OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 50.

16.10.2012 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1093×

„Nemůžu tomu uvěřit, jak jsi - Vyměnit mě! Za tuhle?“ Mávla ječící Imelda rukou k Adorátě, která se stulená opírala o Tonyho bok ve společenské místnosti. Vedle nich na pohovce seděla Rebeca, která pobaveně pozorovala ječící čtvrťačku, a Tobias, který zvládal všechno kolem obstojně ignorovat a nos měl zabořený v učebnici přeměňování pro pokročilé. Vedle něj ležely další dvě takové, akorát že jedna byla z lektvarů a další z bylinkářství.

„Važ slova, Imeldo,“ zamručel Tony a pevněji k sobě Adorátu přitiskl. Ta měla spoustu práce s tím, aby se samolibě a spokojeně neusmívala. Z udržování neutrálního výrazu byla vyčerpaná, protože tohle už chvilku trvalo. Imelda se přiřítila dobře před čtvrt hodinou a po představení pro celou společenskou místnost, kdy ze sebe udělala blázna, se pak přesunula přímo k nim, kde se neustále snažila Tonyho přesvědčit, že ji nemá opouštět. Jak z toho ale Adoráta vyrozuměla, rozešel se s ní někdy po tom, co se na ni pokusila zaútočit.

„Ztrapňuješ se, zlato, být tebou to nechám plavat,“ ozvala se Rebeca a mávla rukou po společenské místnosti, kde se hloučky studentů pochechtávaly. „Stejně se k tobě nevrátí, na to teď vypadá až moc spokojeně,“ zašklebila se Rebeca vesele a Tony potvrdil její slova tím, že se sklonil a ukradl Adorátě krátkou pusu.

„Ahhh!“ Zuřivá Havraspárka vyrazila do ložnic a třískla za sebou dveřmi. Adoráta zbledla.

„Nemá někdo stan? Tam nemůžu, ve spaní mě stáhne z kůže,“ zasípala částečně vyděšeně, částečně pobaveně, protože si prostě nemohla pomoct.

„Rád bych řekl, že můžeš ke mně, ale asi by se to nesetkalo s pochopením u učitelského sboru,“ zazubil se Tony a vehnal jí tak červeň do tváří.

„Poplašné kouzlo postačí,“ ozval se Tobias zamyšleně a dál civěl do knihy. „Tahle hysterka ho nebude schopná překonat, ani kdyby se postavila na hlavu.“

„Dobrý nápad, bráško,“ pochválila ho Rebeca. Adoráta se obezřetně podívala úkosem na Tonyho, ale ten vypadal pořád stejně spokojeně. S úsměvem se otočila opravdu a políbila ho. Překvapeně zamrkal.

„Za co?“ zašeptal.

„Že ses poučil,“ usmála se spokojeně a pak se obrátila zpět k Tobiasovi. „Myslíš, že obyčejné bude stačit, nebo nějakou silnější variantu, co nás naučil strejda Harry?“ Tobias se zlomyslně zašklebil.

„Uznávám, že Ohradník není vůbec špatný nápad.“

„Co je to?“ zeptal se Tony nechápavě.

„Mudlové mají dobytek v ohradách, kterými vede elektrický proud. Je to nízké napětí, ale stačí, aby tomu, kdo se dotkne, dalo bolestivou ránu. Strejda vymyslel štítové kouzlo, které to připomíná. Když se někdo moc přiblíží, dá mu to ránu, že si to znovu rozmyslí. Navíc nepropustí žádná slabší kouzla. Naučil nás ho, protože ho prý vymyslel speciálně pro své děti, kdyby snad ve škole měly trable. Říkáme mu Ohradník,“ vysvětlila Adoráta spokojeně, protože tenhle štít byl opravdu dobrý nápad.

„Jen tak vymyslel štít?“

„No, vlastně spíš náhodou. Pokoušel se myslím vymyslet ohradník pro husy,“ klepala se prstem přemýšlivě do brady. „Nakonec je z toho štít, protože na husy to nezabralo, ale na lidi už jo.“ Tony se rozesmál a vzápětí se zajíkl leknutím, když se v místnosti přímo před nimi objevil Fawkes a usadil se na krbovou římsu. Tiše zazpíval na pozdrav a začal si čistit peří.

„Dobrý večer, tuláku,“ usmála se na něj Dora. „Začínala jsem o tebe mít strach.“ Fénix na ni černým okem shovívavě mrknul a ona zvedla ruce v obraně. „Vím, vím. Ty jsi tu ten dospělý, však nic neříkám.“

„Fascinující,“ vydechl Tony, když mu zase začala věnovat pozornost. „Pořád nerozumím tomu, jak jsi ho získala.“

„Nezískala. Fawkese nemůžeš získat, buď se k tobě přidá, nebo ne.“

„Dobrá, já vím, ale jak se přidal zrovna k tobě?“

„No, to je dobrá otázka. Mám to pořád dost zamlžené, ale pokoušel se mi to vyprávět. Podle všeho mě našel a zachránil mi život, ale byla jsem tak malá, že si to nepamatuju. Od té doby je tak nějak se mnou, i když jsem o tom neměla tušení až do letošního roku.“

„On ti zachránil život?“ zeptal se Tobias se zájmem. Dora pokrčila rameny.

„Jak se zdá, už několikrát. Ale nebyl se mnou vždycky, spíš tak jako nárazově kontroloval, nejsem si přesně jistá, jak to popsat. Je to docela složité, když mi něco sděluje.“

„A jak to, že ti rozumí?“

„Je chytrý,“ zasmála se Dora pobaveně. „Řekla bych, že chytřejší než největší mozky na téhle škole. Svým vlastním způsobem, to ano, ale i tak. Navíc kdo ví, jak může být starý. Musel toho vidět tolik, a přesto si vybral mě. Nevím, jestli mě to má víc dojímat, nebo děsit. Ale nejspíš jsem mu jednoduše vděčná,“ vzdychla a postavila se, aby došla ke krbu a fénixe láskyplně pohladila. Okamžitě ucítila zpětný nával pocitů, které k ní choval, a oči se jí zalily slzami. Jeho emoce byly tak čisté, tolik rozdílné od těch jejích. Připadala si vedle něj jako tlustočerv vedle draka. Byl majestátní i uvnitř ve svém srdci.

Náhle k ní vystřelila touha, která jí vehnala krev do tváří. Fénix prosebně zapípal.

„Tohle od tebe není fér, abys věděl,“ zamumlala pobaveně.

„Co se děje?“ Rebeca ji zvědavě pozorovala.

„Rád by, abych mu zazpívala. Ale to on by rád pořád,“ ušklíbla se Adoráta. „Dnes večer ne, příteli. Zítra, až budeme u jezera, ano?“ požádala fénixe tiše. Opravdu nechtěla zpívat ve společenské místnosti.

„A co ti brání? Už dlouho jsi nezpívala. Prosím, Doro, nějakou krásnou, co ty na to?“ Vyplašeně se na Rebecu otočila.

„Ale to nejde-“

„Proč ne? Ignác neustále všude vypráví, že jsi skvělá,“ namítl s úsměvem Tony.

„Ohó, ona je víc než skvělá,“ zasmála se Rebeca pohrdlivě.

„Rebeco, to není pravda, nech toho. Navíc tady jsou lidi, nemůžu je přece rušit,“ namítla Adoráta, jenže nečekala Tonyho reakci. Stoupnul si, otočil se k ní zády a zakřičel:

„Každý, kdo má pocit, že by ho mohl zpěv rušit, nechť se odebere do knihovny, tady se bude zpívat!“ Všechny hlavy v místnosti se k nim otočily a rozběhl se šepotavý šum.

„Co se bude zpívat?“

„Kdo bude zpívat?“

„Proč zpívat? Nezatancujeme si radši?“

To a další podobné dotazy se valily místností jako voda. Párek studentů z kouta mezi knihovnami se tiše zvedl a vykradl se ven. Všichni ostatní zůstali a Adoráta začínala mít pocit, že se udusí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tobias tiše. S kníknutím zavrtěla hlavou, ale Fawkes tiše zazpíval a strach trochu polevil.

„Co bys chtěla?“ zeptala se pak Rebecy, ta se soustředěně zamračila, ale Tobias do toho skočil.

„Pamatuješ na léto před šesti lety?“ Překvapeně se na něj podívala.

„Jistě,“ přisvědčila a pak jí to došlo. „Ty myslíš ten film?“

„Určitě si text pamatuješ. Pokud vím, zpívalas ji pak celé léto,“ zazubil se.

„To je fakt. Rebeco, co myslíš?“

„Myslíš ten kreslený od… jak se to jen jmenuje, od D to bylo. Taková mudlovská společnost s kreslenými pohádkami.“

„Disney?“ ozvalo se od jedné dívky z druhého ročníku. Rebeca potěšeně nadskočila.

„Jo, jo to je přesně ono! Tuhle myslíš?“ zeptala se Adoráty.

„Ano, tu. Jen nevím…“

„Neboj, bude se jim líbit,“ usmál se Tobias. Adoráta přikývla a s posledním pohledem na Tonyho se nechala unést vzpomínkami. Fawkes tiše trylkoval melodii, kterou vycítil hluboko v ní. Jako by ji taky znal.

„Už nejsem dítě, umím se o sebe postarat.

 Teď je nesmím zklamat – nesmí mě vidět plakat.

 Je mi fajn. Je mi fajn.“

První slova byla téměř šepot, ale zněla hluboko v ní. Probouzela skutečné zasuté pocity provázející tuhle píseň od doby, kdy ji poprvé slyšela.

„Jsem unavená z poslouchání.

 Jsem příliš stará na to, abych věřila:

 Všem těm dětským povídačkám.

 Není tu žádná taková věc jako víra,

 a důvěra ve vílí prach.“

I když možná staré, nejlépe vystihovaly, jak si připadala. Nahá, vystavená a zatvrzelá ve své víře, že je sama. Udržet si tvář, neukázat, jak moc ji bolí reakce těch okolo. Posměšné, urážlivé, zostuzující… Ale teď ne. Otevřela oči a rozhlédla se. Nikdo se nesmál.

„Já se snažím, ale je tak těžké uvěřit.

 Já se snažím, ale nemohu vidět, co vidíš ty.

 Já se snažím, snažím se, snažím…“

Tohle vlastně už nebyla tolik pravda. Teď už byla schopná vidět víc to, co neviděla dřív. Věřila, že ji opravdu někdo může vidět v dobrém světle. Jen nevěřila, že jeho názor není pokřivený.

„Celý můj svět se mění, nevím, kam se obrátit.

 Nemohu tě tu nechat čekat,

 ale nemohu zůstat a sledovat, jak město hoří.

 Sledovat jak hoří.

 Protože já se snažím, ale je tak těžké uvěřit.

 Já se snažím, ale nemohu vidět, kam vidíš ty.

 Já se snažím, snažím se, snažím a snažím porozumět,

 vzdálenosti mezi láskou, kterou cítím a věcmi, kterých se bojím.

 Vroucně si přeji krásný sen.“

Fawkes propnul křídla a jemně jimi zavadil o její ramena. Připadala si, jako by ji objal. On jistě musel cítit, co jí běželo myslí, ale on v ní věřil. To byla hlavní myšlenka, kterou k ní vysílal zase on. Pro něj byla výjimečná. Budoucnost… něčeho. To poznání bylo jako zásah bleskem. On si ji vybral pro něco, co mohla podle něj zvládnout jen ona. Byla v jeho mysli i srdci mimořádná. V Adorátě se zaplnilo něco, o čem netušila, že je to prázdné. Do další sloky tak mohla dát celé srdce.

 „Konečně to vidím, teď musím věřit:

 Všem těm drahým příběhům.

 Celý svět je utkán z víry,

 a důvěry ve vílí prach.

 Budu se snažit, protože konečně věřím!

 Budu se snažit, protože vidím, kam vidíš ty!

 Budu se snažit, snažit se, snažit!

 Budu se snažit - létat.“

Adoráta se odtrhla od černého pohledu svého kouzelného přítele a zadívala se na svoje obecenstvo. Většina se prostě jen dívala, ale každý ten pohled měl v sobě emoce. Nebyla dobrý čtenář tváří, nedokázala rozluštit, co si myslí, ale bylo pár z nich, kteří se tím netajili. Usmívali se.

„Krucipísek, teď zase neusnu. S plným nosem se tak blbě spí,“ pronesla Rebeca a popotáhla. Ano, případně i plakali, jako Rebeca. Vlastně, jenom Rebeca. „To bylo tak krásný, proč nezpíváš častěji?“ Rozbořila napjatou atmosféru a postavy kolem se už nejen tvářily, ale i hýbaly. Někteří i přikyvovali. Podívala se na Tonyho. Vypadal…

Vlastně netušila, jak vypadal, bylo nemožné to odhadnout z toho, jak se tvářil. Ale usnadnil jí to, protože se postavil a v dalším momentu ji k sobě jednoduše tiskl a líbal. Fawkes za jejími zády u toho vesele trylkoval. To šimravé vzrušení bylo něco, co v tu chvíli zažívala prvně. Byla na sebe totiž poprvé pyšná.

Objevila jsem lepší obrázek staršího Tonyho, tak ho sem dávám. A pro jeho odpůrkyně, říkejte si co chcete, ale já ho jednoduše zbožňuju. Máte smůlu. :D

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 50.: