleknul.

„Chceš pomoct?“

„To je dobré, už to mám skoro hotové. Ale díky,“ usmála se na něj trochu a otočila list. Chvíli bylo ticho. Když jí došlo, že se nehnul, překvapeně zvedla hlavu. „Děje se něco?“

„Mělo by?“ odpověděl otázkou trochu nepřítomně. Zavřela knihu.

„Vážně, Tony. Co je?“

„Promluvíme si?“ zeptal se a nabídl jí ruku. Chytla se jí a se zvláštním pocitem nejistoty kolem žaludku se nechala zvednout. Vyšli ze společenské místnosti na chodbu a pak šli dál, až se dostali na chodbu k ošetřovně, která byla prázdná.

„Jsi v pořádku? Není ti špatně?“ začínala se děsit, protože si myslela, že s ní míří na ošetřovnu.

„Je mi fajn. Jen…“ zarazil se a zničeně vydechl. „Krucinál, fakt nevím, jak to říct.“

„Co říct?“ Nechápavě sledovala jeho smutný výraz a snažila se rozluštit z těch nepatrných výrazových změn, o co mu jde. „Začínáš mě trochu děsit.“

„Promiň. Promiň, to já nechci,“ zamumlal omluvně a přitáhl si ji do náruče. Přitiskl jí rty na čelo a lehce se spolu s ní kýval. Přitiskla se k němu a užívala si tu blízkost. Chyběl jí, ale měla na něj tak strašně málo času.

„Chybíš mi,“ přiznala to i nahlas a usmála se mu do hábitu. „Máme na sebe tak málo času.“ Vzdychnul.

„Adoráto?“ hlesl přiškrceně.

„Ano, Tony?“

„Rozejdeme se.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 72.: