OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 63.

13.01.2013 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1114×

Jinak, na shrnutí proběhly nějaké úpravy a obnovila jsem galerii, můžete se mrknout TADY. 

Cesta vlakem utíkala rychle, když se tak dobře bavili. Adorátu zaskočilo, když jí najednou Hugo řekl, že by se měla převléknout, protože musí oba do prvního vagónu na schůzku prefektů a primusů. Od chvíle, kdy odznaky schovali, na to úplně zapomněla, mnohem víc se totiž debata točila kolem famfrpálu a vytahování, kdo je lepší. Jako nehráčky je to s Lily trochu vylučovalo, ale Lily méně, protože ta o něm díky své rodině alespoň něco kloudného věděla.

„Co se na takové poradě děje?“ ptala se Dora, když procházeli chodbičkami vozů, které dělily jejich čtvrtý a cílový první vagón. Nervózně si u toho popotahovala rukávy a kontrolovala, jestli má odznak připíchnutý rovně.

„Buď klidná, je to jen taková seznamovací schůzka. V mnoha ohledech.“

„Jak to myslíš?“

„No, seznámíte se mezi sebou a taky vás seznámí s tím, co musíte a nesmíte. Tak trochu jako první den, jen v mnohem menší míře. Prostě práva a povinnosti, nic víc. Žádná přísaha vlastní krví, tak se přestaň tak třást,“ smál se už neskrývaně. Šlehla po něm dotčeným pohledem a třásla se dál.

Do přední části vlaku došli jako poslední, prozradila to velká skupina hlav, která se na ně otočila. Adoráta se udiveně rozhlédla. To nebylo obyčejné kupé, spíš se tomu dalo říkat pokoj.

„Pan Weasley a slečna Longbottomová, výborně. Takže, když už jsme tu všichni, můžeme začít.“ Adoráta se musela kousnout do rtu, aby potlačila odfrknutí. Začínalo to být u ní zvykem pokaždé, když otec nasadil ten svůj ‘tón‘. Jako by to tušil, zabodl do ní pohled. Cítila to, ale nepodívala se na něj, místo toho koukala po ostatních, ale hlav bylo v místnosti dost a ne všechny viděla, pár jich určitě sedělo. „Takže, rovnou začneme, ať to stihneme. Máme tu letos pět nových prefektů z pátých ročníků a dva nové primusy ze sedmých, zbylí tři prefekti jsou už staří mazáci,“ pronesl zástupce ředitelky pobaveně a mrknul na studentku, která mu stála nejblíže. Studenti se zasmáli, Adoráta protočila oči k nebi. Její otec se pokoušel být vtipný, a to si myslela, že hrůzy s ním skončily, když nastoupila do vlaku. „Začneme s představováním. Primuskou pro letošní rok je Merla Sezamová z Mrzimoru a primusem Hugo Weasley z Nebelvíru. Můžete sem ke mně? Oba?“ požádal je a gestem na ně mávnul. Hugo ještě Adorátu naposledy poplácal po rameni a pak se prodral kupředu.

„Ahoj,“ ozvalo se šeptem Adorátě u ucha. Leknutím poskočila a vrazila do dívky před sebou. Rychle se omluvila a otočila se.

„Tony,“ vydechla a nechápavě zamrkala. Pak jí to došlo. „Ty taky… Taky?“

„Jo, nečekal jsem, že tě tu potkám. Ale asi nejsem tak překvapený,“ zazubil se.

„Já jo.“ Zaraženě zamrkal. „Nemyslím z tebe, ale ze sebe!“ uváděla to na pravou míru hned, když jí došlo, jak to asi znělo. A zrudla. Uculil se a pak se přisunul blíž, aby ji mohl obejmout a přitisknout zády k sobě. Poslouchal, co její otec vykládal o povinnostech primusů, zatímco ona se snažila roj svých bzučících myšlenek trochu umravnit. Moc to nešlo. Cítila každé jeho otření se.

„Výborně, teď přejdeme k prefektům. Za Nebelvír tu máme starou známou Anýzu Osypkovou a k ní nováčka… Ano, tady to mám, Mark Brown. Kde je Mark?“ rozhlédl se kolem a z pravého zadního rohu se zvedla ruka Adorátina spolužáka. Jak ten se k tomu mohl dostat? „Dobře, Anýzo, jdi k němu.“

„Ano, pane profesore,“ ozvalo se zdvořilým altem a vysoká rozložitá černovláska se prodrala k Markovi. Adoráta si spokojeně pomyslela, že na tu si Mark vyskakovat nebude, jako na ni. Anýza by ho jedinou ranou zatloukla do země až po šošolku.

„Dobrá, za Mrzimor tu je Jim McGuffin a k němu nová krev Arnika Fleesová. Slečno Fleesová? Á, tady jste, tak vy pojďte sem k panu McGuffinovi. Teď za Zmijozel, to tu máme slečnu Adelaidu Greengrassovou.“ Jako na povel se k němu dovlnila ta pěkná plavovláska, na kterou předtím mrknul, a zaměřila se na zbývajícího volného prefekta, který tam byl, kromě Dory a Tonyho. „A k ní nováček pan Marcus McDough. A zbyl nám jenom Havraspár, tam jsou nováčci oba. Antony Goldstein a Adoráta Longbottomová,“ dočetl, zvedl pohled od pergamenu a ztuhnul. Několik vteřin uteklo v tichu, aby je pak přerušil syčivý nádech a ostrý pokyn. „Vás bych, pane Goldsteine, naopak požádal, abyste od slečny Longbottomové trochu ustoupil,“ pronesl její otec nezvykle chladně. Tony, který si nejspíš ani pořádně neuvědomoval, že se trochu zapomněl, stáhl ruce z Adorátina pasu a téměř uskočil. To jí nevadilo, chápala ho, co ale nechápala, byl její otec. Rozhodl se ji schválně ponižovat? Oplatila mu rozčílený pohled a naprosto si vědoma toho, co dělá, udělala krok k Tonymu, aby ho chytla za ruku. Vnitřně si oddychla, že neucuknul.

Chvíli bylo ticho. Provokovala, bylo jí jasné, že to neprojde bez trestu, ale nemohla to přece nechat jen tak. Několik otcových nádechů věštilo výbuch podobný těm o prázdninách, ale nestalo se.

„Zítra po vyučování vás budu čekat ve skleníku, slečno Longbottomová, po prázdninách potřebuje spoustu péče a vám očividně prospěje trocha zamyšlení při práci,“ pronesl rozhodně a pak se otočil k ostatním, aby začal vysvětlovat, co je jejich povinností. Neodpustil si hlasitou poznámku o tom, že jim prefektský odznak může být vzat, pokud jejich chování nebude odpovídat tomu, co se od prefektů požaduje. Ostrý pohled jejím směrem byl nadbytečný důkaz, komu je poznámka opravdu adresována.

„Tos neměla,“ hlesnul Tony, „zbytečně jsi dostala trest.“ Adoráta jen pokrčila rameny. Trest je naprd, ale ten pocit, že otce naštvala, ten jí to úplně vynahradil.

Další hodinu poslouchali o tom, co je jejich denními a týdenními povinnostmi. Dozvěděli se, že bude mít každý z nich vždy dva večery v týdnu dozor na chodbách a to po dvojicích, které budou namíchané z různých fakult. A protože jsou dvojice čtyři, tak to vycházelo tak, že tři týdny po dvou dnech a jeden týden jen jeden den. K tomu budou mít vždy po ruce primusy, kteří se musí střídat ob den, čímž to měli mnohem horší. Samozřejmostí bylo, že se prefekti starají o první ročníky a to od chvíle, kdy je zařadí do určitých kolejí.

Pak přišel čas rozdělit dvojice. Možná kdyby se losovalo, nemohla by podezírat otce z toho, že to udělal naschvál, ale ono se nelosovalo. Muselo to být tedy úplně záměrné, že Tony skončil ve dvojici z tou zmijozelskou princeznou Greengrassovou, zatímco ona měla na krku Marca Browna. Namyšleného, škodolibého, posměvačného pitomce, který vždy byl fanouškem Imeldy a Drusily. Merline, proč?!

∂

Muselo už odbýt jedenáct, ale Adoráta pořád seděla v už opuštěné společenské místnosti. Prváci byli úspěšně zahnaní v postelích, věci měla vybalené a přivítala se se všemi, se kterými chtěla. Tak proč nemohla v klidu usnout jako ostatní?

Odepnula si prefektský odznak, který se ve světle plamenů v krbu krvavě lesknul, a neobratně jím točila v prstech.

Po chvíli smutně vydechla. Něco bylo špatně a nebyla to taková záhada. Věděla to, upínala se k tomu, že Bradavice budou pořád stejné. Ty se nikdy nezmění, ať už se ona změní jakkoliv, jenže to nebyla pravda. Mohly si zůstat neměnné, jak chtěly, ale ona už je nedokázala vnímat stejně. Kouzlo- Ne, to nevyprchalo kouzlo. Vyprchalo něco z ní. Někdo by to možná nazval naivitou; Adoráta si ale uvědomovala, že to je něco jiného, mnohem cennějšího. A to, že o to přišla, ji rozesmutňovalo víc, než cokoliv jiného na světě.

Vyšlehly plameny, ale ne ty v krbu. Zavíření křídel a příjemná tíha na pravém rameni.

„Ahoj,“ hlesla tak tiše, že to skoro ani ona sama neslyšela. Tiché soucitné zacvrlikání v odpověď bylo poslední kapkou; rozplakala se. Úplně tiše. Jen seděla, dívala se na záblesky světla na naleštěném kovu a nechala slzy téct. Utíkaly jí po tváři a pak se vrhaly z brady dolů do nicoty, aby tichoulinkým plesknutím dopadly na temné záhyby školního hábitu, do kterého se vsákly, jako by nikdy neexistovaly. Zůstala jen rychle osychající stopa na tváři, kterou křižovaly nové a nové slzy, a neustále ji tak oživovaly.

Fawkes tichounce zpíval a snažil se ji ukonejšit. Jeho mysl se ale držela stranou. Chlácholil ji, jako by byl jen obyčejný oddaný mazlíček, a ne mocná magická bytost. Adorátu zaskočilo, jak moc je to příjemné, žádný tlak cizích názorů, jen ona sama ve své hlavě a věrná duše plná podpory hned u ní. Pokrčila jednu nohu a Fawkes poslušně přeskočil na koleno. Trochu neohrabaně, napadlo ji a on po ní dotčeně loupl jedním korálkovým okem. Takže ne až tak úplně obyčejný mazlíček, dodala s nepatrným nádechem pobavení.

Zlehka ho hladila mezi křídly, kde převažovala rudá nad zlatou, poslouchala praskání dřeva a uklidňovala se. Pohodlně se položila na gauč s hlavou na područce. Fawkes jí sklouznul po stehně na břicho, to už se smíchu neubránila. Tlumeně to v ní zabublalo a on to povýšeně ignoroval. Natáhla si nohu a nechala ho, aby se uvelebil podle sebe. Příjemně hřál a ani ji moc netížil, když se jí usadil na břiše tak, aby si mohl položit hlavu mezi její prsa. Velmi mužská poloha, došlo jí pobaveně, za což se jí v hlavě ozvala pobouřená výtka. V duchu se mu omluvila, ale pobavení přetrvávalo.

Když se objevil první obraz, který nevyvolala ona, došlo jí, že už se cítí docela dobře. Fawkes to poznal a rozhodl se, že teď už jí může beztrestně vyprávět, co dělal, a kde byl. Možná se jí to zdálo, ale ta spousta krásných míst byla všechna prodchnutá omluvou. Litoval, že jí způsobil problémy? Určitě ano, vždyť je tak úžasný přítel. Muselo ho to moc mrzet…

∂

Probudilo ji zemětřesení.

Ne, oprava, někdo třásl s ní. Zamžourala do… tmy.

„Co se to- Tony?“ zeptala se, když rozeznala alespoň základní rysy toho, kdo s ní tak nevybíravě cloumá. Fawkes rozespale zapípal, což jí v tu chvíli přišlo neskutečně vtipné. Doteď nevěděla, jestli si myslet, že by taková bytost jako on mohla spát, teď měla důkaz.

„Proč spíš tady?“

„Kde?“ nechápala tu otázku.

„No tady,“ mávnul rukou kolem sebe. Došlo jí, že není v ložnici ani v posteli.

„Au,“ konstatovala a chytla se za krk, který vytržený z té prapodivné polohy na gauči obživl a dal jasně najevo, že za blbé nápady přichází trest.

„Chudáku. Pojď, vstávej,“ pobídl ji a vytáhl ji na nohy, aniž by ona sama stačila zapojit nějaké svaly. Málem se mu složila k nohám, když ji pustil. Fawkesovy skřeky dávaly jasně na srozuměnou, že tohle rychlé vstávání je mu proti srsti stejně jako jí, zatímco se snažil srovnat si nohy a křídla, jak patří.

„Kolik je hooodin?“ zívla Dora a protřela si oči. Záblesk oznamoval, že Fawkes se vydal někam, kde nebude tak živo, nejspíš aby dospal, o co ho Tony připravil.

„Bude šest,“ usmál se Tony a odtáhnul jí z obličeje vlasy, které se jí tam ve spánku přichytly. „Neboj, jsem vzhůru vždycky jako první, ještě tě tu nikdo neviděl.“ Kdyby to neřekl, došlo by jí to až o takových patnáct minut později. Polekaně ztuhla. „Neboj, vážně, jsem tu jen já.“

„A to mi má pomoct?“ zachraptěla, zatímco si rukama vjela do vlasů. Merline, dej, ať neslintala nebo nechrápala! Rozesmál se.

„Jsi děsně roztomilá, když spíš,“ přiznal trochu rozpačitě, ale pořád se usmíval. Skvěle, teď ještě zčervenala. Ještě, že je tma.

„Kam vlastně jdeš takhle brzy?“

„Běhat,“ odpověděl a ustoupil od ní. Teprve teď si všimla, že má na sobě tepláky, triko a mikinu, jako každý obyčejný mudla. Ty botasky jsou opravdu od NIKE?

„Běhat,“ hlesla. „Potmě?“

„Za chvíli bude svítat. Bradavice jsou dost úžasné, takhle po ránu. Nechceš jít se mnou?“

„Běhat?!“ vyjevila se nevěřícně. Zasmál se a kývnul. „Ne, děkuju. Vidím to na procházku do čtvrtého patra; zkusím objevit prefektskou koupelnu a trochu se probrat. Jak bylo to heslo…“

Naklonil se jí k uchu. „Snítka šeříku,“ zašeptal tak blízko, až se roztřásla. Pak se odtáhl a pobaveně na její tázavý pohled pokrčil rameny. „No co, má to být přece tajemství.“ Pak se otočil a vyšel ze společenské místnosti. Chvilku pozorovala místo, kde zmizel, a pak se vydala do ložnice pro čisté oblečení a trochu rozházet postel, aby si nikdo nemyslel, že spala, kdo ví kde.

Po cestě si mnula bolavý krk a doufala, že horká voda mu pomůže, protože jinak bude do večera nepoužitelná a to má mít dnes kromě výuky i školní trest s tím tyranem.

∂

První den proběhl vcelku úspěšně. Lektvary i Formule proběhly v duchu seznámení s tím, co je čeká na konci školního roku a Přeměňování bylo pro změnu o seznámení s novým profesorem, který se svou ebenovou kůží, plnovousem připomínajícím šedavé křoví a velkýma roztěkanýma očima přitáhl pozornost už při Zahajovací slavnosti. Při hodině se ukázalo, že roztěkaný není ani trochu, i když se jevil jako neustále trochu zasněný. Adorátě připomínal matku, ale profesor Grimm nepůsobil tak bláznivě. Při výuce ale předvedl, že své místo získal zaslouženě. Dora poprvé opravdu pochopila, co se po ní chce a hlavně, jak toho má dosáhnout, o to lépe, že jí nehrozilo žádné urážení, dokud si ho opravdu nezaslouží.

Příjemný čas skončil, když došla do skleníků, kde už na ni otec čekal.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil, což ignorovala. Postavila se do dveří a zeptala se:

„Co mám dělat?“

„Adoráto-“

„Co je můj úkol, pane?“ přerušila ho zatvrzele, aniž by se na něj dívala.

„Jak chceš. Skleník jedna potřebuje vyplít, až skončíš, přijď sem. A bez kouzel,“ dodal přísně. Jako by to sama nevěděla. Na patě se otočila a odešla do určeného skleníku. Když tam došla, byla z toho ztuhlého postoje úplně rozlámaná. Uvolnila se a opřela se o pult se záhonem. Do dlaní se jí zaryla zrníčka zeminy a nos se naplnil její vůní. Adoráta se usmála. Možná je despota, ale mohl zvolit i horší trest. Třeba s Filchem. Ten stařec byl rok od roku nesnesitelnější, Dora nerozuměla tomu, jak může někdo tak starý pořád zastávat funkci školníka, když nemá žádná kouzla na pomoc. Ale možná je nepotřeboval, měl většinou dostatek studentů, kteří za trest dělali tu práci za něj.

„Psst.“ Dora zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikdo tam nebyl, muselo se jí to zdát. „Psst!“ Ne, to zasyknutí nemohla být halucinace. Nic kolem ní nezpůsobovalo tenhle druh smyslového pomatení. Zaklonila se. A vzápětí leknutím klopýtla o tři kroky vzad. Kus nad ní v pootevřeném větracím okně byl Tony.

„Co tu děláš?!“ zasyčela šeptem a polekaně se ohlédla, jestli není otec poblíž, i když věděla, že zůstal ve skleníku čtyři.

„Co? Snad sis nemyslela, že tě v tom nechám samotnou?“ zazubil se Tony. „Je čistej vzduch?“

„Táta je ve čtyřce, jestli se ptáš na tohle,“ zaváhala Adoráta. Tony zmizel a po chvíli se protáhl dveřmi, zatímco se díval přes rameno. Adoráta kroutila hlavou, když k ní došel. „Jsi blázen.“

„Možná trochu,“ pokrčil rameny a spiklenecky na ni mrknul. „Bylo to moc zlý?“

Napodobila ho a pokrčila rameny. „Nijak zvlášť, už jsem si během léta zvykla.“

„Dobře,“ oddechl si a bylo vidět, že se mu opravdu ulevilo. To ji zahřálo. Usmála se, ale než stačila udělat víc, zeptal se: „Tak co máš za práci?“

„Vyplít tenhle skleník.“

„Celý?!“

„No, jo,“ přisvědčila rozpačitě. Jí to tak hrozné nepřišlo.

„Tak fajn, to zvládnem,“ rozhodl se Tony a vytáhl hůlku. Adoráta mu ji rychle vytrhla.

„Šílíš?! Žádná kouzla, nevíš, co bys mohl provést!“ peskovala ho rozzlobeně. Zaraženě na ni koukal.

„Ehm, no dobře, žádná kouzla. Můžeme to dělat i rukama; myslíš, že bys mi tu hůlku vrátila?“ zeptal se váhavě a natáhl ruku. Adoráta se zaraženě podívala do svých dlaní, kde ležela Tonyho světlá hůlka. Tedy světlá na dřevo.

„Co v ní je?“ vyslovila nahlas myšlenku.

„Žíně z jednorožce. Je z javoru, pružná a skvělá na přeměňování, teda alespoň mi to o ní prodavač tvrdil,“ pousmál se. „Tak dáš?“

„Hm, ne,“ rozhodla se Adoráta zcela iracionálně a strčila si ji do kapsy hábitu. Tony očividně takovou odpověď nečekal, protože jeho tvář byla přímo ukázkovým příkladem šoku. „Mohl bys tu přece jen kouzlit a to nemůžu riskovat,“ uculila se a pak se otočila k práci. Ještě chvilku se nehýbal a pak se zády opřel o pult, aby na ni viděl, a zeptal se:

„A pak mi ji vrátíš?“

„Hm, když si to zasloužíš,“ zamumlala pobaveně. Naklonil se bokem a zaclonil jí výhled na řádky bílé šalvěje. V hnědých očích mu pobaveně jiskřilo.

„A čím přesně si to mám zasloužit?“

„Ne tím, na co zrovna myslíš,“ pronesla vědoucně a zapíchla mu špinavý prst do hábitu na prsou.

„Ách, takže to nebude za pomoc s pletím? Jsem zděšen. To ji asi budu muset získat za úplně jiné zásluhy,“ zašklebil se v hraném prozření, naklonil se k ní blíž a rychleji, než byla schopná postřehnout, jí z kapsy vytáhl obě hůlky. Nevěděla, jestli je víc překvapená nebo zklamaná, že ji nepolíbil.

„To bylo až zmijozelsky podlé,“ usoudila s nespokojeně našpulenými rty.

„Vidíš a já bych řekl, že to bylo havraspársky chytré,“ zasmál se Tony a mával jí hůlkami před očima. Vypadaly vedle sebe zvláštně; tak světlá a tak tmavá. Adorátina hůlka byla z ebenu a tuhá, ale ukrývala v sobě žíni z jednorožce, přesně jako ta Tonyho. Zvenčí odlišné, uvnitř tak podobné. Ta myšlenka ji zbavila všeho pobouření.

„A co bys řekl troše nebelvírské horkokrevnosti?“ zeptala se, než si ho za hábit stáhla k sobě. Z jeho mručení dokázala dešifrovat cosi jako nadšený souhlas. Hůlky zůstaly zapomenuty na pultu.

K pletí se ale přece jen dostali a Tony opravdu trochu pomohl, i když se s Adorátinou zručností v tomhle nemohl absolutně srovnávat. I když jeho pomoc byla násilně přerušena příchodem profesora Bylinkářství.

„Pane Goldsteine, co tu děláte?!“ Nekřičel, to on nedělal téměř nikdy, ale ten tón, který používal, stačil, aby i otrlí studenti bledli. Natož takoví jako Tony.

„P-pomáhám, pane profesore,“ zakoktal se, když odpovídal.

„Nevšiml jsem si, že bych vám zadal trest, nebo snad dovolil slečně Longbottomové, aby jí někdo pomáhal.“

„To ne, pane, ale nepřijde mi to fér, ten trest dostala kvůli mně,“ přiznal Tony potichu, ale Adoráta ho musela obdivovat. Studenti si nikdy netroufli dohadovat se s jejím otcem v téhle náladě. Očividně to překvapilo i profesora.

„Prosím?“

„Nemohl jsem ji v tom nechat, pane,“ stál si za svým Tony, i když se u toho nedokázal jejímu otci dívat do očí, a pak Adoráta uviděla něco děsně bláznivého. Její otec se usmál. Několikrát mrkla, ale vážně to tam bylo, v levém koutku, přímo to cukalo touhou ukázat se světu.

„Merline,“ vydechla bezhlesně.

„Dobře,“ řekl, když se mu podařilo úsměv potlačit. Tony překvapeně zvedl hlavu, na chvilku zapomněl cítit bázeň, jak ho to vyvedlo z míry.

„Cože?“ Adoráta byla v tomhle směru otrlejší než Tony. Zvládla i promluvit.

„Řekl jsem dobře. Teď se vraťte ke svému trestu a vy, pane Goldsteine, se mnou,“ pokynul mu a Tony poslechl. Když se po chvíli vrátil, byla Adoráta doslova šokovaná.

„Co ti řekl?“ Otočil se k ní a podal jí její hůlku.

„Že je už nikdy nemáme nechávat někde ležet.“ Dora si ji s bodnutím výčitky vzala.

„To je všechno?“ Zavrtěl hlavou a zblednul.

„Ne.“

„Tak co?“ Pracně odolala touze s ním zaklepat.

„Že sis mohla vybrat i hůř.“

∂

Říct, že byla v rozpacích, bylo málo. Tony se zdál taky trochu vyvedený z konceptu, ale trest dokončili a pak se vydali do hradu. Během cesty se jí omluvil a s tím, že si musí ještě někam zaběhnout, se vypařil. Nezkoumala kam, radši se šla převléknout, aby stihla večeři.

Na tu dorazila s patnáctiminutovým předstihem. Sedla se ve Velké síni ke stolu a čekala, než ostatní přijdou. Sledovala, jak se Velká síň zaplňuje. Bylo zvláštní, jak na začátku školního roku všichni chodili na večeři skoro ve stejnou dobu, až tak po měsíci se to vždy rozvolnilo. Proto, když do Velké síně vešla ředitelka, byla Velká síň už téměř plná. Všichni čekali jen na odbytí celé, aby se na stolech objevilo skřítky připravené jídlo. Jenže celá odbyla a jídlo se neobjevilo.

Když si ředitelka kouzlem přivolaným zvonkem vyžádala pozornost, byl to docela šok.

„Drazí studenti, je tu jedna záležitost, kterou jsme nemohli probrat už včera, proto bych ráda, abyste mi věnovali pozornost.“ Hluk se během dvou minut snížil na minimum. „Výborně,“ usmála se ředitelka McGonagallová spokojeně. „Vzhledem k tomu, že se nemohl dostavit včera, svolila jsem sdělit vám tu velkou novinu až dnes. Rozhodla jsem se vyhovět návrhu Školní rady a dát větší prostor volnočasovým aktivitám s odborným vedením. Jako první přišla na řadu samozřejmě obnova školního sboru a kapely, jejichž aktivity tu neprobíhají od odchodu profesora Kratiknota do důchodu. Konečně se nám ale podařilo objevit vhodného nástupce, proto prosím vřele přivítejte našeho nového sbormistra Troye Sorensena!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 63.: