OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 57.

25.10.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1185×

„Tobiasi, no tak, nebuď tak zatvrzelý,“ domlouvala mu Dora, zatímco Rebeca se jen tvářila smutně, což byl obrovský nátlak, kdyby se ho na to někdo ptal.

„Nejsem zatvrzelý, snažím se ji zachránit před nevyhnutelnou katastrofou,“ bránil se dotčeně a založil si ruce na prsou. Snahu schovat se za knihou už dávno vzdal, bylo mu to stejně málo platné, jako dřepění v koruně stromu. Nejen, že ho tam našly, ale dokonce vylezly za ním!

„Ne, zrovna teď jsi ty ta katastrofa. Vždyť se na ni podívej,“ mávla Adoráta rukama k Rebece, která štěněčí pohled ještě o něco víc prohloubila, což do téhle chvíle nepovažoval za možné – vážně se jí leskly oči od slz? Ah, krucinál!

„Tak fajn! Fajn, ale už toho nech,“ zamračil se na sestru a ta se rozzářila.

„Jsi nejlepší! Tak už můžeme jít?“

„Hned?!“

„Jasně!“

„Rebeco, neblázni,“ zastala se pro změnu jeho Adoráta. „Za chvíli bude oběd a máma s námi počítá. Najíme se a pak můžeme nepozorovaně zmizet, když půjdem teď, ptali by se víc a já jim nechci lhát.“

„Dobře,“ vzdychla Rebeca, „ale hned po jídle půjdeme.“

Poslední dny byla Becca jako vyměněná, ta tam byla protivná a neustále naštvaná Rebeca ze školy. Od té oslavy chodila jako ve snách a neustále se pohybovala mezi záchvaty veselí a stesku. Tobias se jí naučil vyhýbat, protože jinak by určitě brzy přišel o rozum, Adoráta oproti tomu byla s jeho sestrou téměř neustále, podezříval ji, že si v sestřiných stavech libuje.

„Mládeži, oběd!“ zakřičela Dořina matka z okna kuchyně. Slezli z hrušně a dopadli na trávník ve chvíli, kdy se ze skleníku ozvala odpověď:

„Už běžím, prvosenko moje!“

Do kuchyně se nahrnuli jako velká voda a s hlasitým smíchem ve chvíli, kdy se objevil na schodech Frank s uraženým výrazem. Nejspíš se ho dotklo, že byli někde bez něj. Pravda byla, že ho Adoráta trochu zanedbávala, když tu teď měla na prázdniny Beccu a Tobiase.

„Co plánujete na odpoledne, mládeži?“ptala se matka, zatímco jim nandávala štědré porce Pastýřského koláče.

„Říkali jsme si, že se zajdeme podívat do Trnového Kopce,“ navrhla Adoráta blízkou kouzelnickou vesnici.

„To je moc dobrý nápad, to s sebou můžete vzít i Franka, ne?“

„Ale mami!“ vyhrkla Dora poplašeně. To by jim úplně zničilo tak pracně vymyšlený plán.

„Adoráto,“ ozval se otec mezi dveřmi káravě a ona k němu obrátila prosebný pohled.

„Tati, dneska se to nehodí! Vezmeme ho na výlet zítra, prosím!“

„A co jdete dělat tak důležitého, že u toho Frank nemůže být?“

„My-“

„No, chtěli jsme-“

„Napadlo nás, že bychom-“ zkoušeli všichni, ale tak rychle je nic nenapadalo.

„Jistě, to zní hrozně důležitě. Takže jsme domluvení, Frank půjde s vámi a už o tom ani slovo,“ pokýval otec hlavou a odešel si ke dřezu umýt ruce. Dobrá nálada byla ta tam, jen Frank se pořád tvářil uraženě, i když teď nejspíš proto, že ho s sebou vzít nechtěli.

Po obědě se s ponurou náladou vypravili na cestu do Trnového Kopce. Původně měli v plánu zamířit rovnou do hostince Kouzelná Růže, ale to teď nebylo možné. Nemohli tam jít se sedmiletým klukem a už vůbec tam nemohli jít, když by Frank něco takového při první příležitosti vybreptal rodičům. Po cestě toho moc nenamluvili, protože se všichni snažili vymyslet, jak to udělat, aby se s Hugem mohli sejít podle plánu, protože ten měl z krbu v hostinci vypadnout přesně v jednu.

Adorátu to napadlo ve chvíli, kdy procházeli kolem výlohy malého knihkupectví, kde byla vystavená nová studie o závodních košťatech. Drkla loktem do Tobiase, a když se na ni podíval, kývla hlavou k výloze. Došlo mu to rychle.

„Páni, Franku, už jsi to viděl? Prý se tam píše i o tom, co máš doma,“ ukazoval na výlohu a Adorátin bratr se zvědavě otočil. Okamžitě se chytil a hnal se k výloze s Tobiasem v závěsu. Ten rukou naznačil, ať si pospíší. Dora se otočila na Beccu a přitáhla si ji blíž, aby mohla šeptat.

„Padej k Růži a vyzvedni Huga, všechno mu vysvětli. Cestou zpátky nakup pro všechny máslové ležáky a až se bude Frank ptát, tak jste se tam potkali, jasné?“ Rebeca rozzářeně přikývla a vystřelila na druhou stranu vesnice, kde hostinec stál. Adoráta se přidala k těm dvěma, kteří se rozplývali nad novou knihou a lehce Tobiasovi stiskla ruku na znamení, že už se může přestat tak snažit. Nečekala, že se na ni rozzářeně podívá a s prstem připíchnutým na sklo začne básnit o té nové encyklopedii pro pokročilé lektvarology. Chvilku ho nejistě pozorovala a pak se podívala na Franka, který vypadal podobně zmateně.

Nakonec bylo mnohem těžší od knihkupectví odtáhnout Tobiase, než Franka. Ten jí pomáhal tak, že do Tobiase strkal z boku, zatímco ona ho tahala za paži směrem k hostinci.

„Kde je Becca?“ zeptal se Frank, přesně jak čekala.

„Šla nám pro něco k pití k Růži. Tobiasi, dej s tím už pokoj, já ti ho dám k narozeninám,“ zaskučela potom, když se kamarád nepřestal otáčet za výlohou a už počtvrté kvůli tomu zakopnul o vlastní nohu.

„Ale to nejde, je hrozně drahý,“ namítal Tobias a zářil u toho jako hranice na upalování čarodějnic.

„Poradím si, když tak ho dostanete s Beccou napůl a teď už pojď.“

„Tak ta ti bude vážně vděčná,“ zasmál se Tobias a poslušně se snažil knihkupectví ignorovat.

„Hele, Becca už jde!“ hlásil Frank hlasitě a ukazoval dopředu. Měl pravdu, Rebeca se opravdu blížila a v každé ruce měla lahev ležáku, zbylé vedle ní nesl Hugo.

„Kdo to s ní jde? Není to Hugo?“ dělala Dora hloupou a zvědavě se otočila na Tobiase, který se trochu zašklebil, ale pak přikývl a nasadil přátelský výraz.

„To bude on, to je ale náhoda.“ Adoráta se silně kousla do rtů, aby se nezačala smát. Tohle byla komedie jako ze špatné hry.

„Ahoj, podívejte, na koho jsem náhodou natrefila!“ ozvala se v tu chvíli hlasitě Rebeca a Adoráta rychle zabořila tvář Tobiasovi do ramene, aby zadusila smích, který už nezvládla zadržet. Chápavě ji objal a zakřičel nazpět.

„To je mi ale náhodička,“ prohodil a Adoráta podklesla v kolenou. Už ani rameno nepomáhalo a její smích se začínal rozléhat do široka.

„Jak se všichni máte?“ zeptal se Hugo, když k nim došli a on podal Frankovi jeho láhev, po které se sápal. „Ahoj Franku,“ usmál se na Dořina bratra, který mu úsměv oplatil a pak ho rychle začal ignorovat, protože ležák mu rodiče ještě nedovolili.

„Doro?“ zeptala se opatrně Rebeca, ale černovláska jen mávla rukou a dál tiskla tvář Tobiasovi do trička.

„To bude dobrý,“ zasípala ochraptěle.

„Jestli jsi mi poslintala triko, tak si mě nepřej,“ zabručel Tobias, ale nedokázal skrýt pobavení a to ani přes Hugovu přítomnost, se kterou se ještě pořád tak úplně nesmířil. Dora se odtáhla a dlaní mu tričko uhladila.

„Já neslintám. Sám slintáš,“ obvinila ho dotčeně. Rebeca se na ni překvapeně otočila.

„A to víš jak?“ Adoráta zrudla a pak se zatvářila znechuceně.

„Rebeco! Fuj,“ ulevila si a Tobias se rozesmál.

„Tak ti pěkně děkuju, hned se cítím sebejistěji.“

„Promiň,“ hlesla rozpačitě. „To já jen že-“

„Vždyť já vím,“ usmál se, aby zarazil to rozpačité vysvětlování. „Ani pro mě to není zrovna příjemná představa.“ Adoráta si oddechla, ale jen do chvíle, než se ozval Frank:

„Co budeme dělat?“

∂∂∂

O tři hodiny později už byla Rebeca naprosto zoufalá.

Frank navrhl schovávanou a oni to odkývali s tím, že by to nemusel být zlý nápad. Jenže pokaždé, když se s Hugem někam schovali, Frank je o chvíli později objevil a oni od sebe odskakovali jako po zásahu kletbou.

„Tohle začíná být k nesnesení,“ zamumlal jí Hugo do úst, když uslyšeli, jak se k nim Frank prodírá trnitým křovím, o kterém si mysleli, že by ho mohlo odradit. Otráveně zasténala, když se od ní odtáhl na délku paže.

„On to snad vydrží dělat celý den,“ zasténala zadýchaně.

„Už vás mám!“

„Výborně, tak co kdybys šel najít ségru?“ usmála se na něj Rebeca bolestně.

„Tu už mám i Tobiase. Nezahrajem si něco jinýho?“

„A co bys navrhoval?“ zeptal se Hugo rezignovaně.

„Co famfrpál?!“ vyskočil nadšeně Frank do vzduchu.

„Ale vždyť nemáme košťata.“

„Doma jsou! Když půjdem domů, můžeme si zahrát! A budem čtyři, Adoráta to stejně neumí,“ zašklebil se pohrdlivě.

„Tady jste,“ vpadli jim do toho Dora s Tobiasem. „Co tu tak stojíte?“

„Chtěl by jít domů hrát famfrpál,“ vydechla hluše Rebeca. Bylo jasné, že to znamená konec společného času s Hugem.

„Frankie, tobě se vážně chce domů? Nechceš radši na zmrzlinu?“ zkoušela to Dora sladkou cestou, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Rebeca se na Huga smutně zadívala. Oplácel jí to stejně.

„Hele… ale on by to nemusel být takový problém,“ pronesl Tobias pomalu. Všichni tři zainteresovaní se na něj otočili – Frank jen netrpělivě poklepával nohou. „Vemte si to. Jestli je někdo proti té rivalitě, tak jsou to tvoji rodiče, Doro, a taky Potterovi. Takže kdybychom jim třeba vysvětlili-“

„Zbláznil ses! Proč myslíš, že to našim neřeknou?!“ přerušila ho Rebeca vyplašeně.

„No vždyť ti to právě povídám. Oni jsou přece taky proti, tak nespláchnou něco, co by to mohlo změnit, ne?“ Udělal k nim výmluvné gesto.

„Myslíš? Já si dokážu docela živě představit, že pokud na to přijdou, tak se poperou o to, který mě naporcuje do salátu jako první,“ zamumlal pochybovačně Hugo.

„Pak na to nesmějí přijít, dokud nebudeme mít nějakou pořádnou podporu, například hrdiny Longbottoma a Pottera,“ usmál se samolibě Tobias. Dora přemýšlivě krčila čelo a uvažovala o Tobiasovu nápadu, než nakonec přikývla.

„To by mohlo vyjít. Poslouchám téměř neustále, jak se strýčku Dracovi snaží táta tu rivalitu vymluvit, takže myslím, že by to šlo. Jen nevím, jestli vás bude brát vážně.“

„Co tím myslíš?“

„Že není slepý, hluchý nebo blbý. Vy dva máte ve škole svoji pověst a vsadím se, že se něco doneslo i k němu. Minimálně mohl něco vidět ze skleníku. Odtamtud je vážně dobře vidět k jezeru. To vás nikdy nenapadlo, proč jsme se s ostatními scházeli na tribunách?“

„Ne, vlastně ne,“ pronesli všichni tři unisono.

„No, tak proto. Takže je tu otázka, dokážete je přesvědčit, že to stojí za námahu? Myslíte to vážně?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 57.: