Nová generace - 70. • OurStories.cz ~ naše povídky

Opovržení, zavržení a hulák.

29.01.2013 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 994×

„Tati. Tati, já ti-“

„Mlč.“ Rebeca ztichla. Tvář jejího otce byla jako z mramoru. Nehybná a chladná. Přesto z něj čišel vztek takovou silou, až jí brněla kůže na těle a zima v šatně za to nemohla. Tohle bylo mnohem horší. „Sto bodů. Dolů. Za každého.“ Zalapala po dechu.

„To nemůžeš!“

„To se pleteš. Oba jste porušili školní řád. Školní trest. Ano,“ přikývl sám sobě a Rebeca si všimla slabého třasu jeho ramenou. Couvla. Poprvé v životě ji děsil, tvář bez emocí a tělo, které samým potlačováním hrozilo explodovat. Ale úplně nejhorší byl ten pohled… „Páteční, sobotní a nedělní večery školní trest až do Vánoc. Daleko od sebe.“

„Otče, prosím!“ zaškemrala tiše. Konečně vybuchl.

„Všechno bych ti odpustil! Všechno! Ale jeho? Nikdy! Jak jsi mohla?! Udělat mi tohle? To jsem si od tebe nezasloužil… Jeho ti odpustit nedokážu. Je to Weasley, pro Merlina, copak jsi slepá?! Nebo pitomá?! Chceš se mi pomstít za něco, o čem nevím?“

„S tebou to nesouvisí! Miluju ho,“ hlesla a sklopila pohled, protože to, co se objevilo v otcových očích, nedokázala snést. Pohrdal jí. Právě teď a na tom místě k ní cítil pohrdavost.

„Weasleyho… Moje dcera nemůže nikdy cítit něco takového k Weasleymu. Ne. Jednoduše se to vylučuje. Buď jsi moje dcera, nebo jsi… s ním.“

„Tati!“ zalapala po dechu. „To nemyslíš vážně,“ hlesla nevěřícně a z očí jí vytryskly slzy.

„Smrtelně.“

„Jdi,“ ozval se Hugo prázdným hlasem. Otočila se na něj. Nedíval se na ni, sledoval jejího otce, ale jako by ho neviděl. Zrak mu mlžila bolest. „Nemůžeš zapřít vlastní rodinu. Jdi,“ vyzval ji znovu a konečně se na ni podíval. Oproti její slzami zmáčené tváři bylo až pitoreskní, když jemu z koutku vytekla jedna nepatrná slza a vytratila se na polovině cesty mezi pihami.

Chtěla protestovat, křičet, že to, co se tu děje, nedává smysl, že to není hloupý román, protože normálně se tohle prostě neděje. Ale mlčela. Pevněji si přitáhla ručník k tělu a couvla od Huga směrem k otci. Bolest v jeho očích se změnila z jezera v oceán a utopila její srdce. Rozbrečela se nahlas a zrychlila, dokud nestála vedle otce.

„Oblékni se.“ Do jeho hlasu pronikl náznak něžnosti. „A ty,“ něžnost se vytratila, „tohle bude mít dohru.“

„S tím počítám… pane,“ pronesl Hugo a zvedl bradu. Díval se jejímu otci do očí s takovou odvahou, jakou by ona nenašla. Milovala ho za to, jak si myslela, že už to ani nejde. Chtěla mu to opakovat teď a napořád, ale místo toho se jí jeho tvář rozpila v další záplavě slz. Poslušně se oblékla a otec ji vystrkal před sebou ze šatny. Cestu k hradu překonali v rekordním čase, aniž by jí za celou dobu pustil loket nebo na ni promluvil. Většina studentů právě mířila z večeře, když vrazili dovnitř. Už to nevydržela a vytrhla se.

„Nech mě být!“

„Rebeco, takhle se mnou nemluv,“ pronesl otec pevně. Utřela si hřbety rukou mokré tváře.

„Budu s tebou mluvit, jak chci, klidně mi seber body, je mi to úplně jedno! Tyrane!“

„Rebeco! Chováš se hystericky, je to nevhodné a pitomé!“ mračil se jako sto čertů. „Mám ti připomenout, kde jsem tě teď našel? A s kým?“

„To není nic špatného! On není špatný, to jen ta tvoje pošahaná-“

„Dost! Ještě slovo a přijdeš i o další čtyři večery, které ti ještě v týdnu zbývají volné.“

„Klidně si je sežer!“

„Rebeco!“ ozval se šokovaný hlas její matky, která se vynořila z Velké síně a prodrala se davem, který se kolem nich už stihl úspěšně vytvořit. „Jak to mluvíš s profesorem a svým otcem?“

„Je to otrokář, ne otec! Otec by tohle nikdy neudělal!“

„Okamžitě přestaň, tohle je neodpustitelné! Jak se to chováš? Draco, co se stalo?“

„Co se stalo? Zeptej se naší dcery, co se stalo. Jen ať se ti pochlubí,“ prohlásil a založil si ruce na hrudi. Měřil si Rebecu zatvrzelým pohledem.

„Rebeco?“

„Ví š co? Ať ti to řekne sám. Udělá mu to obrovskou radost. Jen ať ti řekne, jak přišel o dceru.“ Dracova tvář ztuhla šokem. Matčina vyjadřovala naprostou zmatenost. Rebeca se na patě otočila a začala se prodírat davem.

„Zastav! Ještě krok a odeberu ti dalších padesát bodů!“

„Sežer si je! Třeba se těma bodama udav, já Huga stejně miluju! Je mi fuk, jestli je Weasley!“

„Pak mi nedáváš na výběr, oddělím tě od něj třeba silou. Přejdeš do Krásnohůlek.“

„Dost! Dost oba dva! Ticho!“ zadýchaná Hermiona se postavila mezi ně s roztaženýma rukama. „Už. Ani. Slovo.“ Rebeca zběsile vydechovala, od křiku ji bolelo v krku a tváře štípaly od pláče. Její otec připomínal sochu z ledu. „Oba dva půjdete se mnou a probereme to jako rodina. V soukromí.“

„Tak jo, mládeži, koho tu uvidím za dvě minuty, přijde o pět bodů,“ ozval se ode dveří hlas zástupce ředitelky. Během chvíle se studenti jako hučící roj včel přesunul po schodech pryč. „A ty,“ otočil se na Draca, „zbláznil ses? Dělat takovou scénu před studenty?“

„Nepleť se do toho, Neville. Tvoje dcera není děvka.“ Zalapání po dechu tentokrát přišlo od všech.

„Jak to můžeš říct?“ zeptala se Hermiona dotčeně a objala Rebecu kolem ramen. Ta sledovala otce s očima jako talíře plnýma slz. Čekala by to od kohokoliv, klidně i od Tobiase, ale nikdy ne od otce.

„Jak bych to mohl neříct? Vím, co jsem viděl.“

„A cos viděl? Mohl by ses se mnou podělit? Já totiž nechápu, co se to s tebou děje.“

„Samozřejmě,“ procedil mezi zuby. „Hledal jsem naši malou holčičku,“ ucedil posměšně, „abych jí vyřídil, že by s ní chtěli od Netopýrů mluvit. Tobias řekl, že se asi zdržela v šatně, a tak jsem ji tam hledal. Dveře do sprch byly zamčené. Hodinu. Pořád jsem doufal, že prostě jen byla opatrná. Nebyla. Uvnitř byla celou dobu s tím Weasleyovic frackem!“ vztekle funěl, když došel k poslední části. Rebeca trnula, když si představila, že zatímco byli uvnitř, její otec stál za dveřmi. Jistě, seslala z opatrnosti protihlukovou bariéru, ale tohle bylo… Merline.

„Rebeco?“

„No a co? Jsme spolu už od prázdnin, ale věděli jsme, že by to nepochopili, ani jeden, tak jsme se drželi z dohledu. Nespletli jsme se.“

„Vy jste- Ve škole? Je to proto pravidlům, to přece víš!“

„Prosím tě, mami, jako by se tohle pravidlo někdy dodržovalo,“ odfrkla si Rebeca.

„To ti nedává právo to porušit. Budete potrestáni.“

„Myslíš tím víc, než už jsme? Sto bodů za každého, školní trest až do Vánoc na každé volné odpoledne a večer v pátek, sobotu a neděli? A samozřejmě ultimátum, buď rodina, nebo Hugo? Už zbývá jen to přeřazení na jinou školu.“

„Nikdo nikoho přeřazovat nebude,“ odmítla Hermiona a pevněji ji sevřela. „Draco, jednáš přehnaně,“ obrátila se na svého muže za Nevillova souhlasného přikyvování. „Tohle je příliš na takové provinění. Máš pravdu, neměla to dělat, ale tohle?“

„Není to dost,“ zasyčel oslovený.

„Zase ta nesmyslná nevraživost? Chováš se dětinsky!“ Draco sebou škubnul, jak ho manželčina slova zasáhla. Obrátil se na ni.

„Weasley, Hermiono. Weasley! Chápeš to? Nikdo takový se mé dcery nesmí ani dotknout. Nikdy. Radši ji zavřu na zbytek života do kobky, než by na ni ten špinavý zmetek ještě jednou položil pracky. A ty mi v tom nezabráníš.“ Jeho žena ho sledovala naprosto nevěřícně.

„Jak můžeš?“

„Kamaráde, tohle fakt přeháníš,“ ozval se Neville. „Nemůžeš to hnát do krajnosti, to nedopadne dobře. Hugo není Ron, nemůžeš je soudit stejně!“

„Je to Weasley!“ Hluboký nádech. „Buď zajistíme, aby se ti dva nemohli na téhle škole setkávat jinak než pod dozorem, nebo Rebeca odjede do Francie, a to je moje poslední slovo.“

„To ti nedovolím!“ ozvala se Hermiona pobouřeně. Srdce jí poskočilo, když se na ni podíval s naprosto lhostejným výrazem.

„Chci vidět, jak mi v tom dokážeš zabránit.“ Zadíval se na Rebecu. „Bude po mém.“

∂

Druhý den se všechno jen zhoršovalo. Rebeca čekala několik hodin, než se jí vůbec podařilo Huga zahlédnout a ve chvíli, kdy se konečně objevil, se odkudsi vynořil Tobias a zakryl jí výhled. Neměla by ani tu nejmenší šanci se k Hugovi dostat nebo s ním promluvit.

Celá situace se navíc stala horkým tématem číslo jedna, díky duchům dokonce se všemi palčivými detaily. Všichni Rebecu sledovali, šuškali si a ukazovali prstem, ale jí to bylo jedno. Nic si z těch pohledů nedělala, děsivé pro ni bylo jen to, že nedokázala přijít na způsob, jak obejít ten zákaz. Ona i Hugo jako by byli pod neustálým dohledem. Nestřetli se na stejné chodbě, natož v jedné místnosti.

„Nebreč,“ hlesla Dora při obědě a Rebeca si urychleně setřela mokro z tváří. Vůbec si to neuvědomila.

„Nenávidím ho. Opravdu jo. Je to bastard.“

„Neblázni, je to tvůj táta. Má tě rád.“

„To nemyslíš vážně, že ne? Copak by tohle udělal otec, co má svoje dítě rád? Prohlásil, že mě radši zavře do kobky. Do kobky! Vsadím se, že ani Filch s tou jeho posedlostí mučením by tohle dceři neudělal, kdyby nějakou měl.“

„Dobře, tak to přehnal, ale to jsme čekali, ne? Bylo jasné, že to nevezme dobře, když se to provalí,“ pronesla Dora váhavě a vysloužila si několik pohledů od okolo sedících.

„Přehnal to už se stovkou bodů, ale to bych skousla. Pak to přehnal s trestem až do Vánoc. Znova to přehnal, když řekl, že s Hugem už nebudu patřit do rodiny. Pak, jako by mu to nestačilo, to přehnal s přestupem na jinou školu a nakonec finální přehnání se zavřením do kobky. To není otec, je to vyšinutej magor!“

„Ztiš se,“ sykla Dora a pohledem zkontrolovala profesorský stůl, který byl asi tak stejně veselý jako márnice. Dokonce ani Křiklan vesele nerozprávěl, jak měl ve zvyku. Její otec s tetou Hermionou seděli tiše vedle sebe a vypadali unaveně. Strýc Draco chyběl úplně.

„Je mi to jedno. Nemám hlad,“ řekla a odhodila rozjedené pečivo. Postavila se a upoutala tak na chvíli pohledy téměř celé Velké síně. Tobias se zvednul s ní. „Zůstaň tu.“

„Je mi líto, sestro. To nemůžu,“ pronesl vážně. Nevěřícně na něj zírala.

„Jak jsi mohl?“ Pokrčil rameny. Už na to neměla sílu. Na nic z toho. Pohled na stůl nebelvírských ukázal, že není zoufalá sama. Seděl zády k ní a vedle něj byla Lily. Měl ramena shrbená, jako by na nich nesl váhu celého kouzelnického světa a ještě něco navíc. Neotočil se a ona v to ani nedoufala. Včera jí řekl, ať jde a myslel to vážně. Nehodlal jí to ztěžovat. Neměla by to dělat ani ona. Jenže ona nikdy nebyla dobrá v tom, co by dělat měla, a to byl asi její největší životní problém.

Další den se všechno ještě o trochu víc zhoršilo. Přišla reakce Hugových rodičů na dopis od ředitelky, ve kterém jim oznámila synovy prohřešky. Rebeca nikdy předtím huláka nezažila. Jistě, slyšela o nich, ale nikdy se nevyskytovala kolem, když některý opravdu přišel. Tentokrát se jí to podařilo, ale dala by cokoliv za to, aby se to bývalo nestalo.

„Jak jsi mě mohl tak zklamat?!“ „Nechat se oblouznit tou Malfoyovic holkou, jako bys nevěděl, že mají v krvi jed!“ „Nedokážu uvěřit, že ses zachoval tak nezodpovědně!“ „Jestli se jí ještě někdy dotkneš, osobně tě zakleju v zouvák na boty, rozumíš?!“ „Takhle pošpinit jméno Weasley!“ „Máš štěstí, že se mi teď nemůžeš dostat pod ruku, cos používal místo mozku?! Neodpovídej, je očividné, cos použil!“ „Té děvce se budeš vyhýbat, jinak tě okamžitě odvezu domů a zkoušky budeš dělat z domácího vězení, je ti to jasné?!“ To a další podobné věty zněly Velkou síní téměř celých pět minut, během kterých se stihla roztřást, rozplakat, naštvat, smrtelně urazit a ledově zatvrdit. Všechno to ale padlo ve chvíli, kdy se Hugo postavil a místo, aby ze síně odešel, se otočil k jejich stolu. Po tak dlouhé době viděla konečně jeho tvář a nemohla uvěřit tomu, že se usmíval. Než stačil kdokoliv cokoliv udělat nebo mu v tom zabránit, nadechl se a zakřičel:

„Rebeco, vezmeš si mě?!“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction