OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 68.

27.01.2013 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1111×

Rebeca se zavrtěla na židli, ale neotočila se. Z nějakého hloupého důvodu doufala, že odolat touze najít ho pohledem bude den od dne snazší, protože trénink přece dělá mistry. Opak byl pravdou. Čím déle trénovala a odpírala si možnost ho vidět, tím větší byla touha se otočit a tím hůř se jí odolávalo.

„Můžu si půjčit noviny?“ zeptala se a, jen co Tobias přikývl, roztáhla je nad talířem s míchanými vejci. Ne, že by ji snad zajímalo, co se děje v prostředí londýnské kouzelnické smetánky, jaké jsou vyhlídky pro obchodníky s lektvary v následujícím čtvrtletí, nebo jak probíhá krize na východě, jen se potřebovala upnout na něco – no, v podstatě na cokoliv.

Nalistovala dvojstranu se sportem a důkladně si prohlédla statistiky britských famfrpálových mužstev. Překvapivě se na první příčku dostaly Holyheadské harpyje a vytlačily Wigtownské tuláky, kteří doposud v letošní sezóně drželi první příčku železnou rukou. Rebeca se spokojeně ušklíbla; odjakživa byla jejich fanynka a bylo jí jedno, jak moc špatně to nesl otec, Tobias i strýček Harry, kteří prohlašovali, že tým, kde by je nenechali hrát, jen protože jsou muži, prostě nemůže být dobrý. To, že se ale shodli, že její tým není dost dobrý, neznamená, že se shodli i v tom, jaký tým je nejlepší. Strýček Harry odhodlaně bránil a bránit bude Ballycastelské netopýry, zatímco její otec by se do krve rval za Falmouthské sokoly - protože on odmítal fandit klubu Irčanů - a její bratr se jim všem vysmíval a ve skříni přechovával dres Montroseských strak, o kterých se všeobecně vědělo, že jsou nejúspěšnějším týmem historie. Jistě jim fandil kvůli tomu, a ne kvůli plakátu jejich chytačky Jane Murrayové, který schovával pod postelí od svých devíti a myslel si, že o něm nikdo neví.

„Neškleb se tak spokojeně,“ poznamenal s netečným výrazem, když se na něj podívala. Mrkla na něj a složila noviny.

„Není nad skvělé zprávy hned po ránu,“ poznamenala spokojeně. „A hele, kdo to přišel!“ zvolal, když uviděla Adorátu, jak se k nim chvatně blíží. „Zaspalas?“

„Ahoj,“ zamumlala ta místo odpovědi a sesunula se vedle Tobiase. Měla kruhy pod očima a vypadala unaveně. Rebeca podezřívavě sledovala, jak si nandává ovesnou kaši, a přitom několikrát málem zvrhla pohár s dýňovou šťávou.

„Co je s tebou?“ zeptala se, když si Dora na kaši místo cukru nasypala pažitku.

„Jsem jen unavená. Včera jsem hlídala dlouho a pak jsem se-“

„Zapomněla v koupelně,“ dořekl Tobias a bez zájmu si krájel uzenku. Neviděl tak jejich překvapené pohledy, i když pochybovala, že by o nich nevěděl, protože řekl: „Voníš po konvalinkách na tři metry. Vždycky voníš po nich, když se dostaneš do prefektské koupelny.“

Adoráta s lehkým úsměvem zakroutila hlavou. „Neuvěřitelný, měl by ses živit jako soukromé očko.“ Tobias se zašklebil a s díky odmítnul.

„Skvěle, záhada objasněna. Takže příště jdi spát, slečinko, a neponocuj po koupelnách, ke kterým tvoje nejlepší kamarádka nemá heslo.“ Dora na ni provinile mrkla a pak se natáhla pro suchý toust, protože na kaši s pažitkou očividně chuť neměla.

„Děkuju za ty úkoly,“ naklonila se pak k Tobiasovi Dora a vděčně do něj šťouchla ramenem. Nepatrně se pousmál.

„Ale udělal jsem ti v eseji z lektvarů pár chyb, aby to nebylo moc podezřelý. A do té z přeměňování taky.“ Vzdychla si.

„Takže zase nedostanu Vynikající, ach jo.“ Tobias se usmál trochu víc a přistrčil jí její oblíbenou borůvkovou zavařeninu, aby to nemusela chroupat suché. „Jsi poklad, díky,“ vyjádřila se Adoráta a zahrnula do toho všechno – úkoly, zavařeninu i to rameno, o které se dál opírala. Rebeca je sledovala a nestačila žasnout.

Adoráta se opírala o Tobiasovo rameno s vlasy shozenými na záda, jednou rukou držela toust a druhou přitáhla noviny, které rozevřela tak, aby do nich Tobias viděl. Ten si oběma rukama připravoval snídani a zároveň si spolu s Dorou četl o dnešních novinkách.

Rebeca si ani neuvědomila, že na ně zírá s pootevřenou pusou.

„Kdy se to u Merlina stalo?“ zeptala se nechápavě. Oba k ní překvapeně zvedli pohled. „Kdy se z vás stali manželé po dvaceti letech?“ Rozesmála se. Jejich výrazy jasně říkali, co si o ní oba myslí, a pochvalné to tedy nebylo.

„Vtipné,“ ucedil Tobias, zatímco Dora se nepatrně začervenala a s povzdechem se narovnala.

„To je dobrý, kvůli mně jste nemuseli tu ranní idylku ničit,“ protestovala a lapala po dechu.

„Hm, to je dobrý, už jsi ji stačila zničit sama,“ prohlásila Dora a zívla. „Proč tu vlastně nemáme kafe?“

„Je to nezdravé, drahá,“ odpověděl Tobias na půl úst a Adoráta vzápětí vyprskla poslední sousto toustu přímo na Rebecu.

„Fuj,“ poznamenala Becca a odtáhla ruce od poskvrněného hábitu, zatímco se Dora prohýbala smíchy a snažila se jí dýchavičně omluvit. Tobias měl ve tváři vytesaný pocit zadostiučinění. Složil noviny, postavil se a vsunul si je pod paži, jako gróf.

„Přeji krásný den, dámy,“ popřál jim a vyrazil směrem k východu. Po cestě se srazil s Antonym Goldsteinem, který zrovna spěchal jejich směrem. Zarazil se, začichal a pak se zadíval na Adorátu s nefalšovaně udiveným výrazem. Rebeca by si toho bývala určitě všimla, kdyby zrovna neměla tolik práce s odstraňováním napůl rozmělněného toustu s borůvkami ze svého oblečení. Znovu a po tisící děkovala Merlinovi za kouzla a přišla o jediný opravdu zajímavý postřeh z celého dne.

∂

S jistotou mohla prohlásit, že když se jí Hugo směje, má nezkrotnou touhu nakopat ho tam, kam slunce nesvítí. Přesto to neudělala a slušně počkala, než se uklidní. Pak mu s chutí dupla na nohu.

„Jauvajs!“

„Tak, to máš za to. Co ti na tom přišlo tak směšné?“ zeptala se s rukama založeným na prsou a zamračeným výrazem.

„Omlouvám se, vílo. Já jen, proč ses nikdy nezeptala mě? Já sem přece taky mohl,“ vysvětloval Hugo a i přes snahu udržet krotký výraz mu cukaly koutky.

„Tak mě to nenapadlo, to je toho,“ protočila oči a padla na zad do teplé vody. Naschvál nohou vycákla vodu přímo na Huga.

„Hele!“ protestoval a za kotník si ji přitáhl blíž, než stihla odplavat. Nechala se. Ráda se k němu tiskla, kdykoliv to jen šlo, protože hrát si na pouhé známé bylo únavné. Ale netušili, kdo všechno by to mohl zanést ke špatným uším.

„Je to příjemná změna, než být pořád jen v Komnatě, viď?“ zeptala se a vtiskla mu drobný polibek pod bradu.

„Rozhodně,“ přikývl Hugo a jemně pokrýval její vlasy pěnou, slabě vonící po meduňce. Mlčel, ale podle jeho výrazu už dokázala poznat, na co myslí.

„Víš, že to nejde.“

„Ale co kdyby-“

„Nepochopili by to. Ani jeden,“ zarazila ho dřív, než stihl doříct svou nejužívanější větu od chvíle, kdy se o prázdninách dali dohromady. Hlavně poslední měsíc školy to bylo náročné. Oba měli nabitý program, ale kdyby to šlo, našli by si na sebe pár minut třeba mezi hodinami nebo o pauzách na jídlo, ale když nemohli ani to, museli se po nocích okrádat o spánek, aby spolu byli alespoň chvíli, a to nešlo dlouhodobě. Potřebovali spát. O to víc, že se blížil první zápas a oba jejich týmy trénovaly téměř dvojnásobně.

„Já vím,“ připustil a znělo to opravdu zoufale a to i přes to, že dokázal udržet pohodový výraz. Zaklonil hlavu a opřel si ji o roh vany. Oči se mu ve světle svic třpytily jako led, ale Rebeca by přísahala, že ji nikdy nic nezahřálo víc, než to, jak se na ni dokázal dívat. Vyhoupla se mu na klín a přitulila se k němu. Nesnášela, když se trápil, a jestli mohla udělat cokoliv, aby ho rozptýlila, udělá to, pomyslela si a přitáhla si ho k polibku.

Když se o pár minut později koupelna rozezněla vzdechy, bylo dobře, že některé věci se nemohou stát ani v kouzelnickém světě. Například místnosti, ty se k radosti zdejších zamilovaných dvojic nikdy nenaučí mluvit.

∂

První zápas letošního roku měl začít do hodiny a Rebeca si nedokázala představit nic –NIC – co by ji mohlo rozhodit víc, než co jí právě oznámil otec.

„Žertuješ,“ vydechla a přiškrtila násadu svého hýčkaného koštěte, až jí zavrzaly rukavice.

„O něčem takovém nikdy. Doslechli se, že – a opravdu netuším od koho asi – se koná zápas dvou nejlepších bradavických famfrpálových týmů a v obou se nachází několik zářivých talentů.“ U slova obou se lehce ušklíbnul, což Rebeca strpěla jen kvůli tomu, že stejně nevnímala.

„Ale Ballycastelští netopýři?! V Bradavicích?!“

„Jestli omdlíš, dojem na ně neuděláš,“ pousmál se profesor Malfoy a spokojeně jí urovnal modrý dres. Tobias si protáhl paže a postavil se vedle sestry.

„Neomdlívám,“ zahuhlala ta dotčeně, ale pak se usmála.

„Jsem si jistý, že z vás budou nadšení,“ prohlásil otec sebejistě a poklepal Tobiase po rameni. „Sice to nejsou Straky ani Harpyje,“ otočil se zpět na Rebecu, „ale stejně jim ukažte všechno, co umíte, ano?“ Mrknul na ně jako přání hodně štěstí a odešel z Velké síně. Rebeca se otočila zpět ke stolu a zadívala se na svůj tým. Její otec mluvil docela potichu, ale přesto to pár nejbližších lidí slyšelo a ta zpráva se šířila jako lesní požár v Africe během období sucha.

„Fajn,“ začala, ale hukot ji úplně přehlušil. „Hej!“ křikla hlasitě a Tobias stojící hned vedle nepatrně přimhouřil oči. Promiň, naznačila a pak se otočila na zbytek týmu. „Slyšeli jste to, budou sedět v publiku a budou hledat ty nejlepší z nejlepších. Chtějí perfektní výkon,“ přejela pohledem přes nováčky na pozicích odrážečů až po staré známé jako Gus, který vypadal zaujatě, na rozdíl od zelenáčů, kteří byli… no, vlastně zelení. „Já chci perfektní výkon! Tvrdě jsme dřeli a zasloužíme si to!“ Stoupla si na lavici a shlížela na svůj tým jako dravec shůry. Natáhla ruku s ukazováčkem napřaženým směrem k nebelvírskému stolu. „Jsme rychlejší. Sehranější. Trénovali jsme víc a tvrději. Náš chytač je nejlepší ze všech kolejních mužstev a Augustovi se v brance může rovnat jen málokdo. Takže my ty Nebelvíry rozdrtíme! Je to jasné?“

„JASNÉ!!!“ ozval se jí v odpověď řev celého havraspárského stolu, ne jen jejího mužstva. „Hav-ra-spár! Hav-ra-spár! Hav-ra-spár!“ skandovali studenti a mávali ve vzduchu transparenty, které si připravili na zápas.

„Pěkný proslov, ale možná sis ho měla schovat do šatny,“ naklonil se k ní Tobias. Odpověděla mu stejně tiše.

„Nepotřebovali proslov v šatně, potřebovali ho tady. Kdybych je nechala se samou trémou zhroutit, roznesli by nás na kopytech.“ Tobias se pousmál a natáhl k ní ruku. Pevně si stiskli předloktí a druhou ruku si dali na rameno.

„Připravená?“ zeptal se tiše.

„Na tohle? Ne, ale když už se to naskytlo, tak si piš, že to zvládnu,“ zazubila se a pustila ho. „Jdeme!“ poručila mužstvu a ti se zvedli, doprovázeni ze sálu mohutným pokřikem svých spolužáků. Přesto se Rebeca nedokázala neotočit. Díval se na ni, a i když se moc snažil nedat to najevo, zářil. Byl na ni pyšný. Rebeca se natáhla po Doře, která šla s Tonym a ostatními kus od nich.

„Co se děje?“

„Zlato, mohla bys pro mě něco udělat?“ zeptala se Rebeca potichu. Dora kývla, a tak jí Rebeca do ucha pošeptala, co by potřebovala. Adoráta se široce usmála, kývla a pak se omluvila Tonymu, že si u stolu něco zapomněla a hned bude zpátky.

Rebeca byla spokojená. Teď se bude moct do hry skutečně a bez výčitek položit, protože Hugo bude vědět, o co tu jde. Byla si jistá, že on ty hráče Netopýrů doslova uchvátí.

∂

Zápas trval už šest hodin, když se konečně ukázala zlatonka a nechala se uhnat havraspárským chytačem vysoko v mracích. A zápas, ve kterém bylo do té doby skóre šedesát padesát pro Nebelvír, skončil ohlušujícími pokřiky vítězně pro Havraspár. Rebeca nadšeně vykřikla ve chvíli, kdy zazněl výsledek a prudce nalétla do Tobiase, ze kterého samou radostí div nevymačkala duši. Vracel jí to ale se stejným nadšením.

Když se uklidnil shon, setkala se uprostřed hracího prostoru s kapitánem nebelvírského mužstva. Hugo byl zadýchaný, ale usmíval se.

„Gratuluju, kapitánko,“ poblahopřál jí, když mu stiskla nabízenou ruku. Bylo to uboze málo proti tomu, co toužila udělat, ale i v návalu radosti se zvládla ovládat.

„Vychytal jsi mé nejlepší útoky,“ obvinila ho hravě. Rozesmál se.

„Kdybych vychytal tvé nejlepší útoky, měli byste pouhých dvacet bodů a to včetně těch deseti, které se udály vlastně omylem.“ Narážel na skutečnost, že nejnovějšímu ze střelecké trojice havraspárského mužstva se opravdu podařilo skórovat, ale to jen proto, že se jeho původní záměr nezdařil. Útočil zrovna na horní obruč, když dostal potloukem, který ho srazil z koštěte, a jak tak mával rukama ve vzduchu, vyhodil camrál neočekávaným směrem ke spodní bráně a dal tak první gól zápasu. Byl to ten nejneuvěřitelnější kousek, jaký kdy Rebeca viděla, ale udělal z Garreta hrdinu. Hádala, že do hodiny ho některá z fanynek pozve někam na… máslový ležák. Dost možná ho pozve, ještě než ho pustí z ošetřovny. Pokud už se probral z bezvědomí.

„Dobře, nevychytal jsi všechny, ale pořád ti utekly jen tři z mých sedmadvaceti. Jsem si jistá, že jsi je oslnil.“ Pobaveně zatřepal hlavou a pustil jí ruku. Okamžitě jí začal chybět, i když byl jen půl metru daleko. Naposledy se usmál a pak se snesl na zem ke svému skleslému týmu. Budou potřebovat trochu podpořit a rozveselit, byla si jistá, že do pěti minut jim bude fajn. Hugo s jejich utěšováním nebude mít problém. Nebo by neměl, kdyby na to měl čas. Na hříště vyšli dva muži a následovali Rebečinu matku, která je vedla přímo k Hugovi. Zvedla k ní hlavu a udělala nenápadné gesto, kterým ji chválila za výhru. Jistě, dekorum. Nehodilo se, aby ji chválila veřejně. Což ale neplatilo pro všechny.

„Rebeco! Tobiasi!“ ozval se zvučný hlas strýčka Harryho, který mával z hrací plochy. Přistála vedle něj a Tobias o chvilku později taky. „To byla paráda!“ chválil je nadšeně. „Skvělý zápas! Byli nadšení,“ drknul do nich spiklenecky a usmál se. Zelené oči mu blýskaly rošťáctvím a to nikdy nevěstilo nic dobrého.

„O co jde?“ zeptala se bez obalu a netajila podezřívavý tón. Zatvářil se hrozně překvapeně, čímž se vlastně okamžitě přiznal.

„Jde? Tady? Vůbec o nic, jen taková malá nepatrná sázka s vaším otcem. Nevillem. Hagridem. A vaší matkou, když už na to přišla řeč.“

„Pottere!“ ozval se dopálený hlas jejich otce. „Nemůžu uvěřit, jaká ty jsi slepičí… zadek,“ dodal s odkašláním, když se rozhlédl po okolo postávajících studentech, kteří se snažili neúspěšně předstírat, že neposlouchají.

„Já? Jsem bystrozor, my víme, jak se mlčí líp než většina ostatních,“ ohradil se dotčeně Harry a otec dvojčat si pohrdlivě odfrkl.

„Já nikdy netvrdil, že to nevíš, ale neškodilo by občas ty vědomosti užít v praxi.“

„Nech si ty rady a radši zaplať,“ natáhl k němu černovlasý muž ruku a zatřepal prsty.

„Zapomeň, ještě není nic jistého!“

„Myslíš, že má cenu se jich ptát, o co jde?“ zeptala se Rebeca s povzdechem bratra a ten jen nezúčastněně pokrčil rameny. Přejel pohledem z otce na strýce a zpět.

„Není třeba. Vsadili se o to, koho si ty dva profíci vezmou k sobě na slovíčko. Jak se zdá, otec vsadil na nás, strýček Harry na Weasleyho.“ Oba dospělí překvapeně zamrkali.

„To… no,“ zaváhal jejich otec.

„Vlastně jsi to docela vystihl, až na to, že my jsme nevsázeli, koho si vezmou na slovíčko, ale v jakém pořadí. A váš otec prohrál, takže mi hezky vysolí pět srpců, nebo to řeknu Hermioně.“ Jejich otec se nafoukl a hrozivě se na Harryho zadíval, ale jak si všimnul, že se jeho žena obrací a vrací se, rychle sáhl do kapsy a vtiskl Harrymu do ruky požadovanou sumu. Ten se spokojeně usmál a vyhodil hotovost do vzduchu, až to zacinkalo.

„Takže?“ ozvala se jejich matka, když došla až k nim. Očividně se ptala na něco určitého, ale potomstvo se nechytalo. Strýc s povzdechem oddělil od vyhrané částky dva srpce a podal jí je.

„Mělas pravdu, Hermi. Vzpíral se, jak malej kluk.“

„Já tomu nevěřím, tys vsadila proti mně?!“

„Promiň, lásko, není v tom nic osobního, jenom obchod,“ usmála se matka zářivě na svého muže a vtiskla mu drobný polibek na čistě oholenou tvář. Ještě chvíli se pokoušel mračit, ale pak to vzdal a přivinul si ji k sobě.

Strýc objal Rebecu i Tobiase kolem ramen a nasměroval je směrem k dvojici mužů, kteří se zrovna loučili s Hugem. Tvářil se vážně, až to Rebecu zaskočilo. Ani si jí nevšiml a zamířil k šatnám s pohledem zapíchnutým do trávníku.

„Davide, Tommy?“ oslovil strýc oba mladé muže. Jeden byl rozložitý černovlasý obr s očima barvy oblohy před svítáním. Tak tmavě modrá ta barva byla. Kdyby se neusmíval, vypadal by děsivě, tetování na straně krku mu na přívětivosti zrovna nepřidávalo. Vedle něj byl štíhlý zrzek se svalnatými pažemi a pihovatým obličejem, který měl vyražený přední zub a během života určitě alespoň dvakrát zlomený nos. „Dvojčata Malfoyovi, se kterými jste chtěli mluvit. Rebeca a Tobias,“ představil je a Rebeca si uvědomila, že už je neobjímá kolem ramen. Naopak trochu se stáhnul a nechal je stát samotné. Jako dospělé. Usmála se a natáhla k mužům ruku. Pokusili se jí s ní potřást oba najednou.

„Moc mě těší, pane…“

„David Gilles, kapitán Netopýrů,“ představil se obr, a když ji pustil, potřásl rukou i Tobiasovi.

„Thomas Killarny, slečno. Já sem u Netopejrů brankářem. Musim říct, že ste skvělá střelkyně, vážně moc talentovaná,“ třásl jí rukou omámeně. Možná to trošku přehnala. Možná trochu víc, uvědomila si, když Thomas stejně omámeně konverzoval i s Tobiasem. Za tohle jí určitě vděčný nebude.

Kapitán Netopýrů ho ale odstrčil stranou, zasunul si ruce do kapes a jednu patu zapíchl do země před sebe. Rozhodně nechodil kolem horké kaše, jednoduše se zeptal:

„Takže, už jste přemejšleli o tom, že byste hráli profesionálně?“

Bylo by hezké vědět, jestli se vám povídka líbí nebo nelíbí, takže za komentáře se zlobit určitě nebudu. Vydávám povídky věřejně hlavně kvůli zpětné vazbě - pro sebe to přece jen publikovat nemusím, když to mám v počítači. To neberte jako výhružku komentáři, ty já neuznávám a autory, které to dělají nečtu, spíš je to takové shrnutí mých pocitů a zklamání z toho, že si nikdo nenajde čas ani na pár slov. Díky.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 68.: