Nová generace - 51. • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostaveníčko na ošetřovně

17.10.2012 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 960×

Rebeca se převalila v posteli a rukou zašátrala vedle sebe. Bylo tam prázdno. Samozřejmě. S povzdechem otevřela oči, protože bylo jasné, že je v komnatě sama. Vůbec nechápala, jak mohla být tak pitomá a usnout, ale dalo se to svést přinejmenším na tréninky a učení dlouho do noci. Už týdny se pořádně nevyspala.

Nahmatala hůlku a mávla jí ve vzduchu, s tiše zašeptaným tempus. Několikrát zamrkala, aby se ujistila, že opravdu nemá mžitky, ale bylo to tak. Tři ráno. Bezva.

Mohla jen doufat, že její spolužačky nezpůsobily pozdvižení, když se neukázala do večerky. Zakručelo jí v břiše. Jednoduše skvělé. Nejen, že byla ve tři ráno mimo svou ložnici, ale navíc měla hlad, že by jí mohl do snídaně proleptat díru do žaludku, kdyby ho tak nechala. Vysoukala se z postele, která zmizela okamžitě, jak se dostala mimo ni. Oblékla se a prsty si prohrábla zacuchané vlasy. Otráveně nad nimi po chvíli mávla rukou, stejně nikoho tak pozdě nepotká.

Dveře komnaty otvírala s největší obezřetností a naslouchala se zatajeným dechem. Hůlku pro jistotu nerozsvěcela a spoléhala se jen na tlumené světlo pochodní. Potřebovala se dostat o sedm pater níž do kuchyně a doufala, že tam najde něco k snědku, když tak chytře prošvihla oběd a zaspala večeři. Obrazy na zdech tiše pochrupovaly a funěly ze spaní. Dva nebo tři dokonce i ze spaní něco mumlaly, čímž jí málem přivodili infarkt.

Právě ve třetím patře míjela pootevřené dveře Ošetřovny, když uslyšela zasténání a následně tichou nadávku. Zarazila se na místě a ztuhla. Byl to-

„Do hajzlu,“ ozvalo se znovu a ona už si byla jistá, že ten hlas zná. Nakoukla škvírou dovnitř. Místnost byla prázdná a všechny postele ustlané, až na jednu, ve které seděl vysoký zrzek s hromadou polštářů pod zády a zamračeně koukal z okna. Vklouzla dovnitř, aniž by dveřmi pohnula. Rozhlédla se ještě jednou a speciálně zkoumala část místnosti, kde byly dveře do místnosti pro lékouzelnici. Když si byla jistá, že ji nikdo nenachytá, jako duch se vydala k obsazené posteli.

„Co tu děláš?“ zeptala se, když byla jen dva kroky od něj. Leknutím poskočil tak, že málem spadl z postele a v zápětí zaskučel a chytil se za nohu. „Promiň!“ šeptala omluvně a došla až k němu.

„Krucipísek, Malfoyová, co tady děláš?“ ptal se šeptem naléhavě.

„Slyšela jsem tě z chodby nadávat, tak jsem se přišla podívat, proč tu jsi,“ pokrčila rameny. Vykuleně se na ni díval.

„Vážně? Ve tři ráno? Co tu vůbec v tuhle dobu děláš?“

„Mám hlad.“ Hugo chvíli zmateně mrkal a pak se rozesmál. Okamžitě mu připlácla ruku na pusu, aby nepřilákal ošetřovatelku.

„Tak to vysvětluje všechno,“ zasípal, když se uklidnil a odtáhl si její ruku od pusy. „Chodíš často na noční svačinky?“

„Ne, tohle je stav nouze, ale pořád jsi mi neodpověděl. Proč tu jsi?“

„Tys to jako myslela vážně? Copak jsi nebyla na večeři?“

„Kdybych byla, tak bych teď neměla hlad, nemyslíš?“ Vypadal překvapeně. „Praštil ses do hlavy, nebo co?“

„Jo,“ ušklíbl se. „Kvůli ráně do hlavy mě bolí noha. Mysli ženská,“ ušklíbl se.

„Hele, já mám na zmatenost nárok, před chvílí jsem se probudila,“ zamračila se na něj a pak ukázala na nohy schované pod přikrývkou. „Tak co se stalo?“

„Výměna názorů a špatně odražené mizerné kouzlo. Mám obrácené koleno.“

„Obrácené, jakože obrácené?“ naznačila na vzduchu rukou obrátku o sto osmdesát stupňů. Přikývl. „No fůj,“ otřásla se a Hugo se zazubil.

„Kdyby fuj, bolí to jako čert. Teď už je zase správně, ale hojí se mi zpřetrhané šlachy, svaly a zlámané kosti.“ Rebeca zatajila dech.

„Kdo ti to udělal?“ Hugův úsměv vyprchal.

„To je fuk.“

„Ne, vážně. Kdo to byl? Doufám, že mu za to napařili pořádný trest,“ vyhrkla Rebeca zaníceně.

„No, trest máme oba. On se jen z mého zásahu vylízal mnohem snáz.“

„To jako vážně? Ty ses neovládl a poslal na někoho kletbu? Ty?“

„Co je na tom tak divného?“ nechápal. Tiše se rozesmála.

„Neber si to zle, ale to je asi tak pravděpodobné, jako že někoho napadne zuřivé jehně. Jsi kliďas, každý to ví. Ani já tě nedokážu vytočit tak, abys mě proklel, a to se kolikrát fakt snažím.“ Opatrně se vyhoupla na kraj postele tak, aby se jeho nohou ani nedotkla.

„Jehně?“ zeptal se dotčeně.

„Dobře, uznávám, to je špatný příměr. Co bys řekl na zuřivou mrkev?“ zazubila se. Cukly mu koutky.

„Velmi vtipné.“

„Já vím,“ pronesla pyšně a opřela se o desku v nohách postele. „Tak kdo ti to udělal?“

„Worple.“ Rebeca sebou škubla.

„Cože?“ Hugo ji zkoumavě pozoroval. „Ale vždyť on-“

„Byl s tebou? Jo, já vím,“ ušklíbl se kysele, ale hned svůj výraz i tón srovnal. „Ale na večeři přišel.“

„Ale proč by tohle dělal?“

„Měl jsem problém s něčím, co řekl, nedělej si starosti.“

„Jak- co prosím? Nedělej si starosti? To myslíš vážně?“

„Jo. Jo, myslím to vážně vážně,“ vydechl Hugo unaveně a nechal si hlavu spadnout dozadu na polštáře. Rebeca ho nevěřícně pozorovala. Jak to má nechat být? Právě poslal kletbu na kluka, se kterým strávila noc, respektive odpoledne, v posteli, a který udělal s jeho kolenem tohle. To se nedá nechat být!

„Proč by ti tohle Faris dělal?“

„Protože dostal před celou Velkou síní ránu do zubů,“ vydechl rezignovaně Hugo a zavřel oči. Rebece to ale nijak nepomohlo.

„Tys ho praštil?“

„Jo.“ To byla velmi stručná odpověď, vzhledem k situaci a tématu.

„Proč?“

„Jak jsem řekl, vadilo mi něco, co řekl. Mohla by ses přestat ptát, prosím?“ Rebeca i ve tmě viděla napětí v jeho tváři i ztuhlá ramena. Začínala mít zlé tušení.

„Co řekl?“ zeptala se šeptem tišším než vzdech. Hugova tvář vyzařovala frustraci.

„Rebeco…“

„Ach, Morgano,“ hlesla a zakryla si pusu dlaněmi. „Jak- jak víš, že byl se mnou?“ Hugo mlčel, ale vlastně nebylo třeba, aby něco říkal. Mohl se to dozvědět jen tak, že by mu to řekla ona… nebo Faris. Několik vteřin si jen tiskla ruce ke rtům, aby skrze ně neprošla ani jediná hláska, která by prozradila pocity, bouřící hluboko uvnitř. Zrada, ponížení, vztek, lítost. Mísily se a v různých intervalech vysílaly vzlyky do hrdla, kde je Becca věznila, aby je nikdy nespatřil svět. Co svět… aby je nespatřil Hugo.

Konečně ruce odtáhla a několikrát se zhluboka nadechla, než se zeptala: „Co říkal?“

„Becco,“ zašeptal Hugo a znělo to, jako by ho natahovala na skřipec.

„Co,“ trvala na svém zatvrzele. Chtěla být připravená, až bude zítra čelit pohledům spolužáků.

„Není to podstatné, nedokončil to.“

„Nedokončil co?“ Popuzeně zvedl hlavu a podíval se na ni. Zlostně se mu blýskalo v očích. „Co nedokončil?“

„Popis tvé ohebnosti,“ zasyčel Hugo tak vztekle, že mohla jen stěží uvěřit, že to opravdu byl on. Bezděčně se rozhlédla, ale nikdo jiný tam nebyl. „Spokojená?“

„Kdo to slyšel?“

„Část zmijozelského týmu, já a Lily. Chceš i vědět, kde jsme stáli?“ zeptal se s notnou dávkou sarkasmu. Ta úleva byla jako přílivová vlna. Na moment ji připravila o stabilitu a do očí jí vhrkly slzy, ale okamžitě je zaplašila, a tak si snad Hugo ani nemohl všimnout. Těch pár lidí nebylo nic hrozného, ale opravdu se bála, že by se to mohlo donést až k jejím rodičům. Představa, že by otec věděl, že… Ne, i jako představa to bylo příliš hrozné. Zasmála se, úlevně a s náznakem hysterie, přesto to byl smích. Huga tím úplně vyvedla z konceptu, jak jí došlo o chvíli později. „Jsi v pořádku?“

„Na moment jsem byla takhle blízko k infarktu, ale tohle není vůbec tak hrozné, jak jsem se bála,“ vydechla a podívala se na něj. Nedokázala zakrýt vděčnost, protože to byl on, kdo zabránil tomu, aby se to rozšířilo.

„Není hrozné?“

„Ne. Díky tobě není šance, že by se to doneslo k rodičům. Děkuju, Hugo, oplatím ti to.“

„Přísahám, že jestli mi nabídneš sex na oplátku, tak tě prokleju,“ pronesl temně a nebyl v něm cítit ani náznak té vstřícnosti, s jakou s ní mluvil obvykle. Rebeca šokovaně zamrkala.

„Prosím?“

„Vím, jak moc umíš být vděčná, Rebeco, a popravdě o tenhle druh vděčnosti nestojím. Raději to ber tak, že mi nic nedlužíš.“

„Ty- Co?“ vydechla Rebeca tak překvapená, že přestala šeptat.

„Jestli mi to chceš oplatit, radši si příště vyber lépe, s kým skočíš do postele nebo ještě lépe, neskákej tam s nikým.“

„Skočím do postele?! Co je tobě sakra do toho, s kým spím?!“

„Máš pravdu, vůbec nic. Příště bych ho měl nechat domluvit, že?“

„Já nespím s každým, i když si to očividně myslíš. Faris byl- On byl- Ah! Proč bych ti vůbec měla něco vysvětlovat? Jsi jen tupec, který si hraje na hrdinu. Strč si to svoje hrdinství někam, nikdo ti o něj nestojí!“

„Jistě, vůbec nikdo, že? Děkuju, Hugo, oplatím ti to,“ parodoval její hlas zdařile. Prudce seskočila z postele na zem.

„Kreténe,“ ulevila si.

„Radši kretén, než kurva,“ zavrčel vztekle. Rebeca ztuhla a Hugova tvář se proměnila v masku bez výrazu.

„Táhni do pekla, Weasley,“ vyhrkla hlasem plným slz po vteřině, kterou jí zabralo nadechnutí. Otočila se na patě a vyběhla z ošetřovny.

„Rebeco, počkej!“ zakřičel Hugo, ale nezastavila.

„Pane, Weasley, co se tu děje?“ zaslechla ještě poplašený a rozespalý hlas ošetřovatelky. Jeho odpověď už ne, nohy jí hlasitě plácaly o kamennou chodbu a rychle se vzdalovala. Místo do kuchyně se ale rozeběhla směrem k havraspárské věži. Nedávala pozor, jestli někdo jde, nebo jestli ji neslyší, bylo jí to jedno. Po tvářích jí tekly slzy a kapaly na hábit, kde tvořily temné skvrny, které z obyčejné černé dělaly díry do nicoty.

Nemohla uvěřit, že to opravdu řekl. Že si to o ní vůbec myslí. S Farisem randila už tři měsíce, doufala, že to bude vztah. Opravdový, takový jako to mají ostatní. Věřila tomu, jenže jak vidno, nikdo jiný tomu nevěřil. Farisem počínaje a Hugem konče. Když to nepoznal ani ten, s kým ten vztah chtěla mít, mohla to vytýkat Hugovi? Samozřejmě, že mohla! On ji znal. Přiznávala si to nerada, ale Hugo o ní věděl víc, než většina lidí, kteří se prohlašovali za její přátele. A přesto i on si o ní myslí, že je…

Za tohle by ho dokázala nenávidět. Ale mnohem víc za to nenáviděla sebe.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction