OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 61.

06.01.2013 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1097×

Lily čekala v atriu Ministerstva kouzel na Albuse a znuděně pozorovala spěchající čarodějky a kouzelníky, spolu se spoustou papírových oběžníků, které splašeně létaly nad jejich hlavami s řádem, který byl pomocí prosté logiky nerozluštitelný. Unaveně se posadila na okraj pomníku válečným obětem.

„Lily.“ Překvapeně zvedla hlavu za tím povýšeným, hříšným a krutě známým hlasem.

„Sarah?“ zajíkla se oslovená a překvapeně přejížděla přes tvář s velkýma očima, plnými rty a po dlouhými temnými vlasy, spadajícími až ke štíhlému pasu. „Co tu děláš?“ Dostalo se jí lehkého pozvednutí obočí a chladného našpulení rtů.

„Mohla bych se ptát stejně, ale já vím, co není moje starost.“ Lily zrudla a v poslední chvíli se zarazila, aby ze sebe nevykoktala omluvu a ještě víc se neshodila.

„Pouhá zdvořilostní otázka, nevyzvídám,“ zamumlala místo toho. Pořád to na její vkus příliš připomínalo omluvu a Zmijozelačka ji jediným pohledem dokázala dát najevo, že si to taky uvědomuje.

„Jistě. Pak by asi byla na místě zdvořilá odpověď; byla jsem navštívit otce.“

„Pracuje tu?“ vyhrkla Lily a Sarah nepatrně škubl koutek, v očích jí zajiskřilo pobavení.

„To stále nevyzvídáš?“

„Omlouvám se,“ vzdychla Lily malinko zoufale, ale pak se narovnala. „Neumím si hrát na ledovou královnu jako ty,“ ucedila pak trochu dotčeně, protože na výsměch zrovna neměla náladu.

„Na veřejnosti možná, v soukromí ti to jde skvěle,“ dostalo se jí kousavé odpovědi. To zabolelo.

„Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo.“

„Vybrala sis sama, nikdo tě nenutil všechno zahodit.“

„Zahodit? Pokud si dobře vzpomínám, tys to ukončila,“ ohradila se Lily zamračeně a postavila se, protože si připadala znevýhodněná, když se na ni Sarah dívala z výšky.

„A dala jsi mi snad jinou možnost?“ Na to Lily neměla pohotovou odpověď, snad jen…

„Teď bych ti ji dala.“ Sarah zamrkala a pak nasadila hodnotící výraz.

„Opravdu?“ Udělala krok k Lily, která ztuhla, ale než mohla udělat další, objevil se Albus.

„Promiň, nečekáš dlouho?!“ volal už z dálky, když k nim dlouhými kroky pospíchal a prodíral se spěchajícími kouzelníky v šedavých i pestrých hábitech. „Delegace z Nepálu, omlouvám se,“ vysvětloval zadýchaně, když se dostal až k Lily, pak si teprve všiml Sarah a jeho výraz na vteřinu zamrzl. „Ahoj, Sarah,“ pozdravil potom a natáhl k ní ruku, kterou stiskla. Přejel po obou pohledy a zeptal se: „Ruším?“

Lily mlčela. „Ale vůbec ne,“ usmála se Sarah a i když v tom nebylo zrovna moc vřelosti, zdálo se to upřímné. „Jen jsem na Lily narazila a trochu jsme se zapovídaly. Už musím jít. Užijte si… no, ať už se to chystáte dělat cokoliv. Albusi,“ kývla mu na rozloučenou a na Lily se jen dlouze zadívala. Ta se nadechla, ale než se rozhodla něco říct, Sarah se otočila a zmizela mezi spěchajícími těly.

„O čem to bylo?“ zeptal se Albus a zadíval se na svou mladší sestru, která vypadala zaraženě a tak trochu mimo reálný svět.

„Co já vím,“ vzdychla po chvíli, když se vzpamatovala. „Takže připravený? Můžeme jít?“

„Jistě.“

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

„Nemyslím si, že by byl špatný, jestli je dobrý, to se ukáže časem, řekl bych,“ pokrčil rameny a pobídl ji, aby šla před ním. Došli ke krbům a postupně oba jasným hlasem zadali adresu Děravého kotle.

„Co ti vlastně napsal?“ zeptala se Lily, když si Albus oprášil z pláště těch pár uvízlých sazí.

„Jen požádal o schůzku kvůli neformálnímu poradenství, říkal jsem si, že ty se v tom všem vyznáš trochu líp, protože máš informace od Dory, takže jsem tě přibral jako poradce. Já ho přece skoro neznám.“ Lily pokývala, ale nebyla si jistá, jestli bude co platná. Ona ho osobně taky neznala, pouze z doslechu.

„Ale proč napsal tobě?“

„Obor pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci?“ navrhnul lehce pobaveným tónem a ukázal palcem na sebe. Ušklíbla se.

„Taky fakt. Vidíš ho tu?“ Albus se rozhlédl po ztemnělém zaprášeném lokálu.

„Ne, nikde ho tu- Počkat, támhle! Jdem,“ pobídl ji a zamířil ke stolu v rohu, kde seděl vysoký tmavovlasý kluk s pronikavýma očima. I když, už to nebyl vlastně tak docela kluk, spíš by se dalo říct muž. Když je uviděl, postavil se.

„Pane Pottere, slečno,“ potřásl si s oběma rukou a pousmál se.

„Nač ty formality, říkejte mi Albusi,“ nabídnul Lilyin bratr a posadil se na nabídnutou židli. Stejně tak ona. „Takže… Proč jste se chtěl sejít mimo kancelář, Troyi?“

∂∂∂

„Asi to dost dobře nechápu. To to jako vašim nevadí?“ ptala se udivená Rebeca, když dosedla na lavici před domem. Její otec si z křesla kus od nich odfrkl.

„To bych se moc divil, kdyby jim to nevadilo.“ Adoráta zrudla, ale víc udělat nemohla. Nemohla se dost dobře stydět za něco, co neudělala, a tohle byla úplně a naprosto Fawkesova vina. Ona se přece nepřenesla do Francie samovolně; on to udělal.

„Ale- No- Prostě páni,“ vydechla Rebeca obdivně. Fénix kroužil vysoko nad nimi a vypadal, že je mu všechno jedno. Dora jen doufala, že takhle jedno to bude i rodičům, až ji odnese zase domů. Kdyby si byla ochotná připustit, že tak úchvatný pták může být škodolibý, myslela by si, že to jejím rodičům dělá schválně. Jenže to byla jednoduše hloupost, Fawkes byl ušlechtilost sama.

„Áá!“ Jekot se smísil s křachnutím velké mísy na těsto, která doteď levitovala před Rebečinou matkou. Ta se zrovna vytřeštěně dívala na Doru a to, co předtím mělo být nejspíš těstem a teď se válelo na štěrkové cestě, zdárně ignorovala.

„Adoráto? Co tu děláš?“

„Ahoj, teto. Fawkes mě přinesl.“

„Fawkes? Proč?“ Adoráta zatřásla rukou, ve které stále svírala dopis.

„Nemohla jsem najít žádnou sovu.“

„Sovu?“

„Ta by tě neunesla, drahoušku,“ zahuhlal Draco a otočil stránku magazínu Kouzelný nápoj, který odebíral už roky. Pořád doufal, že jednoho dne uvidí jejich víno na prvních místech v žebříčcích. Zatím pořád nic.

„Proč nepřinesl jen ten dopis?“ zeptala se Hermiona a mračila se na nevnímajícího manžela. Dora pokrčila rameny.

„To netuším, ale překvapil nás všechny.“ Rozpačitě přešlápla a rozhlédla se po všech třech tvářích. Nevypadali rozzlobeně, že jim sem vpadla, a to bylo pozitivní, ne? Hermiona po chvilce pokrčila rameny.

„Když už jsi tu, dáš si s námi… ehm… palačinky?“ zaváhala s pohledem upřeným na hromádku štěrku plného těsta.

„Palačinky vždycky a moc ráda,“ usmála se Dora a znovu zatřásla dopisem. „Je tu Tobias?“ Tři ruce se zdvihly do vzduchu s prsty vytrčenými směrem ke knihovně v patře. Doru to nepřekvapilo, vděčně kývla a vyběhla schody. Původně sice plánovala dveře rozrazit nahlas, ale vzhledem k tomu, že téhle rodině už jeden šok způsobila, si to rozmyslela. Otevřela jako myška a nakoukla dovnitř. Všechna křesla byla prázdná, toho si všimla hned, ale taky byly zapálené všechny svícny, takže tu někdo být musel.

Vešla.

Nakoukla mezi regály, kterými byla magicky zvětšená místnost naplněná až po strop, ale nikde nikdo. Pokračovala tedy dál a pravidelně nakukovala všude, kde by Tobias mohl být. Našla ho až na úplném konci. Seděl v otevřeném okně za posledním regálem a tlustou bichlí na klíně a dvěma dalšími na malém stolku pod oknem, vedle vázy s trsem sušené levandule proti molům. Co ale bylo na první pohled jasné, bylo, že nečetl. Kniha sice byla otevřená, ale nad ní měl Tobias rozevřené dlaně a ty pomalu zavíral a otvíral. Pokaždé, když je sevřel, zavřel i víčka a čelo se mu zkrabatilo, jako by se hrozně namáhal. Když je pak otevřel, přemýšlivě našpulil rty a nepatrně se pousmál.

„Co to děláš?“ Nechtěla ho moc vyděsit, proto zašeptala, ale Tobias poskočil a div nevypadl z okna. Rychle k němu doběhla a chytila ho, na zem se sesypalo několik rozdrobených levandulí. Čerstvých.

„Do háje, Doro, chceš mi způsobit zástavu?“ štěkl popuzeně a pak vykulil oči. „Co tu vůbec děláš?“

„To Fawkes. Kde se to tu vzalo?“ klesla na bobek a sebrala několik voňavých květin. Skoro se z nich točila hlava, jak silně byly cítit.

„Co já vím,“ zahučel Tobias a otřel si dlaně o kalhoty. Adoráta ho rychle chytla a zvedla si jednu dlaň k nosu dřív, než mohl protestovat.

„Asi to nechápu. Všechno mi dokazuje, že jsi tu seděl a drtil v rukou tyhle nebohé květy, ale to je hloupost, protože proč bys něco takového dělal?“ Skepticky si měřila kamaráda, který se mračil, jako by mu právě řekla, že o něm kolují drby jako o tom nejhloupějším studentovi ze školy.

„To je na hlavu, nezdá se ti?“

„Zdá, tak mi řekni lepší variantu,“ pobídla ho. Odfrkl si, otevřel pusu, aby jí odsekl, a mlčel. Dlouho. Pak si vzdychl.

„Do háje. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl.“

„Že jsi kytkovrah? Já to nikomu neřeknu, neboj,“ zazubila se nenápadně. Zašklebil se.

„Ne, ty hloupá. To ne.“

„Tak co? Tobiasi, copak nejsi můj nejlepší kamarád? Komu myslíš, že to řeknu?“

„To je fakt, ale pořád to nic nemění.“ Adoráta mu sundala knihu z klína a šťouchla ho do nohou, aby jí udělal místo na parapetu, kam se vyhoupla, když uhnul.

„Dobře, tak mi to neříkej. Tady máš dopis.“ Tobias překvapeně zvedl oči.

„Od koho?“

„Ode mě, přece,“ zasmála se Dora a rozesmála se víc, když viděla jeho výraz.

„A proč mi píšeš?“

„Abych ti řekla, co je nového. No, nediv se tak, nemohla jsem najít sovu.“

„Tak jsi mi ho přinesla osobně? Ty vážně nevěříš sovám z pošty, viď?“

„Co já, to Fawkes. Jednu chvíli jsem si stěžovala, že obě naše sovy někde lítají, a najednou jsem stála u křesla tvého otce a působila mu nervový kolaps. Málem mě proklel.“

„Tak to buď ráda, že jen málem,“ smál se Tobias, až mu tekly slzy. Musel si výraz svého otce představit opravdu do detailu. Na skutečnost to ale mít nemohlo, to si byla Dora jistá, ta vzpomínka ji bude bavit ještě celé měsíce. Tobias se ještě pochechtával, když zničehonic zvážněl. „Chceš něco vidět?“ zeptal se šeptem a naklonil se k ní blíž. Nejspíš si to ani neuvědomoval.

„Mám to chtít vidět?“

„Já- Já myslím, že ti to chci ukázat. Vlastně asi vybuchnu, jestli ti to neukážu,“ drmolil rychle a vytrhnul z vázy jednu sušenou kytku. Adorátu v břiše vzrušení a chloupky na pažích se postavily do pozoru. Nemusela nic říkat, poznal to na ní. „Dívej,“ hlesnul a sevřel levanduli v dlaních. Chvilku ji tisknul a pak s výdechem dlaně otevřel.

Tam, kde předtím ležela uschlá nicka, teď byla nádherná levandule, jako by ji právě utrhl z matčina záhonu.

„Bezhůlková magie!“ vydechla šokovaně, ale Tobias rychle zavrtěl hlavou.

„To je právě to. Není to bezhůlková magie. Umím jen tohle. Teda vlastně ne jen tohle, ale jen s květinami.“

„Cože?“ Adoráta se dívala na kamarádovu tvář, vypadal rozervaně. Nadšeně a nešťastně zároveň. Šedé oči mu ztmavly jako nebe před bouřkou a emoce se v nich převalovaly jako uvězněný orkán.

„Myslím, že to má co dělat s tím, co jsem,“ zamumlal a čichl si k očarované kytce.

„Je to jen iluze?“

„Ne, je pravá. Čuchni,“ natáhl se k ní. Měl pravdu, byla úplně opravdová.

„Takže ty myslíš, že za to může… no… ty víš, tvoje vnitřní víla?“

„Jo. Nejspíš. Teda, já vlastně nevím, ale myslím si, že jo. Je to trapný?“ Překvapeně zamrkala.

„He? Cože?“ Ale Tobias nevypadal, že by žertoval. „Jasně, že ne! Je to bomba! Co ještě dovedeš?“

„Pár věcí,“ pokrčil rameny už o něco uvolněněji, „ale tohle mi jde nejlíp.“

„Takže co?“

„Co?“ nechápal Tobias zmateně. Adoráta se zazubila.

„Takže teď jsi vílák?“ Tobias se zašklebil a kytku po ní hodil.

„Kušuj, Fénixi,“ oplatil jí a seskočil z parapetu. Napodobila ho. Z knihovny už oba vybíhali ve skvělé náladě, jen dopis zůstal zapomenutý mezi stránkami knihy o nebezpečných kletbách - nebyl třeba, když si to mohli říct všechno do očí.

∂

Adoráta nikdy nic takového nezažila; domov pro ni byl pokaždé bezpečné místo, kde se cítila naprosto skvěle. Teď seděla v kuchyni a snažila se splynout se zdí, zatímco se modlila, aby nikdo jiný nevešel. To napjaté ticho a uražená atmosféra se dokázaly vsáknout do zdí rychleji než inkoust do pergamenu.

Jak by řekla Lily, nemluvila s ní ani klec pro sovu.

Fawkesovy únosy její osoby neprošly tak bezbolestně, jak čekala po tom, co ji vrátil z toho prvního. Po tom posledním výletu do Francie dostala domácí vězení, což zatím nedostala nikdy, a otec si odmítl vyslechnout i její vysvětlení. O omluvu se ani nepokoušela. S matkou nepořídila o moc lépe, ale tak se alespoň po třech dnech nechala obměkčit a začala se na ni zase dívat. Přesto s ní nikdo nemluvil, dokonce ani malý Frank, který se nejspíš opičil po rodičích a choval se k ní jako k uprchlému trestanci. Měla toho plné zuby.

Z litování sebe sama ji vytrhlo plácání křídel do kuchyňského okna. Velký tmavý výr se snažil dostat dovnitř a vypadal u toho nesmírně důležitě, a to i přesto, že zobákem narážel do skla a balancoval u toho na prasklém květináči, který vypadal, že se každým momentem zřítí na zem.

Adoráta ho rychle pustila dovnitř a uhnula stranou. Výr upustil dopisy na stůl, podrážděně houknul a zmizel.

Dora by tu obálku poznala snad i z dvaceti yardů; přišel dopis z Bradavic. A vypadal tlustší než obvykle, což znamenalo delší seznam na nákupy, tudíž víc učebnic, ergo víc učení. Už tak nízká nálada jí klesala ještě o trochu víc. Dosedla zpátky na lavici a roztrhla obálku. Zatáhla za složené pergameny, ale místo seznamu jí do dlaně vklouzlo něco těžkého a studeného.

Vytřeštěně zírala na světlo, jak se odráží od modrobronzového znaku její domovské koleje.

To není možné. To prostě… U Morgany, ona je prefekt!

„Ááááá!!!!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 61.: