OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 7.

10.05.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1403×

„Jdeš, Doro?“ volala ze společenské místnosti Rebeca, která byla navlečená do svého famfrpálového úboru.

 „Vždyť už běžím,“ dostalo se jí odpovědi ze schodů od dívčích ložnic. Adoráta seběhla schody tak rychle, až za ní vlál hábit a zabrzdila těsně před ní.

 „Od kdy ti to ráno tak trvá?“ popichovala Rebeca. Dora se zašklebila.

 „Od té doby, co zaspávám,“ odpověděla a rukou si uhladila vlasy. Rebeca se tomu musela ušklíbnout, když přitom pohybu odhalila náušnice z jemných modře skvrnitých pírek. Dostala je k Vánocům od Goldsteina a matka jí z několika udělala tyhle úžasné náušnice. I Rebeca už měla z její šperkařské dílny několik krásných kousků.

 „Tak nezaspávej, když máme zápas,“ poradila jí Rebeca a chytla ji za ruku, aby jí mohla smýknout směrem ke vchodu. „Jdem, mám hlad a na dnešek potřebuju sílu. Musíme nakopat Nebelvíru, to je vždycky fuška,“ pronesla, ale nebyla to tak úplně pravda. Nijak se zápasu neděsila. Byli s Tobym natolik dobří, že jí prohra nedělala starosti, navrch i nový chytač se ukázal jako dobrý hráč. Nebelvír je prostě bez šance.

 Do Velké síně vcházela ve skvělé náladě, tak ji ani nezaujal počáteční povyk u nebelvírského stolu, to až když ji Dora zatahala za rukáv.

 „Mrkej, nový brankář,“ upozornila ji a kývla k rudozlatě oděnému stolu kus od nich. Rebeca se natáhla, aby přes hlavy viděla a opravdu. Dlouho utajovaný nebelvírský brankář doslova zářil a to nejen nadšením.

 „Děláš si srandu? Weasley?!“ prskla Rebeca rozčarovaně a nevěřícně. Bohužel tak nahlas, že ji někteří z Nebelvíru slyšeli.

 „Hele, Malfoyová má výhrady k našemu brankáři. Vsadím se, že má naděláno,“ posmíval se jeden ze sedmáků. Rebeca se nafoukla.

 „S tím vaším brankářem bych si neutřela ani boty,“ zasyčela vztekle. Jeden ze sedmáků vyjeveně zamrkal, ale pak se zamračil.

 „To si povíme po zápase, Malfoyová. Jste bez šance.“

 „Abys nebyl překvapený, až letos budete koukat na pohár jen zdálky,“ uchechtla se Rebeca a blýskla pohledem po Weasleym, který je teď pozoroval s neutrálním výrazem. „Kryj si záda, Weasley,“ doporučila mu s temným úsměvem. „Nebo ještě lépe, kryj si všechno.“ Odpovědí jí bylo jen lehké zamračení, jinak se k tomu zrzek nevyjádřil. Rebeca se otočila a odešla ke svému stolu, kde ji uvítal zamračený pohled jejího bratra. Posadila se, nandala si slanečka a několik uzenek, teprve potom se na něj obořila. „Co?“

 „Bylo to vážně nutné? Ještě nevíš, jak moc je dobrý,“ pozoroval ji pořád lehce zamračeně Tobias.

 „On má pravdu, Becco,“ přidala se Dora. Rebeca se na ni naštvaně otočila.

 „A ty rozumíš famfrpálu od kdy?“ zeptala se až příliš jedovatě, jak si hned uvědomila. Adoráta se zatvářila ublíženě, ale pak se sebrala k odpovědi.

 „Od té doby, co tě znám, a ty mi jeho pravidla hustíš do hlavy,“ podívala se na Tobyho a pak vzala svůj toast do ruky. Vstala. „Hodně štěstí, všem,“ popřála jim pak a odešla. Tobias se zamračil.

 „To nebylo nutné už vůbec,“ řekl tak chladně, až Rebece zaskočilo. Pak Adorátu napodobil, vzal si jídlo do ruky a odešel. „D., počkej na mě!“ zavolal na tmavovlásku a zmizel.

 „Bezva,“ ucedila Rebeca, „fakt bezva. A to měl být dneska prima den,“ stěžovala si svému slanečkovi, protože ten jediný vypadal, že ji dneska neshodí. Nakonec ho ani nedokázala sníst, vždyť byl jediný na její straně. Ovšem uzenkami nepohrdla.

∂∂∂

„Sakra, Tobiasi, tak se mnou spolupracuj!“ vztekala se, když si u kapitánky vydupala oddychový poločas. Její bratr, ale, zdálo se, odmítal přijmout za svůj fakt, že tenhle zápas chce jeho sestra vyhrát a to se zatím nedařilo. Skóre bylo po hodině a půl deset nula pro Nebelvír. Dokonce mu teď ani nestála za odpověď. Ohlédla se. Na košťatech kus nad nimi se vznášel nebelvírský tým a využíval času k vlastní poradě. Zachytila Weasleyho pohled a on se usmál. Vycenil na ni chrup ve výrazu tak vítězoslavném, že měla chuť mu ho vysklít potloukem.

 „Krucinál, Tobiasi, já mu ten camrál za záda dostanu i bez tebe, ale s tebou to bude snazší! To ti je vážně jedno, jestli vyhrajou pohár?“ Zase žádná odpověď. Její bratr ji naprosto ignoroval a to neudělal už… no, téměř dva roky. „Po zápase se jí omluvím!“ vykřikla pak bezradně. Nic. Kapitánka střílela pohledem z jednoho na druhého a vypadala zdrceně. Její střelecká esa nespolupracovala a to bylo k vzteku. Rebeca pocítila trochu zadostiučinění, že není jediná, koho to žere.

 „Tak a dost. Tady jste tým, ať už jste si udělali cokoliv, řešte si to jinde, jasné? Tohle je hřiště, problémy zůstaly v šatně a tam si je pak vyzvednete. Tobiasi, chci vidět výkon, pak si sestru ignoruj třeba až do příštího zápasu, ale do té doby jsi tady a já tě tu potřebuju celého a soustředěného! Jasné?“ Tobias si ji chvíli prohlížel, ale pak přikývnul. Na Rebecu se nepodíval vůbec, jenom přehodil nohu přes koště, aby naznačil, že on může. Rebeca si vydechla. Nebylo to sice to, co chtěla, ale lepší než hůlkou do oka.

 Vznesli se a na písknutí se hra zase rozběhla. Camrál létal vzduchem rychlostí téměř nepostřehnutelnou. Tobias spolupracoval a bylo to znát, počet útoků na nebelvírské branky se téměř ztrojnásobil, ale skóre neustále stagnovalo a čím víc útoků podnikali, tím víc Nebelvíři na tribunách skandovali.

 „Weasley! Weasley! Weasley!“ rudozlaté moře pod nimi se vlnilo. Havraspárští se ale nenechali zahanbit a jak stoupal počet útoků, začali skandovat i oni.

 „Malfoy! Malfoy! Malfoy!“

 Havraspárští křičeli, Nebelvíři ryčeli. Ale jak čas plynul i ti nejvytrvalejší fanoušci se začali unavovat. Dávno přešlo poledne a skóre se téměř nezměnilo. Jedinou další branku dokázali nebelvírští procpat do obručí a počet jejich útoků byl nesrovnatelně nižší než havraspárských, hlavně díky tomu, že se camrálu téměř nedotkli. Chytači bezradně kroužili a snažili se zachytit alespoň malý záblesk zlatonky, ale bez úspěchu. V hnusném větrném počasí, kdy se z nebe neustále snášelo namrzlé mžití, bylo nemožné vidět i ostatní hráče, natož drobný okřídlený míček. Celý zápas se tak měnil v souboj vůlí mezi havraspárskými střelci a nebelvírským brankářem, který statečně odolával jakékoliv formě útoku.

 S blížící se tmou začali všichni upadat do deprese, únava byla hmatatelná, košťata pomalejší a reflexy odpravené na dobrý měsíc dopředu. Zazněl hvizd oznamující další pauzu - už třetí. Hráči se snesli na zem a celý zkřehlí se snažili sesednout z košťat. Rebeca se zaměřila na stůl, kde stála velká nádoba s kouřícím horkým čajem a jídlo pod ohřívacím kouzlem.

 „Merline, díky,“ vzdechla, když se zakousla do grilovaného kuřecího stehna a volnou ruku přitiskla k horkému hrnku. Téměř cítila, jak jí zmrzlá tkáň taje a nestabilně ukapává kamsi pod lavičku, byl to bolestivý proces, ale výsledek byl čistá blaženost. Okolo se ozývaly podobné vzdechy. Měli na občerstvení jen slabých pět minut, ale i tak to bylo víc, než v co doufali. Měli na sobě sice zakouzlená ohřívací kouzla, ale ta proti únavě, hladu ani nesoustředěnosti nepomáhala.

 „Možná budeme muset střídat,“ vydechla Carla unaveně. Rebeca se douškem čaje málem udusila. Omnis jí ale jedním plácnutím pomohl dostat čaj na správnou trasu.

 „Ani náhodou,“ protestovala, jen co chytla dech. Hooch se na ni překvapeně podíval. „Jestli nás vystřídáš, můžeš jim rovnou předat pohár. Už takhle se držíme jen proto, že je nepustíme k camrálu.“ Carla povzdychla a Omnis souhlasně pokýval.

 „Já vím, ale blíží se večer. Jestli se zlatonka brzy neobjeví, budeme hrát přes noc a to moc z nás nevydrží. Dřív nebo později odpadneme.“ Rebeca věděla, že má pravdu, ale pořád byla zamračená.

 „Ten parchant má snad schopnost předvídat, kam to pošleme. Už jsme zkusili všechno, ale vždycky to chytí,“ štěkla frustrovaně Rebeca a zamračila se směrem k protivníkům, kteří se snažili stejně jako oni co nejvíc zahřát a občerstvit.

 „Jo, to mi povídej. Oni prostě vždycky musí mít v týmu nějaký zázrak,“ zabručela Carla naštvaně.

 „Já mu dám, zázrak,“ vrčela Rebeca a zahlížela na Weasleyho zpod přivřených víček.

 „Jak jsi na tom, Samsone?“ uslyšela hlas svého bratra a podívala se na nejnovějšího člena týmu. Vypadal zničeně.

 „Hrozně mě z toho zírání do bílé bolí hlava, ale na to se asi neptáš, co?“ pokusil se usmát. Rebeca jen pevněji sevřela hrnek, aby na něj neštěkla. Její bratr musel mít svatou trpělivost. Tedy, se všemi kromě ní. Ona mu očividně za snahu nestála. „Zlatonka by mi mohla klidně lítat před nosem, ale v tomhle nečasu není vidět ani na metr. Jedině kdyby se ocitla někde nade mnou, to by snad šlo. Asi začnu lítat víc u země, bude pak větší šance, že ji uvidím,“ navrhnul strategii a všichni souhlasně kývali.

 „Dobrý nápad. Pokud ji uvidíš, na nic nehleď, půjdeme ti z cesty a pokusíme se zadržet Davise, co to půjde. Je větší a těžší, koště máte celkem stejně rychlé, takže pokud ji uvidíš první, máme slušnou šanci na výhru. Derrile, Seraphe, musíte se teď upřít k tomu, co nejdéle ho chránit. Vědí, že je naše nejlepší šance na výhru, pokusí se ho vyřadit. Musíte ho ochránit, i pokud to bude znamenat nechat na holičkách někoho ze střelců, jasné?“ nabádala je Carla. Oba přikývli, ale Rebeca se napjala.

 „Jestli nás nechají sestřelit potloukem jsme v háji! Nebelvíři si pak nastřílí dost, aby je nějaká zlatonka nemusel zajímat!“ protestovala, ale Augustus se na ni zašklebil.

 „Hele já tu pořád jsem. Starosti o naše obruče nech mně, zvládnu je pohlídat. Radši zkus konečně nějaký pokus proměnit,“ doporučil a mávnul jejím směrem napůl ohlodaným stehnem. Nadechla se, aby mu to od plic vysvětlila, ale rameno jí sevřely železné prsty. Zvedla hlavu a střetla s bratrovým ocelovým pohledem. Mračil se a upřeně ji pozoroval.

 „Fajn,“ sykla směrem k němu, víc než k Mrkvičkovi a dopila zbytek čaje. „Radši byste se měli zvednout, ať využijem každou minutu, kdy ještě není úplná tma. Pak už bude marné hledat tu zlatou mrchu kdekoliv.“ To jí všichni odsouhlasili a vznesli se. Během chvíle je obklopilo rudozlaté mužstvo a hvizd oznámil pokračování hry. Přesto se ještě Rebeca stihla podívat na Weasleyho, který sice vypadal unaveně, ale pořád ji dokázal vytáčet neuvěřitelně spokojeným úsměvem. Už zase měla chuť mu ho vyzdobit potloukem.

∂∂∂

Adoráta se zimomřivě třásla na tribunách a sledovala zápas, který se už pomalu ztrácel ve tmě.

 „Už to trvá věky,“ poznamenal unaveně Tony a podal jí hrnek s horkým čajem, pro který jim oběma došel. „Jestli jí nechytili doteď, v té tmě jsou bez šance. Takhle dlouhý zápas už tu nebyl snad… frr, no dobrých třicet let,“ poznamenal zamyšleně.

 „To je pravda. Prý ani za otce tu nikdy nehráli tak dlouho,“ poznamenala a upila sladké tekutiny. „Díky,“ usmála se pak na Tonyho vděčně. Společně se pak znovu otočili zpět k zápasu.

 „A Peek znovu útočí! Velmi pěkná zásah potloukem od Hooche! Camrál má Malfoyová, letí, letí… Co je to?!“ vykřikl najednou komentátor s takovým zaujetím, které od něj slyšeli naposledy před pěti hodinami. Ano! Merline, díky! To je Samson Ďáblorybka a řítí se jako blesk! Viděl zlatonku, dámy a pánové! Dnes poprvé se ukázala a vypadá to, že bude konečně lapena!“ Tribuny se jako jeden muž zvedly a začali s novými silami fandit!

 „Děléj! Děléj!“ ječela Adoráta jako smyslů zbavená a vyskakovala do vzduchu přesně opačně než Tony, který svého kamaráda povzbuzoval, co mu síly stačily. Výhoda byla i ta, že se pohybem trochu zahřáli.

 „Do toho, Samsone, leť! Leť!“ To už křičel i komentátor a žádný z vyučujících neměl dost síly, aby mu to zatrhnul. Všichni si přáli, aby to už konečně skončilo, a tak by snad ani Nebelvíři nebyli zklamaní tolik, jako kdyby prohráli před osmi hodinami.

 „Leť! Leť! Leť!“ neslo se skandování od studentů, jako by byli jedna bytost.

 „A je tooo… A je toooo… ANO! Chytil zlatonku! Havraspár vyhrál! Je tu konec, vážení! U Merlinovy hůlky, to bylo finále. Davis se držel statečně, ale Ďáblorybka je lehčí a tudíž rychlejší. Výsledné skóre je sto padesát ku třiceti pro Havraspár! Gratulujeme a teď můžeme všichni do postele. Třikrát hurá Havraspárskému chytači! Děkujeme!“

 Adoráta se radostně protáhla, bolel ji zadek, měla zkřehlé celé tělo, ale bylo jí dobře. Takže ani neprotestovala, když jí Tony obtočil ruku kolem pasu a přitáhl k sobě. Uvítala to jako oporu a podle toho se i zařídila. Jenže nečekala, že on zavrávorá, když se opře.

 „Promiň,“ vyhrkla trochu překvapeně. Tony zrudnul.

 „Ne, to je dobrý, klidě se opři,“ zamumlal, jenže Adoráta už to radši nechtěla riskovat.

 „Vůbec mi nedošlo, že jsi určitě taky unavený, omlouvám se,“ snažila se to nějak vyžehlit, ale asi o tom spíš měla mlčet. Tony nevypadal, že by její věta nějak pomohla. Jen si ji přitáhnul blíž k sobě a v podstatě ji donutil se opřít. Až to mu dovolilo vrátit se k běžné barvě kůže.

 „Vsadím se, že zítřek oba týmy prospí,“ změnila Dora téma s pousmáním nad tím, jak zničení budou ještě dobrý týden. Tony s úsměvem přikývnul.

 „Bude div, když se dokážou probrat do pondělka a jít se učit. Já bych schopný nebyl,“ přiznal popravdě. Dora se rozesmála.

 „Já taky ne. Minimálně měsíc bych ležela jako marod a nechala se obskakovat.“ Do hradu už došli v dobré náladě. Ale jestli si mysleli, že všichni oddaně padnou do postelí, jakmile je uvidí, tak se spletli. Ti, co dorazili jako první, už zvládli rozjet docela slušný večírek. Jídlo tajně přinesené z kuchyně a několik lahví s máslovým ležákem. Když vstoupili, hluk je zasáhl jako tlaková vlna.

 „Panečku, tak tady to vážně žije,“ prohlásil Tony se zdviženým obočím. „Ale asi to zabalíme, ne? Postel je mi milejší než tohle,“ řekl s rukou pořád otočenou kolem ní. Adoráta ale zavrtěla hlavou.

 „Já tu zůstanu, chci jim poblahopřát,“ řekla a vyvinula se mu z objetí. S úsměvem sáhla po jedné ze sklenic, která proletěla spolu s ostatními na tácu kolem nich.

 „Vážně?“ zeptal se Tony trochu zamračeně.

 „No jasně, klidně jdi. Řeknu jim, ať nedělají bordel, aby tě nebudili,“ zamrkala vesele. Měla náladu žertovat, ale odpovědí jí bylo jen zamračení.

 „Fajn, tak dobrou,“ řekl Tony nevýrazně a otočil se zády. Adoráta se za ním chvíli překvapeně dívala, ale pak s pokrčením ramen zaplula mezi ostatní spolužáky. Měla chuť na něco dobrého a ten tác se zákusky vypadal jako dobré místo, kde něco najít. Po necelých deseti minutách se otevřel vchod a dovnitř vešel tým. Vypadali bledě, ztrhaně, ale šťastně.

 „Samson, Samson, Samson!“ rozléhalo se okamžitě po celé místnosti skandování. Mladý chytač zčervenal, ale spokojeně se zubil. Adoráta si ho ale nevšímala. Spolkla zbytek větrníku, olízla si prsty a vyrazila se přivítat s přáteli.

 „Gratuluju!“ vypískla, když ji Tobias sevřel v objetí. Vypadal spokojeně. Ne šťastně, ale to on nevypadal skoro nikdy. Dodržovat dekorum za všech okolností, to bylo jeho motto. Občas ale, hlavně s nimi, povolil a ukázal, jak se vážně cítí. Teď ovšem něco takového nehrozilo. „Byli jste báječní“ oznámila mu Dora s rychlým pohledem k Rebece. „Ležák?“ nabídla mu svou sklenici. Vděčně se zašklebil a napil se.

 „Díky, to bylo potřeba. Mám žízeň, že bych mohl konkurovat Sahaře,“ prohlásil a pustil ji. „Pro něco si zajdu,“ oznámil a vrhl pohled po své sestře. K Adorátině překvapení nebyl vůbec příjemný.

 „Co se děje?“ zeptala se téměř hned, jak byl z doslechu, na což v tom hluku stačil pouhý metr. Rebeca se ale zatvářila kajícně. Adoráta zatoužila mít po ruce fotoaparát, tohle rozhodně stálo za zaznamenání.

 „Doro, omlouvám se. Já nechtěla být u snídaně taková. Tak hnusná,“ upřesnila. Adoráta si vzpomněla. Po několika hodinovém zápase na to ráno úplně zapomněla. Usmála se.

 „To je dobrý, už o tom nevím,“ mávla nad tím rukou, ale zapomněla, že v ní drží ležák. Polila si ruku a kus modrého koberce. Rebeca se rozesmála.

 „Pojď, dojdem ti pro nový,“ navrhla a zahákla se Doře za paži. Zase bylo na chvíli všechno dobré. „Ten Weasley je hroznej idot, nemyslíš? Vážně pako,“ mračila se zase Rebeca a Adoráta se zašklebila. Tak už zase ne, no.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 7.: