Nová generace - 58. • OurStories.cz ~ naše povídky

Dopis z Děravého kotle

Vím, ta odmlka byla dlouhá a já se za to opravdu omlouvám, ale nedalo se to nijak prolomit. Potřebovala jsem si od těch děcek trošku oddychnout, ale teď už se chuť i inspirace pomalu vrací, tak se budu pokoušet o častější přidávání. I když to ve zkouškovém asi nebude nic jednoduchého, ale přesto sem tam snad novou kapitolu přidám. Mějte se mnou trpělivost, slibuju, že vám to vynahradím, jen co bude čas, děkuji. :)

05.12.2012 (22:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1108×

Jestli něco nečekali, tak to, že doma nikdo nebude. Celé jejich plány tak padly v té samé vteřině, kdy to zjistili. Nikdo ale nahlas nepřiznal, že se jim do jednoho ulevilo. Snad jen Frankovi to bylo jedno, ten se jednoduše vrhnul ke svému koštěti, které dostal k Vánocům přede dvěma lety, a popoháněl je, aby si už mohl zahrát.

Adoráta byla z téhle akce vyhoštěna kvůli své neschopnosti - což jí ani v nejmenším nevadilo. Vyšplhala na nízký strom na kraji hájku a nadšeně fandila všem, kteří byli dost blízko, aby ji slyšeli. Samozřejmě ostatní nelétali nijak vysoko, ale i tak musela zaklánět hlavu a clonit si rukou oči, aby přes slunce vůbec něco viděla.

„Do toho! Makej!“ zakřičela na Tobiase, když se pomalu proplížil kolem. Kvůli Frankovi nehráli rychle a ani dobře, jinak by si to její šestiletý bratr zrovna moc neužil. Bylo příjemné to sledovat. Nejspíš by i ona zvládla famfrpál v takovéhle rychlosti, ale on ji nijak zvlášť nebavil. Dívat se - to je jiná, ale hrát ho? Ne, díky.

Vedle ní se s plácáním snesla sova a natáhla k ní nožku s dopisem. Dora ho odvázala a zvědavě hledala zpáteční adresu. Žádná tam ale nebyla, jen její jméno. Sova rozmrzele houkla, když se nedočkala žádného pamlsku, a tak ji Dora alespoň pohladila mezi křídly.

Rozbalila pergamen.

Překvapení! Jsem v Londýně, čekám tě na místě, které se jmenuje Děravý kotel, snad ho znáš - upřímně doufám, že ano. Co bys řekla na večeři? Šlo by to?

Zdraví T. S.

Dora si ho musela přečíst několikrát, než konečně pochopila, kdo jí to píše.

„Vidělas to?! Vidělas to?!“ přihnal se k ní Frank a zubil se, div ji neoslepil.

„Co?“ zeptala se nechápavě a vzbudila v něm tak vlnu pohoršení. Uraženě se otočil a odfrčel zpět do hloučku. Dvě vteřiny za ním koukala zmatenější než předtím a pak se s pokrčením ramen vrátila k dopisu.

Tak Troy je v Londýně. Nějak se z toho nedokázala vzpamatovat. Troy v Londýně… A je tu sám? Večeře? To jako dneska? A s ní? Rodiče ji nikdy do Londýna samotnou nepustí, co bude dělat?!

„Děje se něco?“ zeptal se Tobias, když rozpustili utkání a on přistál vedle ní.

„Nic,“ hlesla zamyšleně. Jak jen se dostane do Londýna? Neměla by mu spíš napsat, aby přijel k nim? I kdyby jí rodiče dovolili jet do Londýna, nesměli by se dozvědět, že má schůzku s někým z Kruvalu. Možná byli tolerantní, ale ne tak moc, aby ji nechali jít za někým takovým samotnou a tak pozdě. U Morgany!

„Jasně, rozhodně to vypadá na nic. Vážně, nechceš se svěřit?“

„To je dobrý,“ řekla trochu tvrději, než měla v úmyslu a zmačkala pergamen do kapsy. Jenže do toho dala moc síly a kapsa s hlasitým ric povolila. Tobias překvapeně zamrkal.

„D.?“

„Ani slovo!“ štěkla a vztekle produpala domem až do pokoje.

„Co je s tebou?“ strčil po chvíli hlavu do místnosti zase on. Zaskučela a otočila se. „Proč mám pocit, že tě něco naštvalo a teď jsem to já, kdo neprávem schytává plnou palbu?“

„Neprávem? Nastavuješ se dobrovolně!“ Zírala na něj, jako by ho snad mohla usilovným mračením zahnat. Usmál se. „Áááá!“ Dopad na postel, kam sebou hodila, jí trochu ulevil.

„Až tě nebude bavit na mě ječet, tak bys se mnou pro změnu mohla zkusit mluvit,“ navrhnul a drze se natáhnu l k ní. Uvažovala nad tím, jak moc ho bude bolet rána polštářem. Došla k tomu, že ne dost. Přesto ho praštila. „Jau,“ konstatoval téměř znuděně a znova se usmál. „Jsem čím dál zvědavější, kdo tě tak rozpálil.“

„Nikdo! Ty! Naši! Merline – všichni! Nikdo…“ zaskučela a zabořila tvář do peřiny. Přitáhl si jí do náruče. To bylo příjemné. Poddala se.

„Hned je mi to jasnější,“ zasmál se potichu. Popuzeně zabručela, ale zároveň si přitáhla jeho pravačku blíž a obalila se jí jako dekou. Poslušně stiskl.

„Přišel mi dopis. Troy je v Londýně a rád by abych přišla na večeři, dneska. Jenže to je bez šance. Naši by mě nikdy nepustili samotnou a navíc je z Kruvalu. Jen tohle by jim stačilo, aby mi to zakázali. Občas bych už chtěla bejt dospělá, bylo by snazší nemuset se dovolovat.“

„Co tu dělá?“ zeptal se Tobias a Dora cítila, jak se napjal.

„Nevím, ale ráda bych to věděla. Jenže to bych za ním musela do Děravého kotle…“

„…což nejde, protože je ti čtrnáct a on je úplně cizí student Kruvalu,“ doplnil Tobias, ale od něj to neznělo ani trochu lítostivě jako od ní. Spíš, jako by byl rád. Zamračila se a přetočila se mu v náruči, aby na něj viděla.

„A to ti vadí?“ zeptala se podezřívavě.

„Ne,“ vzdychl a otočil se na záda, protože mu zírala do očí ze vzdálenosti pouhých čtyř palců.

„Tobiasi.“

„Dobře. Nemyslím si, že je dobrý nápad, aby ses za ním hnala sama do Londýna. Být tvůj rodič, taky ti to nedovolím.“

„Ale proč?“

„To jako vážně? Co třeba, že o něm nic nevíme? Navíc, jak si můžeš být jistá, že je ten dopis vážně od něj?“

„Tobiasi Malfoyi! Tohle není past nastražená zapomenutým smrtijedem!“ Posadila se a dala si ruce v bok. Když se na něj dívala shora, dávalo jí to pocit převahy. „Jak tě taková hloupost napadla? Navíc, kdyby to byla pravda – a já si vážně nemyslím, že je – tak nepřišel by takový dopis spíš Rebece?“ Tobias se zamračil.

„Netvrdím, že to hned musí být smrtijed!“ bránil se. „Svět se nedělí na smrtijedy a ty dobrý, je spousta mizerů, co žádnou masku nenosí, víš?“

„Troy není mizera a vím, že to napsal on. Jen on je tak namyšlený, aby si myslel, že poznám, kdo mi psal jen podle iniciálů a navíc je schopný po půl roce odloučení vynechat pozdrav,“ pousmála se a sáhla po zmuchlaném pergamenu. Roztáhla ho a strčila mu před oči. „Vidíš? Prostě to poznám. Past by přece na první pohled musela vypadat mnohem lákavěji.“

„No… v tom máš asi pravdu,“ přiznal Tobias, když dopis přelétl pohledem. „Ale stejně se mi to nelíbí. Navíc, samotnou tě tam nikdy nepustí, takže proč se o tom vůbec bavíme?“

„Protože tam chci a ty jsi přítel, který mě má podpořit?“ zeptala se zamračeně s dávkou ironie.

„Víš, že tady ti moc nepomůžu,“ pokrčil rameny a natáhl se po její levačce, kterou vysvobodil z nepohodlné polohy, a sevřel ji v dlaních. „Ale nechci, abys byla smutná, takže… Jaký máš plán?“

Adoráta se zasmála a znovu se mu stulila do náruče. S hlavou položenou tam, kde mu v pravidelném rytmu tlouklo srdce, přemýšlela, co s tou prekérní situací udělá.

„Říkala jsem si, že by třeba nebylo špatné mu napsat, aby přišel na večeři k nám, ale nejsem si jistá, co by na to řekli naši. Damyan to bylo něco jiného, ten patřil k profesoru Olssenovi, ale Troy, toho neznají.“

„Myslíš, že by ho neskousli?“

„Ale to ne, asi by ho tu zvládli, ale nechci mu psát, aniž bych se jich zeptala, a kdo ví, kdy se naši vrátí a on mě čeká dneska.“

„Tak co mu napsat, že nemůžeš a odložit to na jiný den? To přece musí pochopit, ne?“

„Hm, je vidět, že Troye moc neznáš,“ uchechtla se.

„No, čím víc o něm vím, tím víc jsem za to rád,“ zahučel. Zvedla hlavu a zářivě se na něj usmála.

„Tobiasi…“ Přesně bylo v těch šedých očích poznat, kdy to sepnulo.

„Ne. Ne! Ne, na to zapomeň!“

∂∂∂

„Nemůžu uvěřit, žes to vážně dokázala,“ bručel Tobias, když si oprašoval plášť po tom, co vystoupili z krbu. Adoráta se spokojeně zasmála a chytla ho za ruku.

„Taky to nechápu, ale nejspíš stačí říct, že mám u sebe Malfoye a nebojím se ho použít, abych budila dost velkou hrůzu a byla tak v naprostém bezpečí i v Londýně,“ zachechtala se a ignorovala dotčené zamračení.

„Jak bys mohla být v bezpečí, když nesmíme používat hůlky?“

„Řekl bych, že od toho jsem tu já,“ ozvalo se za nimi, oba se s vyjeknutím otočili jako na obrtlíku.

„Albusi!“ vydechli dvojhlasně.

„Strýček Neville mě požádal, abych na vás dva dohlédnul a vzhledem k tomu, že mám akorát po práci, tak jsem si řekl, proč ne. Jak se máte?“

„Báječně, když tě vidím,“ usmála se Dora a objala ho. „Na té oslavě jsme se moc neviděli, kam jsi zmizel?“ K překvapení jich obou, Albus zrudnul.

„Něco jsem měl,“ zahuhlal nezřetelně. „No, ale povězte mi radši, co se tu bude dít?“

„Adoráta tu má schůzku s kamarádem z Kruvalu,“ vysvětlil Tobias jako první, což Dora kvitovala zamračením.

„Vážně?“

„Jo, fakticky. Měla bych se po něm podívat,“ zamumlala a rozhlédla se. V dopisu nebyl přesný čas, ale bylo všeobecně známo, že večeře se v Děravém kotli začínají dělat až od šesti. Pokud tu Troy bydlel, bylo pravděpodobné, že tím myslel právě tuhle dobu. Nespletla se.

„Adorátó!“ dolehlo k nim od schodů. Otočili se. Stál tam a nakláněl se přes zábradlí se širokým úsměvem v záplavě kudrnatých černých vlasů, které mu dodávaly trochu ďábelské vzezření, kdyby neměl oči modré jako ledové pláně.

„Troyi!“ vyhrkla ke svému údivu mnohem radostněji, než by ji bylo napadlo. Oddělila se od svých společníků a vyšla mu naproti. Troy zbytek schodů seběhnul a dole ji popadl za ramena.

„Výpadaš dóbřé,“ pochválil ji, když si ji prohlédl. „Sém rad, žés to nákonec stíhla. Kdó je to?“ zeptal se k přicházející dvojici.

„Tohle je Tobias Malfoy a Albus Potter, jsou to moji přátelé, i když spíš by bylo lepší říct rodina,“ usmála se a Troy k nim natáhl ruku. „Kluci, tohle je Troy Sorensen, hvězda z Kruvalu,“ popíchla známého a ten se zasmál.

„Ťéši mě,“ usmál se a Albus mu to oplatil. Potřásli si rukou. I Tobias mu ruku stiskl, ale vypadal u toho mnohem méně nadšeně, než Albus, který byl ve svém živlu. Rád potkával nové tváře, navíc pokud ty tváře byly ze zahraničí, bylo to pro něj jako takové slabší Vánoce.

„Pósadimé se? Chťél bych s tébou něco důležitého probrat,“ zvážněl trochu Troy a všichni se přesunuli ke stolu. Hostinský se zeptal na objednávky, a když byl pryč, Troy se Adorátu konečně podíval a se vší vážností ji požádal: „Zpivéj se mnóu.“

„P-prosím?“

„Zpivéj se mnóu.“

„Jako tady?“

„Ále né,“ zasmál se. „Jáko všude. Dostál jsem nabidku a schánim ňékoho, kdo by mě dóplňoval. A kdó by býl lepši, néž ty? Búdeme móc slávni, có ty na to?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction