OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 53.

19.10.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1092×

Adoráta seděla pod hrušní na zahradě a přejížděla očima po řádcích textu, psaných na novém pergamenu. Tlumeně u toho popotahovala, protože si nemohla pomoct – a to i přes to, jak hloupé jí to přišlo.

„Děje se něco?“ zeptal se Tobias, který se objevil takřka odnikud. Cukla sebou, ale pak zavrtěla hlavou. Ušklíbl se. „Takže jen trénuješ pláč?“ Rukou si sáhla na tváře – měl pravdu.

„Ale to ne…“

„Takže?“

„Přišel mi dopis. Od Damyana,“ dodala při jeho nechápavém pohledu.

„To je důvod k pláči?“

„Právě, že ne. Vůbec nevím, proč brečím, věděla jsem, že to přijde buď od něj, nebo ode mě.“

„Áha…“ protáhl s náznakem pochopení Tobias a natáhl ruku pro dopis. „Můžu?“

„Jo,“ fňukla a otráveně vytáhla kapesník, aby se vysmrkala.

„Milá Adoráto, doufám, že už jsi ze školy doma a v pořádku. My už se taky vydali domů, právě jsem dorazil a hned ti píšu. Kluci se blablabla,“ přešel Tobias do žvatlání u té informační části, která nebyla tou důležitou. „A hele – vím, že jsme se spolu domlouvali na návštěvě, ale popravdě, Adoráto, bojím se, že by nám víc ublížila, než prospěla. Žijeme od sebe příliš daleko i na kouzla. Možná někdy v budoucnu, ale myslím, že je hloupé se k tomu upínat. Kolem tebe je určitě někdo, kdo by si tvoji pozornost přál a nejspíš je to tak i u mě. Přesto bych s tebou rád zůstal v kontaktu, mám tě rád a nemusíme přestat být přáteli, no ne? Doufám, že blablabla konec,“ složil Tobias pergamen a s povzdechem se na ni podíval.

„Já vím, že to není na pláč… jen, je to tak definitivní.“

„No, řekl bych, že to je dobře, ne? Naděje by tu byla asi zbytečná a navíc, je tu Tony,“ mávnul rukou do vzduchu. Dora se pousmála.

„Vždyť já to přece vím, říkám ti, že nevím, proč brečím. Konečně se asi projevuju jako holka. Netuším, proč dělám věci, které dělám,“ zasmála se uslzeně a Tobias se k ní přidal.

„No, když myslíš, že se kvůli tomu jevíš jako holka až teď,“ zazubil se a ona ho plácla do ramene. „Každopádně, já si myslím, že tohle je dobrá zpráva a chtělo by to ji oslavit.“ Vyskočil na nohy a vytáhl ji s sebou.

„Oslavit? Blázníš? Od kdy se rozchody slaví?“ nechápala Adoráta a pobaveně ho sledovala.

„Rozchody ne, slaví se svobodáááá!“ zakřičel Tobias hlasitě a ze skleníku se ozval tříštivý zvuk následovaný šťavnatou kletbou. Adoráta se rozesmála a rychle odtáhla kamaráda mimo dosah otcových nadávek i kouzel.

∂∂∂

„Rebeco? Jak myslíš, že se mu daří?“

„Určitě si vede skvěle, nevidí se přece prvně, ne? Navíc je to Malfoy, rande nemůže být pro někoho jako on nic tak hrozného,“ pokrčila Rebeca rameny a otočila stránku v knize, kterou si půjčila od Adorátiny matky. Pak ale přece jen zvedla pohled. „Proč se vůbec ptáš?“

„Jsem děsně nervózní, co když mu to nevyjde? Bude smutný!“

„Ale prosím tě, brácha nikdy není z ničeho smutný dlouho a navíc, on smutný nebývá, na to je moc racionální. Vždycky si to dovede vysvětlit tak, že z toho vlastně vyjde dobře, takže nemá ke smutku důvod.“

„A co ty? Pořád naštvaná na celý svět?“ zeptala se Dora a usadila se do nohou postele, která byla v jejím pokoji přičarovaná navíc, jen na léto.

„Proč myslíš?“

„Protože to vidím. Nechceš se svěřit?“

„Ani ne,“ odsekla, ale pak se zkroušeně omluvila: „Promiň, to jen, že se naštvu, jen si na to vzpomenu. Vážně jsem nechtěla být taková.“

„To je dobrý. Sice úplně nechápu, co tě mohlo tak rozhodit, ale dokážu pochopit, že o tom nechceš mluvit. Ale co kdyby ses alespoň přestala užírat jen tady v koutku a místo toho se mnou něco podnikla?“ Rebeca se usmála a rozhodně zaklapla knížku.

„To zní skvěle, co si zajít na nákupy? Určitě zase bude Letní oslava, tak můžeme pro všechny sehnat dárky.“

„Geniální plán na odpoledne, jdem to říct mamce a vypravíme se na Příčnou. Přísahám, že já jednou přijdu na to, co jim všem dát, aniž by jim to nedal i někdo jiný!“

„Jasně,“ smála se Rebeca. „To je podle mě nemožný, na to mají Potterovi moc přátel, už tak je šílený, že mají narozeniny všichni v létě, teda až na Lily.“

„To mi povídej, celoroční úspory jsou po téhle oslavě v tahu,“ ušklíbla se Adoráta a zpod postele vylovila plechovou krabičku s dírou ve víčku, která při každém pohybu chrastila.

„Tak povídej, kolik máš rozpočet letos?“ Adoráta otevřela krabičku a protáhla obličej.

„Dva galeony, šest srpců a čtyři svrčky… to bude hrozný.“

∂∂∂

„Víš co? Mně je to už úplně jedno. Ta vaše nevraživost je směšná a já ani náhodu nemíním zase slavit čtvery narozeniny dvakrát jen kvůli tomu, že spolu vy dva nevydržíte v jedné místnosti. Letos prostě bude jen jedna oslava a opovažte se tam nepřijít!“ rozohnil se konečně Harry a propaloval Draca zlostným pohledem.

„Pottere, ty ses musel zbláznit. Co máš proti dvěma oslavám? To radši necháš svůj dům vyletět do povětří? Jestli Weasleyho potkám, tak z něj do pěti minut bude zase troska zvracející slimáky a pochybuju, že on by se mě proklít nepokusil.“

„Slimáky laskavě vůbec nevytahuj! Prostě se oba budete muset přemoct a jeden den to vydržet.“

„Celý den?!“

„Malfoyi! Neštvi mě! Já toho mám tak akorát, jak se neustále moji nejlepší přátelé snaží jeden druhého zabít. Chovej se, krucinál, jako dospělej!“

„No zrovna teď to nejsem já, kdo tu ječí jako děcko. Už jen chybí, aby sis dupnul, Pottere.“

„Draco,“ zavrčel černovlasý muž dopáleně a tváře mu zrudly.

„No, no. Abys náhodou nedostal infarkt, víš, jak by se mnou za to Ginny vyběhla? Uklidni se, jo? Dívej, takhle – nádech, výdech,“ ukazoval záměrně bradavický profesor a plavmo skočil za pohovku, když jeho směrem vystřelil obsah knihovny, který nevydržel napětí v místnosti. „Pottere, ty neovládáš magii? To chce zvýšit sebekontrolu, dospělé by neměly trápit výbuchy divoké magie.“

„MALFOYI!“

„Miláčku, ztiš hlas. Děsíš děti, o sousedech nemluvě,“ strčila hlavu do pracovny Ginny a zachránce světa splaskl jako píchlý balónek.

„Omlouvám se, lásko.“

„Jo, taky se omlouvám, lásko,“ vykoukl Draco zpoza gauče s rošťáckým úsměvem.

„MALFOYI!“

„Draco,“ zakroutila nad ním Ginny hlavou pobaveně. „Tímhle stylem mě připravíš o otce mých dětí a to by mě opravdu rozrušilo. Pamatuješ, jak umím být rozrušená, viď?“ Blonďákovi nervózně zacukalo oko.

„Ehm… radši bych si nepamatoval,“ zahuhlal a postavil se na nohy, oprašuje si hábit.

„Výborně, mimochodem, jak se s Miou máte na dovolené?“

„Skvěle. Tedy, měli jsme se skvěle, než se tady Potter rozhodl zkazit mi léto,“ šlehl otráveným pohledem po bystrozorovi praktikujícím expertní dechová cvičení z kurzu pro přežití.

„Prostě se s Ronem naučíte snášet a hotovo. Já už mám těch vašich žabomyších válek tak akorát plnej kotlík,“ zabručel Harry a už celkem klidně si změřil nakrknutého blonďáka, který vypadal jako dítě, kterému někdo nejen sebral bonbón, ale i přestěhoval cukrárnu.

„Jistě, ty jsi tu Zlatý chlapec,“ zahuhlal Draco a ohlédl se ke dveřím. Ginny už tam nebyla, ale když našpicoval uši, slyšel ji smát se směrem od kuchyně. Té se to směje, ona je na toho pitomce zvyklá, vždyť je to její bratr. A propo, i na toho, který si říká její manžel.

∂∂∂

„Bláška je nějaký napldnutý,“ šišlala na něj Rose a mávala mu před nosem prstem s tmavě nalakovaným nehtem.

„Jdi se bodnout,“ zahuhlal Hugo a zabořil lžíci do ovesné kaše s medem.

„Ale, ale snad se nezlobíme-“

„Rose, sakra táhni už do prdele!“ zařval na ni a praštil do stolu takovou silou, až se zatřásly hrnky s čajem.

„No Hugo,“ otočila se na něj od plotny šokovaná mamka. Rose s Haroldem ho pozorovali trochu vykuleně a měl velké štěstí, že doma nebyl otec.

„Promiň, mami,“ zahuhlal a odsunul od sebe misku se snídaní. „Nemám hlad,“ hlesnul, vstal a s hlasitě protestujícím žaludkem vyšel z kuchyně. Vyšel přímo ven, kolem zahrady, kurníku až k ohradě s kozami. Vyhoupnul se na hrazení a tam se usadil. Slunce už stálo docela vysoko, což bylo jediné pozitivum toho dne. Znamenalo to, že zase prospal víc, než potřeboval. Tudíž musel být vzhůru kratší dobu a kratší dobu tak myslet na to, jaký je idiot.

Jedinou chvilkou, kdy se neovládl a poslal do háje všechno, o co takovou dobu usiloval. Jediný okamžik, kdy měla nečekaná žárlivost navrch a věci se mu vymkly zpod kontroly. Je jedno, kolikrát si za to vynadal, nic se nezměnilo. Je jedno, že pustil tolik gólů, aby Havraspár vyhrál famfrpálový pohár, ani si toho nevšimla. Nedala mu šanci se jí omluvit a on se tomu vůbec nedivil. To, co řekl… to… Do háje, ani to nemyslel vážně!

Litoval ji, to ano. Její přístup k životu i jí samé ho děsil a strašil zároveň. Chtěl jí pomoct a nešťastnou náhodou se místo toho do ní zamiloval, a pak to tak kardinálně posere! Ne, vážně se nedivil, že na něj vrhla kouzlo, místo aby si poslechla, co jí chce říct. Nejspíš s ním do smrti nepromluví a on se kvůli tomu bude užírat, dokud se úplně nezblázní.

Byl by přísahal, že ho takhle nikdo v životě neupoutá. Holky byly od zábavy, ne aby se kvůli nim trápil, ale tohle mu udělalo tak silnou čáru přes rozpočet, že se propsala až na srdce vespod. Teď měl tedy popsané srdce, hlavu plnou výčitek a prázdné ruce… jak z téhle šlamastyky ven?

„Brácho?“ Vzdychl a protřel si tvář.

„Rose, jdi pryč. Jen prostě… jednoduše jdi,“ požádal ji tiše.

„Máš trable?“ zeptala se místo toho a vůbec to neznělo provokativně jako před malou chvílí v kuchyni. Přesto neodolal úšklebku.

„I kdybych měl, tobě bych se nesvěřil.“

„Já vím, že nejsem zrovna-“

„Jo,“ uchechtl se. „Jo, to teda nejsi. Tak mi pro jednou udělej službu a jdi prostě pryč,“ požádal ji rezignovaně.

„Dobře,“ hlesla potichu. Když se o chvíli později otočil, aby se ujistil, že už tam není. Opravdu ho překvapilo, že tam vážně nebyla. Viděl jen, jak mizí ve dveřích domu. To… Dokázal to ocenit. Ani ve snu by ho nenapadlo, že vážně odejde, aniž by do něj ještě víc ryla. Vzdychl.

S nádechem mu do nosu pronikla dávka pachů – kozí trus, posekaná tráva, kouř z komína, který by se měl vyčistit, a sladký pach melasy. Ušklíbl se. Byl to pach spojený s domovem tak silně, až mu přišlo divné, když někde cítil jen jednu z těch vůní bez ostatních. Přesto ani tak silný vjem nedokázal přebít bolest ze ztráty něčeho, co nikdy neměl, ale přitom si tolik zvyknul, že to má na dosah.

Rose mu vždycky říkala, že je pitomec, teď už to nemohl popřít. Jen někdo pitomý se totiž může zamilovat do Rebecy Malfoyové. Ale jen ten největší pitomec ji od sebe potom odežene.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 53.: