OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 65.

19.01.2013 (22:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1037×

Tobias neměl pravdu v jednom, a to, že u snídaně už bylo všechno zapomenuto. Rebeca zaníceně plánovala se zbytkem týmu konkurz na nové hráče a následující tréninky. Tobias ji krotil, když se začala moc rozjíždět a vykřikovala, že ty červy roznesou na kopytech, a trénovat, no, to budou každý den ráno a večer. Zarazil ji tak dřív, než bylo nutné začít křísit zbylé hráče, kterým hrozily brzké mdloby z nevábně vyhlížející budoucnosti.

Adoráta se tak mohla nejen v klidu najíst, ale měla i čas bavit se s Tonym, který se, stejně jako ostatní, o večerní scéně nezmiňoval. I když to možná bylo i tím, že každou chvíli zíval a vypadal, že mezi sousty usne.

„Co je s tebou?“ nevydržela to a zeptala se po snad stém zívnutí. Omluvil se a zašklebil se na pohár dýňové šťávy.

„Co bych dal za trochu kafe, včera jsme měli službu, a tak jsem úkoly dělal pomalu až do rána. Co to mají profesoři za pitomý zvyk, hned od začátku nám toho naložit tolik? Aklimatizace jim nic neříká?“

„Netuším, asi se tu po večerech nudí.“ Jeho skeptický pohled přešla mlčením. „Každopádně jsi mi mohl říct, mohla jsem ti pomoct.“

„Nechtěl jsem tě rušit, už jsi šla spát, když jsem se vrátil.“ Natáhla se k němu a políbila ho. Nedokázala tomu odolat, ne, když se přiznal k takové míře ohleduplnosti. Nedokázala se ale odtáhnout hned, jak měla v plánu, místo toho se nechala Tonym přitáhnout blíž. Zdálo se, že i on zapomněl na svoji únavu. Někdo hvízdnul – a přitáhl tím zaručeně mnohem víc pozornosti, než kolik zvládli oni. Dora se odtáhla a napila se šťávy. Phinias Adler se naklonil přes stůl k Tonymu.

„To ses nepochlubil, že je takhle divoká!“

„Sklapni, Phiniasi,“ odbyl ho Tony a máchl k němu v gestu, které Dora nestačila postřehnout, ale moc lichotivé být nemohlo, podle Phiniasova dotčeného výrazu.

„Hele, klid, Tony, vždyť to přece byla pochvala.“

„Ani se mi nezdálo,“ zabručel Tony, ale přestal se mračit. Pak se k ní otočil. „Jdeme, D.? Budeme to mít jen tak tak,“ řekl, když se před ním objevil vykouzlený ciferník. Odložila nakousnutý toast a naposledy se napila. Pak sebrala tašku a nechala ho, aby jí pomohl na nohy. Phinias i zbytek třídy se k nim přidali a všichni zamířili k Hagridovi, stihla jen tak tak mávnout Tobiasovi, Rebeca si nevšimla.

Jenže daleko nedošli, za dveřmi narazili na Troye.

„Dobré ráno,“ pozdravil je a odpovědí mu bylo skupinové mručení. Nikdo si nebyl úplně jistý, jak ho oslovovat, když nebyl profesor, a přišlo jim divné říkat mu pane.

„Ahoj, Troyi.“ Adoráta jediná problém s oslovováním neměla. Troy se usmál.

„Jak se daří, Adoráto? Kam jste vyrazili?“

„Máme teď hodinu Péče o kouzelné tvory u Zapovězeného lesa, tak musíme jít dřív, je to kus cesty,“ vysvětlila ochotně.

„D., tak pojď už!“ zavolal na ni Tony, protože skupinka se narozdíl od ní nezastavila.

„Jdi napřed, doženu vás!“ zakřičela na něj a sledovala, jak ho protlačili ven ze Vstupní haly. Pak se otočila zpátky na Troye. „Víš, v angličtině se moc nezlepšíš, když budeš pořád používat překladové kouzlo,“ usmála se dobrosrdečně, ale vysloužila si jen úšklebek.

„Já vím, ale zatím si můžu dovolit být bez něj jen s menší skupinou lidí, jinak nestíhám,“ vysvětlil, zatímco se jeho výraz nenápadně měnil, až byl najednou pryč úsměv i energie. Troy vypadal zničeně a unaveně. „Co je s tebou?“ Zatřásl hlavou a narovnal se.

„To nic, nějak se nemůžu srovnat se zdejším časem a špatně spím. To se srovná. Nebudu tě zdržovat, uvidíme se v pátek,“ mávl stočenými novinami, které byly popsané zvláštním písmem, a vydal se na snídani.

„A co je v pátek?“ křikla za ním. Přes rameno se na ni zazubil.

„Zkouška sboru.“ Dveře se za ním zaklaply.

„Zkouška sboru, prima,“ vzdychla si Dora. Neměla to srdce říct mu, že se nezapsala, nebo spíš, že si není jistá, jestli se vůbec zapsat chce. Nechtěla si připadat jako cvičená opice, a tak by ta věc se sborem klidně skončit mohla. Nebo taky ne. „Ach jo. Vy dva! Nechte toho, nebo vám vezmu body!“ křikla na dvojici druháků z Nebelvíru, která se schovávala za zábradlím u schodiště a pokrývala schody vrstvičkou ledu. Když ji uslyšeli, vypařili se s nadšeným chechotem. „Ach jo,“ vzdychla si ještě jednou o něco srdceryvněji a vyrazila za ostatními. Doběhla je v polovině cesty udýchaná a rudá.

„V pohodě?“ zeptal se Tony a položil jí ruku na rameno, když se vydýchávala.

„Jistě, čekám, než mě doběhnou plíce,“ usmála se na něj nahoru. Ušklíbl se a chytil ji za ruku, když se narovnala; ignoroval pošklebky od ostatních spolužáků.

„Tak co myslíte, že to bude tentokrát? Mantichora?“ nadhodil Phinias a rukama mával kolem hlavy, což asi mělo být ztvárněním oné bájné potvory.

„Nebo chiméra?“ ušklíbla se Drusila, která se spolu s Imeldou musela přidat někde v té části cesty, kdy Adoráta chyběla.

„A co akromantule?“ zasmál se Derrek, který se vyloupl za Dorou. Zavrtěla hlavou.

„Ta ne. Co umřel Aragog, tak už je prý Hagrid nenavštěvuje.“ Ticho ji zarazilo, rozhlédla se po tvářích kolem, všichni na ni zírali. „Co?“

„On navštěvoval akromantule?“

„Tady žijou akromantule?!“ Někteří zněli nevěřícně, pár dokonce vyděšeně.

„Tady ne, ale dál v Zapovězeném lese ano. Strýčkové je prý navštívili ve druhém ročníku, ale mluví o tom jen Harry. Ron vždycky zbledne, odejde z místnosti a nevrátí se, dokud Harry neskončí. Je to švanda,“ pochechtávala se Dora.

„Švanda? Mohli umřít!“

„Jasně, proto nám to taky strejda Harry vypravoval, abychom se tak daleko nikdy nevydávali, když už se teda budeme chtít do lesa podívat. Ale je to prý vážně daleko, asi byste dřív narazili na kentaury. A o úplňku asi na nějakého vlkodlaka, takže žádné výlety o úplňku, samozřejmě,“ pokrčila rameny bezstarostně. Spolužáci zírali.

„Kolik ti toho vyprávěli?“

„Za ta léta už asi všechno, ale nezajímavější jsou první čtyři ročníky, to viděli nejvíc kouzelných tvorů. Táta-“ zmlkla. „To je jedno,“ zamumlala potom a přidala do kroku. Kolem ní se rozběhla debata o tom, co asi ještě mohlo Zlaté trio ve škole zažít a vidět, ale nevnímala to.

„To bude dobrý,“ pronesl Tony tichým hlasem jen pro ni. Otočila se na něj.

„Co myslíš?“ Skepticky nakrčil obočí.

„To s tvým tátou. Bude to fajn.“

„Proč seš si tak jistý?“ Zasmál se.

„Protože jsem si s mamkou prošel něčím podobným o vánočních prázdninách. Musíte oba vychladnout, u nás bylo fajn, že jsme se půl roku neviděli, ty to máš složitější, když tu tátu máš pořád, ale půjde to. Jsi nejsladší holka, jakou znám, nedokážeš se dlouho zlobit a už vůbec ne na vlastního otce.“ Konsternovaně zamrkala. A zrudla. Nejsladší holka?

„Lichotníku,“ zabručela pobaveně a spokojeně poslouchala jeho smích, dokud nedošli k Hagridově hájence. Už tam na ně čekal i s několika spolužáky.

„Dobrý ranko! Tak jakoupak jsme měli noc, co? Připravený na překvápko?“ Třída zatajila dech. Hagrid udělal krok zpět ke konstrukci zakryté hrubou pytlovinou s několika záplatami, které si Dora předtím nevšimla. Vedle ní stál stůl s několika druhy zeleniny a ovoce. Uklidnila se, nic, co má apetit na mrkev, nemohlo být nebezpečnější než průměr. „Tak pozór, tady ho máte!“ zaburácel Hagrid a několik studentů polekaně ucouvlo, když stáhl pytlovinu, která měla nejspíš sloužit jako opona, jak Doře opožděně došlo. Konstrukce totiž byla obyčejný rám a za ním stál uvázaný kaštanový hnědák s velkými křídly.

Několika studentům unikl povzdech.

„Třído, todlencto je aethonskej okřídlenej kůň, ale můžete mu řikat Hříbek.“ Derrek se naklonil dopředu a strčil hlavu mezi Doru a Tonyho, aby jim nadšeně pošeptal:

„Tak tohle je o moc lepší než akromantule!“

∂∂∂

Rebeca obcházela hřiště a přemýšlela nad konkurzem, který bude muset uspořádat, protože potřebují odrážeče. Oba.

Nebyla z toho nadšená, jejich dosavadní odrážeči byli skvěle sehraní a dokázali na hřišti udržet potlouky od jejich hráčů skoro v devadesáti procentech útoků, a to bylo úžasné. V sedmdesáti navíc potlouky zvládli odpálit tak, že způsobili škodu druhému týmu. Teď bude třeba najít dva nováčky a těm bude trvat alespoň půl roku, než se trochu sehrají. Nemluvě o tom, že ani náhodou nedosáhnou takové úspěšnosti, tudíž celková kvalita týmu poklesne a utrpí tím hlavně střelci, kteří dostanou mnohonásobně víc zásahů potloukem. A jejich tým utrpěl už tím, že loni získali nového střelce. Dobrého, ale ne tak moc. Takže by to možná chtělo konkurz i na ostatní pozice, pokud by se našel někdo lepší… Samozřejmě nikdo tak dobrý jako ona a Tobias, ale lepší než Garret.

„Vymýšlíte bojový plán, kapitáne?“ Otočila se k šatnám u východu. Stál opřený o zárubeň dveří, paže složené na hrudi, a usmíval se. Na košili měl rozepnuté první tři knoflíky, rukávy vyhrnuté a kravata mu visela z kapsy, kam ji nejspíš zmuchlal hned, jak vyšel z hradu ven.

„Primus by měl dbát na reprezentativní vzhled,“ poznamenala výsměšně. „A kapitán Nebelvíru by neměl špehovat svého protivníka při vymýšlení taktiky. Není to v duchu fair-play.“ Odtáhl ruce od těla a podíval se na sebe.

„Proč nejsem dost reprezentativní?“ zeptal se vesele a vydal se k ní.

„Chceš to abecedně nebo chronologicky podle toho, jak jsem si toho všimla?“ usmála se a posadila se bokem na koště, které jí levitovalo u boku.

„Ale, slečna se naučila nové slovo, už jsi splnila limit pěti použití ve větě?“ posmíval se, vědom si toho, co s ní dělá. Jen s největším sebezapřením se nezavrtěla.

„Velmi vtipné na někoho, kdo má mezi příbuznými Percivala “Vtipálka“ Weasleyho,“ ušklíbla se a sledovala, jak pobaveně kroutí hlavou.

„Strýčka Percyho, prosím tě, vynech, to je rodinná anomálie.“

„Vážně? Ne anamnéza? A vůbec, smíš mu říkat strýčku?“

„Ne do očí,“ přiznal se smíchem. „To je jedině strýc nebo vážený vedoucí oddělení pro dohled nad zneužíváním magie, alespoň dokud mu někdo nesrazí hřebínek, případně nepodrazí nohy. V obou případech to skvěle zvládá strejda George.“

„Možná máš přece jen nárok být vtipný,“ připustila vesele a zaklonila hlavu, když došel až k ní.

„Děkuju za svolení, kapitáne,“ ušklíbnul se a chtěl se sklonit, ale místo toho ona lehce o dvě stopy vystoupala a koukala mu tak přímo do očí. „Šikovné.“

„To bych řekla, a co teprve já. Kdyby-“ Zacpal jí pusu jediným osvědčeným způsobem a když se po pár minutách odtáhl, nevypadala, že by měla ještě chuť ho škádlit. Zmámeně mrkala, jako by koukala do sluníčka. Přesto si nedokázal pomoct.

„Cos říkala?“

„Hm?“ To ho zahřálo víc než neobvykle teplé slunce pozdního léta ve Skotsku.

„Takže to bylo-“

„Riskantní a hloupé,“ zamračila se zničehonic a odtáhla se. Teď bylo na něm, aby zmateně mrkal.

„Co?“

„Mohl nás někdo vidět, víš? A kdyby se to doneslo otci…“ ztichla a oklepala se. „Ani nechci myslet na to, co by udělal.“

„Nemůže nám bránit být spolu,“ zamračil se Hugo. Slunce mu zářilo ve vlasech a zrzavou měnilo ve třpytivý bronz.

„Jasně, že může, je to otec, pro Merlina! Kolik lidí na světě myslíš, že by se postavilo Malfoyovi, a mělo zdravý rozum?“

„Přinejmenším Potter, Longbottom a Weasley,“ ušklíbl se s pocitem zadostiučinění.

„Fajn, a kolik z nich by podle tebe uspělo?“ Zamračil se. To byla docela jiná otázka. Vzdychl si.

„Fajn,“ zopakoval po ní. „Tak co po mně chceš? Abych si tě nevšímal? Nemyslím si, že bych to dokázal,“ zavrtěl hlavou a natáhl k ní ruku, aby ji pohladil po tváři. Tak trochu čekal, že uhne, ale ona se jen zatvářila zdrceně a nechala se pohladit. Jestli ho zahřála už její reakce po polibku, tohle připomínalo výbuch malé supernovy. „A myslím, že to nedokážeš ani ty.“ Poraženecky sklopila hlavu.

„Tak se budeme muset jeden druhému vyhýbat, co to půjde, alespoň tam, kde by nás mohli vidět. A vynahradíme si to tam, kde nás nenajdou,“ zdvihla hlavu s lišáckým úsměvem.

„V sedm v komnatě?“ zeptal se spokojeně. Přikývla. Spustil ruku a ustoupil. „Tak tedy večer, vílo. Hezké odpoledne,“ popřál jí s úsměvem a otočil se k odchodu. Nestihl udělat ani dva kroky, než ho předběhla a pověsila se mu kolem krku. Rozesmál se. Ale když se mu dobývala mezi rty, napadlo ho, že se nic nestane, když s jejich plánem začnou až za pět minut.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 65.: